Muž stojí u okna. Jen obtížně je vidět jeho silueta, v pokoji je šero.
Hledí sklem přes závoj sněhových chuchvalců, které dopadají na krajinu. Jeho pohled
vločky ale nevnímá, zaměřuje se na ženu, co sedí na lavičce. Má červený kabát,
černý baret, žádné rukavice. Skloněná hlava a pravidelné trhání rameny muže
přivádí k myšlence, že pláče. Silně na něj pohled na plačící dívku v červeném
kabátě, černém baretu, působí. Může za to kontrast mezi vyhřátým pokojem a
studeným počasím venku? Muž si není jist. Po důvodu nepátrá, ale hýčká si ten pocit.
Už tak dlouho nic necítil. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči. Nabízí
se mu stále stejný obrázek. Jen už víc rozmazaný a méně zřetelný. Noc se o kus
přiblížila, sněží čím dál víc. Udělá něco nečekaného. Odstoupí od okna, otočí
se, vezme si na sebe kabát. Vyjde ze dveří. Trvá to pouhé dvě minuty, než dojde
k ženě na lavičce. Zastaví se a zaraženě se na ni dívá. Co jí vlastně
chce? Proč za ní jde? Neví, a tak si mlčky sedne vedle ní. Během chvíle jsou
jeho ramena a vlasy bílé. Žena nedá najevo, že by o mužově přítomnosti věděla.
Uplyne několik dlouhých minut, poté muž uchopí ženiny ruce do svých dlaní a řekne:
„Slečno, vy máte úplně prokřehlé ruce.“ Žena k němu vzhlédne.
