Stránky

2012/01/29

Nemoc

Nemoc I.

Svůj úděl si na ramenech nesu
Podlamují se mi z něj kolena
Jak dlouho to ještě snesu?
Až do konce svých dní
Každý mi odpoví
Tak proč se třesu
Když nic nezměním?

2012/01/28

It‘s complicated


září

Klikal celý večer na ikonku obnovit stránku, každých pět minut snad, věděl, že se chová směšně, ale nemohl si pomoci. Nechápal to, přece spolu začali chodit, už před dvěma týdny, a ona svůj profil stále neaktualizovala. Proč? On to celý natěšený udělal hned ten večer, co se vrátil z jejich prvního oficiálního rande, kde se ukázalo, že jsou teda spolu, že jsou pár. 

Je jim spolu dobře, ale tohle mu vrtá hlavou. Nechápe, že světu nechce ukázat, že je s ním. Copak se za něj stydí? Přímo se jí na to nezeptal, spíš tedy tak trochu oklikou. Nadhodil to na jedné z dalších schůzek, že si změnil status. A ona jen přikývla, snad s náznakem lehkého úsměvu, ale nic neřekla. Tak se zeptal a co ty?, ona řekla, že asi ne, že to tak neprožívá, ten internet a tak. No vypadalo, že je jí to opravdu jedno. Tak to nechal být, už se k tomu nevracel. Vždyť to není důležité, že ano.

Ale facebook přece používá! Komunikují přes něj, píší si na chatu, lajkuje jeho statusy a fotky, jen ten svůj vztah nepřiznává. Každý den to kontroluje, a ona pořád nic. Za tím něco musí být!

2012/01/27

Mandarinky vs. pomeranče

Koupím mandarinky, máš chuť na pomeranč. Přinesu banány, dal by sis avokádo. A takhle je to pořád. A se vším. Nejenom s jídlem, s námi, naší prací, naším životem, našimi dětmi, naším bydlením. Nechceš, co ti nabízím.

Nedokážu poznat, po čem toužíš? Nebo schválně požaduješ zrovna nesplnitelné?

Proč žijem, tak jak žijem. Průměrně, jako každý druhý. Nudně, a to je chyba. Nemastně neslaně. Dny nám protékají mezi prsty jak voda rybářskou sítí.

Zimní

Za okny chumelí
padají bílí andělé
netuše, že po dotyku
země jejich duše
rozplyne se

Spousta jich takhle
za oběť padne
pak mráz smiluje se
příští andělé
co na zem usednou
už zůstanou

2012/01/26

(bez názvu)

Ranní

ranní probuzení
očních víček otevření
teď, teď to začne!
nový den,
jak jen my ho prožijem
snad užitečně

2012/01/23

(bez názvu)

Černí ptáci 

černí ptáci usazení
v holých větvích
unavených stromů
pohlížejí shora dolů
na to naše lidské
každodenní pinožení

(co si o nás asi myslí?)

------------------------------------

Co jsme než

co jsme než směs
krve, kostí a žláz

pár orgánů snad
přihodit k tomu

nemyslíme-li
necítíme-li
nic k tomu

jsme pouhou
dutou ulitou

která vysychá
na troud

až se rozpadne
v prach

2012/01/22

Nedělní výlet

Opakování. Proběhlo to minulý týden, za týden se to stane zas a ani dnešek není výjimkou. Nedělní odpolední výlet. Povinný pro všechny členy rodiny, bez ptaní, zda chtějí či nechtějí, prostě musejí.

Táta řídí, už netrpělivě sedí v autě, za chvíli zatroubí, naštvaně, že měli vyjet ve 14:00 a to už bylo prosím pěkně před pěti minutami, klakson, klakson, klakson troubí. Máma domývající nádobí a narychlo balící malou svačinu sebou, ještě udělat šťávu do láhve, kapesníky přibalit a snad máme všechno.

2012/01/18

Teď

jediná chvíle, kterou mám
budoucí možná nenastane
co bylo, to už šlo dávno spát

zbývá jen ta přítomnost

přesto žít ji nedovedu
věčně strachu podlehnu
co by kdyby jaksi a proč

2012/01/16

Jako obvykle

Probudila jsem se. Jako obvykle. Není tu. Jako obvykle. Je půl druhé v noci. Jako obvykle. A já jsem sama v posteli. Místo mého manžela je prázdné. Šel se projít. Chodí takhle každou noc.

Neptám se.
Bojím se odpovědi?

2012/01/14

Před příchodem spánku

když večer ležím na posteli
před příchodem spánku
natažená jak na skřipci
tělo napnuté jak luk

dotknout a 
přetrhnout

v jedné vteřině
srdce tluče splašeně
ve druhé nedýchá snad

srdce puknout a duše uletět
ať svoboda věčná může nastat

Festival

Obloha jako štětcem namalovaná. Kdybych měla ráda takováto kýčovitá přirovnání, určitě bych ho teď použila. Dnešek vypadá opravdu dobře, mohlo by se to vydařit. Zatím je poledne, louka se teprve zalidňuje, kromě chlápků, kteří staví stage, pár pořadatelů a drobných prodejců rozkládajících svoje stánky s přáním, aby se všichni brzy přiožrali a oni vyprodali všechny ty svoje absurdní nesmysly, protože, který střízlivý týpek si koupí blikající chlupaté uši, to fakt nevím, tu ještě téměř nikdo neoxiduje.

Kolik takových koncertů, festivalů, open airů už jsem zažila. Zvyklá spát pod širákem, znalá toho, jak večer bude probíhat. Jasně, že je tam především mainstream, nagelovaní, uhlazení klučíci usrkávající jedno pivo půl večera, holčičky v růžovém topíku a sukni, co končí už někde u kyčlí. Těch si ale nevšímáme, takový nám nestojí ani za myšlenku. Oni nechápou nás, my zase je. Proč to řešit. Vedle sebe se sneseme, tak o co jde? Who cares? Nobody.  Hlavní je, že do toho nespadám já.

2012/01/13

Pod lampou

Stojím pod lampou
ano, je tu tma
vločky padají
snad nezasypou
mne úplně celou

Stojím pod lampou
chci si připomenout
mráz loňské zimy
a od té doby
života sráz

2012/01/12

Knihy 2011

Nový rok dávno začal, a já se k pořádnému zhodnocení toho minulého ještě nedostala. A ani nevím, zda k tomu dojde. Protože to byl zvláštní rok, těžký i krásný, radostný i smutný, houpačku mého života rozhoupal ten nahoře dost vehementně, a já už zoufale vyhlížím, kdy se to uklidní, zpomalí, trochu zajet do klidnějších vod by neškodilo.

Takže rekapitulace nebude, rozhodně ne teď, třebas až v létě, ale tak mne napadlo, podívat se na knihy, které jsem v uplynulém roce přečetla, přelétnout seznam, zjistit, co  ve mně jen jméno autora a název knihy vyvolává, jak se mi ta kniha líbila, vzpomínka na dobu, kdy jsem ji četla, od koho ta kniha byla, v jakém prostředí, zda se mi nelíbila, noci, které jsem kvůli ní nespala, nebo velké zklamání, které přinesla, i to se stává.

Takže nečekejte výběr toho nejlepšího, co jsem vloni četla, ale spíš guláš, všehochuť. Sama jsem zvědavá, co z toho nakonec vyleze.

Princezna

Měla víru či to byl sen
snad jen doufala
že v dobro se vše promění
tak jak jí to otec čítal
večer před spaním
princezna vyrostla
místo hrášku
lidská zloba do zad tlačí
ale už dost!
je čas odhodit nevinnost
přestat snít a začít žít
každý přečet Kmotra přece
takže
zalehnout na matrace!

2012/01/11

Dívka

Seděla v parku jedna dívka. Byl jasný den. Motýli poletovali kolem.
Vlasy ukryté pod kloboukem se širokou krempou.
Na klíně rozevřenou knihu, navždy nedočtenou.
Byla krásná, neboť byla mladá.
Dokonalá ve své nehybnosti.
Přistup blíž, ještě uvidíš.
Slzu stékat po tváři.
Daň za štěstí.
Prožité.
Nyní.
Již.
Nic.

Dívka a Měsíc

Dívka. Byla krásná, byla šťastná, byla bezstarostná. Dítě, které náhle dospělo. Zamilovalo se, do koho nemělo.

Jak bývala plná života, rozzářené oči, rudé tváře od běhu ve větru, usměvavá, věčně smích zněl a odrážel se od okolních hor, plul po vodě snad až do moře.

Jenže pak - zamilovala se. A rovnou do Měsíce.

Stala se průsvitnou, nespala, v noci byla s ním, dívala se na něj a mlčela, spolu s ním. Chřadla, bledla, měnila se, tváře se jí propadaly. 

Dívá se na ni, mlčí, proč k ní nejde blíž? Však o ni taky musí stát. To by se přece jinak každou noc nenavracel snad.

I on se měnil. Když ho poznala, byl kulaťoučce vykrmený jako paša, potom jí začal unikat, tenčil se, chřad. Plakala pro něj, a tak se zase vracel, narůstal, až byl zas krásně tučný jako kdysi, 

ale co bude pak?

2012/01/05

Patrik


Patrik měl vždycky velkou představivost, ostatně jako všechny děti. Zítra mu bude devět let, tedy devět mu už je, dva dny, od úterý, jenže oslavit to půjde až zítra, a dokud se to neoslaví, tak mu devět není, to je jasný, půjde s rodiči, do mekáče asi, těší se moc, miluje hranolky, ale může si je dopřát jen o narozeninách, a když má svátek tak to taky, a v sobotu půjdou k babičce, tam určitě bude mít dort, i se svíčkami, na to se nejvíce těší, ty hořící plamínky, všichni budou na něj koukat a on je sfoukne jako nic, letos to dokáže, i když devět svíček už není žádná legrace, vloni jich bylo jen osm, a maminka mu musela pomáhat, ale letos to zvládne, to se rozumí, však už je velkej chlap, alespoň to o něm říká táta, a ten mluví jen a jen pravdu, má ho rád, v poslední době jsou velký kamarádi, řežou dříví, táta na cirkulárce, brýle a rukavice má, on musí stát daleko, aby si neublížil, ale pak přijde řada na něj, nařezané kusy nabere do rukou, samozřejmě má taky pracovní rukavice, ty pro dospělé, jsou mu sice trošku větší, a občas mu z ruky sklouznou, ale ani za nic by nenosil dětské, však už není žádné mrně, takže je posbírá, až má plnou náruč, a opatrně je donese k plotu, staví tam hraničku, tak je tam hezky jedno polínko po druhém vyrovná, hraje si s tím, chce aby to měli hezký, však ho táta včera pochválil, jak mu to jde, a máma je taky ráda, v poledne přinese chleba s lučinou, kedlubnu a tu dobrou bublinkovou limonádu, táta vypne cirkulárku, najednou takové ticho, člověk si už na ten šílenej kravál zvykl, ale na ticho za chvíli taky přivykne, posadí se na zápraží, pustí rádio, to ho moc nebaví, ale tátu jo, tak taky dělá, že ho ty zprávy zajímaj, a svačí, a sluníčko svítí do obličeje, jen počkej, jak se nám to v zimě bude hezky topit, moc krásné dřevo to letos je, a je ho hodně, to je hlavní, brumlá táta, a Patrik je jen rád, že jsou prázdniny, že tu může být s tátou, je užitečný, tohle léto se opravdu napracoval, však už má slušný svaly, i mamka si toho všimla, a jak se vytáhl, to ho ve škole ani kluci nepoznají, a je opravdu rád, že je tu, co by dělal u moře, tam jezdí každej, ostatní se flákaj na výletech či u vody, ale on pracuje, je z něj chlap, pomáhá zabezpečit rodinu, to je důležitý, a má z toho dobrý pocit, tak zítra oslaví jeho narozeniny, vážně se těší, dá mu mamka ty hnědé manšestráky?, ty co nosí jen o Vánocích a Velikonocích, snad z nich ještě nevyrostl, byla by to škoda, jsou pěkné, jenže se přes léto vytáhl, když to mamka říká, no jo, ale pokud mu budou malé, tak jak v nich půjde prvního září do školy?, nové jen tak nedostane, dostane nějaký dárek?, přál by si kolo, aby mohl se občas projet, to by ho bavilo, a kdyby mělo dobrej zvonek, páni, to by bylo super, ani by nemuselo mít přehazovačku, stačilo by mu nějaký starší, ale které by bylo jeho, třeba i k rybníku by to navečer stihl, voda ještě ke koupání je, díky mámo za svačinu a my s mladým jdeme zase pracovat, viď kluku. Táta zavelel, a tak se Patrik taky zvedá a jde.

2012/01/04

Za prací

„Máte tady volno?“, zeptá se pána s knírkem. Prošel úzkou uličkou až téměř dozadu, všechna sedadla obsazena, zpravidla napůl, tak jako u tohohle chlápka. Nezbývá mu než si k někomu sednout. Mohl si přisednout k nějaké mladé slečně, dost jich tu je, asi jedou ze školy, ale vybral si sobě podobného, muže před šedesátkou, a přitom ani neví proč vlastně.

„Ale jo, jasně, posaďte se.“, pán zareagoval a sundal igelitku z vedlejší sedačky, zamotal ji, aby se z ní nic nemohlo vysypat a dal ji na zem, mezi nohy, trochu stiskl, lépe si ji tak během jízdy pohlídá.

Dobře, pokývne, sundá si bundu a šálu, kterou zasune do pravého rukávu, aby ji tady pak nezapomněl, a dá bundu do volného prostoru nad sedačkou. Posadí se, a je rád, že sedí. Skoro autobus nestihl, a to by pak byl problém, ještě čtyři minuty před odjezdem byl v metru, na nádraží musel běžet, ale stihl to, a tak teď vydýchává.  Kam ho tahle cesta zavede? Co ho asi čeká? Neví, neumí si to moc představit. Má strach, ale je rád, že se konečně něco děje.

Jednoho odpoledne

Víš, proč mám rád sluníčko? 
Protože když svítí, tak je krásně teplo.
Ne, proto, že se na něj často díváš a krásně přitom mhouříš oči.

Seděli na lavičce v parku, kolem nich spousta kvítků, mladý pár, on a ona, který párem vlastně tak úplně ještě není. Sbližují se, dnes je ten den, kdy snad překročí hranici přátelství do minového pole lásky, a nebo navždy zůstanou v jeho bezpečné zóně. Jak jen to dneska dopadne...To sice ještě nevím, ale co se odehrálo doteď, vám prozradit můžu.

2012/01/01

Spisovatel píše román a chce klid


Zavřel za sebou dveře. No dobrá, třískl jimi. Má vztek jako snad nikdy. Jíťa pláče a Máňa křičí. A Jarka? Ta pro změnu vyčítá. Jemu, a úplně všechno. 

Proč, že se to ve čtyřiceti rozhodl znovu oženit? To mu nestačilo první manželství ve dvaceti, vychovat jednoho syna? Mohl mít teď klid a ne dvě malé cácorky a věčně naštvanou ženu. A plotna stejně pořád studená, protože dnešní ženy, ty emancipované lady, nebudou přece plýtvat svým drahocenným časem a energií na takové podružnosti. Což o to, on to i chápal, ale občas by teplou večeří nepohrdl. 

Ale všechno se dalo zvládnout, jen ten hluk, ten hluk ho ničil, a jak léta šly a holky rostly, bylo to čím dál horší. Copak nedokážou být pár hodin zticha? On, slavný spisovatel, o kterém se i jeho dcery budou za pár let učit na střední škole v hodinách českého jazyka a literatury, potřebuje dopoledne psát. Spisovatelství je práce jako jiná, musí se sedět a přemýšlet a pracovat a mazat a rozčilovat a trápit a tvořit. Není to jednoduché, a jediné co po své rodině požaduje je klid. Klid. KLID. K - L - I - D. Jak holky rostou, teď už je Máně sedm a Jítě čtyři, dávají mu zabrat čím dál více. Ví, že je to i tím, že stárne, za dva roky padesát, je starý. No rozhodně je starý na takhle malé holky.