Stránky

2011/06/29

Svatební okamžik

Chtěla bych vám popsat scénu, která se tady právě odehrává. Představte si menší, dlažebními kostkami vyplněné, náměstíčko, kterému dominuje kašna uprostřed. Okolo ní jsou rozmístěné lavičky na střídačku s masivními truhlíky, do kterých zahradnice místních Technických služeb zasázeli prapodivné květiny.

Pokud byste tu teď náhodou byli, vsadím se, že by váš pohled směřoval na jižní stranu, konkrétně na jeden žlutý dům - místní radnici. Zaujaly by vás čtyři desítky slavnostně oblečených lidí stojících před budovou. Logicky by vás napadlo, že se jedná o svatbu a neříkejte mi, že by vás to nepřinutilo - zvědaví jsme všichni, viďte - zastavit a počkat si, až vyjde nevěsta se ženichem. Úplně slyším ten myšlenkový pochod pána, který otálí před galanterií a čeká na tu show: "Vždyť jde jen o malé zdržení a je přece krásné vidět mladé, jak se berou, třeba je to někdo známý, omrknu nevěstu, ať mám doma mámě co povídat."

Prostorovou lokaci bysme tedy měly, tak ještě k časové - bez toho ten obrázek nemůžete mít úplný. Pokud budeme věřit kalendáři, tak je sobota, pokud budeme věřit hodinkám na mé ruce, tak je osmnáct minut po jedenácté. Je horký už třiadvacátý červencový den. Sluníčko zamilovanému páru svítí jako svatební dar. Nadýchané obláčky, které pomalu putují po modrém pozadí.

A kde jsem já, když už vám to vyprávím? Věřím, že byste mne v tom zástupu svatebčanů nezaregistrovali. Nejsem ani máma ženicha, která se ráno tak pracně namalovala a teď jí šminky klaunovsky tečou po obličeji. Za drůžičku jsem vyvolená také nebyla. Nevěsta nejsem teprve - to by bylo přece moc jednoduché a já vás takhle nepodceňuju.

Dobrá, nebudu vás déle napínat. Jsem jedna v davu, jedna z desítek kamarádek, které byly nevěstou pozvány. Určitě jsem Marii nenapadla v první vlně, má lepší přítelkyně, spíš jí někdo odřekl, tak si na mne vzpomněla. Na jednu stranu to chápu, na druhou mne z toho bolí u srdce. 

Čtyři středoškolské roky, kdy jsem jí pomáhala dostat se ze všech milostných trápení - a že jich bylo požehnaně! - nic neznamenají, na vše jakoby trochu pozapomněla. Žije si dál ve městě, má toho moc, chápejte - práce, přítel, opravit baráček. A nějaká spolužačka ze střední? Která navíc odešla dál studovat do velkoměsta a dělat kariéru, chodí do galerií a na koncerty. Navíc je sama a nemá tudíž co na práci? Není upovídaná, moc se nesvěřuje? Proč by ji zvala, že ano. To přece musíte pochopit. Že ano.

Takže tam někde stranou stojím. Snažím se být co nejvíce nenápadná, průhledná, jen tiše pozoruji, a hraju svoji roli nadšení. Možná se ale vlastně vymykám, rozhodně nejsem načančaná jako ostatní přítomné dámy a slečny a tetinky a babičky a sousedky. Hotový karneval barev a stylů tu můžete spatřit.

Najednou hlasitost ruchu přede dveřmi nabere na intenzitě. Důvodem je pohyb kliky a to co po ní následuje - už jsou tady - všichni úsměvy a objetí a slzy a přání toho nej, nej, nej, nej. Taky se usmívám, taky se raduju - vždyť je mám oba moc ráda. No dobře, jeho neznám, ale Marie, ta drobná křehká rusovláska, naivní ve spoustě věcí, upovídaná až běda, ale hodná holka to je, stejně ji mám ráda.

Mariiním cílem vždycky bylo získat chlapa, škola a ostatní bylo ne druhořadé, ale vyloženě nepodstatné. Hlavně někoho ulovit a mít, ať se o ni stará, to byla jediná myšlenka, na kterou se od patnácti dovedla soustředit. Byla v tom výrazně podporovaná svoji matinkou, ba ta ji do těch vztahů přímo tlačila. Kluci u nich přespávat mohli, že se občas častěji střídají? Komu by to vadilo, vždyť je holka mladá.

Uběhlo deset let a je to tady, Maruška dosáhla svého cíle. Pracuje jako mzdová účetní v jedné větší firmě, odbude si práci, odpoledne s přítelem či s někým zajít na kafíčko a poklábosit si, večer seriál a v deset spát. Takhle to chtěla, takhle si to vybudovala, je šťastná.

Vždyť já jí vlastně závidím. To, že nemá vnitřní pochybnosti o sobě, o životě, o Bohu, o smyslu svého bytí. To, že jí stačí řešit problémy typu jaká kabelka se hodí k té kostkované sukni, že včerejší díl Ordinace byl vážně super, že potřetí čte Lucky Luka od Lanczové a je to normálně stále skvělý....To, že našla chlapa, co si ji vzal.

Oproti tomu já se tvářím jako světačka, člověk, kterému nevadí být sám, a přitom to není pravda. Tak komu a proč to nalhávám? Vždyt jsem daleko horší než ona. Ani doprovod jsem nebyla schopná si na tu slávu všech sláv sehnat. Koho taky na poslední chvíli shánět, ženatého milence si sem přivedu asi těžko. Že skončím jako podivná stará panna si tu stejně všichni myslí, tak co.

Přes řadu gratulantů novomanželé doputovali až přede mne. Co říct? "Maruško, moc ti to sluší, přeju ti štěstí a hlavně se mějte pořád rádi. " Pusa na tvář. Na druhou taky. Lehké objetí. Potřesení rukou ženichovi a jsou pryč. Koukám za nima než auto odjede za hlasitého troubení klaksonů.

Roztrousily jsme se do svých dopravních prostředků za účelem přesunu  do nedaleké restaurace na hostinu. A tím představení pro veřejnost skončilo, přihlížející se rozešli, pán konečně mohl nakoupit tkaničky a nitě, náměstí osiřelo.

Dokázala jsem vám tu scénu vykreslit dobře? Snažila jsem se zachytit jeden konkrétní svatební okamžik, ale připletly se mi do toho mé vlastní vzpomínky a pocity, tak mi to odpusťte.


2011/06/26

Prostě pohádka

Posledních dvanáct let bylo dokonalých. Po vysokoškolských studiích protančených ve víru zábavy jsem si našla zajímavou práci v reklamní agentuře. Tři roky jsem se tam vypracovávala, dělala přesčasy, chodila domů unavená.  Ale bavilo mne to, strašně moc mne to bavilo. 

Co se týká vztahů, proběhlo pár letmých zamilování, vášnivá letní láska, ale především jsem měla dva - jak to říct - vážnější, dlouhodobější, trvalejší...perspektivní? Prostě takové, kdy táta s mým klukem předstírají, že opravují rozbitou převodovku (nikdy se jim to nepovedlo) a máma mu každý týden vnucuje, aby si ještě přidal řízeček a potom štrůdlíček. A ještě jeden krajíček, dáte si, viďte. (Přesně takhle ve zdrobnělinách ona mluví.)

Ten první vztah (Petr, spolužák, tři roky spolu) pravda, přechod ze školy do pracovního režimu nepřežil. Neměla jsem na něj najednou tolik času, tak si našel někoho, kdo ho měl. Nevyčítám mu to. Rozchod byl trochu bouřlivý, ale pěkný časy jsme spolu taky prožili.

S druhým partnerem (Filip, kolega, dva roky spolu) to bylo trochu jinak. Pár měsíců jsme flirtovali, ale já se po nedávném rozchodu do ničeho hnát nechtěla. Nakonec jsem se jednou nechala pozvat na večeři. Potřeba lidského tepla už byla nepotlačitelná. Prostě jsem zase chtěla každý den usínat v něčí náruči.  Tak jsem svolila a začali jsme spolu chodit, pak žít.

Po dvou letech náš vztah vyšuměl jak bublinky v cole, co někdo zapomene nalitou ve sklenici. Stali se z nás více přátelé než milenci, tak jsme se v klidu rozešli. Dodnes se vídáme, znám jeho ženu a jeho děti, jsou to naši známí, i můj muž je má rád. Kéž by všechny rozpady dvojic dopadaly takhle pohodově.

Najednou mi táhlo na třicet, cítila jsem, že to chce zatočit kormidlem a změnit směr. Rozhodla jsem se opustit práci, město, posunout se prostě někam dál. Shodou náhod se otvírala nová pobočka naší agentury v Jihlavě, a já byla jediná, kdo byl ochotný to tam všechno od začátku oddřít. Práce tam bylo opravdu mnoho, ale byla to vyšší funkce, více zodpovědnosti, více peněz. Možnost sledovat, jak se podnik pod mýma rukama rozbíhá, mi přinášela radost. Byla jsem spokojená. 

Po roce, kdy jsem neznala než dvoukilometrovou cestu  Práce - Pronajatý byt (pokud jsem rovnou nezůstávala na gauči v kanceláři, jednou jsem se domů dostala až po pěti dnech) se podnik zavedl a já se rozhodla zvolnit, zaměřit se zase na svůj soukromý život. Udělat si čas na sebe, prochodit město, z kterého jsem zatím nic neviděla, najít si přátele, chodit do divadel, sportovat, číst knížky, a tak. 

Nakonec to nabralo jiné obrátky hned první večer mého volnějšího režimu. Domluvila jsem se s Jitkou a Fanynkou (kolegyně  z práce), že zajdeme na skleničku. Posedět, popovídat, prostě babinec. Šly jsme do baru U Zelené žáby. Byla jsem bezstarostná, žádné faktury či slogany před očima, bylo to prima. 

Měla jsem více drinků než normálně, proto - přestože jsem nikdy nebyla stydlivá, tak toto jsem udělala poprvé -  jsem (no trochu z hecu, holky mne dost popichovaly - tak dlouho jsi nikde nebyla, s nikým nechodíš, je hezkej, zkus to, třeba si popovídáte, možná s ním zažiješ pár příjemných chvil - to už se vyloženě smály) šla k baru, kde seděl docela zajímavý kluk (tak akorát ošoupané rifle, trošku větší šedý svetr, delší lehce neposlušně zvlněné vlasy, na nohách conversky), který listoval nějakým časopisem. A hlavně byl sám.

Už jeho první lehounce křivý úsměv mne dostal. Nejvíce se mi líbilo to, že jsem cítila, že mne doopravdy poslouchá, že se snaží zachytit, co chci slovy vyjádřit. Ale především mne očarovaly jeho oči modré jako moře, topila jsem se v nich. Taky jsem se mu asi líbila. Padli jsme si do oka a tak nějak hned tu noc jsme skončili u mne v bytě.

A vlastně se už nerozloučili. Z toho fajn kluka na jednu noc se vyklubal dobře postavený bankéř, který zde byl na víkend za rodiči (proto to jeho oblečení, půjčil si ho od mladšího bratra - bylo to štěstí, kravaťák by mne ten večer nezaujal, těch jsem měla dost v práci).

Jmenoval se David (od dětství mé nejoblíbenější mužské jméno!), David Haničinec, což mi od začátku přišlo vtipný, protože já jsem Hana. Dělala jsem si legraci z toho, že by ze mne mohla být HaHa paní, no a víte, že to tak nakonec dopadlo? Hana Haničincová. Nemůžu si pomoc, stále mi to připadá legrační. A taky trochu osudový.

Bylo nám spolu dobře, rozumněli jsme si. David byl chytrý, sportovec, nebyl na ženské, moc se neopíjel, v posteli nám to taky klapalo, rád se mnou chodil do divadla, četli jsme podobné knížky. Byli jmse oba ve věku, kdy je nejvyšší čas založit rodinu, dovedli jsme si představit, že vedle sebe můžeme prožít celý život. Takže, když mne po roce požádal o ruku, neměla jsem co řešit. 

Obě strany příbuzenstva byly nadšeny. Proběhla ukázková svatba, koupili jsme si baráček, narodil se syn. Muž byl šťastný, že má kluka, já se dcery dočkala o tři roky později. V létě dovolená u moře, v zimě na horách. Měli jsme všechno.

A máme doteď. Nic se nezměnilo. Jen trochu stárneme, děti nám rostou před očima. Občas nějaké zlomené zápěstí z hokeje, hádka kvůli neumytému nádobí či utržená hlava panenky zkalí vodu v našem rodinném rybníčku štěstí. Ale to je tak všechno.

Prostě pohádka. 

Až do minulého měsíce, kdy jsem si při večerní sprše nahmatala bulku v levém prsu. A teď před sebou mám obálku s výsledky, kterou se bojím otevřít, protože by to mohlo znamenat konec té mojí krásné pohádky.

2011/06/24

Pohřeb pana Urbánka

Celej den bude zabitej, povzdechnu si. 
No, ale co se dá dělat, někdo z rodiny jít musí a tentokrát to padlo na mne. Když jsem ve středu vyndávala z naší poštovní schránky bílou nenadepsanou obálku, už jsem věděla, co bude obsahovat.

Vždyť sama už jsem zařizovala několik pohřbů, a dodnes si živě pamatuji to, jak jsme večer, po setmění (snížená pravděpodobnost potkat lidi a muset se s nimi o tom bavit) s bratrem obcházeli ulici, každý po jedné straně, a do každého kastlíku vhazovali úplně stejnou obálku s nadvakrát přehnutým listem papíru se stručnými informacemi (jméno, věk, povolání, příbuzenstvo, kdy bude pohřeb, jak skonal - tak málo slov a je v nich celý právě odešlý život, z toho mne neustále mrazí). Zmírňuje to (nebo podtrhuje?) křížek v rohu s třemi řádky veršů. To celé uvězněné v černém rámečku.

Ten pocit je nepopsatelně příšerný. Ráno telefon, z nemocnice, děda v noci umřel, v poledne už v kanceláři pana Jíry vybíráte rakev, květiny, zajišťujete muzikanty, termín, kněze. Odpoledne skládáte parte, večer ho roznášíte po okolí. Nepopsatelně příšerný.

Jde to tak rychle, není čas na vlastní pocity, nemůžete se poddat smutku, svým úvahám. Musíte být silní a tohle si nechat až na někdy jindy, až se vše zařídí. Jasně, někdo z rodiny se složí, ty musíte podržet a snažit se s nimi mluvit. Jenže vy to udělat nemůžete, protože kdyby to takhle řešili všichni, copak by to šlo? Bylo by to k ničemu. Musíte zůstat chladnokrevní, působíte jako stroj bez srdce, ale jinak se to nedá. Musíte fungovat, musíte pokračovat, na smutek bude čas později, ne teď.

Pamatuji si, jak ostatní odjeli, vše bylo vyřízeno, nebo už dáno do běhu, já ležela v posteli a v tu chvíli to na mne dolehlo celou svou vahou. Děda umřel. Můj děda umřel. Můj děda. Neskutečný záchvat bolesti, měla jsem pocit, že je to určitě infrakt, takové svírání v těle jsem ještě nezažila.

Nějak jsem se trochu sebrala, vyšla schody do patra, napila se vody, a snažila se uklidnit. Asi po patnácti minutách ta neuvěřitelná palčivost postupně odezněla, zůstal jen smutek, slzy, prázdno, nepochopení. Vzpomínky, láska, modlitby. Jediné, co vám pomůže se s odchodem blízké osoby smířit je práce, čas a vaši blízcí. Jiný recept nefunguje.

Ale to je letitá minulost, dneska se chystám na pohřeb sousedovi. Černé punčochy, černé šaty, černá kabelka. Černá úcta. Kapesník do ruky, malou kytičku do druhé. A vyrážím, mám to přes celé město, hřbitov je přesně na druhé straně než naše ulice. Přidám do kroku, nechci přijít pozdě, to je nedůstojné.

Pan Urbánek a jeho žena bydleli na kraji ulice, hned v prvním domku po pravé straně, když se zabočilo z hlavní. Jako malá jsem kolem jejich plotu chodila každý den. S mámou, kterou jsem pevně držela za jednu ruku, a která v druhé měla těžkou igelitku s jídlem tak, že se jí ucho zařezávalo do dlaně. Tenkrát ještě nebylo zvykem jezdit na nákupy autem, na to jsme ještě nebyli tak pohodlní jako dnes.

Pan Urbánek. Pamatuji si ho jako usměvavého pána téměř bez vlasů, který pořád jezdil na kole. Byl pro mne vždycky cizí, i když po dvacet let jsem ho denně potkávala. Dělávali jsme si z něj doma až legraci, že kdykoliv někdo z nás vyšel jen na zahradu, pana Urbánka potkal. On opravdu na té ulici žil, a musel jí snad pořád projíždět dokola, jinak to nebylo možné. Pak onemocněl, objevoval se méně často, zřídka, ke konci odešel do paneláku, s paní už péči o dům nedokázali zvládnout.

Přicházím k obřadní síni, zdravím ostatní, postupně se scházejí příbuzní, známí a pak hlavně lidé z naší ulice. Je to společenská událost, hlavně pro tu nejstarší generaci. Vyžívají se v tom, nechtě si uvědomují ale, že někdy příště to budou oni. Budou mít taky plný kostel? Přijde sousedka, která si půjčila naběračku, ale nikdy ji nevrátila? Asi jsem k nim nespravedlivá, je normální, že se vedou banální rozhovory o nemocech, politice a o důvodu proč se tu scházíme se prostě mlčí. Je to tak při každé události, ale je mi z těch povrchní řečí úzko.

Snažím se na to nemyslet, vstupuju dovnitř, pokládám kytičku k ostatním na rakev a čekám na obřad. Nechtělo se mi sem, teď jsem ráda, že jsem přišla. Můžu se rozloučit, doma by si člověk takovou chvilku nenašel, věčně není kdy. Místnost je malá, židle jsem přenechala starším, stoupla si  dozadu, kde na mne nikdo nevidí a já přitom můžu pozorovat všechny zúčastněné.

Paní z radnice odrecitovala krásnou báseň, shrnula život mrtvého do tří procítěně přednesených odstavců. Kněz pronesl utěšující a snad i povzbuzující řeč. Vše ale pro mne přebíjí v první řadě slzy manželky a smutek jejích dcer, které za ruce drží klidní manželé. Rakev zajede, poslušně se seřadíme do fronty, jako bychom čekali ve školní jídelně na oběd, řekneme Upřímnou soustrast a hned se posunujeme, ať nezdržujeme. Je konec.
 
Vycházím ven, den se přehoupl do slunečného odpoledne. Tlumeně ke mne začínají doléhat útržky cizích dialogů, které se s takovou lehkostí přenášejí přes právě prožité rozloučení: "Krásný to měl, viďte paní." "Jo, jo, moc hezké. Lidí přišlo taky dost." "To víte, dělal ve velké fabrice. Jedete na sídliště? Nechce se mi jít pěšky, když takhle slunce praží. Svezete mne? Jo a víte, že v Jednotě mají zlevněné papriky...."

A co teď? Prostě odejdu domů, zpět do svého života, a z pana Urbánka zbyde pár úsměv vyvolávajících vzpomínek, které časem vyblednou, a do popředí se vrátí až ve stáří, kdy se člověk tak rád uchyluje do vod klidného dětství. Tohle ve mne po našem sousedovi zůstalo, tohle mi on přinesl do života, tohle jsem si od něj já dokázala vzít?
Zdá se mi to zoufale málo. 

2011/06/23

Současná Sylvie

"Kdepak zase jsou," netrpělivě prohledávám kabelku, když lovení klíčů trvá podstatně déle než by se mi líbilo. No jasně, klasika, úplně vespod. Pod časopisem o bydlení, voňavkou, autíčkem, šátkem, papírovými kapesníky, diářem, kamínkem od dětí, knihou, láhví s vodou, plyšákem, leskem na rty a další dvacítkou předmětů - prostě nezbytnými zbytnostmi, které dohromady váží dobrých pět kilogramů a které "prostě musím" nosit neustále u sebe.

Vyndám je z tašky, vyberu ten pasující do vchodových dveří, odemknu, otevřu, vejdu, zavřu, zamknu. Pověsím svazek na háček vedle zrcadla, sundám trenčkot, vyměním lodičky za pohodlné pantofle se žirafím vzorem. Rozpustím si vlasy, kabelku dám přes opěradlo židle a  jdu si postavit vodu na kafe. Zapnu hifi věž, mám tam zrovna svoji oblíbenou Enyu, je to příjemné, nevtíravé. Nahlas jen natolik, abych zrušila to hrobové ticho, které zde panuje.

Cvak. Zaleju odměřenou lžičku hnědého prášku nasypaného do skleničky. Tohle ve mne vždycky vzbudí úsměv. Ráda totiž piju z hrnků, z takových robustních bucláčků. Ale to od té doby, kdy jsem od dětí jako narozeninový dárek obdržela tuhle krásku s fialkou, tak už jen ze skla.

Druhý úsměv následuje vzápětí. Může za něj můj muž, protože mám vodu zase až po samotný okraj a to on bytostně nesnáší. Úplně ho slyším: "Nelej to tak plný, musíš si tam nechat místo, aby sis to mohla osladit a bez obav zamíchat." Takhle začíná náš každodenní ranní kuchyňský rozhovor. A moje odpověď? " Nejdříve si to upiju, je to hořké. Pak osladím, zamíchám. Je to sladké. Takhle mám jistotu, že den se stává sladším a ne naopak." Naše neškodné škádlení.

Posadím se do křesla, nohy si natáhnu na taburet, chvilku poslouchám melodie vycházející z reproduktoru, vychutnávám si  vůni nápoje. Vím, že bych měla umýt nádobí po snídani, špinavé oblečení naházet do pračky, hračky zarovnat do skříněk.

Dneska jsme se obzvlášť zpomaleně a na poslední chvíli vypravovali s dětmi na cestu, takže ten chaos je veliký. Ale nezvedám se, zůstávám sedět. Nejsem ničeho schopna. Mám pocit, že jen přežívám a funguju na autopilota, bojím se, že se brzy zřítím.

Když ve všední den po páté zazvoní budík, tak vstanu, s mužem se nasnídáme, pak udělám palačinky pro mrňata, do baťůžků jim zabalím svačinu. V půl sedmé vzbudím děti, najíme se, odvezu je do školky a školy. Pak obstarat nákup, vystát frontu na poště, abych vyzvedla nedůležitý dopis, schůzka v bance, prohodit pár slov se sousedkou, a hned je deset a já jsem unaveně dorazila domů.

Následující dvě hodiny mám "jen" na úklid a pro sebe. To je docela fajn část dne, pak je poledne, vařit nemusím, děti jedí ve svých zařízeních, manžel v práci, já si vemu něco namátkou z lednice.

Ve dvě vyzvednout Márinku ze školky, pak Marka z družiny. A začne odpolední kvalt, vysadit kluka na fotbalový trénink, s holkou na plavání. Poté domů, večeře, napsat úkoly, vyžehlit, příchod muže, rychlá pusa na tvář. Tak a už je zase po večerníčku a prckové ještě neumyty! Muž tedy zavelí, jeho samozřejmě poslechnou hned, to jen z mámy si nic nedělají, ta je peskuje pořád, zato táta, to je jiná!

Když nastane v domě konečně klid, což znamená, že naši blonďáčci spokojeně oddechují ve svých postýlkách, sedneme si s mužem, domluvíme se na opravě střechy a kdo zítra vyzvedne auto ze servisu. A pak si dáme skleničku vína, pustíme si film, opřu se zády o jeho hruď, svoje nohy propletu s těmi jeho. Užíváme si vzájemnou blízkost. Popravdě jsme většinou tak unavení, že do pěti minut usneme, ale i tak je to hezký rituál, jsme u sebe, jsme spojení, jsme jeden. A něco takové po deseti letech vztahu je vzácnost.

Mám všechno to, o co jsem kdy usilovala. O co jsem stála, za čím jsem si šla. Muže, kterého miluju a on mne taky. Dvě temperamentní děti, které mi upletou čelenku z pampelišek. Dům se zahrádkou, každou korunu dvakrát v ruce obracet taky nemusím. Kdybych chtěla, mohla bych chodit i do práce.

Mám všechno, vím to, vážím si toho, děkuju za to.
Mám všechno, a přitom se cítím už týdny mizerně.
Mám všechno, a jsem nešťastná.
Mám všechno! Tak proč to nestačí?

Hodiny odbíjí jedenáctou, kafe dopito, je načase se zvednout a jít něco dělat.



2011/06/19

Polévka z pytlíku

Otevřu dvířka od spíže, najisto sáhnu na pravou stranu třetí poličky od shora, musím  se k tomu trošku natáhnout. Pohyby mám pořád jisté, ale už strašně pomalé. Po sedmdesátce mi vůbec všechno trvá daleko delší dobu, proto každý úkon rozvažuji, šetřím jimi. Nač plýtvat svoji energii na zbytečnosti. 

Tak, už jsem nahmatala ten lesklý sáček. Položím ho na linku a připraveným nožem rozříznu. Jeho obsah vyklepnu do přichystaného hrnce. Hnědá kostka všemožných éček. Jsem dobrá kuchařka, vařím ráda, vařím denně. Ale když my prostě tuhle gulášovou milujeme z pytlíku. Celý život jsem vařila i ty nesložitější jídla, a vážně skvěle, bez vychloubání, ale tuhle polévku vždycky jen z polotovaru. Ale pozor! - pouze od jedné značky. Ostatní jsou bez chuti, mdlé, jen tato chutná lépe než ta moje. Nebojím se to přiznat, člověk by měl umět přijmout, že občas něco neumí. Ne, to není správně vyjádřeno, vždyť já gulášovku umím a dobrou, takže znovu: člověk by měl umět přijmout, že občas něco někdo umí lépe. Tak proč se tím trápit a místo toho nevyužít nabízenou pomoc?

U vaření ráda přemýšlím, tak třeba teď při krájení brambor – a že jich tam musím dát, neboť František je rád – se mi myšlenky stáčí k tomu, jak jsem se před půldruhým rokem rozhodla změnit život. Myslela jsem, že už je konec, 75. narozeniny, děti daleko, v domově. Nic mne nebavilo, celé dny jsem trávila v parku pozorováním ptáků. Ostatní ženské mají televizi, pletou, čtou. To mne ale všechno unavovalo. Raději jsem se ráno sebrala, našla svoji žlutomodrou lavičku pod lípou a seděla a dívala se – dokud nebyl čas jít na oběd. Odpoledne to samé. Po večeři totéž.

Takhle jsem trávila svůj čas poslední roky, smířená s tím, že to tak bude až do dne, kdy už se neprobudím. Vlastně to bylo docela fajn. Nezajímavé, ale pohodlné. Nic nemuset, o nic se nestarat. Prášky připravené, jídlo navařeno, postel ustlaná, prádlo vyprané, zatopeno, uklizeno. 

S ostatními důchodci jsem si moc nerozuměla, nebavilo mne probírat své neduhy, stěžovat si na sestřičky - však jsou to taky jen lidi, občas hodní, občas nepříjemní, mající vlastní starosti - pomlouvat ostatní, stařecké flirtování s pánským osazenstvem domova. Ne, to nebylo pro mne. Já měla muže. Nevadí, že je již dvacet let po smrti, pořád je to můj muž a zůstane jím do té doby, než také moje svíčka dohoří a já se k němu připojím. Vím, že tam nahoře na mne čeká. Ale on byl vždy trpělivý. Dopřává mi možnost se ještě chvíli radovat z vnoučat.

Pak do domova přibyl František. Tehdy to pro mne byl jen pan Mařatka, tichý, stranící se lidí, málomluvný. Byl mi jedno, stěží jsem ho registrovala. Pak začal sedávat na vedlejší lavičce, každý den, nejdříve mi to strašně vadilo, byla jsem zvyklá na svůj prostor, kde nikdo nebyl, ale byl mlčenlivý, za pár týdnů jsem už jen stěží vnímala jeho přítomnost, splynul mi s okolím.

Nastal podzim, přišel znenadání, včera krásně, dnes už chlad. Podcenila jsem to a vyšla jen ve svetru, nechtělo se mi vracet zpátky pro kabát. Musela bych projít opět jídelnou, kde ještě všichni baští ty svoje chleby s máslem. Rozhodla jsem se to vydržet, být jednou lehkovážnější a ne ustaraná bába bojící se revma. Vtom ke mne přistoupil pan Mařatka, beze slova, a přehodil mi přes ramena deku. Tam to začalo, toto gesto, a hra se rozehrála.

Brambory dokrájeny, shrnu je z prkýnka do hrnce, který už je postavený na zapnuté plotýnce. Snad jsem tam nic nezapomněla dát, ještě trochu majoránky přihodím, zamíchám a přiklopím pokličkou.

Ano, to byl začátek. Od té doby jsem začala jeho přítomnost vnímat. A očekávat. Začala jsem ho pozorovat, kde se pohybuje, jak jí, jeho návyky, kde sedává u stolu. Studovala jsem ho, začal mne zajímat, měla jsem chuť ho poznat. Chtěla jsem slyšet jeho příběh, jeho osud, proč skončil právě tady. Ne, že bych čekala nějaké převratné informace – bude to stejně obyčejně smutné vyprávění jako u ostatních – manželka umřela, děti daleko nebo s nimi nekomunikuje, sám už na domácnost nestačí – tak je tady. Nic zvláštního, nic zajímavého, nic neobvyklého. Přesto jsem toužila dozvědět se ty drobné maličkosti, které každému příběhu dodávají originalitu. To, že jeho žena byla švadlenka, poznal ji za války na utajené domácí tancovačce. To, že jeho syn je architektem, má sestru, která žije v Holandsku…prostě jeho vlastní jedinečnou verzi.

On ale už nikdy neuděl nic, choval se jako dříve. Ale když já na tu podanou deku musela pořád myslet. Nezbylo tedy, abych převzala iniciativu. Tak jsem si jednou - vlastně to bylo až měsíce po té události, jelikož mezitím utekl zbytek podzimu, bílá zima, a započalo jaro - sedla k němu na lavičku. Nic, žádný pohyb, žádné škubnutí, nic. Seděl dál, byli jsme mlčky. Tak takhle jsme začali sedávat spolu. Jéminánku to vám bylo povyku, horší než když se objeví skandál v novinách.

Zkrátím to, pak už to totiž bylo úplně banální. Nakonec jsme se rozhodli spolu žít, utéct z tohoto předsálí smrti, kde se pouze čeká na konec. Je nám spolu dobře, není to láska, přestože jsme se vzali – z praktických důvodů, jsme staří, nemoci neutečeme, tak aby nás mohli kdyžtak informovat.

Moje děti to nepřijali. Rozumím jim, sama jsem si neuměla představit, že bych se ještě někdy vdala, ale přesto mne to od nich mrzí, že mne nenechají žít, že by byli raději, abych naplnila jejich představy milující víkendové babičky, která již nemá právo cokoliv očekávat, chtít prožívat. 

Mám Františka ráda, on mne taky, ale není to můj muž, nikdy o něm takhle nemluvím, ani v duchu, ani nahlas. Je to František. Jak jsem řekla, muže jsem měla jednoho, Jaromíra, a tím pro mne zůstane napořád, a já se tak těším na naše, jistě už ne vzdálené setkání. Vím, že on to chápe, že nechci být sama, a ví, jak to je. Jemu to nebudu muset vysvětlovat. Kdoví jestli mi to tam nahoře nezařídil on, ale to už přeháním.

Soužití není jednoduché, každý jsme jiný, máme své návyky, ale je to lepší než ve starobinci (já vím, tak tomu dneska už nikdo neříká, protože to zní ošklivě, ale náplň zařízení je pořád stejná – tak proč používat mírnější pojmenování jen proto, aby ti mladí neměli pocit, že se nás snaží zbavit, ale naopak že je to pro nás pomalu snad pocta tu žít). Dopoledne trávím v kuchyni, mám náplň dne. František poslouchá hudbu, je to bývalý učitel hry na housle, to mu dřív chybělo, tam na ni neměl klid. Každé odpoledne chodíme do parku, projdeme se, posedíme, pozorujeme, jak se příroda od včerejška proměnila a vrátíme se. Večer chvilku pletu, posloucháme rozhlas nebo si jen povídáme. Normální jednotvárné dny, ale jsme spokojeni.

Polévka bublá, hm, ta voní. Zkouším brambory, jo, už jsou dost měkké. Vyndám prostírání, ze šuflete příbory a můžeme jít jíst. Právě bijí poledne, krásně jsem to stihla. Však už slyším, že se František zvedá z křesla, jeho šourání po místnosti ke gramofonu. Náš vztah je z umělý – jako ta polévka co právě nalévám do kameninových talířů. Ale je to lepší varianta než kterou bych zvládla jen já sama, bez pomoci. Tak proč se tomu bránit. A je jedno jestli jde o polévku nebo o náš život.



2011/06/18

Seznamte se: Anna Gavalda

Ve zkouškovém období čtu zpravidla povídky či novely, protože se děsím toho, že by mě tlustopis vtáhl moc do děje. A tak jsem včera potřetí sáhla po knize francouzské spisovatelky Anny Gavaldy, tentokrát šlo o její prvotinu Kdyby tak na mě někdo někde čekal, která obsahuje 12 krátkých povídek. O lásce, vztazích, životě.

Předtím jsem četla její kratší - cca 100 až 150 stran -  knihy A taková to byla láska...(rozhovor tchána a snachy, kterou její muž právě opustil) a Báječný únik (čtyři dospělí sourozenci se snaží alespoň na den zachytit záblesk dětství). Obě se mi moc líbily, obě jsou čtivé. Dobré téma, skvěle zvolený styl vyprávění.

Autorka má úsporný jazyk, píše lehce, neplýtvá zbytečně slovy, používá úžasně dialogy. Kdykoliv ji čtu, tak si říkám, že to je ono. Takhle má dobrá, rozsahem drobná, povídka vypadat, žádné zbytečné kudrlinky a přitom tam mít podstatu.

Snažím se povídkami šetřit (a stejně mi zbývají už jen tři), ale když ono je to tak výborné! Třeba hned úvodní Jak na věc v Saint-German-des-Pres považuji -  pro sebe - za dokonalou. Spisovatelka zde zpracovává banální příběh o tom, jak se muž a žena potkají na ulici, domluví si schůzku, kterou nakonec dokáže zničit jeden  pohled na mobil - neskutečně neotřelým a hravým způsobem. V Přerušení prožíváme hrdinčino těhotenství, od tušení, že je v očekávání až po okamžik zjištění, že se milované děťátko proměnilo v mrtvý plod.

Mohla bych takhle pokračovat o téměř každé z nich, o osamělém vojákovi, studentce práv toužící po lásce nebo třeba jen třístránkový příběh o cestě manželů autem. Úplně obyčejná témata o základních věcech našich lidských osudů, ale to, co dělá z Gavaldiny prózy úžasnou je to, jak k látce přistupuje. Autorčin cit pro slova a vnímání života mne zkrátka fascinuje.

Nevím, jaká je spisovatelka ve svých rozsáhlých románech, ty na mne teprve čekají. Viděla jsem pouze filmové zpracování knihy Prostě spolu s Audrey Tautou v hlavní roli, které se mi zdálo průměrné. (Pro úplnost doplním, že filmu se dočkala i kniha A taková to byla láska...). Česky, kromě již všech výše zmíněných, vyšel také román Člověk není nikdy úplně šťastný.

Nemile mne překvapuje, jak málo je francouzská prozaička v mém okolí známá, a pokud ano, pak je často pokládaná za čtivo červené knihovny. Proto vlastně tohle píšu, protože tu úžasnou schopnost  její tvorby vám tu ukázat nemůžu. Mohu vás na ni ale upozornit a doufat, že si ji zkusíte pro sebe objevit.

Zcela nepodstatné, přesto to zmíním, protože mne to zaujalo. Všechny názvy jejích česky vydaných knih se mi moc líbí a jsou vhodně zvolené, a to není zase tak obvyklé. Doufám, že se mnou souhlasíte. 

Každé ze tří setkání s Gavaldiným umem mne uhranulo, je to prostě můj šálek čaje, kde každý odstavec představuje úžasný doušek výborné literatury. Nu, však ochutnejte sami.

2011/06/17

V Mezičasu

Nemohla jsem to už vydržet. Dopoledne se ještě dalo, protože jsem ho většinu prospala. Ale jak se den překlopil do druhé části, neměla jsem stání. Rychle se obléci, rifle, tílko, žebradlo přes rameno a ven, ven. Pryč z té místnosti se čtyřmi stěnami. Ani na pohled do zrcadla jsem se nezmohla, nenamalovaná, vlasy smotané do drdolu, na nic víc nebyla síla.

Dneska obzvlášť nejsem ve stavu vydržet sama se sebou. Snažila jsem se tu svoji rozjitřenost utlumit. Tabulkou mléčné čokolády s oříšky. Koupí nové knížky. Procházkou centrem. Těšením se na večerní kino. Bylo hezky, byla jsem v pohybu, trochu to pomohlo. 

Jenže pak se to začalo bortit. Kamarádce se najednou nechtělo, zrušila to. Chápu to, je nemocná, je to pochopitelné, že je unavená, ne samozřejmě jsem se na ni nezlobila. Ale co teď. Neměla jsem chuť shánět si jinou společnost na večer. Samotné do kina se mi také nechtělo. Tak jsem prostě dál bloumala ulicemi. Až jsem došla k baru Mezičas. Kdyby pro nic jiného, tak pro ten název mám tohle místo ráda. Řekla jsem si, že tady chvilku posedím, dám si svoji oblíbenou citronádu, rozečtu knížku a pak se uvidí. 

Užívala jsem si atmosféru místa, přes hustotu kouře nebylo téměř vidět, pozorovala barmana, který každou volnou chvilku, co si vyšetřil, nahlížel do tlusté zelené bichle, fascinoval mne tím; na baru seděli dva snědší mladíci, také hluboce ponořeni do svých knih. Je to moje obsese, ráda sleduji, kdo co čte. 

Ach, otevřít novou knížku. Dvěstěpadesáttři stran potištěných slovy, které tvoří věty, v tuto chvíli jen pro mne. Začíst se, první stránky, poznávat styl, o co asi půjde. Hladit obal, obracet jednotlivé listy, prokousávat se dějem. Dočíst kapitolu, zastavit se, nasát chladivý nápoj brčkem, rozhlídnout se, zaposlouchat se do cizích rozhovorů - zprava dvou holčin o holotropním dýchání, zleva hlučnější hádka - pánové už měli dost upito - o tom, zda chlap může mít k dítěti stejný vztah jako žena. Bylo to poměrně zajímavé, i když argumentačně slabé.

Užívám si to. Doteď. Protože právě vešel do dveří někdo, kdo mi připomněl to, před čím utíkám. Samozřejmě to byl někdo úplně cizí. Iracionální myšlenka, jako by tady ON mohl být. Hrozné pocity se vrátily. Potřebovala jsem se z toho vypsat, okamžitě. Sakra, zrovna, když sebou nemám blok. Takže hledám nějaké účtenky, nakonec nacházím alespoň dva nepopsané lepicí štítky. Čmárám, ruka letí, přesto myšlenkám nestačí, chci to všechno zachytit, chci to všechno vidět napsané. 

Nesnáším se, protože jsem rozsekla něco, čemu jsem měla ještě dát čas. Ze zbabělosti, ze strachu, z obavy, z neschopnosti, z lenosti, z nechuti řešit svoje problémy, řešit cokoliv. Nedokážu přijmout, že bych na to nemusela být sama, že bych to mohla zvládnout. A nejhorší na tom je, že jsem to ukryla za obavu o něj, abych ho nebrzdila v životě. A přitom vím, že on s tím nesouvisí, že za tím vším stojí ON. Jenže jak s ním on může soupeřit, když ON je mrtvý? Jak to mám uzavřít, když mu nemůžu dát poslední sbohem? Ty pocity, to bodání, prázdno přímo uprostřed hrudi. Díra velikosti pěsti. Objevila se před pěti lety po textové zprávě, která zapípala na mém mobilu. Rána, která se pořád rozrůstá, jako rakovina.

Přichází číšník, objednávám si džbánek vína. Odkládám tužku, dopadá to jako vždycky, rozhodnu se, že to nebudu řešit, odsunuju problém na jindy. Beru knížku, raději se zase ukrýt za cizí příběhy, když nežiju přímo, tak alespoň zprostředkovaně. Budu si tedy prostě dál užívat volného večera. Protože podvědomě tuším, že je jeden z posledních. Pak už budu muset řešit praktické a organizační záležitosti. Nemůžu žít tak jako poslední dny, týdny, měsíce, roky. Nelze každý den trávit v Mezičasu. Budu muset provést Něco. Nemůžu zůstat stát. Musím se pohnout. Chci jít dopředu.

(Ale co když to zas bude pouze úkrok stranou?)

2011/06/16

Výloha květinářství

Kolem té výlohy chodila už několik let, ráno do práce, odpoledne zpět. Vždy se zastavila, podívala se na sebe. Rychle se narovnala, zastrčila vypadlý pramen vlasů za pravé ucho, zkontrolovala rozparek na sukni, zda je uprostřed, jak má být. A opět pokračovala v cestě. Byla to automatická reakce, zabralo ji to stěží dvě tři vteřiny. Koukala na sebe, když se upravovala, ale přitom se nevnímala. Natož, aby byla schopná zachytit někoho za skleněnou výplní.

Ve stejnou dobu na druhé straně výlohy stál prodavač. V krámku, nabízejícím květiny a drobné upomínkové předměty, trávil pracovní dobu už několik let. Byla to práce dočasná, ze které se stala, ani nevěděl jak, stálá. Tak jak se to občas prostě přihodí. V obchodě ho to nebavilo, spíše to tam vždy přetrpěl.

Před pár týdny se ale přistihl, že se probouzí s dobrou náladou. Jednou, když nějaké školačce vázal kytici pro její babičku k svátku, vzhlédl a uviděl mladou ženu, jak kouká do výlohy. Zaujal ho její soustředěný výraz. Nebyla krásná, či alespoň hezká. Byla obyčejná, nezajímavá. Světle hnědé polodlouhé vlasy, spíše drobnější postava. Prostě klasická šedá myš. Ale ten její pohled v sobě něco ukrýval. Zvykl si vídat ho každý den, čekal na něj.

Nikdy dovnitř nevkročila. Nikdy ze dveří nevyšel. Neměli se potkat. Ještě ne. Ještě ne?

Zrovna na ni kouká, dnes má na sobě hnědé šaty bez rukávů přepásané širokým páskem, sluší jí to. Je jiná. Už už chce vyběhnout ven, když v tom k pultu přistoupí zákazník s požadavkem na kytici gerber. Než se pohledem vrátí k výloze, už je pryč, tak tedy zítra, zítra ji už opravdu osloví. Připraví se, přichystá si nějakou úvodní frázi a pak se prostě uvidí.

Jenže druhý den čekal připraven marně. Neobjevila se. Žádný pohled do výlohy, žádný neposlušný pramen vlasů. Netušil, že už je mimo republiku a že už nebude mít šanci ji znovu vidět. Nedozvěděl se, že se odstěhovala do Anglie, vzala si slušného chlapa, se kterým měla jedno dítě. Byli spolu  osmnáct let. Z toho pět let s nimi byla i mrcha rakovina. A on? On zůstal prodavačem. Prodavačem bez závazků. Bez závazků, bez cíle, bez smyslu.

Promarnil příležitost nebo bylo dobře, že se nepoznali? Jako kdyby taková otázka měla nějaký smysl. Podstatné je to, co se stane. Ne to, co se mohlo stát.

2011/06/15

Tři krátké


Už strašně dlouho jsem na blog nic nedala. Ne, že bych nechtěla, jen se mi zdá všechno špatné. Povídky nepropracované, slabé nebo hloupé. Nakonec jsem pro Vás vybrala alespoň tři krátké poznámky, které jsem si v posledních dvou měsících zapsala. Tak snad se vám budou líbit.

Čekání
Cítím se celá nesvá. Sedím v luxusní restauraci a neustále kontroluji zda nemám na punčocháčích oko. Nejsem zvyklá nosit šaty, jsem kalhotová. Ale jemu se prý líbí ženy v krátkých sukních. Tak ji tedy mám a vlastně hned od začátku tím předstírám. A všechny články o tom, jak jsme emancipované, jsou zapomenuty v tom okamžiku. Čekám. Snad ne na Godota. Prostě na fajn chlapa, který by mne rozesmíval a nechával vyplakat na svém rameni. Čekám na objetí. To je jediný důvod proč jsem souhlasila se schůzkou naslepo. Popravdě nevěřím, že to vyjde. Ale kdybych přestala doufat, tak rezignuji, přestanu se o sebe starat a to by byl konec. Tak čekám. A doufám. A čekám. A hle, támhle jde. Nasadím úsměv a ne - to není on. Tak ještě chvíli.
--------------------------------------------------------------------------

Vnitřní mráz
Byla jí zima. Vždycky jí byla. I když bylo pravé poledne a stáli na slunci, seděli večer u táboráku, pořád jí byla zima. Dlouho mu trvalo, než pochopil, že to není fyzická zima, kterou odežene pleteným svetrem či přehozením své kožené bundy přes její drobná ramena, ale vnitřní. Ta, která ji ochromuje vnitřnosti, paralyzuje, dělá z ní kostku ledu, jakmile se k ní trochu více přiblíží.
--------------------------------------------------------------------------
Pohyb ve větru
Zvedá se vítr, žene mi vlasy do obličeje, prudce se ochladí, obloha ztmavne o několik odstínů, listí začíná popadávat ze stromů. 

Přitáhnu si kabát blíže k tělu, nezapínám ho, jen rukama přitisknu k sobě, jako když člověk objímá sám sebe, a přidám na tempu. Stromy se kymácí, ve větvích šumí tak, že je slyšet, jak si předávají informaci o tom, co přijde. 

První velké ojedinělé kapky dopadají na zem. Jsou ještě teplé. Tyhle nacucané předzvěsti, tenhle předvoj katastrofy, je příjemný, jemný, snaží se působit hodně, jakoby se bál, že nás vyleká. 

Trochu se rozsvětlí, jde o takové to poslední vzepjetí všech sil, běžné zlepšení zdravotního stavu než dojde k následnému konci. 

Už to burácí, už to duní. Blesk, hrom, blesk. Jak je daleko? Kolik mám ještě času? Počítám - jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet...blíží se to blíží. 

Nestihnu to, zcela určitě ne.