Když jsem knihu, o které tu dnes bude řeč, dostala do ruky, byla jsem
nadšená. Z nápadu, jak ji fyzicky zpracovat. Kniha je dlouhá (750 stran),
a proto se v nakladatelství rozhodli rozporcovat ji na tři kratší. Důvod
je jasný - lépe se s tím cestuje MHD a netíží večer v rukách, když
čtete před spaním. Nejvíc se mi líbí, že sice knihu rozdělili, ale přitom ji
nechali v celku (určitě se inspirovali u princezny Koloběžky První!) důmyslným
propojením papírového obalu, ze kterého se jednotlivé knihy dají snadno vysunout.
Stránky
2015/11/26
2015/11/25
(O)ceněné štěstí
Jsem šťastná?
Ano.
Třeba teď.
Sedím u okna. Koukám na první sněhové vločky této zimy. V náručí držím
svoji šestitýdenní dceru, která se začíná usmívat. Jsem relativně dobře
vyspaná, v místnosti je krásně teplo. Manžel mě při odchodu do práce
políbil. Posnídala jsem mámin štrúdl, popíjím oblíbený borůvkový čaj.
Dopoledne přijde paní na úklid, a pokud malá usne, budu mít čas chvíli si číst.
Takže ano, jsem šťastná.
A vím to.
Nestačí mít štěstí. Je důležité o tom i vědět. A snad ještě důležitější je
umět ho prožívat.
2015/11/18
Sváteční ráno
aneb okamžik štěstí
Je všední den uprostřed týdne, ale není úplně tak všední, zároveň je totiž státní
svátek. A to je dobře, protože manžel zůstává doma. Čeká nás pohodový den.
Modřinka se probouzí (po dvou nočních krmeních) v půl deváté. Manžel i já
bychom ale ještě tak spali! Probíráme se těžce, pomalu, velmi velmi pozvolna.
Modřinka naopak rychle. Z pobrukování přechází do řevu. Má přece hlad!
Manžel se překoná (je úžasný!) a vstane. Já si beru malou k sobě do
postele a snažím se ji konejšit, než připraví lahvičku s mlékem. Moc to nepomáhá,
připadá mi, že je v kuchyni hrozně dlouho. Pak ale přijde, od Modřinky mě
vysvobodí, a když jí dá savičku do pusinky, rozhostí se v ložnici klid a
mír. Ona baští, my si povídáme. Tyhle ranní dialogy, kdy já ani nevím, zda něco
říkám či si to pouze myslím, či nám sdělované informace unavená hlava nezpracuje,
a tak si vše říkáme třikrát, by se hodily do absurdního dramatu. Úplně to
vidím, já bych se tomu v hledišti smála.
Po krmení manžel bere Modřinku do dětského pokoje, aby ji přebalil. Já jdu
zatím vysterilizovat lahvičky, ať jsme na další krmení připraveni. Poté co vložím sterilizátor na pět minut do
mikrovlnky, jdu za mými drahými do pokoje. Strašně ráda se dívám na to, jak
manžel přebaluje. Mívá vtipné komentáře, Modřinka vytváří ksichtíky.
2015/11/11
Smutno
Jsem smutná, hodně smutná. Vybíhám do ulic. Utíkám. Před svojí slabou duší.
Na mé tváři se míchá déšť se slzami. Zastavím se. Není kam jít. I kdyby bylo,
nic se tím nezmění.
Cizí minulost ovládá moji přítomnost. Neumím si s tím poradit. Míjí mě
maminka s kočárkem, děda o holi, babička v šátku. A já míjím sama
sebe.
Odpoutávám se od svého života. I když nechci. Nedokážu ho udržet ve své
hrudi. Těžce se mi dýchá. Déšť ustává, slzy zasychají.
Straka odlétá z vršku stromu. Musím se vrátit, zastávat své povinnosti.
Doufat, že se vše poskládá do krásného obrázku, kterým to bylo na počátku. Věřit.
Přirozenost
to je neuveritelny ze uz mate baby
Je noc, manžel ještě není doma, Modřinka spí v kolébce, sedím na
gauči, u notebooku. Píšu si se sestřenkou, která už několik let žije na druhém
konci světa. Občas nás počítače ještě spojují. Samozřejmě, že se podstatná
část konverzace točí okolo Modřinky.
Jak mám vysvětlit, jaké to je, když se vám v životě objeví nový malý
tvoreček? Hledím z okna do tmavé noci a snažím se najít slova, která by se
alespoň dotkla skutečnosti.
Je to změna, ale nepřipadá mi to jako velký zlom, je to takové pozvolné,
vše jde krok za krokem...je to přirozené.
To je to správné slovo!
2015/11/06
Procházková
Je to součást každého dne. Nachystat fusak a kombinézku. Přenést malou z kolébky.
Zababušit ji. Vytočit se z dětského pokoje s kočárkem na chodbu.
Přivolat výtah. Sjet dolů. Dostat se přes dvoje vchodové dveře. Uf, konečně
venku.
Konečně začíná procházka.
Je hezký podzim. Slunce svítí, listí se zabarvuje do krásných odstínů. Po
zemi jsou spadané kaštany, tak krásné ve své novosti. Neodolám a sbírám. Dávám
do kapsy. Hladím. Uklidňují. Hřejí.
Listí šumí pod nohama svoji listopadovou písničku. Jedu uličkami mezi rodinnými
domky. Krásně jsou osvětleny poledním sluncem. Každou chvíli se zastavuji a
nakukuji do kočárku. Už zase si Modřinka přetáhla plínku přes obličej. Nerada
se nechává rušit světlem při spánku. Dávám prst před její malá ústa a čekám na
závan teplého vzduchu. Ano, dýchá. Můžeme jet dál.
Potkávám sousedku. „Zrovna jsem na vás myslela. A vy už jste porodila? Už
před měsícem? No vidíte, a já to ani nevím. A jak se jmenuje? Krásné jméno. Můžu
se na ni podívat? Já už bych tak chtěla vnoučata, ale ten můj pacholek, a to už
je mu prosím pětatřicet, pořád nic. Když budete potřebovat povozit, dejte vědět.
Hezký den.“
Jezdí tu hodně maminek, hodně kočárků. Spíše už sporťáků, a často mají
vedle sebe capající druhou bytůstku. Ráda se na ně dívám. Ženy ve stejné
situaci jako já mi vykouzlují úsměv na tváři.
Kolečka kočárku se stáčí, sjíždím obrubník, lehce to drcne, ale Modřinku to
jen příjemně pohoupe ve snu. Užívám si. Že jsem venku, že je krásně, že vozím
kočárek, že mám hodné miminko, že jsem máma.
Měním rychlost podle nálady. Jednou jdu svižně, udávám pravidelné tempo.
Poslouchám svůj dech, vnímám svoje svaly. Intenzivně prožívám Modřinky
přítomnost ve svém životě. Jindy jdu pomalu a kochám se okolím. Tolik věcí,
které jsem dříve přehlížela. Cedule s názvy ulic. Ten krásný strom
uprostřed cesty. Stará zelená pumpa na vodu.
Moje současnost, naše procházky, moc se mi to líbí.
2015/11/04
Nikdy
Nikdy nezapomenu na tu
chvíli, kdy jsem na plastové tyčince objevila dvě čárky. Pro jistotu jsem si
udělala ještě jeden test. Stále tam byly! Hodiny jsem byla v nepopsatelném
stavu. A tak moc se těšila až večer (byl mráz, tma, šli jsme do kopce, čepice, pára od úst) uvidím tvého tatínka, abych se s ním mohla
o to podělit.
Nikdy nezapomenu na
všechny ty hodiny strachu, obav, únavy, ultrazvuků, vyšetření, které jsem za ty
měsíce prožila. A těch slz, co u toho steklo po mé tváři.
Nikdy nezapomenu na tvoje
první pohyby, bublinky radosti to pro mě byly.
Nikdy nezapomenu tvůj
první pláč, když mi tě vytáhli z břicha.
Nikdy nezapomenu, jaké to
bylo, když nám tě ukázali a my viděli, že jsi holčička.
A taky na to, když jsi
poprvé, ještě celá obalená mázkem, na mě otevřela jedno očko.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)