Stránky

2012/06/28

Tři schůzky

Nebyla si jistá, jestli s ním má nebo nemá chodit. A tak se dohodli na třech schůzkách, že se pak uvidí. Jestli jako jo, nebo jestli jako nee. Navrhl to on. Proč? Chtěl o ni bojovat, přece. Viděl se jako rytíře na grošáku, co zachraňuje princeznu. Jen v jakési modernější verzi. Místo koně motorku, místo brnění odřený křivák a roztrhané rifle. Věděl, že vypadá dobře, a proto si může neupravený vzhled dovolit. 

2012/06/27

Jennifer Eganová - Návštěva bandy rváčů

"Čas je rváč, no ne? Snad se od něho nenecháš buzerovat?" 
Scotty zavrtěl hlavou. "Má mě dávno v hrsti."

Kniha složená ze třinácti kapitol, které samy o sobě tvoří příběh. Každá "povídka" je trochu jiná - dobou, kdy se odehrává, způsobem vyprávění, osobou vypravěče. Přesto je to román. Protože vedlejší postavy v jedné kapitole se stanou hlavní v druhé. A vůbec nevadí, že je zde skok desítek let a z New Yorku se přesuneme do Keni. 

Knihu drží pohromadě její hlavní motiv - čas, stárnutí, pomíjivost. Kniha vyznívá smutně, alespoň já takový dojem po dočtení měla. Důležitou roli v knize také hraje hudba, protože v téhle branži se většina postav pohybuje. 

2012/06/26

Úloha princezen

vědecká studie 

Princezna je vážená osoba, ke které děvčátka všech království vzhlíží a vidí v ní svůj vzor. Proto se jejich chování věnuje taková pozornost a bylo o nich napsáno tolikero studií. Mezi dodnes nejváženější autory, kteří zaznamenali osud bývalých princezen, patří např. bratři Grimmové, Hans Christian Anderson a samozřejmě velký inovátor Walt Disnay. 

Mít dceru je pro krále (a tudíž i celé jeho království) takříkajíc „strategická hodnota“ (princezny zajisté prominou) s níž se dá vyjednávat při obchodních schůzkách. Nic naplat každý se rodíme do určitého prostředí a musíme přinášet oběti. 

2012/06/25

Julian Barnes - Vědomí konce

Na tuhle knihu jsem se strašně těšila. Nevím proč, od autora jsem zatím nic nečetla (ale určitě časem dojde minimálně na Žádný důvod k obavám, Arthur a George, a bude-li někdy hodně času tak i Pohlédnout do slunce). Nějak mne kniha nalákala názvem a svojí délkou (čehož jsem pak při četbě litovala, že je to tak krátké).

Kniha nám podává příběh důchodce Tonyho Webstra, který se vrací do minulosti, a promítá si situace vztahující se k jeho tehdejším přátelům a později i k jeho prvním láskám. Dozvíme se z jeho vyprávění i to, jak jeho život proběhl, ale zásadní jsou šedesátá léta, kdy Tonymu bylo krásných dvacet let, a život začínal. 

Postupně se nám odkrývají osudy hlavních postav, dojde k několika událostem, které spolu úzce souvisejí, a tvoří páteř příběhu. Teď je na Tonym, aby to vše pochopil. Pokud bude chtít. 

2012/06/24

Ray Bradbury - Zen a umění psát

Máme umění, abychom nezemřeli na pravdu.

Knih o psaní jistě vychází celá řada. Není to ale zrovna něco, co by mne abnormálně zajímalo, takže to nesleduji. Vím o knize O psaní od Stephena Kinga, která je dobrá. Nyní jsem si pořídila knížku, která se opět objevila na knižních pultech. Jedná se o devět esejů Raye Bradburyho. Paperback nese titul Zen a umění psát. 

Na jedno

Dostal jsem chuť na pivo jako už dlouho ne. Nemám moc rád lidi a řeči, co vedou, mne unavují. Inu, stárnu. Ale dneska jsem přesto do hospody zašel, že jeden dva kousky tedy dám. 

Byl tu Čičman, jinak vylidněno, tak jsem si přisedl k němu. Čičman je fajn chlap, kterej uměl vzít za práci a krásně hrál na banjo. Dvacet let dělal ve fabrice, než mu jednou nešťastnou náhodou stroj ušmikl prsty na pravý ruce. Tak teď to do důchodu doklepává na vrátnici. 

2012/06/22

Oblomová

Chtěla bych být jiná. Lepší!

Jenže nejsem, a mám pocit, že nikdy nebudu.

Pracuju na tom. Snažím se. Vážně.


Ale stejně.

2012/06/20

Johana a syn

Johana uslyší skřípot utahovaného kohoutku. Vykoukne na chodbu. „Matyáši, ty jsi ještě doma?“ „No jo, mami.“ Johana se podívá na stříbrné hodinky, které má připnuté na zápěstí. Ukazují 7:18. „Vždyť ti to ujede a přijdeš zase pozdě do školy.“ „Klid mami, dneska jedu s klukama autem.“ Johanin povzdech musí být slyšet ve všech osmi patrech domu. „Nerada vidím, když jezdíš s nima. Mají řidičák pár měsíců, staré auto a myslej si, že všechno umí a zvládnou.“ 

Matyáš tyhle máminy řeči už dávno neposlouchá, jen je nechává kolem uší prošumět. Vejde na chodbu, vklouzne do botasek, batoh přes pravé rameno, líbnout mámu na tvář a už otevírá vchodové dveře. „Pa, dneska mám do čtyř. A domů pojedu autobusem, když ti to udělá radost.“ Tou pusou si to napravil. „Děkuju, a dávej ve škole pozor!“ Slyšel ji? Asi už ne, sbíhá schody, bere je po dvou. Johana zavře dveře, přitiskne se k nim, a kukátkem ho ještě pozoruje, dokud úplně nezmizí za rohem. Ona by těch pět pater jela výtahem. Kdy se stalo, že tak zpohodlněla? 

2012/06/18

Pocity, život

Sdružování představ

uzavřenost
do sebe dneska nebo napořád
je to jedno není to jedno mně teď ano

lidé
každý si bere co chce bez ptaní
bez respektu neurvale drsně agresivně

2012/06/17

Přijede Bohuslav

Mobil zavibruje a roztočí se, jak leží na stole, a jelikož podřimuju, leknu se. Takhle mi dává najevo, že mi někdo píše. Přišla ti esemeska, proto tady poskakuju a vrním, tohle se mi snaží říct. Je to můj miláček, ale ani tohle jeho snažení mne neodvrátí od mého rozhodnutí pořídit si dotykáč. Teda jestli na něj někdy seženu peníze. Ale o to tu teď neběží, podstatná je ta právě doručená zpráva. 

PRIJEDE BOHUSLAV, VYZVEDNI HO V 11:30 NA NADRAZI, A NAKUP, PA MAMA. 

No bezva. Z toho jsem fakt nadšená. Mám týden volna mezi semestry, chtěla jsem ho proflákat požíráním chipsů u sledování seriálů, relax a nohy nahoře, a místo toho se budu muset starat o strejdu? 

Nechci, abyste si mysleli, že Bohouška nemám ráda. Mám! Je to přece můj strejda, dokonce patří do skupinky oblíbených příbuzných…ale tak jak to u příbuzných bývá, je dobré vidět je jednou za čas, na pár hodin, vypít kávičku, sníst přecukrovanou bábovku a zase s pánem bohem za půl roku si to zopákneme. 

Brambory se šlehačkou

V seknici je vedro, tak moc, tak strašně moc, že sleduju jak po místnosti tancuje. Větrat v podobě otevřených dveří se ale nesmí. Nalétaly by dovnitř mouchy. Co potom s nima. Otravovaly by. Museli bychom je pořád odhánět. Vzít na ně plácačku. Jenom strejda by je chytal do ruky, a pak prudce mrštil na zem, až by je tímto usmrtil. To umí krásně. Rádi ho pozorujeme, když to dělá. Strejda Oskar nám tuto podívanou občas dopřeje. Nám dětem pro radost. Taky ho to dostane do středu naší pozornosti. A z toho má radost zase on. 

2012/06/15

Spolužačky

-Ahoj Jano. -Ahoj Magdo. 

Jednoduchý pozdrav, co spouští rozhovor. Není to vodopád vět, který přirozeně a rychle padá, je to pomalý potůček slov, skoro vyschlé koryto řeky dialogu. Pro cizího pozorovatele to možná vypadá obyčejně, jako dvě známé, které se roky neviděly a náhodou se potkaly, tady na úřadě, v únavné frontě, tak proč si ten čas neukrátit rozhovorem, nějaké novinky k probírání se vždycky najdou. 

Daniel Kehlmann: Já a Kaminski

Muž na okamžik zvedl oči od knihy.
"Nic moc, že?" Ukázal jsem na Bahringovu slátaninu.
"Mně připadá zajímavá!" opáčil.
"Protože nejste odborník."
"To bude tím," řekl a otočil stránku.

Kniha vypráví o třicetiletém novináři Sebastianovi Zöllnerovi, který píše články do novin, a nyní se rozhodne napsat životopis kdysi slavného malíře Manuela Kaminského. Samozřejmě s vidinou, že kniha vyjde po malířově smrti, vždyť teď by si ji přece nikdo stejně nekoupil. A tak se za ním vypraví, aby s ním udělal rozhovor. A snad objevil i nějaké pikantnosti z minulosti. Tady příběh začíná. 

2012/06/13

Nerušit, ordinujem!

„Tak mi zavolejte dalšího, sestři,“ řekne doktor s povzdechem a rychle svýma dvěma ukazováčky na klávesnici doťukává – tak jak byl naučen kdysi dávno na psacím stroji - diagnózu právě odejivšího pana Vostředělky. Dietu nedodržuje, a pak si stěžuje, že ho ten žlučník pořád zlobí. Předepsal mu léky na zklidnění, nic víc nemůže. Jen ještě zakroutit hlavou nad ním a už zase se soustředit na nového pacienta.

Sestra Jarmilka odloží tužku, vstane, uhladí si sukni, zbytečně, záhyby pomačkané látky se neochvějně vrací do předchozího stavu, dojde ke dveřím, pootevře je a křikne: „Další!“ Jako na povel se zvedne tlustá paní, opře se do francouzské hole, do podpaží druhé ruky si vloží velkou bílou kabelku a šmatlavým krokem se sune ke dveřím. „Jméno a kartičku,“ zavrčí sestra. Se skřípavým zvukem zavírajících se dveří ostatní čekající pacienti ještě zaslechnou: „Karla Mečínová.“ 

2012/06/07

Sraz

Neviděli se deset let. Tenkrát jim bylo patnáct, dnes už dvacet pět. Důležitá dekáda v životě každého člověka. Z nerozhodného a naivního dítěte se muset přeměnit v dospělého, co ví, co chce (alespoň jakžtakž). 

Bylo jim patnáct, a vstupovali do nové etapy života, když mě opouštěli. Střední škola, učňák, gymnázium. Začali směřovat po všeobecném základu každý směrem, kterým je to táhlo, naznačily okolnosti či určili rodiče. 

A teď je tu vidím, posedávají na schodech, mladí, krásní, dívky obzvlášť, chlapci trošku méně (ty břicha a ustupující vlasy!), ale jsem trochu zaujatý, jsem totiž chlap, že. Sice už pár let v důchodu, ale ženskou krásu ocenit ještě dovedu.