Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení,
napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto
pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na
autobus.
Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada.
Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se
střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.
Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.
Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a
čekat na Modřinku, až mi přijede domů.
Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem,
naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu
potřebovat.
Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který
mě odtud táhne pryč.
V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady
nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.
Tak to je.