První brýle jsem "dostala darem" ještě na základní škole. Nesnášela jsem je. Nasazovala jsem si je jen, když jsem nebyla schopna od kamarádky už opsat, co ona přečetla z tabule.
Na střední škole došlo k nejhoršímu. Nosit brýle nastálo. Napořád. Furt. Pro mne nastal konec světa. Obrečela jsem to. Nepomohly utěšující řeči typu: "Dneska je má každý druhý.", "Máš to jako módní doplněk.", "Jsi s nimi zajímavější než bez brýlí." Co mi taky měli říkat jiného.
Ale člověk přivykne na vše. I ty brýle si oblíbí. Co mu také jiného zbývá. Dneska už jsou součástí mne. Vím, že mi brýle sluší, ráda je nosím, střídám podle nálady. A snažím se v té oční vadě vidět pozitiva. No třeba, když všichni šílí, že je potřeba na Velikonoce umýt okna. Já šmouhy nevidím. Pavučiny, drobná smetí jsou pro mne neznámé veličiny.
Občas je zajímavé sundat okuláry a koukat na svět v mlze. Člověk míň vidí, zato více vnímá. Co se říká, jak se říká. No vyzkoušejte si to sami - třeba na nudné přednášce, v autobuse či v čekárně u zubaře. Já takhle občas sundám obroučky proto, abych unikla do svého vnitřního světa.
Co si budeme nalhávat, život bez pár dioprií není výhra, ale stojí za to si v něm najít pár bodů, které nám ho zpříjemní.