Stránky

2012/02/06

Osmnáctého června

Je osmnáctého června, a tak si poskakuju, protože je hezky, svítí sluníčko, a já jdu ze školy, hop hop, taška lehká, protože známky uzavřeny, teď už je pohoda, vracejí se knížky, gumujeme, zejtra jdeme do kina na film, hop hop, mám svojí oblíbenou sukýnku, růžovou s bílými puntíky, hop hop, po létě už do třetí třídy půjdu, hop hop, těším se, ale nejvíc na prázdniny, hned až dostanu vysvědčení, bohužel jedna dvojka z češtiny, to ty blbý diktáty, ale to nevadí, mamka říkala, že dvojka je taky moc hezká známka, „dobrý den pane Zajíček“, tak budou prázdniny, a já pojedu k babičce, budu krmit králíčky a hrát si

2012/02/04

Holubi

Strejda má holubník. A v něm holuby (logicky). Desítky a desítky. Stovku dávno jejich počet překročil.

Začalo to nenápadně. Jako dospívající chlapec ve věku cirka čtrnácti let mu jeho strýc z K. přivezl dárek – párek holubů. Kdo mohl tušit, že se z toho stane celoživotní vášeň?

Není holub jako holub. Tihle jsou poštovní. Procházejí se po dvoře, lítají nám nad hlavami, pozorujeme je z okna světnice, jak vysedávají na střeše, když jsou zobákem otočeny k S., víme, že bude pršet, naopak hledí-li na hřbitov, bude hezky, tahle předpověď počasí nikdy nezklamala. 

Přiznám se, že nevím, kolik je druhů holubů, jak a v čem se liší. Strejda by vám to pověděl, jednak po více než čtyřiceti letech v jejich společnosti je zná lépe než sebe a také odebírá spoustu časopisů, které se mu v jeho komůrce vrší do úctyhodných komínků. Já vím jen jedno, tyhle poštovní holubi, které občas vypouštím na kraji silnice do polí, s jejich různobarevnými kroužky na noze, a sleduji, jak nabírají správný směr domů, jsou krásní. Jejich šedá a bílá pírka, jejich cvrkot a křídel šum mne dojímají. 

Nejvýraznější vzpomínky na tyhle opeřence mám dvě, obě z dávného dětství. Jednoduše by se daly popsat takto – Návštěva holubníku a Babička škube holuba – ale stojí za podrobnější popsání. 

2012/02/03

Naposled

Ležíme vedle sebe, trochu oddechujíc, trochu zpocení, vcelku uspokojení. Ležíme, dýcháme, vzduch ještě voní sladkostí milování. Pohyby, které jsme prováděli, se zdají být stále neukončeny, slova vyslovená v opojení ještě znějí v uších. Jsme spojeni prožitými chvílemi, stále jako jedno tělo, jedna duše, doznívá vášeň, extáze, blízkost. Snažíme se ještě to udržet, hlazením a líbáním a mlčením. 
 

2012/02/02

Sáňkování

Zelené plastové boby naříkavě skřípou, jak je Martin táhne po posypaném chodníku. Je mínus pět, a stejně se potí. Jednak je to dáno jeho péřovou bundou, kterou dostal od ženy k Vánocům a jednak už je z kluka pěkný kaďoch, nemůže ho utáhnout. Jsou mu čtyři, je vzrůstem malej, ale zato dost širokej. Martina to začíná děsit, ale všichni říkají, že z toho vyroste, to je obyčejná dětská baculatost, a tak jim věří. Co jiného by mu taky zbývalo, on není ten, kdo ovlivňuje, co malej jí. To žena, babičky a kuchařka ve školce.