Stránky

2015/12/23

Čtvrtá neděle adventní aneb Jsme ve finále

Zdobení stromečku. Ať si ho už můžeme užívat. První naše Vánoce, nová barevná kombinace. Zlaté ozdoby zdobí zlatou neděli. Nové přírůstky - rampouchy, slavnostní koule, zlatá špice, jemné stromečky, proplétané hvězdičky - přišly k nám.

Kapři v kádi. Děti počítající dny do Ježíška. Vyzvedávání posledních dárků pro příbuzné.

Balení dárků. Od manžela jsou jako od profesionála. Ode mne? Stačí říct, že manžel podle zubatého, křivě zastřiženého papíru pozná, který jsem použila já. Dáváme knížky a jídlo.

Nákupy. Jeden den do Billy, druhý do Penny, třetí opět do Billy. Naložený kočárek tlačíme domů.

První pološatičky pro naši holčičku. Ať je už konečně za slečnu.

Letos mi advent trochu utekl mezi prsty, ale ve vzpomínce zůstane jako příjemné pohodové období. Prostě jako jakýkoliv jiný prožitý čas s manželem. 

A teď už ty Vánoce!

2015/12/16

Nový, ale stále dobrý Murakami

Sedm povídek. Sedm dobrých povídek. Na každý den v týdnu jedna? Tak to pochybuji, že vám vydrží. Alespoň mně tedy ne. A to jsem se vážně snažila šetřit si je! Vychutnat si každou zvlášť, přemýšlet o ní, číst ji pomalu. 

Haruki Murakami je v Čechách už pár let zavedený autor. Kdo ho má rád, těší se na jeho další knihu. Většinou jde o romány. Tentokrát ne. Další zvláštností této sbírky povídek je to, že je normální. Nejsou zde téměř žádné ztřeštěné a neuchopitelné věci, co se hrdinům dějí. Já vím, pro tohle máme Murakamiho přece rádi. Ale věřte, že i v těchto povídkách se objevuje spousta zvláštního (např. pamatování si na předchozí život v podobě mihule, proměna (asi) pavouka v Řehoře Samsu..).

Třetí neděle adventní aneb Už se to blíží!

Je toho tolik, o čem bych měla psát. A přitom se mi chce jen mlčet a držet dceru v náručí.

Přesto, co mi přinesl třetí adventní týden?

Poprvé jsme byli s malou v nákupním centru. V malém obchoďáku, který máme blízko a který byl téměř bez lidí. Nakoupili jsme s manželem drobné dárky pro příbuzné. A taky dvě malinké knížečky s obrázky velké akorát tak do dlaně pro Modřinku (ať taky pod stromečkem má něco od nás). 

Ochutnala jsem první vánoční cukroví. Od mámy. Pracny, perníčky, kokosky.

Loupala jsme mandle na manželovo cukroví. (Zkrabatělá bříška prstů z horké vody vyvolala vzpomínky na dětství.)

A kromě těchto milých drobných událostí je tu jedna věc, o které teď hodně přemýšlím:

2015/12/09

550 dní a 2 měsíce

Včera  - 550 dní od svatby. 
Dnes - Modřince 2 měsíce.
Zítra - ?

Na dnešek jsem spala 7 hodin v kuse.
Od porodu jsem přečetla 15 knih.

Některé dny jsou náročné. Jako v pondělí, kdy jsem už nevěděla, jaké to je mít volné ruce. Nebo když léčíme moučnivku či vyrážku. Nebo když se Modřinka svíjí a řve a já vážně netuším proč.

Mateřskou si užívám. Přes den máme s malou svoji pohodu. Papáme, spinkáme, mazlíme se. Koukáme na hračky umístěné na hrazdičce, zkoušíme zvedat hlavičku. Procházkujeme. Čekáme na tatínka. (Ano, už používám to šílené my.)

S mužem máme stále krásný vztah jako na začátku. Teď jen Modřinkou ještě umocněný. Máme na sebe méně času, jsme unavení. Mám radost, že přesto stíháme chodit do divadel (na střídačku), koukat na filmy (přerušované Modřinkou), povídat si.

Prostě zažívám nejkrásnější období života.

PS: Stejně mi pořád nedochází, že jsem máma.

Druhá neděle adventní aneb Pokračujeme

Vánoční Praha má pro mě svoje kouzlo. Možná je to tím, že tu nežiju dlouho. Ráda se procházím po Václavském náměstí, motám se mezi lidmi popíjejícími svařák či teplou medovinu. Chci vidět, jak je nazdobený strom na Staroměstském náměstí. A tak není divu, že jsem se o to nechtěla připravit ani teď, když mám Modřinku. V sobotu jsem poděkovala manželovi za oběd a vytratila se do centra. Měla jsem necelé čtyři hodiny času. Jen a jen pro sebe (kdo má malé dítě, ví, jak je tento ryze soukromý čas cenný). Dívala jsem se kolem sebe. Dívala jsem se na betlém v horní části Václaváku, na výzdobu, na červánky, na knihy, co lidi kupují, na stánky. Překvapila mě, navzdory tradičně neuvěřitelnému počtu lidí všude, milá nálada. Opravdu, lidi se smáli, povídali s přáteli, nikdo do nikoho nestrkal, žádné zamračené tváře. (Asi ten největší shon teprve přijde).
Domů jsem přijela o hodinu dřív, než jsem musela. Protože vánoční Praha je krásná, ale čas s manželem a Modřinkou je ještě lepší.

PS: K dokonalosti chyběl jen lehký mrazík a popadávající sníh. 
PSS: Ještě jsem letos nebyla na Míráku.
PSS: Třeba to ještě vyjde.
PSSS: Je potřeba nechat si vždy něco, na co se dá těšit.

PSSSS: Ano, zrovna čtu P.S. od Geislerové.

2015/12/02

První neděle adventní aneb Začínáme

Čas mi utíká před očima v podobě každý den se měnící Modřinky. Je tu advent, a proto je potřeba se trochu zastavit. Co jeho začátek přinesl mě?
  • Skleněnou ozdobu s vločkami. (Je tak krásná! Mám ji vystavenou vedle věnce, každý den se na ni chodím dívat a beru ji opatrně do ruky. Je tak křehká.)
  • Přepisování údajů do nového diáře. (Jako vždy jsem svého nepostradatelného pomocníka dostala od manžela. Je to moje oblíbená činnost, na kterou se moc těším. Otevírat nové stránky, listovat daty příštího roku, přemýšlet, co mi asi přinesou.)
  • Výběr adventního věnce. (Malá prodejna. Jsme tam všichni tři i s kočárkem. Tentokrát poprvé červené svíčky.)

2015/11/26

Šan - Šanta - Šantaram - co to je za (troj)knihu?

Když jsem knihu, o které tu dnes bude řeč, dostala do ruky, byla jsem nadšená. Z nápadu, jak ji fyzicky zpracovat. Kniha je dlouhá (750 stran), a proto se v nakladatelství rozhodli rozporcovat ji na tři kratší. Důvod je jasný - lépe se s tím cestuje MHD a netíží večer v rukách, když čtete před spaním. Nejvíc se mi líbí, že sice knihu rozdělili, ale přitom ji nechali v celku (určitě se inspirovali u princezny Koloběžky První!) důmyslným propojením papírového obalu, ze kterého se jednotlivé knihy dají snadno vysunout.

2015/11/25

(O)ceněné štěstí

Jsem šťastná?
Ano.

Třeba teď.

Sedím u okna. Koukám na první sněhové vločky této zimy. V náručí držím svoji šestitýdenní dceru, která se začíná usmívat. Jsem relativně dobře vyspaná, v místnosti je krásně teplo. Manžel mě při odchodu do práce políbil. Posnídala jsem mámin štrúdl, popíjím oblíbený borůvkový čaj. Dopoledne přijde paní na úklid, a pokud malá usne, budu mít čas chvíli si číst.

Takže ano, jsem šťastná.
A vím to.

Nestačí mít štěstí. Je důležité o tom i vědět. A snad ještě důležitější je umět ho prožívat. 

2015/11/18

Sváteční ráno

aneb okamžik štěstí

Je všední den uprostřed týdne, ale není úplně tak všední, zároveň je totiž státní svátek. A to je dobře, protože manžel zůstává doma. Čeká nás pohodový den. Modřinka se probouzí (po dvou nočních krmeních) v půl deváté. Manžel i já bychom ale ještě tak spali! Probíráme se těžce, pomalu, velmi velmi pozvolna. Modřinka naopak rychle. Z pobrukování přechází do řevu. Má přece hlad! Manžel se překoná (je úžasný!) a vstane. Já si beru malou k sobě do postele a snažím se ji konejšit, než připraví lahvičku s mlékem. Moc to nepomáhá, připadá mi, že je v kuchyni hrozně dlouho. Pak ale přijde, od Modřinky mě vysvobodí, a když jí dá savičku do pusinky, rozhostí se v ložnici klid a mír. Ona baští, my si povídáme. Tyhle ranní dialogy, kdy já ani nevím, zda něco říkám či si to pouze myslím, či nám sdělované informace unavená hlava nezpracuje, a tak si vše říkáme třikrát, by se hodily do absurdního dramatu. Úplně to vidím, já bych se tomu v hledišti smála.

Po krmení manžel bere Modřinku do dětského pokoje, aby ji přebalil. Já jdu zatím vysterilizovat lahvičky, ať jsme na další krmení připraveni. Poté co vložím sterilizátor na pět minut do mikrovlnky, jdu za mými drahými do pokoje. Strašně ráda se dívám na to, jak manžel přebaluje. Mívá vtipné komentáře, Modřinka vytváří ksichtíky.

2015/11/11

Smutno

Jsem smutná, hodně smutná. Vybíhám do ulic. Utíkám. Před svojí slabou duší. Na mé tváři se míchá déšť se slzami. Zastavím se. Není kam jít. I kdyby bylo, nic se tím nezmění.

Cizí minulost ovládá moji přítomnost. Neumím si s tím poradit. Míjí mě maminka s kočárkem, děda o holi, babička v šátku. A já míjím sama sebe.

Odpoutávám se od svého života. I když nechci. Nedokážu ho udržet ve své hrudi. Těžce se mi dýchá. Déšť ustává, slzy zasychají.

Straka odlétá z vršku stromu. Musím se vrátit, zastávat své povinnosti. Doufat, že se vše poskládá do krásného obrázku, kterým to bylo na počátku. Věřit.

Přirozenost

to je neuveritelny ze uz mate baby

Je noc, manžel ještě není doma, Modřinka spí v kolébce, sedím na gauči, u notebooku. Píšu si se sestřenkou, která už několik let žije na druhém konci světa. Občas nás počítače ještě spojují. Samozřejmě, že se podstatná část konverzace točí okolo Modřinky.

Jak mám vysvětlit, jaké to je, když se vám v životě objeví nový malý tvoreček? Hledím z okna do tmavé noci a snažím se najít slova, která by se alespoň dotkla skutečnosti.

Je to změna, ale nepřipadá mi to jako velký zlom, je to takové pozvolné, vše jde krok za krokem...je to přirozené.

To je to správné slovo!

2015/11/06

Procházková

Je to součást každého dne. Nachystat fusak a kombinézku. Přenést malou z kolébky. Zababušit ji. Vytočit se z dětského pokoje s kočárkem na chodbu. Přivolat výtah. Sjet dolů. Dostat se přes dvoje vchodové dveře. Uf, konečně venku.
Konečně začíná procházka.
Je hezký podzim. Slunce svítí, listí se zabarvuje do krásných odstínů. Po zemi jsou spadané kaštany, tak krásné ve své novosti. Neodolám a sbírám. Dávám do kapsy. Hladím. Uklidňují. Hřejí.
Listí šumí pod nohama svoji listopadovou písničku. Jedu uličkami mezi rodinnými domky. Krásně jsou osvětleny poledním sluncem. Každou chvíli se zastavuji a nakukuji do kočárku. Už zase si Modřinka přetáhla plínku přes obličej. Nerada se nechává rušit světlem při spánku. Dávám prst před její malá ústa a čekám na závan teplého vzduchu. Ano, dýchá. Můžeme jet dál.
Potkávám sousedku. „Zrovna jsem na vás myslela. A vy už jste porodila? Už před měsícem? No vidíte, a já to ani nevím. A jak se jmenuje? Krásné jméno. Můžu se na ni podívat? Já už bych tak chtěla vnoučata, ale ten můj pacholek, a to už je mu prosím pětatřicet, pořád nic. Když budete potřebovat povozit, dejte vědět. Hezký den.“
Jezdí tu hodně maminek, hodně kočárků. Spíše už sporťáků, a často mají vedle sebe capající druhou bytůstku. Ráda se na ně dívám. Ženy ve stejné situaci jako já mi vykouzlují úsměv na tváři.
Kolečka kočárku se stáčí, sjíždím obrubník, lehce to drcne, ale Modřinku to jen příjemně pohoupe ve snu. Užívám si. Že jsem venku, že je krásně, že vozím kočárek, že mám hodné miminko, že jsem máma.
Měním rychlost podle nálady. Jednou jdu svižně, udávám pravidelné tempo. Poslouchám svůj dech, vnímám svoje svaly. Intenzivně prožívám Modřinky přítomnost ve svém životě. Jindy jdu pomalu a kochám se okolím. Tolik věcí, které jsem dříve přehlížela. Cedule s názvy ulic. Ten krásný strom uprostřed cesty. Stará zelená pumpa na vodu.
Moje současnost, naše procházky, moc se mi to líbí.

2015/11/04

Nikdy

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem na plastové tyčince objevila dvě čárky. Pro jistotu jsem si udělala ještě jeden test. Stále tam byly! Hodiny jsem byla v nepopsatelném stavu. A tak moc se těšila až večer (byl mráz, tma, šli jsme do kopce, čepice, pára od úst) uvidím tvého tatínka, abych se s ním mohla o to podělit.

Nikdy nezapomenu na všechny ty hodiny strachu, obav, únavy, ultrazvuků, vyšetření, které jsem za ty měsíce prožila. A těch slz, co u toho steklo po mé tváři.

Nikdy nezapomenu na tvoje první pohyby, bublinky radosti to pro mě byly.

Nikdy nezapomenu tvůj první pláč, když mi tě vytáhli z břicha.
Nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když nám tě ukázali a my viděli, že jsi holčička.
A taky na to, když jsi poprvé, ještě celá obalená mázkem, na mě otevřela jedno očko.

2015/10/26

O odvaze, jak lépe prožívat maličkosti

Byl to přesně týden od porodu, doma jsme se s malou a tatínkem sžívali, když zazvonil kurýr. Přivezl mi novou knížku od Barbory Štastné Jak jsem sebrala odvahu. Ještě ten den jsem ji musela rozečíst.

Na knihu jsem se strašně těšila, a když se teď snažím ujasnit si, proč vlastně, když jsem vesměs všechny části v minulosti pročetla na Bářině blogu, je to v tom, že se ty texty dají číst opakovaně. Jsou upřímné, reálné. Beru si z nich stále něco nového.

2015/09/23

Mateřský pud

scifi povídka

Ženy to dneska mají těžké. Přes proklamovanou rovnost, pracovní příležitosti a stejné platové ohodnocení jako muži. Měly jsme to těžké na Zemi, máme i tady. Jeden by si řekl, že když se konečně lidstvu podařilo upravit podmínky pro život na Saturnu, že tu bude lehčí život. Není, samozřejmě. Protože lidé se nemění, i když žijí na jiné planetě, i když máme nejmodernější přístroje, i když už není potřeba pracovat rukama. Problémem jsou totiž city, ty se vývojářům v Ústředí zatím odstranit nepodařilo. Nemůžu jim upřít snahu, jen těch financí co Nejvyšší rada na tento vývojový program uvolňuje. A ty kapacity, co tam pracují!

Protože se zatím správný program vytvořit odborníkům nepodařilo, je důležitá prevence. No, a to už je moje práce. Tedy v jedné konkrétní oblasti. Pracuji v utajené organizaci Neplánované těhotenství na základě pudů. Mezi kolegy říkáme, že pracujeme s NePuTé, tedy neplánovaně pudovýma těhulema. Snažíme se zde pomoci ženám, které nedodržely vládní nařízení a čekají dítě. S kým, to se neřeší. Protože je narušeno tělo ženy, tak je za to zodpovědná ona. Podle současné právní úpravy to tak alespoň je. Nevěříte-li mi, podívejte se do osmnáctého odstavce třetího článku nařízení č. 154/2167 Povinnosti obyvatel Saturnu. Zákon byl napsán před 156 lety, a jak je vidno, trochu už zastarává. Nikdo se ale neobtěžuje s jeho novelizací, protože původních obyvatel Země ubývá, a saturnonovorozenci z vajec jsou již bez pudů. Přesto je těchto žen více než by se nezainteresovanému okolí mohlo zdát.

2015/08/10

O knihách posledních měsíců

V lednu jsem začala, v únoru skončila. Jak typické! Ale jsem zpět a vybírám pro vás to nejzajímavější, co jsem přečetla od března do července.

Ale je to těžké, přečetla jsem za tu dobu přes třicet knih. I když vynechám komiksy (např. Rudo, Korektor) jsem stále na vážkách, co doporučit. A tak začnu tím, co se mi prostě nejvíc líbilo.

2015/07/12

DojmoVary

Je tu spousta lidí, tlačí se, narážejí. K tomu ty plakáty, červenej koberec a vzdušné šaty pastelových barev. Má to atmosféru, svoji atmosféru. Ke které patří i dvouhodinové čekání na film. Jsme vybavení - deka, polštářek a knihy to jistí. Vznikají krátkodobá kamarádství s lidmi, co se potkáváme ve frontách. Nemůže chybět hrníček do sbírky. Už čtvrtý.

Rozbalujeme spacáky, střídáme se v minikoupelničce. Nakupujeme ovoce na trhu. Třešně černé jak princezna z cizokrajné pohádky. Drkáme do sebe, když potkáme známou stár. Podívej, hele... Koukáme na filmy. Vtipná komedie s nápadem. Vizuální dokonalost, kdy záběr je jako namalovaný obraz. Trápíme se u dokumentu, ve kterém padne pět vět.

Čteme Festivalový deník, probíráme se anotacemi filmů, na které asi tak koupit lístky. Ty pak stejně nejsou, tak jdeme na něco jiného. Fotíme opravený Národní dům, každodenní snídaně v cukrárně, porcování mečouna. Kupujeme si zmrzlinu a langoše a halušky. Sedíme před Thermalem, jdeme k Puppu s malinovkou v ruce.

Bok po boku, čtyři dny tady a teď. Potřetí spolu. Kupujeme oplatky, tentokrát nejvíce zaujmou ostružinové. Papírový klobouk přendáváme z hlavy na hlavu. Málo spíme. Oranžová šňůrka na krku. Snímání passů.

Máme to tady rádi. Je to milé shledání jako s kamarádem, se kterým se rok nevidíte, pak se potkáte a máte si hned o čem povídat.

3. - 7. července 2015, kviff

2015/06/11

Když je vrahem Básník

Tentokrát je to osobní. Richard Krauz pátrá po vrahovi, který se mordy snaží hodit na něj. A policie Básníkovi věří a Krauz utíká a pátrá a pátrá...až vypátrá. Jasně, že jo. Ale jde o ten postup a o ten děj. A o to, že je to zase napínavý, skvěle napsaný.

Dominik Dán mě nadchl už svojí minulou knížkou. A vypadá to, že úroveň drží i dál. Detektivka je čtivá, vtipná, vraždy zajímavé, rozbory v pitevně poučné. 

Příběh se odehrává v roce 1988, takže je zde zachycena atmosféra doby - policie a ti nahoře už cítí, že se změny blíží. O Richardu Krauzovi zjistíme, že svedl každou holku v okolí. Potvrdíme si, že policisté pijí ve službě a od řezníků dostávají maso.

2015/04/08

Modlitby po mexicku

Děj knihy se odehrává v mexickém státě Guerrero, kde žijí převážně jen ženy s dcerami. Muži utekli, povětšinou do Spojených států. Hlavní postavou a vypravěčkou příběhu je dospívající Ladydi. Dívka vypráví o tom, jak tady na hoře, kde už skoro nikdo nebydlí, přežívají.

Mají vykopané jámy, kde se ukrývají před příjezdem černých SUV. V těch jezdí překupníci drog a dívky kradou. Matky dcery stříhají nakrátko, černí jim zuby, zatajují jejich pohlaví. Přesto nemají sílu je ubránit. Ladydi vypráví příběh svůj, své matky, svých kamarádek. Dočteme se, jak zde probíhá výuka, jak se utíkaují schovat před postřikem, který shazují letadla, jak zmizí a už se nikdy nevrátí.

2015/04/07

Úspěšný autor krimi románů

"Svítí mi na obrazovku. Copak takhle dá se psát?!" rozčiluje se stotřicetikilový úspěšný autor krimi románů. Zkřiví ústa a zatlačí rukama do stolu. Tím si pomáhá, aby vstal. Má velké břicho, obézní nohy jako novorozeně, jen to u něj není tak roztomilé. Jeho tváře vypadají jako torby, co ukrývají zásoby na celou zimu pro rodinu syslů. Pro několik pokolení syslů. Tento náš úspěšný autor krimi románů svoji podobu nikdy nepopsal. Nemá ji rád. Nemá rád, jak vypadá. Jeho detektivové jsou všechno vysocí, štíhlí, tmavovlasí - jo, to jsem zapomněla, náš úspěšný autor krimi románů má málo vlasů, vlastně jen po stranách, prostě vypadá jako Gargamel ze Šmoulů. Náš úspěšný autor krimi románů prostě nevypadá pěkně - a nikdy nevypadal.

Už jako malý nebyl hezké dítě. Bohužel mu to nezůstalo, stal se ošklivým. Proto začal psát. Nemusel chodit mezi lidi. A jelikož byl už jako pubescent raději doma než s kamarády na diskotékách (Kdo tam o něj stál, že? Rozhodně ne Robin, třídní kráska, královna všech plesů, víla jeho polučních snů) a tak se zavřel ve svém pokoji, koukal na Právo a pořádek, četl Doyla, snil o Robin. 

U moře

Jitka s Pavlem na dovolenou šetřili dva roky. Jitka vařila levnější jídla, přestala kupovat svoji oblíbenou Vlastu. Pavel se dokonce omezil jen na nejlevější desítku.

Splněný sen. Jsou u moře. Jitka s Pavlem už u moře byli. Kdysi dávno. Každý sám. Tedy se svými tehdejšími partnery. Jitka s knírkatým manželem číslo jedna, Pavel s barmankou Romanou, se kterou žil osm let. Spolu u moře nebyli, ačkoliv jsou spolu už čtyři roky. První dva roky jejich vztahu byly divoké. Jitčin rozvod, který se táhl, protože se s mužem navzdory oboustranné ochotě dohodnout se, nedohodli. A pak řešili bydlení. A pak nemocnou babičku. A pak...prostě pořád něco bylo. 

2015/04/03

Láska. Co je to láska? Slepota jen!

Alie je pětatřicet, dokončuje diplomku a čekají ji zkoušky. K tomu má malou dcerušku a partnera Leandera, muzikanta, se kterým žije už deset let. To je na jednu obyčejnou ženskou docela dost. Je unavená, věčně naštvaná. Ale všechno se zlepší, až dopíše práci, až udělá státnice, až bude mít práci a příjem...až si Leander najde milenku. 

Už samotný úvod do příběhu nám ukazuje, že tohle není jen červená knihovna, ale příběh ze života, kterých se kolem nás odehrávají stovky. 

Alia je v šoku. Zhroutí se. Jak žít dál? Je to tak těžké. K tomu zjišťuje, že její přítelkyně mají ve vztazích zase jiné problémy, které je trápí (muž alkoholik, roky marné snahy o dítě).

"Proč spolu vlastně lidi chodí? Je to strach ze samoty? Pocit, že člověk potřebuje někoho po svém boku? Je láska jen označením pro nějaký druh tmelu, který drží lidi pohromadě? Občas se ten tmel prostě začne drolit. Logicky. Zatvrdne, povolí, odpadne. K tomu ale dojít nemusí. Dá se proti tomu něco podniknout. Naštěstí." 

2015/03/24

Kombinace skleněného zvonu a párečku (pobásnění)

Minulost, spi. Nechci tě.
Tady a teď.
Jsem já.
Tady a teď.
Venku hezky.
Tady a teď.
Co je to platné, Sylvie.
Skleněný zvon kolem nás.
Tady a teď.
Napořád.

****

Esence

Když jsem před čtyřmi lety onemocněla, trávila jsem delší čas v nemocnici. Bylo to těžké a s nemocí budu bojovat celý život, ale o to tu dnes nejde. A o co tedy? Vzpomněla jsem si na jednu paní, co nám chodila vytírat, umývat koupelnu a vysypávat koš. Uklízečka. Pro nás bezejmenná postarší drobounká dáma, co si potřebovala popovídat. Jednou vyprávěla svůj příběh a jak to u lidí, kteří toho mají dost za sebou bývá, stačilo jí k tomu pár vět. "Můj syn, chytrej kluk, vystudoval tři vysoké školy. Pak se oženil. Jenže ho přejelo auto. A tak teď žiju sama s vnučkou." 
Co na to říct?

2015/03/02

Únorový úhrn

Je to neuvěřitelné, druhý měsíc roku už je taky minulostí! No, nejvyšší čas ohlédnout se, co jsem během něj stihla přečíst, co říkáte?

Podle mých deníkových zápisků mi v únoru dělaly společnost stránky deseti knih. Které byly ty nej, že bych je doporučila i Vám?

Slovenská detektivka první ligy

I já jsem před lety podlehla severské krimi vlně, ale brzy mne to přestalo bavit. Detektivky jsem přestala číst úplně (čestnou výjimkou je moje milovaná Ann Granger). Přesto, v posledních letech jsem měla výraznou chuť si něco přečíst od Dominika Dána. Proč? Musí to být dobrý, říkala jsem si, podle článků na různých internetových portálech, podle ohlasů, které se ke mně dostaly. 

A nyní, když jsem si od něj konečně jednu knihu přečetla, můžu říct, nemýlila jsem se - je to dobrý! Je to víc než dobrý. Příběh je o sériovém vrahovi, který zabíjí nepravidelně, jen když ho osloví Hlas a ucítí vůni krve. Zabíjí ženy, ke kterým se dostává snadno, protože si vybírá ty, co žijí v prvním patře. Nechci tu popisovat, jak to dělá. Na mne dost silné kafe.

2015/02/20

Bosa noha

Minulý týden mě fascinovala žena s plastovou panenkou na akademické půdě. Tento týden je to bosá dívka v metru. 

Potkala jsem ji včera, když jsem jela do Rudolfina vyzvednout lístky na květnovou Zkoušku orchestru, vypůjčit si nové knížky v Ústřední knihovně, posedět nad horkou čokoládou s manželem a Alicí v kavárně, a pak strávit dvě úchvatné hodiny na přednášce pana profesora Hilského o Shakespearových sonetech. (Úžasný program, povím vám!)

Potkala jsem ji na přestupu z červené na zelenou (nejsem Pražák, pokud jste dosud pochybovali, teď máte jistotu, o metru mluvím v barvách!). S vlnou lidí jsem se snesla ještě níž do podzemí, opřela se o stěnu a čekala na příjezd soupravy. Nechtělo se mi číst, poslední dny mne knížky nedokáží upoutat, nějak si vystačím s vlastními myšlenkami. 

2015/02/11

Žena z polední pauzy

Sedím po sezení na dopolední výuce v oblasti psychologické ve druhém patře na chodbě. Je tu klid, dobíhá zkouškové, to jen my, co chceme vědět minimum o učitelování, jsme tu. Vyndávám z tašky knížku, chci si číst. V noci, tma tmavá, manželovo pochrápávání, kulaté světélko lampičky, kulisy mých nocí, v noci jsem ji rozečetla. Denemarková, Příspěvek k dějinám radosti. Slovní obraty, slepená spojení, byla jsem polapena v tom děsivém příběhu od samého začátku. Teď v něm chci pokračovat. Dostat se na magickou hranici první stránky s trojciferným označením. Čtu si o vlašťovkách, vpouštím se do slov. Jsem na chodbě plné zelených židlí po obou stranách. Ticho. Ani hodiny tu netikají. Hlavu mám skloněnou, nenadzvedávám ji. Registruji míjející nohy, co přecházejí z přízemí ještě blíž k oblakům, než jsem teď já. Tu si vedle přisedne kluk a čte si. Tu si tři holky položí kabelky, vypijí horkou čokoládu, debatují o zkoušce. Připadám si jako při sledování filmu. Postavy se míhají, mizí, objevují se, jsou to kulisy k mé četbě. 

2015/02/10

Možná, že odcházíme

Zakouřená kavárna. Typické prostředí intelektuálů. Jsou tu mladí lidé, známí herci. A já. Objednávám si svařený džus a manželovi, který mi zrovna když platím u baru, volá, obložený chlebíček za 18 Kč.

Sedám si do rohu ke kulatému stolečku. Je to vyvýšené místo. Vedle mne sedí dvě mladé dívky, líbají se. Přijde ke mně žena ve středních letech, že se tady má setkat s paní Kašparovou. Zavrtím hlavou, to já nejsem. 

Vytahuji notýsek, musím si udělat poznámky. 

Rozpad

Nevím, proč jsem si myslela, že mně se to nestane, že náš vztah je tak krásný, že si ho s partnerem nenecháme zkazit nějakou rychlovkou na dámských záchodcích v baru či sekretářkou ohnutou přes stůl při firemním vánočním večírku. Oba jsme šli do vztahu na rovinu, naplno, s čistým stolem, s tím, že budeme partneři i přátelé. Fungovalo to, dobře to fungovalo, celých patnáct let. Pak jsme asi polevili, protože nemůžu dávat vinu jen jemu, i když je to on, kdo podvedl, vím, že jsem o sebe přestala trochu dbát, zpohodlněla jsem, znáte to, moc starostí s dětmi, v práci. A hlavně, zestárla jsem.

2015/02/09

Led(n)ové knihy

Ráda čtu, to se o mně jaksi ví. Občas tu něco zmíním. Mnohem častěji alespoň krátce pípnu svůj dojem z četby na twittru. Tuhle mi přišel tweet od @i_stau: Díky za tip. Myslíš, že by si mohla na svém blogu třeba jednou měsíčně napsat, jaké knihy tě zaujaly a co doporučuješ číst?

Samozřejmě, že něco takové chci dlouhodobě! Jen se k tomu nejsem schopna dokopat. Tak jsem se rozhodla, že toto vezmu jako impuls, a občas vám stručný knižní příspěvek na blog napíšu.

Tak tady je hned první:

2015/02/05

Láska přes internet

Tolik věcí mi připomíná něco, co jsem už četla, ale nemělo by to být naopak?

Včera se se mnou můj muž díval na Lásku přes internet. To, že jsem si vzala báječného chlapa, vím od začátku. Stejně mě ale vždy potěší, když dostanu další důkaz. 

Láska přes internet je film, ke kterému jsem absolutně nekritická. Je to film, který jsem poprvé viděla ve čtrnácti letech. Přivedl mě k románům Jane Austenové, od té doby navěky mé milované spisovatelce. Příběh se odehrává v knihkupectví! Kathleen Kellyová - její veselý střapatý účes, jednoduché oblečení (bez výstřihů!) (žádné kalhoty, ale jen sukně a šaty; svetříky, tlumené barvy). To všechno mne utvářelo. 

Tenhle film stvořil i můj pohled na vztahy. Takhle by to mělo být - bavit se o svazku ořezaných tužek, motýlovi v metru, prachu od mouky. A přece mnohé nic je víc než jiné něco.

2015/02/04

Škola začíná!

Po třítýdenní pauze, kterou jsme měli pro nadechnutí a dokončení všech požadavků, začal letní semestr. 

Je středa. Mám výuku. Těším se do školy? Nevím. Rozhodně nemůžu říct, že bych se netěšila. Beru to asi tak, jak to je. 

Středy mám ráda i proto, že jezdím s mužem. Přichvátne si, aby stihl odejít z bytu před osmou. Kvůli tomu, abychom strávili pár minut ve stejných dopravních prostředcích. Mám to ráda, i když dnes mluvíme o neradostném tématu - schizofrenii, jejích typech, důsledcích (muž si ráno pouštěl Fokus Václava Moravce).

Manžel má pracovní poradu na Smíchově, a tak se mnou - poprvé - jede až do školy. Vyvezeme se výtahem z metra. Vejdeme do budovy. Sejdeme k učebně. Je zavřená. Jsme tu brzo. Támhle v dálce u šaten vidím hlouček svých spolužáků. No spolužáků - každý učí něco jiného, a věkové rozmezí mezi 25 až 60 je také jaksi široké. 

2015/02/02

Na Hromnice

Vstala jsem. Otočila žaluziemi. Žasla jsem. Ono napadlo! Je bílo!! Pocit jak po požití extáze. Netrvá dlouho. Vidím, že je to jen slabý poprašek, který Praha ze svých beder do oběda setřese. Ale nevadí, první ranní úsměv snížek vykouzlil. Kdo docílí druhého?

Vstala jsem. Ustlala jsem. Natřást polštáře. Naklepat peřiny. Přehnout je. Vzít ze země přehoz a rozprostřít ho přes celou plochu letiště (letí, letí vzduchem...jako UFO). Porovnat při rozích, ať přikrývky, ve kterých usínáme do snů, nečouhají. Navrch naaranžovat okrasné polštářky.

Vstala jsem. Vzala jsem z nočního stolku knížku, ve které mám zrovna záložku a mobil, který je stále ještě v nočním ztišeném režimu. Na prsteníčky jsem nasadila zásnubní a snubní prsten.

2015/01/30

Zrada

oči zalepené bolestí
nad naší bezmocí

máme se rádi
nemáme se rádi
budeme kamarádi?

2015/01/29

Dvě o jednom: Lisarah a Meda

Chtěla bych vás pozvat ke čtení nově vzniklého blogu Dvě o jednom: Lisarah a Meda

Každý čtvrtek tam můžete očekávat dva příspěvky - ode mne a od mé kamarádky Medy - na jedno téma, které na střídačku jedna z nás vždy zvolí.

Pojetí zpracování je čistě na nás - úvaha, fejeton, zápisek, povídka, příběh, báseň. Může to být cokoliv. Vše je dovoleno, nic není zakázáno. Je to hra, dobrodružství, je to psaní a naše myšlenky. Jsme to my.

Doufám, že vás to bude bavit číst. My jsme zatím z našeho projektu nadšeny. Chceme pravidelně psát, i když zrovna nebude čas, nálada, inspirace. Těšíme se na druhý pohled. Budeme rády, když Vás to bude bavit číst. A třeba do komentářů přidáte vlastní příběh.

Pro Svět lisarah se nic nemění, nebojte. Stále budou stejně nepravidelné příspěvky jako dosud:-).


(Abyste blog nemuseli složitě hledat, na mých stránkách je na ně natrvalo umístěn odkaz vpravo nahoře.)

Dobré počtení!

lisarah

Podoba blogu je zatím provizorní, určitě vylepšíme. Ale stejně je hlavní obsah, ne?:-).

2015/01/23

Pobásnění

*****

dvě duše ve dvou tělech
dvě srdce poraněný
potkali se, kdy se potkat měli

*****

uzamyká se do mlčení
tohle pro ni není
život, bolest, minulost
proč to všechno mění?

*****

bolest, co kape z očí
není nic
proti
srdce rozdrcení
jednou větou
ubohou

2015/01/22

Když dětské knížky čte dospělák

Dětské knihy nečtu. Proč taky, bude mi třicet. Výjimku dělám jen u svých oblíbených autorů (no, spíše autorek). Z tohoto důvodu jsem si vloni přečetla příběhy plyšového zvířátka (Putování žabáka Filemona) od Jany Šrámkové. Kniha mi přišla nápaditá a zajímavá. Napjatě jsem obracela stránky a těšila se na pokračování příběhu.

Jana Šrámková: Putování žabáka Filemona
75%

A tento týden se mi před mé oči dostaly další dvě dětské knížky od mých oblíbených českých spisovatelek. Zajímá vás kterých?

2015/01/20

Hltavka pro dospívající

Dočetla jsem knihu pro dospívající. *
Myslím na to, když mi bylo patnáct.
Snažím se vybavit si, jaká jsem byla.
O čem jsem snila.
Jak jsem žila.
Jaký byl můj svět.
Kam jsem se do dnešních dní posunula?
Život je těžkej, klade překážky, kazí plány, posílá nás jinam.
Život je nádhernej, dopřeje nám zakusit něčeho, v co nevěříme, ochutnat chutě neznámé.
Jak to bylo v tý reklamě? Život je hořkej. Jo, je to tak. Bohudík. Jo, je to tak.

2015/01/19

Zamilované páry v metru

Představení skončilo, je čas se rozloučit a běžet na metro. Loučíme se tedy s Patrikem a Alicí na tramvajové zastávce. Oni nasednou na pětku, my rychlými sesynchronizovanými kroky dojdeme na Náměstí Republiky. Jsem zavěšená do svého muže, scházíme po schodech, jedeme po eskalátorech. 

Navracíme se z představení Othella. V hlavě nám zní úžasné verše v překladu Martina Hilského. Myšlenky víří okolo lásky, žárlivosti, vášně, slabosti, prohnilosti duše. Každý myslíme trochu na něco jiného, a přitom se bavíme lehce o něčem.

Jsme na nástupišti. Čekáme na metro.

Obejmu svého muže kolem pasu, potřebuji cítit, že je tu. Že tu jsme. Jako ty páry kolem nás.

2015/01/15

O Jasněnce a spodním prádle

Jasněnka, říkal jí Jasněnka, i když se jmenovala Jituška. Byla pro něj ztělesněním ctností, které mu u žen chyběly a které postrádal u sebe. Jasněnka byla dlouhovlasá a ještě k tomu zlatovlasá víla. Jemnou kůží jí prosvítaly žilky, o kterých pochyboval, že v nich proudí krev. Měla velká modrá kukadla, která ho k sobě přivábila v městské knihovně. Od té chvíle byl lapen do jejích jemných a skoro neviditelných pavučinek, které okolo něj nepozorovaně spřádala a pomalu utahovala. Ani se nenadál a přistěhovala se k němu. Působilo to tak přirozeně, končila jí smlouva na byt, on měl velký, stejně s ní chtěl být pořád, takže bylo vůbec co řešit? Ne, začali spolu žít. A byli spolu šťastni. Do prvního praní.

2015/01/13

V Praze je blaze

Je pondělí, dvanáctého ledna, rok dvatisícepatnáct. Je večer, asi tak půl šesté.
Jedu tramvají, sedmnáctkou. Přes Štros, kde jsem se před 220 dny vdala za báječného muže, přes Čechův most, koukám na Vltavu, na osvětlenou Prahu, okolo Právnické fakulty, kterou s červeným diplomem vystudoval bratr. V rukách rozevřené fejetony od Mileny Štráfeldové, a i když je příběh hospodyně Leoše Janáčka zajímavý, Praha mě v tuhle chvíli fascinuje více.

Poprvé letos do divadla. Euforie. Opět si uvědomuji, jak jsem ráda, že žiju v tomhle městě. Že žiju v tomhle městě tak, jak žiju. 

2015/01/09

Máme se dobře (?)

Tak moc dobře se máme. Tak moc jsme zhýčkaní. Říká si Lenka, když jde z obchodu. Na pravém rameni kabelku a plátěnou tašku s nákupem. V levé ruce igelitku od bot, ta obsahuje další potraviny. Pod paží balík s osmi rolemi toaletního papíru. Třívrstvého. S vůní konvalinky. Jedna role á 10 Kč. Tak moc dobře se mám. Tak moc dobře se máme, že se trápíme tím, čím vůbec nemusíme. Jako já. 

Lenka jde po chodníku, na kterém jsou poslední pozůstatky včerejšího deště. Je krásné ráno. A to muž prorokoval, že prší. Stačilo však, aby Lenka vstala z postele a otočila žaluzie a vykouklo na ně sluníčko. Bylo šest hodin, den začínal. Pro ně dva dnes o něco dříve než jindy. Lenka ranní vstávání moc nemusí, nejede-li se na výlet, do lesa na houby či ji nečeká nějaká jiná příjemná událost, ale dnes byla ráda. Stejně už nespala. A když je půl šesté a vy se nemůžete dočkat, až ten budík zazvoní, něco je špatně. A taky, že jo. 

2015/01/08

Potopa

Už čtyřicet dva dní prší. Začalo to drobným deštíkem, jemné kapky osvěžující ztrouchnivělou zem. Ach, vláho, díky ti!

Po týdnu se to promění ve vytrvalé sněžení. Co uprostřed cesty mezi mraky a zemí ve vodu se beztak přemění.

Prší hustě, vytrvale, stále. Pořád, a čím dál víc.

Půda nasycena, nabobtnalá, už odmítá mít s vodou co dočinění. A tak ji k sobě nepustí. 

Voda přesto stále na zem dopadá. A hromadí se. Řeky plné, koryta se z břehů začínají vylévat. Žádné hráze tady nepomohou, lidé bláhoví! 

2015/01/07

Cizí oslava

Liběna stojí bezradně před šatní skříní. Už třikrát se převlékla - nejprve do modrých šatů (ale ty měly velký výstřih), pak do kraťasů a růžové halenky (jenže tu by musela žehlit a to se jí nechtělo), a pak do dlouhých úzkých kalhot a tílka. Ani tato poslední varianta, kterou stále měla ještě na sobě, jí nepřišla dost dobrá. A ani vhodná. To opravdu nemá co na sebe? A už ji tlačí čas, za pět minut musí sjet výtahem dolů, nastoupit do autobusu, nechat se odvézt k metru a céčkem pak na Hlavák, kde má sraz s mužem. Liběna ze sebe stáhne kalhoty a k červenému tílku natáhne společenskou černou sukni. Kompromis. Ještě outfit (jak se moderně říká a Liběna to nesnáší) oživí červenými korálky, které jí před rokem půjčila Linda, a ona je ještě nebyla schopná vrátit. Kolik věcí se takhle rozpůjčuje, že se z nich stanou věci nakonec toho, co si je vypůjčil? Liběna bere ze skříně bílý rozpínací svetřík, na večer, až bude zima. Zapíná si páskové boty na malém klínku a zamyká byt přesně na čas, aby jí neujel autobus.

2015/01/06

Gastroskopie

Kolují kolem toho zvěsti. Nevíte, do čeho jdete, ale tušíte, že to nebude nic příjemného. Bojíte se? Jistě, strach z neznámého je přirozený. Čeká vás gastroskopie.

Považuji se za vyšetřeními otrlého jedince. Biopsie svalu, CT, rentgeny, ultrazvuky, všemožné jehličky, infuze v těle. Propocené dny na JIPce, týdny na nemocničním lůžku. 

Ale stejně to byl zase zážitek!

Vzpomínka na ženu v Palermu

Je neděle. Ale není obyčejná. Jsme v Palermu. Již čtvrtý večer. V pět jsme se vrátily z pláže Mondello, na které dnes evidentně byly minimálně dvě třetiny obyvatel města. Bylo teplo, Linda se spálila a asi má i úžeh.

Pláž s dvoubarevným pískem. Centimetr od nás dým cigaret. Obklíčeny cizími pestrobarevnými ručníky. Skupinkou mládeže s třetinkovými lahvemi piva. Siciliánem, kterému vlna spláchla ručník. A i když neuměl slovo anglicky, pokoušel se o konverzaci. Úsměvné, ale únavné. Přecpaný autobus, který staví pouze na znamení, nás hodinu žvýkal a mačkal na cizí těla.

Vše jsme ze sebe spláchly studenou sprchou a snad i zajíme dobrým jídlem. Jsme v restauraci, ve které jsme byly i předevčírem. Jediné místo, kde nám zatím chutnalo. A taky je to tu hezký. Z ulice Vittorio Emanuele se zabočí doprava do úzké uličky Alesandro Paternostro. Sama restaurace je rozlehlá, ale nikdo v ní není. Projdete vchodem a jste v první místnosti, za ní následuje druhá a po zahnutí doleva třetí. Je to labyrint. Ještě vyjít schody, a ano ještě jedny, a konečně se ocitnete na příjemné zahrádce.

2015/01/05

Ráno po Silvestru

Studená chodidla po podlaze, ťapy ťap, mlaskají. Nad nimi jsou vidět dva dny neholená lýtka, zbytek postavy zahaluje široká noční košile s fialovými kvítky až ke krku. Hnědé vlasy po ramena rámují unavený obličej Martiny. A to je ráno!
Ale ne obyčejné ráno, nýbrž první ráno prvního dne roku.
Je po silvestru.
A podle toho se Martina tváří.
Málo spala. Hodně jedla. Hodně pila.
A teď tu stojí.
Před bincem.
Nikdo jí nepomůže. Muž bude spát celé dopoledne, děti se vzbudí leda na oběd.
Ach jo.
Ale no tak Martino! Nový rok, můžeš začít znova, tak do toho! Do toho!!

Jo, nic jiného mi nezbývá. Vzdychne si Martina při pohledu na stolek v obýváku pokrytý umatlanými talíři s okoralými zbytky chlebíčků.

Popadne skleničky od půlnočního přípitku a jde do kuchyně. Postupně přenese vše. Nevábné zbytky sesune do odpadkového koše, zamaštěné nádobí svěří útrobám myčky. Zapne ji.

Monotónní zvuk mycího programu ji doprovází při pokračujícím úklidu. Srovnat gauč. Naklepat polštáře. Otřít zamaštěné sklo na stolku.

Zima. Martina odbíhá pro ponožky. Pomalu otevírá dveře do ložnice, muž spí zavrtaný v peřině jako ve spacáku. Kéž by i ona měla tak pevné spaní. Jenže nemá, přetrhne ho kdejaká myšlenka či záchvěv okenního rámu. 

2015/01/01

Já a knihy v roce 2014

Podle mého diáře jsem vloni rozečetla a dočetla 110 knih. Kolik jsem jich rozečetla a nedočetla nevím. A stejně tak nevím, kolik mi z těch 110 přečtených zůstane v paměti. Některé určitě. A z těch vám tu pár uvedu:

Bilance 2014*

Napadl sníh a všichni na svých blozích bilancují. No, možná na to má vliv i to, že za dva dny letošní rok končí. Taky mám totiž chuť se zastavit a rekapitulovat a vytvořit si zároveň nové challenge, jejichž snaha o naplnění mě posune dál.

A jelikož muž odešel do kina na Hobita, mám i čas to provést.

Tak hurá na to!