Stránky

2011/12/31

List z deníku

Hezký večer Deňáku,

Všechno bylo napsáno, všechno bylo prožito, všechno bylo řečeno. Všechno bylo. Jsme jen variací téhož. Variací s opakováním, možná. Nebo snad kombinací něčeho? Nevím, matika mne nikdy nebavila, natož aby mi šla. Co tím ale chci říct je, že nevidím důvod žít, když už všechno bylo. Ne, neboj, nehodlám se zabít. Ne proto, že bych to nedokázala, spolykat prášky zvládne každý, ale proto, že asi mám chuť žít, i když nevím jak a z jakého důvodu. Ale nějaký určitě je.

Návrat nad ránem

Je půl páté, stačí vyjít z uličky a pak už jen výstup do táhlého kopečka, všude klid, ticho. Je léto, teplo, prázdniny. Obloha je poseta hvězdami, čeká nás krásný den. Vše v přírodě se pomalu připravuje na ráno, ještě nesvítá, ale je to na spadnutí, ptáci už se rozezpívávají.

A já se vracím teprve domů, vyjímečně takhle pozdě. Nemám to ráda, tyhle návraty z hospod nad ránem. Co večer začne jako příjemné posezení plné zábavy, vtipu, popovídání (vodnice, maxi mojito, doutníky, vtipy - prostě v rytmu Chinaski - pohoda, klídek, tabáček) se kolem půlnoci přemění v Peklo (to je místní diskotéka, nemá originální název, ale je tu jediná, tak co by se majitelé namáhali). Na druhou stranu název je trefný. Prostory zařízení vhodné tak pro dvacet lidí zpravidla okupuje  desetinásobek.

Láska až za hrob

Umřela mu žena. To se stává. Většina partnerských dvojic je nucena se rozdělit, odchod jedné poloviny, druhá musí ještě žít. Vyjímky jsou, samozřejmě, automobilové nehody, společná sebevražda, potopení Titaniku, prostě co já vím, variant je dost, ale přesto nejčastěji je pár, které se miluje a nechce se dobrovolně rozdělit (rozvody, odchody od rodiny, odchody k milenci) nucen smířit se se smrtí manžela či ky.

A co teď? Jak žít? Jak upravit svoje zvyklosti, zvyky, návyky, pohyby, nahradit společné chvíle něčím jiným či pokračovat v obvyklých činnostech, jen už je provádět sám?

Listí

Sobota. Pro některé možná volný den na nákupy, na výlety, na odpočinek. U nás práce na zahradě.

Zvuk jako když kočka škrábe na dveře, aby ji pustili dovnitř se ohřát. Alespoň mne to tak připadá. Takovéhle myšlenky v hlavě, na sobě vytahané tepláky a obří bunda po - po kom? nemám tušení, od někoho jsme ji prostě dostali, a jak s vděkem rádi přijali! - kdo vám dneska dá něco zadarmo, že? Ale stejně je v ní zima, otřesu se. To je dobře, zahřeješ se prací, odpovídá táta. Asi jsem přemýšlela nahlas.

2011/12/30

Anežka

Byla to hodná ženská, ta Anežka Červenková. Touhle větou babička vždycky začala svoje vyprávění. Určitě to sami dobře znáte, přijeli jste k ní na letní prázdniny, je večer, jste po dobrém jídle, brambory na loupačku s hrnkem mléka, sedí se ještě u stolu, mouchy se líně motají kolem lustru, povídá se. 

Moje babička uměla kouzelně vypravovat. Hodně vzpomínala na své úžasné rodiče, kteří jí a jejím mladším bratrům připravili, přes všechnu dřinu, chudobu a nemoci pohádkové dětství, do kterého ve stáří tak ráda utíkala.

2011/12/29

Sním

Sním
O bílých plážích
po kterých se rozběhnu
do budoucnosti
nebo
alespoň do moře

Bezmasý den

Když je člověk dítě, poslouchat rodiče či prarodiče ho otravuje, a to jako strašně moc. Protáčí oči k nebesům, ale babi to je minulost, dneska se žije jinak, pochop to. A pak sám dospěje a sám vzpomíná. A rád, protože v paměti zůstává jen to hezké nebo to, co zaniklo, není a už nikdy nebude. Je mu z toho krásně a smutno, krásně, že to zažil, smutno, že to už nezažije, prostě smutnokrásně na duši mu je. A těší se, jak jednou za šíleně dlouho dobu, která nastane dřív než se naděje, bude svými vzpomínkami a zážitky trápit zase další pokolení. Koloběh nepřerušíš, ať se snažíš, jak chceš.

Mě je šestadvacet. Děti ještě nemám. Přesto už vzpomínám. Na babiččiny zástěry, sváteční i ty obyčejné na všední den, moje oblíbená zelená šatovka s malou dírkou na pravé kapse, ta babičce totiž moc slušela, jak visí na háčku u kamen, jak jsme pekli housky, vždycky v pátek, bezmasý to den, jak jsme se v neděli vypravovali do kostela, pětikorunu do ruky, kapesníček a zpěvník do druhé a šlo se přes náves na mši, babičce se na zápěstí komíhala malá černá kabelka, snad z padesátých let, stará, nemoderní, na hlavě bílý silonový šátek s růžovou kytičkou.

2011/12/26

Dokud nás smrt nerozdělí

Dokud nás smrt nerozdělí. Když slyšela tato slova v kostele, nedokázala jim dodat úplný význam. Nedokázala si představit, že to ona bude ta, kdo určí, kdy budou rozděleni. To ona určí, kdy smrt přijde, kdy si ho odvede. Stačí jen jedno její slovo a budou rozděleni. Stačí jedno její slovo a odpojí ho od přístrojů. Stačí jedno její slovo a zabije ho.

2011/12/25

Na zastávce

Autobus přijíždí na zastávku včas. Naštěstí, protože jinak bych Honzíka, od rána strašně zlobí, nevím co to do něj zase vjelo, už snad musela ohnout přes koleno a naplácat mu přede všema na zadek. Nervy mám totiž jen jedny a dnešní den byl velmi náročný.

Hádka s mámou, že nám nechce půjčit blbejch třicet tisíc na materiál, máme rozestavěný barák, stojí to strašně moc, ona si na penězích sedí, nepotřebuje  je, co by jí to tedy udělalo. Prý, že mému muži, Martinovi, nevěří, že to stejně propije v hospodě, že už stavíme pět let a pořád máme jen základy, a že už nám tedy pomáhat nebude.

2011/12/23

Odjezd do Vánoc

Před svátky, a před těmi vánočními zejména, jsou autobusová nádraží naplněna prazvláštní směsicí lidí více než obvykle. Schválně jsem si ráno přivstala, poklidila, zabalila (špinavé prádlo, dárky) a vyrazila na Florenc dřív. Jedu domů, ve čtyři. Jízdenku mám, láhev vody v tašce také, nic mi nechybí. Dokonce se mi podařilo ukořistit volnou sedačku v hale. Sedím mezi mladou Němkou (nebo někým kdo čte knížky v němčině) a podsaditým pánem s kulatými brýlovými obroučky.

Dveře se otvírají neustále, spíše nemají šanci se moc zavírat, lidé proudí, sem, tam, sem, sem. Slečna ukusující bagetu, máma s dcerou, dcerka ji pouští za ruku, letí vstříc tátovi, hup a už je v jeho náruči, otec je evidentně cizinec z teplých krajů, mladá holka ve vojensky střiženém kabátě (ale ten byl holky fakt tak krásnej!). Kufry na kolečkách, krosny, tašky, velikánské kufry, tašky s vykukujícími rolemi balicího papíru, igelitky roztodivně tvarované vzbuzují otázky - copak tam jen může být?. 

2011/12/21

Bílou čokoládu s hnědýma očima, prosím

Hnědé, teple kaštanové, oči, které na mne dneska hledí jinak. Se zájmem, se starostí, s obavou, s láskou, pátravě, co hledají, proč mne pozorují? Nebo si to celé zase jen vymýšlím a vidím to, co si přeji? Tak proč mi nepředal kelímek, dokud jsem na něj nepohlédla?

Sedím v hluboké sedačce, jemná kůže, příjemná vůně kávových zrn, jsem v kavárně, malé, útulné. Jednoho červencového dopoledne jsem sem vstoupila náhodou, bylo chladno, tak chladno, že jsem ráno vyndala ze skříně podzimní kabát, a celý den jsem toho nelitovala, naopak, měla ho zapnutý až ke krku, pásek těsně přitažený, aby neměla zima kudy vlézt. Ale i tak jsem se  potřebovala zahřát, dostat do těla trochu tepla. 

Byl to první podnik, na který jsem narazila. Zatlačila do skleněných dveří, šlo to ztuha, vešla, obklopilo mne teplo, přistoupila k pultu. Rozhlížela se po nabídce, přestože jsem věděla, že si dám, to co vždycky. Bílou čokoládu, nápoj na kterém ujíždím už roky, tak nějak ke mne patří, jsem severský typ, bledá, hubená, kůži prosvítající žíly, blondýna, tak nějak mám pocit, že tenhle nápoj ke mne prostě patří. A pak se to stalo. Chtěla jsem zaplatit, při podávání mincí jsem poprvé zvedla hlavu k obsluze.

2011/12/20

Cesta do práce

Dveře se zabouchly. Ráda poslouchala ten zvuk, kdy se dvě gumové části přisají k sobě, aby se staly celkem. Zní jí to jako polibek. Splynou v jednu věc, než je zase někdo násilím otevře. Chtěla jen tak sedět, odpočívat než dorazí do práce. Čekal ji náročný den.

Vzala si sukni. Tu letní, která pokud stojí na slunci, prosvítá. Proč by neukázala nohy, dokud ještě může. Až bude stará, vrásčitá nebude si muset vyčítat, že v mládí prohloupila a nevyužila, co měla od toho nahoře darováno.

Každý den takhle cestuje metrem. Pracuje na druhém konci Prahy, ale jí to nevadí, má ráda ten ranní čas, kdy ještě není úplně probuzena, nechává se unášet davem, zapadne do něj, je součástí tohoto podzemního živočicha, který v zástupu postupuje schody, metro, vystoupit, eskalátory. Eskalátory má obzvláště ráda, tedy spíše tu chvíli před nimi, kdy ji ovane silný vítr, ví, že lehce by se dalo zjistit, co tam proudí, co přesně ho způsobuje, ale to ona nechce vědět. Stačí jí nechat se jím vždy zasáhnout.

2011/12/19

Na stanici

Jak jsme se seznámili? Vy máte teda otázky. A je to vůbec důležité? No dobrá, povím vám to. Na fotbalovém zápase. Můj bratr hraje obránce za naši ves. Pocházím z H., já na ty jejich zápasy moc nechodím. Však si to umíte představit, je to taková překopávaná, jedna vesnice proti sousední, hrají to kluci jen pro zábavu, moc se koukat na to nedá. Přijela jsem domů zrovna na víkend, je tomu tři neděle nazpátek, bylo hezky, nic se mi dělat nechtělo, tak jsem si řekla, že vyrazím, třeba tam potkám Gabču. To je moje spolužačka ze střední, seděly jsme spolu v jedné lavici, víte. Tak jsem tedy šla, tribuny poloprázdné, nikoho známého jsem neviděla, chvíli se tedy koukala, jak to kopou, ale fakt se to nedalo. Navíc bratr seděl na lavičce, tak jsem mu nemohla ani fandit. Rozhodla jsem se, že si dojdu teda pro pivo.

A tam u stánku stál. Kluk v manžestrové bundě a kelímkem desítky v ruce. Jinak tam nikdo nebyl, tak jsme se nějak přirozeně dali do řeči. Byl tu náhodou, prý jen projíždí, měl motorku víte, měl krásné oči, šedé. Byl vtipný, taky že prý bydlí v Praze. Vyměnili jsme si čísla mobilní, tím se nikdy nic nezkazí. Že se někdy ozveme, třeba někam zajdeme. Takhle nezávazně to začalo. Nechce se mi věřit, že jsou to teprve necelé tři týdny, osmnáct dní jenom. A přitom se toho tolik přihodilo. Kdo mohl tušit, co se všechno stane. 

2011/12/17

Dopolední kavárna

Sedím v křesle, počítač před sebou a pracuji. Spíše se o to pokouším. Už nemůžu, bolí mne za krkem. Zaklapnu noťas a napiji se z hrnku, který mám postavený na stole. Práce je náročná a nezajímavá. Koho by také bavilo psát článek o - ne, nebojte, ušetřím vás toho, usnuli byste mi hned na začátku vyprávění.

Je středeční dopoledne. Kavárna je v tuhle dobu tichá, čas jako by se zpomalil. I zvuk je tišší než obvykle.

Tahle provozovna je zapadlá, na okraji Prahy. Potřebovala by opravit, zvenku opadaná omítka moc k návštěvě neláká. Kdo to tady nezná, nemá důvod sem vkročit. Moc lidí sem proto nechodí, což mi vyhovuje. Mám ráda klid na práci. Ale zase ne úplný. Takže ideální prostředí.

2011/12/16

Být starý a umřít

být starý a umřít
ve spánku
netrpět

sen můj, možná tvůj
snad i váš

Rok v měsících

květen
lásky čas
zamiloval jsem se do tebe

červen
zeleň všude kolem nás
nastěhoval jsem si tě do domu

červenec a srpen
horké léto plné jahod
cesta k moři, a zpět

2011/12/15

Večeře

Měla to být jen večeře. Měli jsme se projít, posedět v hezkém prostředí, červené ubrusy s vlnkami po stranách, číšníci nalévající víno do sklenic, nahřáté talíře s těstovinami al dente, s parmazánem navrch, měli jsme si popovídat o práci, o tvém šéfovi, jak tě dusí; o filmech, na které musíme zajít do kina; o knihách, které právě čteme, jejichž příběhy právě prožíváme; měli jsme jít nočními ulicemi pod rozsvícenými lampami domů. Měl to být prostě hezký večer uprostřed týdne, večer, kterých zase tolik nemáme. 

Protiklady

Nesnáším ty tvoje dredy,
tak v protipól k mé uhlazenosti
Miluješ novoty, a já?
Starých časů milovník

Proč, že se protiklady přitahují
Když způsobují bolest největší

Čekání

Sedím v kavárně, v rukách hrnek čaje, je velký, baculatý a především horký, objímám ho oběma rukama, až se šálek v mých rukách ztrácí. Potřebuji se zahřát, potřebuji rozmrznout, jsem celá ztuhlá.

Hlavně se musím zaměstnat, když tu na tebe čekám, je tu hrozný hluk, ruší moje myšlenky, proč lidé tolik mluví, tolik dupou, musí ostatním dokazovat, že existují?, rozčiluje mne to, a přitom vím, že oni za nic nemohou, to to moje asociální chování, nejraději být někde sama, v klidu, bez lidí, hluku, citů...sama, sama s tebou...tebe chci mít pořád u sebe...ale teď tu nejsi...a já trnu hrůzou než dorazíš...měl jsi tu už být...přece by jsi nezapomněl na naši schůzku...takhle mne tu nechat trpět...pořád někdo přichází či odchází...dveře se otvírají a zavírají neustále...pozoruji lidi ve frontě...zaměřuji se na detaily...červené palčáky...tlustá fialová šála...čtyři modré knoflíky na kabátě...dělám to schválně...nechci vidět tváře..beztak budou zamračené...nechci vidět oči...když nejsou tvoje...proč jsme si dali sraz tady?

2011/12/11

Krabička zápalek

Pravé poledne, rozpálené ulice, div se neroztéká asfalt, cítí slanost potu na těle, horkost hlavy, měl si přece jen vzít tu kšiltovku. Uviděl dveře do kavárny, byly pootevřeny, ale nikdo tam nebyl. Zaváhal, ale stejně tam nakoukl, a doufal, že bude otevřeno. Vytáhlý a vyhublý číšník mu odpověděl: Ano, máme otevřeno. I když to tak nevypadá.

Proč tu bylo tak prázdno, bylo nasnadě. Venku krásně, kdo by posedával za žhavým sklem. Jemu to ale vyhovovalo. Sedl si k zadnímu stolku, úplně v rohu, vpravo, nacházel se mezi prosklenou stěnou a  kovovým monstrem, asi nějaké moderní umění. Je v této kavárně poprvé, což není divu, do této části Prahy nechodí. Vlastně nechodí nikam, zná jen cestu z domu na nákup a do práce.

Není to tu moc útulné. Ale je fajn sedět v turistickém centru ruchu města. Plechové stolky, židle taky nic moc. Číšník už je tady. To je rychlost, no když tu nikdo jiný není, tak ještě aby ne. Jak si asi mohl za tu dobu vybrat? Narychlo si volí čokoládový mléčný koktejl. Za minutku mu ho navrčená obsluha pokládá v úzké sklenici na šedou plochu před ním. Ochutná, hm, takže dostal studené kakao, ale osvěží, to je hlavní, nechce nic řešit, zejména se pouštět do sporu s personálem.

Zrcadlo

Večerní sprcha. Něco, na co se celý den snažila nemyslet. Bála se o to v myšlenkách jen zavadit, jen letmý dotek, a bylo to jako by sáhla rukou na něco mazlavého, nechutného, co vyvrhlo otrávené moře.

Ji. 

Jak denního světla ubývá, je čím dál těžší nemyslet, že ji to zase čeká. Věděla, že tu proceduru absolvovat musí, a že ji zvládne. Ale taky věděla, jak ji zase protrpí.

Zrcadlo z koupelny odstranila ihned po návratu, nemohla se vidět, ale i když se snažila vyhýbat pohledu na své tělo, co nejvíce to šlo, nikdy to nejde úplně. Navíc nutnost dotýkat se sebe sama byla ještě horší. Hnusila se sama sebe. Ohyzda, zvrásněná pokožka, nestvůra.

2011/12/10

Vánoční II.

Každý rok měla nejkrásnější výzdobu v ulici. Světýlka v oknech, věnec na dveřích. Letos ale ne. Každý rok už od září přemýšlela do jaké barvy a stylu vše sladí. Nakupovala časopisy, listovala a vytrhávala stránky se zajímavými nápady, na internetu projížděla zahraniční servery, inspirace není nikdy dost. Letos ale ne. 

Nakoupila řetězy, nové ubrusy, svíčky, malé, velké, tlusté, tenké, voňavé i obyčejné. Vyráběla věnce, jeden na dveře, druhý do chodby, třetí na stůl. V listopadu natrhala větvičky, nakoupila stužky a pustila se do práce. 

Vánoční I.

Po roce Vánoce. Neutečeš jim. I kdybys chtěl. Moci odjet někam do teplých krajů, pít sladké koktejly na písečné pláži. Slunce, moře, teplo. Žádní lidé zabalení do péřových bund se zakaboněným obličejem, žádný fronty v obchoďácích, žádný stres. Leda tak ve snu. Ničemu z toho se nevyhneš. Čeká to tu všechno na tebe, stejně jako na nás ostatní.

Do Vánoc necelé tři týdny zbývají, město už je ozdobeno, svítí. Včera jsi viděl prodávat stromky před vstupem do metra. Podivil ses, zdálo se ti to brzo. Co lidé dělají se stromkem, když ho přinesou domů už teď? U tvých rodičů se vždycky na Štědrý den (dobrá, někdy i den dva předem) došlo do lesa a prostě se stromek uřízl. Samozřejmě do vašeho lesa, nic jste nekradli, to se nemá, a už vůbec ne o Vánocích.

2011/12/05

Další víkend

Další víkend, který netrávila podle svých představ. Nesnášela to, měla k tomu odpor, přesto tady byla. Stejně jako minulý týden, stejně jako předminulý, stejně jako třicetdva sobot a nedělí předtím. Po boku svého muže. Chtěla-li s ním trávit čas, musela se přizpůsobit jeho naturelu a vyměnit svoje lenošivé víkendy za lezení po horách, dlouhé štreky na kole či v létě sjíždění Vltavy.

Udělala to, protože byla zamilovaná, a chtěla s ním být. Už je skoro rok vdaná, a pořád to dělá. Jenže už ne proto, že chce být s ním, ale proto, že chce být s ním. Je blázen a tak se bláznivě zamilovala do manželova nejlepšího kamaráda, jeho největšího parťáka.

Dialog o květině

- Jak jsi mi to mohl udělat?
- Vždyť je to jen kytka.
- To jsem si po tom všem od tebe nezasloužila.
- Vždyť jsem ti jenom přinesl pugét.
- Vážně nezasloužila.
- A ani to není pugét, jen malá kytka z květinářství.
- Ty nechápeš, o co jsi mne právě připravil.
- Vždyť je to JENOM blbá kytka! Chtěl jsem se ti prostě omluvit

V hotelovém pokoji

Stanovili jsme si pravidla. Hned na začátku. Přesná, přísná. Taková, která měla pomoci vymezit náš vztah do správných mezí. Náš románek. Jejich stanovováním jsme strávili celé první odpoledne - pravidelné schůzky v úterý a čtvrtek, od čtyř do šesti. První a základní pravidlo. Jako jediné mělo výjimku - bude-li speciální příležitost lze jeden večer přidat, ale nikdy více!, i kdyby byla ta možnost. To už by zavánělo závislostí na sobě.

Pravidlo číslo dvě: Vždy se sejdeme v hotelovém pokoji. Žádná možnost, aby nás spolu někdo viděl, nesmí být zavdána. Další pravidlo: žádné řeči o práci, drahých polovičkách či snad dětech. Za čtvrté: žádné dary, nic osobního. A tak dále, a tak dále. Nebudu tady vše vyjmenovávat, protože ty je znáš, i když jsi je porušil. Poslední a nejdůležitější bylo: žádné city.

Pamatuješ?

Šli jsme vedle sebe po ledě, držela jsem se tě jako klíště, ruku svou v tvém podpaží, silně jsem se k tobě tiskla, klouzalo mi to, to ty hladké podrážky, přivádělo mne to k smíchu, tebe nakonec taky.....pamatuješ?

Čekal jsi na mne v autě, netrpělivě, třikrát jsi zatroubil, stále jsem nešla, naštval ses, už už jsi startoval, a v tu chvíli já vyběhla ze vchodu, v těch zelených šatech bez ramínek, těch od tebe, potěšilo tě to.....pamatuješ?

2011/12/03

Rozchod

Víš, kolikrát už jsem od tebe odešla? Stotřicetšestkrát. V duchu. Pokaždé jsem si v hlavě přehrála celou situaci, jako na divadle. Do poslední repliky, označení kde kdo přesně na jevišti (v bytě, kavárně, ulici) stojí. Některé rozchody byly klidné, jiné divoké. Některé v osamění, jiné před lidmi. Odehrávaly se v noci, odehrávaly se ve dne. Byla jsem opilá, byla jsem střízlivá. Rozcházela jsem se já s tebou, odešel jsi ty. Občas to bylo po oboustranné dohodě, to se nám oběma tak ulevilo.

Rozešla jsem se s tebou v duchu tolikrát, že jsem si neuvědomila, že jednou to přijde i ve skutečnosti. A ono je to tady. Teď, v pátek, v deset třicet. Přišla jsem z přednášky, ty dnes školu nemáš. Chtěli jsme si jen udělat čaj a dát si buchtu, co jsem na byt přivezla od tety, o víkendu mi ji upekla, už tvrdla, bylo potřeba, abychom ji dojedli.

2011/12/02

Jsi, jsem, jsme

Jsi jiný, jsi svůj, jsi to ty
Chodíš brzo spát, brzo vstáváš
Hraješ na kytaru, posloucháš jazz
Rád mi nasloucháš

Jsem jiná, jsem svá, jsem to já
V noci nespím, ve dne sním
Neumím noty, neslyším falešné tóny
Ráda ti vyprávím

2011/12/01

V šuplíku

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.
Stejně jako vloni, předloni, stejně jako v roce třiadevadesátém.
Některá bolest nezmizí nikdy.
Jen se obalí do sametových vrstev uplynulých let.

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.
Otvírala ho výjimečně, jednou za rok, osmého srpna.
Plus občas náhodně, to když se jí podařilo zapomenout, že existuje.
Že to tam někde uložené je.
To vám pak byl šok, když při úklidu na to narazila!
Odskočila, jako kdyby hrozilo uštknutí.

2011/11/30

Na odpočívadle

 Intermezzo 

- Můžeš už s tím prosím tě přestat.
Šum. Ladění stanic.
- Chci tam dát něco poslouchatelného, zprávy mne deprimují, víš to, samé neštěstí, smrt, vražda, únos dítěte, pád koruny, hádky poslanců, vždyť je to na zbláznění. Chci něco veselého, co mne roztančí, co mi dodá energii a ne ji ze mne vysaje jako ty tvoje pořady.
Povzdech. Jeho.
- A třeba i ty pak budeš méně nevrlý.
- Ale já nejsem, jen víš, jak mne tyhle návštěvy vyčerpávají.
- Nemusel jsi přece jezdil.
- Ale já chtěl, vždycky chci být s tebou.
- Ale nemáš je rád.
- Mám, protože mám rád tebe. Jsou to tvoji příbuzní, chovám se k nim slušně, bavím se s tvým tátou o počítačích, i když mne to nebaví, se strejdou o prasatech, i když o nich nic nevím, tetě pochválím bábovku, i když sladké nerad. Víc po mne snad nemůžeš chtít.
Nepatrný povzdech. Její. 

2011/11/27

Leanne Shapton - Významné artefakty

Dámy a pánové pozor! Tato knížka není obyčejná knížka.

Vztah dvou lidí, muž a žena. Poznají se, zamilují se, žijí spolu, a jak se často stává, jejich cesty se zase rozejdou. Kolik knih bylo napsáno na toto téma? Kolik takových milostných příběhů už jsme přečetli? Strašně moc. Takže proč sáhnout po této knize? Protože je úplně jiná, protože tomu dodává jiný rozměr.

Je to obyčejný příběh, překásně zajímavě vyprávěný, ideálně se hodící do dnešních dnů. On je devětatřicetiletý fotograf, ona o třináct let mladší redaktorka, která píše do NY Times o dortech. Oba jsou poměrně úspěšní, potkají se na večírku a příběh může začít.

2011/11/26

Tvoje ruce

Tvoje ruce.
Milovala jsem na tobě nejvíce.
  
Tvoje ruce to byly, které mne milovaly.

Hrubé dlaně s mozoly, dvakrát tak veliké jako moje. Ztrácela jsem se v nich. Ukrývala jsem se do nich před okolním světem. 

Tvoje ruce to byly, které mne držely.

Chybějící článek tvého pravého prsteníčku vždy ve mně vyvolával bolest z tvé bolesti. Zároveň tě odlišoval od ostatních.

 Tvoje ruce to byly, které mne hladily.

Tvoje ruce, vždy tak teplé, dokázaly zahřát moje, věčně prochladlé.
Tvoje ruce, vždy tak hnědé, jako kdyby bylo věčně léto a byly opálené. Oproti nim mé pobledlé s modrými žilkami. Jako oheň a voda.

2011/11/25

Dědovo vyprávění

Honzo. 
Honzo.
No tak Honzo! Poslouchej mne přece. 
Posaď se tady, no tady naproti mne do křesla. Chci ti dneska vyprávět něco moc důležitého. Vím, že jsem tvůj děda, a ty jsi můj vnuk. Vím, že mne jsem starý a ty jsi mladý. Nejspíš ve svém věku ještě nebudeš s to plně pochopit, co ti budu říkat, ale já už nemám čas a musím ti to povědět. Chci ti to povědět. Uceleně, tak jak jsem to prožil. Budu doufat, že to pochopíš a pomůže ti to i v tvém budoucím životě. Nebo alespoň aby jsi věděl a nezapomněl odkud pocházíš.

Je to důležité, tak mne prosím vnímej. Mohl bych ti to totiž napsat, a taky to písemně možná dostaneš, jestli do smrti nestihnu spálit svoje deníky, ale potřebuji, aby jsi mne slyšel to říkat. Vnímat můj hlas, jeho zachvění, barvu, proměnu intonace či hlasitosti. Musíš se dívat do mých očí. Protože o tom to je. Pozorovat. Sledovat. Hlídat. Vnímat. Cítit. Popisovat.

2011/11/23

Jedu za tebou, sedím v autobuse

Jedu za tebou, sedím v autobuse, za oknem mléčná mlha, téměř nic nevidím, občas probleskne osiřelý strom, jehož větve jsou tak smutně prázdné, do uší dopadá hukot kol odrážejících se po dálnici či prosvištění náklaďáku vedle jedoucího. Stěží to vnímám, moje duše je zaměřena na tebe. Těším se, až tě uvidím. Bojím se, že tě uvidím. Jak mne uvítáš? Bude to divné, nebudu vědět co s rukama a nohama nebo to bude přirozenost sama a moje pohyby budou vláčné, bez nucení? Tak na tohle myslím, když tu tak sedím v autobuse. Je skoro poledne, tvrdí mi hodinky na zápěstí, těžko tomu věřím, pohled z okna se mi snaží namluvit, že je večer, tak bílo, šero, šedo, působí to smutně, plačtivě. Bude snad sněžit?

2011/11/22

Prasklá žárovka

Jemné zasyčení a následovala tma. Praskla žárovka. V lampičce, stolní. Když jsem se k ní naklonila a čekala, až vychladne, abych ji vyšroubovala, viděla jsem posmrtné záchvěvy jemné – čehosi vlastně? – nějakého vlákna, které díky přepětí se rozdělilo na dvě strany a teď nevědělo co s tím. Nechtělo si ještě přiznat, že smysl jeho existence je pryč a že skončí v koši, pak v kontejneru, a pak bude rozmačkán velkým lisem. Tedy alespoň já jsem jí přisoudila takový konec. Pohmatem jsem zjistila, že již baňka vychladla a jala jsem se ji vyšroubovat. Skončila v koši, přesně jak jsem jí předpověděla. 

Z kuchyně jsem šla do komory, kde jsou uloženy od svíček po vánoční stromek všechny potřeby nekaždodenní spotřeby. Šla jsem najisto. Jenže regál vymezený žárovkám obsahoval pouze sto a čtyřicetiwattové. A já potřebovala šedesátiwattovku! Máme s Petrem dohodu, kdo vezme poslední – jedno jestli rohlík nebo indulonu – zásoby doplní. A já světlo neměnila ani nepamatuju. Takže teď nemám žárovku, zato mám vztek. Rezignuji předem na dialog, Petr sedí u počítače a  hraje partii pokru s dalšími neznámými lidmi online (snažil se mne to kdysi taky naučit, ale na tohle já tedy nejsem, já zůstanu u svých knížek a u internetu si vystačím s googlem a wikipedií), popadnu bundu, čepici a skočím do farmářek, rychle vyběhnu ven, ať se vyvztekám, přijdu s žárovkou a nebude hádka. 

2011/11/20

Pobyt

Bylo to bláznivé období. Všechno se mi zdálo neskutečné už tenkrát. Tak proč se divit, že teď, po dlouhých letech,  se mi těm vzpomínkám nechce teprve věřit. Protože se vlastně nic nestalo, a přesto to můj život změnilo. To se tak občas prostě stane.

Všechno se dařilo. Dostala jsem stipendium, čekaly mě tři měsíce tvůrčí činnosti. Celý den nic nemuset, jen se procházet, promýšlet a psát, psát, nerušeně psát. Rok předtím jsem vydala svůj první román, který sklidil průměrný úspěch u kritiky (to znamená, že mne hned nestrčili do zavařovačky od okurek s nálepku Brak) a lehce nadprůměrný u čtenářů. Po dvou polozapomenutých básnických sbírkách to byl pro mne až šok.

Strhl se kolem mne kolotoč - rozhovory, besedy, návštěvy knihoven. Bylo to úžasné, nové, ale i vyčerpávající. Za půl roku jsem nenapsala ani řádek z nové knihy. Neměla jsem ani nápad o čem psát. Bála jsem se, že jsem se jednou ani ne třísetstránkovou knihou vyčerpala. Začal se mi z toho stávat šedý mrak, který pořád stál nade mnou a ne a ne odejít (ale ani nezapršet). Pak přišlo to stipendium. Bylo to v zimě, leden až březen. Španělsko. Teplo. Moře. Klid.

2011/11/17

Návrat domů

Á, paní Škvardová, copak dobrého vám můžu dneska nabídnout?
Ptá se mne pan Chu. Úslužný úsměv na šedé tváři, ze které vystupují vychytralé oči, jako dva dolary. Alespoň z nich mám takový pocit. Večerka, kde nakupuju ráda. Vietnamci, kdyby těch dneska nebylo, musela by trávit s ostatními deprimující frontu v Bille mezi narvanýma vozíkama, než se dostane na řadu k slečně, jejíž celodenní hudbou je píp, píp. Na zbláznění. Pro ni i pro mne. O co milejší je mi úlisný pan Chu. Nevím, jak se doopravdy jmenuje, pro mne je to prostě pan Chu. Ráda dávám lidem vlastní jména, lépe si je pak zapamatuji, uvíznou mi v paměti.

2011/11/16

Šmoulí pohár

V městečku, kde jsem se narodila, a kde dodnes žiju, byla jedna cukrárna, která už tam ale není. Jenže v době, když jsem byla malá holčička, asi tak desetiletá (to už asi není úplně malá holčička, že…dobrá tak mladá slečna) tam bývala. Byla krásná a byla za odměnu. Maminka nás tam vodívala, mne a mého brášku na pohár. Oba jsme si vždycky dali ten stejný. Šmoulí pohár. Nevím proč se tak jmenoval, protože s těmi kreslenými postavičkami z televize neměl nic společného. Ani barvu, což by bylo takové logické, řekla bych. Vespod byla zmrzlina, vanilková, následovala bohatá vrstva jahod se želé, horou vyšlehané šlehačky zasněžené kakaem konče. Mňam, to byla dobrota.

Cesta do služby

Za pět minut bude zvonit budík, přestože jsem vzhůru, nenatáhnu se a nezamáčknu ho. Jen koukám na ty červená čísla, jak se proměnují z jednoho do druhého a přibližují ráno k páté hodině. Ty tři minuty, co mi zbývají, se snažím využít pro sebe, soustředit se na sebe, co teď cítím? co vnímám? jsem spokojená? mám se dobře? Kladení otázek mi šlo vždycky dobře, s odpovědmi je to o něco horší, ale základem je, že se aspoň dokážu zeptat, ne? Další otázka.

Už? Tak jo, zvoní. Teď ho tedy zamáčknu, odhodím peřinu, už je září, začíná být chladno, za chvíli, aby se začalo topit. Rychle do koupelny, ranní hygiena, dneska váhu vynechám, čert to vem, vím, že těch dvacet kilo mám pořád, už rok, od porodu, pořád to nejde dolů, to před dvanácti lety, poprvé to šlo samo, no s věkem jde všechno hůř, nebo spíš pomaleji. Přesto i kdyby mi ta kila zůstala, za toho mého ročního budulínka mi to stojí. Takže rychle k němu, nakrmit, přebalit, mlaďochovi svačnu do školy, podepsat úkoly. 

Před Vánoci

Zavane vítr a roztancuje tak listí, které mne polechtá po tvářích. Vytrhne mne to z mých myšlenek a já jsem nucena se rozhlédnout po okolí. Kde se to vůbec nacházím a proč tu jsem? Co je za den? Co žiju za život? Typicky listopadová depresivní depka. Ale to bych to nebyla já, abych něco neřešila a neviděla černě, i kdyby nebyl podzim. K čemu, že jsou listy krásně zbarvené, červená, žlutá, veselostí podzim jen hraje. Ale já ho takový nevidím, protože to neumím. A nepomáhá alkohol ani prášky od doktora. Když to nechcete vidět, tak vám nic nepomůže a vy to prostě nespatříte. Jednoduché pravidlo, které platí vždy. Slepota duše je horší než slepota očí.

Svátky se blíží, dušičky za námi, další depka v podobě nastupujících Vánoc se za pár dní přikutálí spolu s prvním sněhem (který do svátků of course zmizí), ověšená taškami plnýma zbytečností se člověk bude prodírat mezi davy lidí, naštvaných, frustrovaných a taky oběšených (nákupy samozřejmě).

Přesto se opatrně na Vánoce letos těším. Opatrně. Poprvé po třech letech, protože je budu trávit s Matějem a zakulaceným bříškem. Navařím, uděláme si pohodu, Matějovi koupím nějakou hru na počítač, aby měl radost, plácnu se přes kapsu. Pak kvůli děcku peněz bude málo. Ale má už jen mne, čas největší bolest odnesl, tak letos to bude fajn. Musí, musím dokázat vytvořit rodinnou atmosféru.

2011/11/12

Oddělené ložnice

Před dvěma lety to byla móda. Rozhodli se to taky zkusit. Byly přece moderní pár. Oddělené ložnice. Vice soukromí, více pohodlí. Tak proč ne. Zrovna si zařizovali nový byt, byla to vhodná příležitost. Taky to bude změna, po deseti letech manželství jim to určitě neuškodí.

Uškodilo. Odcizili se, straní se. Připadá jim, že ten druhý má tajemství. A nemýlí se, najednou si všechno neříkají. Nejsou spolu v tu chvíli, kdy je přepadají stesky a smutky. Nemůžou se o ně hned podělit, a ráno, ráno není noc. Noc, která má tu moc dovolit vám sdělit i nesdělitelné.

Proč k sobě nejsou najednou upřímní, kde se vzala ta bariéra? Jedny dveře přece nemohly změnit jejich vztah. Tak co se tedy stalo?

2011/11/06

V převráceném autě

Nic si nenalhává. Ví, že je konec. Nepřijedou včas, a i kdyby, nezachrání ho. Umře tu. Uhoří či vykrvácí? Co přijde dřív. Má posledních pár minut, na co by asi tak měl myslet. Na něco podstatného, důležitého, tak proč se mu hlavou nic nehoní a má tam prázdno jak v právě zametené světnici. Jako by myšlenky už odešly na druhý břeh, utekly mu napřed.

Konec života je tu a žádné rozhřešení na cestu nedostane?
Nezjeví se mu smysl života?
Nic?

Snad aby to přišlo rychle, a měl to už za sebou. Zvláštní, že ho skoro nic nebolí, jenom cítí únavu, bolest hlavy a krev na rukou, jak si jimi přidržuje ránu na břiše (protržená střeva?), krásně teplá, hřeje do dlaní.

Proti sobě

Sedí proti sobě, ona na pohovce, on v křesle, mlčí, stůl mezi nimi, jako by tvořil přehradu přes kterou k sobě nemohou. Mlčeli už chvíli, vlastně pár chvil, ba ne už celou věčnost, prostě od doby co vkročili k ní do bytu. 

Proč ho sem vůbec zvala? Nechtěla být dneska sama, ale co s neznámým mužem, kterého důvtip opustil jen co překročil práh jejího domu. Že by ho vyděsil? To je hloupost, má to tu zařízeno obyčejně, možná trochu přeplácaně, chaoticky a neuspořádaně, ale tak to má spousta lidí. Rozhlíží se po pokoji, snaží se na něj dívat jeho očima, ano, asi si říká, že to tu má plné čičurek, ale jí se to tak líbí. Má ráda hezké, miloučké a malé věci, miluje porcelánové figurky, sbírá je. Támhle na poličce - klečící Popelka, nevlastní sestra a zlá macecha - její nejmilejší kousky. Krásně tvarované, modré šaty vypracované do záplavy záhybů a nádhernou barvou vyvedené, navíc pohádkové postavy, z její nejoblíbenější pohádky. 

2011/10/21

Zastavení

Vstupuje sem poprvé, nikdy tu nebyla. Tedy od dětství. To ji sem brávala babička, každou neděli. Jenže to bylo v jiném městě, v jiném kostele. V jiném životě.

Proč má teď najednou potřebu vejít, pokleknout a zaplout do dřevěné nepohodlné lavice? Těžko říct, kdyby to věděla, tak by tam nešla. Asi, si tedy myslí. Ale neví. Jistě. Neví jistě nic, nic už neví. Kdo je, co dělá a proč, s kým je. Plácá se ve svém životě jako ryba na suchu, lapá naprázdno a dochází jí dech. Za chvíli lekne. Zcela určitě. Zcela. Děsí se toho, že se neděsí. Že si snad v podvědomí přeje, aby se událo něco příšerného, co ji rozdrtí. Je to rouhání, to ví, ale stejně...

2011/10/18

Tři plus jedna

Každý mladý člověk má své sny, které si hýčká a doufá v jejich naplnění. Ten můj měl konkrétní podobu – 3 plus 1 v paneláku. Přízemní touha pro osmnáctiletou dívku? Snad, jenže pro mne byt představoval zhmotnění milionů maličkostí – ušák, ve kterém sedí muž a čte noviny, natřepané polštáře na sedací soupravě, holčičky v šatech posetých malými růžičkami hrající si s panenkami, hrnec na sporáku s teplou večeří, velká ebenová knihovna plná tlustých románů, cibulový čajový servis. Můj svět, kam nikdo nemůže. Budu tam mít vše, co miluji, co mi dělá v životě potěšení.

Upnula jsem se na tu představu absolutně, až nezdravě. Musela jsem takový byt získat. Musela! Za každou cenu. Ale jak? Učila jsem se poslední rok na kadeřnici, žila v garsonce pouze s matkou (otec umřel před pěti lety na infarkt), se kterou jsme neměly moc vřelé vztahy (i když se vážně snažila, jen to prostě nedokázala). Zkusit se domluvit s některou z holek? Ale tak nic neušetřím, když budu platit nájem, v práci zas tak moc nevydělávám.

2011/10/17

Druhá láska

S Kubou jsme se seznámili díky naší společné kamarádce Jitce. Bylo to v roce 1980 na oslavě jejích dvacátých narozenin. Bylo to úplně obyčejné. Náhodou jsme si sedli vedle sebe, povídali si, Kuba mi doléval víno, a když jsem ohlásila odchod domů, nabídl se, že mě doprovodí, abych nešla sama. Tak jo. Když jsme stáli před domem mých rodičů, zeptal se mne, zda bych nešla zítra na procházku. Šla bych moc ráda, já na to. Tak se stalo. Druhý den odpoledne, to když už jsme trochu vystřízlivěli, jsme procházku podnikli. Došlo i na ruku v ruce, a při návratu jsem ho odměnila pusou na tvář a příslibem dalších vycházek. Takhle jsme spolu začali chodit. 

A do roka byla svatba. Nastěhovali jsme se k jeho rodičům, měli velký dům s obrovskou zahradou. Žili jsme si tak jako každý mladý pár těsně po svatbě. Hezky. Do roka k nám přibyla ta nejhezčí radost světa - narodila se první dcera - Vlasta. A jelikož jsme se milovali velmi, do dvou let se narodila druhá - Renáta. 

2011/10/16

Látání ponožek

Na nepohodlné bílé židli s moc nízkými zády sedí babička a látuje ponožky. Židle, a tudíž i babička, se nachází v pravém rohu místnosti. Hned vedle rádia. Rozhlas je babičky kamarád. Babička ho poslouchá ráda a celé hodiny. Zprávy, písničky na přání, rozhlasové hry, poradny. Vše ji zajímá. Při vaření, čtení, žehlení, pořád poslouchá. Je to kulisa, aby doma neměla takové ticho, a přitom rozhlasové vlny bere jako společníka. Často se vám může stát spatřit ji jak vede dialog s moderátorem, doplňuje ho. Je to roztomilé.

Ponožky už dneska nikdo nespravuje, stojí pár korun, taky se jen párkrát vezmou a je v nich hned díra, ale to nevadí, tak nějak se s tím počítá, vyhodí se do smetí a vezme ze skříně nový pár. A jede se dál. Taky zaštupované se nepříjemně nosí, dělá to boule, a to pak tlačí, třeba do chodidla.

Ale babička je zašívá dál. Má svůj oblíbený hříbek, už odřený, starý, ale pořád ve vynikajícím stavu. Však babička je pořádná, hlídá si, aby jehly, nitě, jehlice, bavlnky, náprstky vše měla dokonale uklizené v koši, který plní tu významnou a čestnou roli úschovny jejích pokladů k ručním pracím.

2011/10/11

Asi ho miluju

Asi ho miluju. Přemýšlím jen o něm, o jeho minulosti. Zvládnu to, unesu to? Na oplátku zvládne on moje fóbie? Procházím se ulicemi, až se dostanu za město, do volné krajiny, je smrákající se teplý podvečer, zelená vrstva čehosi v jezírku, pnoucí růže omamně voní, sušící se seno září.

Jdu a najednou se proti mně objeví černý kůň – sice je za plotem – ale i tak mne překvapí, jsem přece uprostřed polí. Kdepak se tu vzal.

Je královsky nádherný, jde ke mně blíže, až co mu to dovolí ohrada. Koukám na něj, černá srst se mu jen leskne, ale co to?, zdá se mi moc vyhublý, žebra se zřetelně rýsují, a jeho hlava najednou vypadá moc veliká, přímo obrovská, neúměrná. Hledí upřeně na mne, jeho velké černé oči mnou prostupují, co mi to jen říkají? Nerozumím koňské řeči, promiň, krasavče. Přesto cítím, že je mezi námi těch pár minut jakési spojení, vytváří mezi námi téměř viditelné vlny čehosi. 

Ale respekt k němu i přesto mám a udržuju bezpečnou vzdálenost. 
Nepohladím si ho.
Najednou je pryč.  

Byl tady nebo jsem si ho jen vybájila v hlavě? 
Nevím.
Já vážně nevím. 

Nezbláznila jsem se náhodou?

Ta jeho minulost.
Balvan přivázaný k noze.
Nestáhne mne sebou dolů?

Co od něj vlastně chci? Bojím se žít, proto ho odmítám, nebo ve skrytu duše vím, že k němu nepatřím, a proto ho odmítám?
Ale když já ho asi miluju.

No jo, jenže když je tam to slůvko asi, tak to asi není pravá láska.
Asi.

Z dálky byl krásný, zblízka zbědovaný. Copak jsi mi to chtěl povědět?

Přítomnost, teď je jen přítomnost – tak proč řešit něco jiného? Proč to nezkusit, nebát se a projednou – ne skočit, ale prostě udělat krok vpřed – kdo ví třeba to tentokrát nebude ze skály, do hluboké propasti, ale na opačnou stranu, po udusané pevné zemi k domku, ve kterém hoří krb. 

Vždyť nejde o nic jiného, nemusím hledět někam do daleké budoucnosti, stačí užít si každou chvíli, zkusit jestli dovedu pohladit, políbit, opřít se o jeho rameno….jen tohle málo, co je všechno. 

Nemusím řešit jeho minulost, stačí mi, že vím, jaký je teď, tedy pokud ho opravdu miluju.

Nechci zůstat schovaná za oborou a hladovět jako ten kůň.
Proto jsem ho tu viděla? Mělo to být znamení?
Nebo to byl jen přelud?

Tak tedy...
Miluju tě?

2011/10/09

Monolog anděla

Naše práce je náročná a namáhavá, ale vy lidé si to neuvědomujete a zneužíváte naší dobroty. Často nás voláte o pomoc v případech buďto malicherných, které musíte vyřešit sami (to přece nejde, abychom dělali všechno my, se taky musíte snažit, od toho přece na světě jste!) nebo takovým, kde nic nezmůžeme. Zbytečně, i když přiletíme, můžeme se leda dívat na vaše snažení. Máme směrnice, dle kterých se musíme řídit, tady nejsme v holubníku, ale v Nebeském království.

Pracujeme na osmnáctihodinové směny, ve zbývajícím čase zaskakuje Pomocníček. Pracovní doba se přizpůsobuje osobě, kterou hlídáme tak, aby v době jejího klidového režimu jsem i já mohl odpočívat a byla minimalizovaná možnost, že Pomocný Anděl bude muset řešit nějakou náhlou a naléhavou situaci. Ale i to se může stát, a musí se s tím počítat. V případě nutnosti má právo mne vzbudit nebo ještě lépe zavolat na linku APP*.

2011/10/07

Jak rostete

Když se narodíte svým rodičům, je tím spousta věcí dáno. Barva očí, talent na sport, povahové vlastnosti. Přinesou si vás pyšně domů a točí se jen kolem vás, zrovna v době, kdy je vám to ale celkem fuk. Když povyrostete, tak začnete vnímat, že v domě kromě mámy a táty bydlí ještě další dítě, o trochu větší než vy, a z nějakého důvodu vás nemá rádo, ano je to váš starší bratr, kterému se nelíbíte, protože jste začali hrát první housle a on se musel přesunout na druhé, taková potupa, vždyť byl pro otce s matkou doteď hvězda! a pak přijde takový růžový vřískavý a věčně spavý holohlavý netvůrek a vše je jinak.

Pak vyrostete ještě o trochu více, a zjistíte, že když vyjdete ze dveří, je tam něco hezkého, všude zeleno, spousta dobrot, baví vás tu být a hrát si. Právě jste poznali kouzlo zahrady. Ale i to vás za chvíli omrzí a raději zkoumáte okolí, zdá se to tu veliké, jenže najednou narazíte na bílou překážku, později vám prozradí slůvko, které pro něj dospělí vymysleli - je to plot, a nemůžete dál.

2011/10/06

Setkání na rynku

- Jitko! Ahoj.
ne, tohle ne, prosím, dneska ne.
- Ahoj, Pavle.
proč mne to překvapuje, vždyť jsem podvědomě věděla, že k tomu dojde.
- Čau, kdepak se tady Jíťo bereš?

Potkali jsme se, uprostřed návsi, stojíme před obchodem. Sámoškou, jsme na vesnici.

- Ále, přijela jsem za babičkou, na návštěvu.
- Jasný, to mi taky mohlo dojít. Jak se má? Už jsem ji dlouho neviděl, prý byla v nemocnici.
- Byla, ale už je doma, špatně chodí, tak moc nevychází. Proto ji jdu nakoupit.
- Pozdravuj ji ode mne.
- Budu.

Ticho.
Dlouhé ticho.
Dlouhé tíživé ticho.

Kdo ho prolomí?

- Jitko, a co ty teď děláš? Kde vůbec žiješ? Jsme se neviděli fakt snad šest let.
- Letí to děsně, ale šest let? To už jsme vážně tak staří?
- No, už to tak vypadá.  směje se. ale proč, co je na tom veselého? mne to připadá spíš k pláči.
.....
- Neodpověděla jsi mi, co děláš.
- Promiň, u mne je to pořád stejné. Stejná práce, stejný byt, stejní přátelé. Asi i já jsem stejná.  je to pravda? sama nevím
- No, asi ti to svědčí, protože ti to moc sluší.
- Díky, ale víš, že si na tyhle povinné lichotky nepotrpím.
- Ale já to myslím upřímně.
pokus se o úsměv, alespoň náznak, zkus to!

Rozhodnutí

Dneska to udělám, konečně se rozhodnu, nemůžu to takhle protahovat do nekonečna. Učiním definitivní rozhodnutí, takové přes které nejede vlak, prostě dokážu pak přijmout následky z toho plynoucí.....Cože čtenáři tebe zajímá čeho se rozhodnutí týká? To jsem si mohla myslet, že budeš netrpělivě přeskakovat slova, tak pracně volená, a hledat děj. Proč tě nezajímá, jak se postupně dobírám k řešení, jak přikládám pro a proti na misky vah, proč chceš vědět jen tu jednu informaci - čeho se rozhodnutí týká.

Nedá ti to, viď? O co by se asi tak mohlo jednat? O podání výpovědi z práce, odejít od manžela či snad že od teď přestanu nosit bílé ponožky?, ono je to těžko říct, když o mne, kromě toho, že jsem žena učiňující rozhodnutí, nic nevíš. Kolik mi může být, co dělám, jaký život žiju? Nic o mne nevíš, nezajímá tě to, zajímá tě jen to rozhodnutí. A právě proto tě budu ještě napínat. Jo, tohle mne začalo bavit.

Přesto tě musím uvést do situace, načrtnout sebe a svůj život, alespoň kontury ti nakreslit, protože jinak by zbytek stránky zůstal prázdný a já bych neměla šanci ti svůj příběh, tedy jeho malinkou část, sdělit. No, tak kde začít, abych udržela tvoji pozornost, a přitom o sobě neřekla příliš, však to o tom vlkovi a koze taky znáš.

2011/10/04

Večerní procházka

Jak já se na to těšila! Každý večer, když už slunce zapadalo za obzor, nedočkavě jsem začala poskakovat, ale snažila jsem se krotit, aby to nebylo moc vidět, a poočku pozorovala babičku, jestli už stahuje hrnec z plotny, sundavá zástěru, uhlazuje šatovku, do jejíž velkých kapes zastrkává kousky tvrdého chleba a hledá svůj lepší šátek. Ten už jsem samozřejmě měla připravený v pravé ruce a ochotně jí ho podávala. S úsměvem, teď už jsem se mohla projevit naplno, radovat se z nadcházející procházky. 

Vyrážely jsme každý podvečer směrem k vodojemu. Vyjít ze dvířek, pozor na prkno, neupadnout, jak to tady ta voda zase vymlela, musí se to opravit...no co vám budu povídat, uplynulo dvacet let, babička již není, vody tudy proteklo nemístně, přesto to zůstalo neopraveno, takhle smutně to často dopadá. Možná ne smutně, prostě jen dopadá.

Ano, k vodojemu, a ke skládce. Nebyl to vznešený cíl, a když jsme k němu došly, byl tam plot, takže jsme vlastně až k němu nedošly a musely se otočit nazpět. A dál jsme také nechodily, to už bychom se dostaly moc daleko od domu a moc blízko k sousední vesnici. Tak proč jsme chodily sem? Protože po cestě byla ohrada s koňma, proto ten suchý chleba v kapsách; kopec, který jsme v zimě s vesnickými dětmi sjížděli na pytlích nacpaných senem. Plno krásných stromů, nad jejichž rozmatitě tvarovanými listmi jsme ztrácely dech, jezdily dlaní po krásně tvarované kůře jejich kmenů, občas za to byly odměněny smůlou na prstech, ale to nevadí, to se umeje. 

Poslední chvíle

Dovychutnala si svoji ranní kávu. Vstala od stolu, vypláchla hrnek od logru. Utřela ho a vrátila do police na místo, které mu před lety vymezila. Chtěla, aby všude bylo uklizeno, čisto. Aby o to více vynikla ona.

Otevřela přihrádku s příbory a vytáhla nůž, ten největší, který při vaření vlastně nikdy nepotřebovala. Měla štěstí, byl čerstvě naostřen, před třemi týdny ho náhodou vzala s ostatními k brusiči. Kdyby byla bývala tenkrát tušila, na co bude použit, asi by jej nenesla tak nevšímavě.

Rozhodla se zabít, dneska.

Mohla spolykat prášky, mohla se oběsit, mohla skočit pod vlak jako Tolstého hrdinka, mohla cokoliv. Ale rozhodla se probodnout. Zakuchnout, rozpárat si břicho. Chtěla, aby až ji najdou, uviděli spoušť, něco co bude trvat vyčistit, její krev mezitím nasají vlákna koberce, skrze ně se dostane až k podlaze, kde se zapustí do parket, a ať se budou snažit jak budou chtít, bude stále tam, i když byt bude dávno patřit nájemníkům, kteří nebudou vědět, že chodí po místě, kde ležela její teplo ztrácející mrtvola, tak ona, ona tam bude dál.

Chtěla, aby po ní prostě něco zůstalo.
Když už ten její život byla taková prázdnota.

Vždycky se bavila ironií života, teď se musela úplně smát, jak před lety byla nešťastná, když se její muž rozhodl zařídit obývací pokoj ve světlých tónech, sedačka, nábytek, stolek, křesla, vše ve sněhovém nádechu. Nyní se jí to náramně líbilo - víte, jak výrazně se červená barva krve bude tady na bílém chlupatém koberci vyjímat? Nádherně.

Bude to vypadat jako v televizi, když vidíte zabitého tuleně na ledové kře. Svými tělesnými rozměry ho ostatně i připomíná, takže je dokonce možné, že policajty tahle myšlenka taky napadne. Škoda jen, že to neuvidí. Je to tak hezké představení, které pro ostatní nachystala. Nezbývá než ho jen dobře sehrát, však si dá záležet, vždyť je premiérou i derniérou zároveň.

Zavírá dveře od pokoje, chce být sama, připravit se a vykonat svůj čin, tak tedy odejděme a nerušme ji, prosím, v její poslední chvíli.



Spravedlnost

Oběť
Chtěla by utíkat, dát se do rychlého běhu, letět k mámě, ale sotva hýbe nohama, vždyť je nemůže dát ani k sobě, strašně to bolí, pálí, řeže, co to je? krev, co mi to udělal, a proč zrovna mě, proč mi to udělal? Slzami má zamazaný celý obličej, nevidí pomalu na cestu, je jí na zvracení, pořád cítí ten ožralý dech, a jeho nepříjemný pot. Bylo to pár minut, normálně šla, chytil ji, zatáhl ke křoví, pár minut, proč mi to udělal, to bolí, kde je máma, pomozte mi někdo...smýt ze sebe ten hnus, nebo aspoň omdlít, alespoň na pár vteřin zapomenout, co se jí pravě stalo, proč to nejde, zvedá se ji žaludek, zastavuje, klesá na kolena, zvrací...

Máma oběti
Moje holčička, moje malá holčička, brečí. Už nikdy nepřestane před očima vidět tvář své dcery, když vešla do obývajícho pokoje. Roztrhané šaty, šmouhy na rukách, krev kapající na podlahu skrze natržené punčochy, její nevinná holčička. Ten parchant za to zaplatí!, ona se o to postará, aby šel ten úchyl sedět, na léta, natvrdo. Ona se domůže spravedlnosti.

Pachatel
Nic si nepamatuju, byl jsem ožralej jako doga, viděl jsem hezkou holku, vzal ji stranou a trošku si udělal dobře, to se toho stalo, vsadil bych se, že i jí se to líbilo, ale teď dělá drahoty, jak to umějí jen ženské. A kvůli tomu teď půjde zase do basy, tedy to jsou mi pořádky v té naší republice..

2011/10/02

Amolety

Nechápu to. Jak jsem to mohla nepoznat? Do dnešních dnů si to vyčítám, a nikdy nepřestanu. Mohla jsem tomu třeba zabránit. Opravdu jsem to tenkrát neviděla, nebo si to jen nechtěla připustit? Že by to mohla být pravda, moje máma a  - nevím. 

Nakonec to muselo přijít - čelní náraz - velmi snadno si vyvolám ten večer v myšlenkách, kdykoliv, to nelze vymazat z paměťových kotoučům, vidím to jako scénu právě promítaného filmu - chladné dubnové odpoledne, šeří se, milé teplo jdoucí od radiátoru, jsem v kuchyni u sporáku, je mi příjemně, rozbíjím vajíčka, taková ta domácká pohoda, nemohu najít mouku, chci udělat Šárce palačinky, tak seběhnu o patro níž.

Bydlíme v dvougeneračním domku - moji rodiče, já se svým mužem, který se do chalupy přiženil, a teď i naše děti, pětiletá Šárinka a ještě v zavinovačce ukrytá Ivanka - zaťukám, vstoupím, mamka leží na gauči, má tu chladno, proč si nepustila topení, vždyť jsem jí přece řekla, že zatopím v kotli, otočím bílým kolečkem na maximum, za chvilku se to tu ohřeje.

(bez názvu)

Bude ještě někdy
obyčejný život
ten nudný klid
který toužíme odhodit

a pak

když nám je odepřen
tak náhle! nepřipraveně

chybí nám,
tak moc ho chceme zpět
zoufale a vroucně
toužení nekonečné to je.

Doufat, věřit, chtít
musíme
nic jiného nám nezbývá.

Vydržet, zatnout zuby,
přežít.

2011/09/17

Jo Nesbø - Pentagram

Uběhl půlrok, co jsme s Harry Holem pátrali po tajemné Nemesis, a tak je nejvyšší čas vydat se po stopách nového zločinu. Tentokráte spojeného s pěticípou hvězdou - pentagramem. Čeká nás pátrání po sériovém vrahovi, který oběti usekne vždy jeden prst a vynahradí jí to darováním diamantu.

Několik vražd, pár indicií a jedinečný Harry Hole. Alkoholu propadl ještě více, nespí, bojí se nočních můr. Do toho z minulé knihy se dále přenáší urputná snaha Holeho usvědčit svého kolegu, který je nebezpečný zločinec, a kromě Harryho to nikdo nevidí, a proto stále uniká spravedlnosti.

Displej mobilu ukazuje 23:05, klid a ticho, připravuji se na spánek. Přesto mi to nedá a otevírám Pentagram, jen prohlédnout obálku, prolistovat, uvést se do děje, přečíst jednu dvě tři kapitoly.

Ano, takový byl plán, jenže to bych nesměla zapomenout jak čtivě, poutavě a neodtržitelně píše Jo Nesbø. Ukázal mi to v Nemesis, a v Pentagramu to jen a jen potvrdil. Pro mne ještě lepší, zajímavější, spletenější, vrstevnatější než předchozí kniha. Občas sice se dá děj lehce odhadnout, ale pak se to zase stočilo směrem, který jsem nevytušila. A závěrečné scény absolutně nečekané, kniha má úžasnou gradaci.

Displej mobilu ukazuje 23:55, další den, a já dočítám závěrečné tři dvě a poslední kapitolu a je konec. Dostávám se ze zajetí vražd, motivů, postav. Nezbývá než se těšit na příští rok, kdy vyjdou další dva díly. A taky si v hlavě znovu projít celý příběh.

Ten se odehrává během letních dnů, které opanují vedra. Harry Hole u policie končí, zbývá mu jen několik týdnů ve službě. Jenže jsou právě dovolené, je proto přinucen ještě spolupracovat na posledním případu. Z nutnosti dostavit se na jedno místo činu se ukáže složitější problém - vražd přibývá, ale důkazů k dopadení pachatele taky. Vyšetřování se rozjíždí, jednotlivé dílky skládačky začínají pomalu zapadat do sebe. Ale...opravdu? Věci nebývají tak jednoduché.

Pro nás jako českého čtenáře je určitě zajímavé, že se část knihy odehrává i kolem České republiky. Praha, Václavské náměstí, Perlovka. Ano, i do těchto míst nás vypravování zavede. Rozhodně je to zajímavé.

Harrymu opět velmi pomáhá jeho kolegyně a sympatická policistka Beáta Lønnová. Ale pro Harryho je důležitější whisky, snaha konečně dopadnout Waalera, moci se vídat s Ráchel a jejím synem. Naštěstí je Harry Hole silná osobnost a se vším si nakonec brilantně dokáže poradit. A pročítat se jednotlivými kapitolami, jakým způsobem to dělá, je napínavý čtenářský zážitek.

V knize jsem našla to, co mne zaujalo už na Nemesis - poutavě napsaný příběh plný životu uvěřitelných postav, plno akce, plno děje, zajímavé myšlenky - jen Pentagram je prostě ještě o level lepší. Také musím vyzvednout, jak se Nesbø věnuje vykreslení vedlejších postav, osudů obětí, jen načrtnutých na dvou třech stranách, a přesto máte pocit, že o nich víte vše.

Pentagram je druh knihy, od které očekávám absolutní pohlcení, překvapivé leč nepřekombinované zvraty - a to se autorovi tentokrát povedlo stoprocentně. Kdybych měla známkovat, kniha by ode mne dostala jedničku. Uvažovala jsem i o přidání hvězdičky, ale tu si nechám raději napříště, protože věřím, že autor opět příjemně překvapí.


Verdikt: Doporučuji. Úžasný Harry Hole vás nezklame.

Kniha: Jo Nesbø - Pentagram
Rok vydání: 2003, česky: 2011. Originální název: Marekors

2011/07/25

Dar

Velká událost. Spousta lidí ve svém nejlepším oblečení, i když to u některých tak nevypadá. Stoly prohýbající se pod nánosem talířů plných sladkých zákusků či párků s hořčicí. Alkohol podporující zvyšující se hladinu hluku v místnosti. Příbuzní z pátého kolena, spoustu z nich vidím poprvé, podruhé či potřetí v životě. O čem s nimi vést rozhovor nevím. 

Všichni jsme se tu sešli kvůli tomu malému tvorečkovi, vždyť nemá snad ani pět kilo, nebo osm, co já vím o váze dětí ve třech měsících, který leží ve vedlejší místnosti, v kolíbce, cucá si palec a v klidu spí. Nenechá se rozhodit okolím. Závidím mu, já to nezvládla, po dialozích, respektive vyslechnutém monologu o výměně kyčle (teta Jana), promluvě do duše o mých tikajících biologických hodinách (děda Jaromír) a popisu správného postupu, jak udělat bramborovou kaši bez hrudek (tlustá osoba ženy, jejíž totožnost mi zůstala utajena) jsem zralá na prášky.

Je to tu vážně jak v úle, hučení, a všichni namačkaní jeden na druhého, proč stojí všichni tak blízko, volné místo k sezení se také hledá těžko, je tu teplo, začínám se potit. Nejraději bych poprosila Martina, abychom už jeli domů. Stejně je milý, že sem se mnou přišel, nemusel, jsme spolu teprve tři měsíce, nevyčítala bych mu to, ale potěšil mne tím, jsem ráda, že je tu se mnou. Vyhledám ho pohledem, vytuší to, podívá se na mne, usměju se na něj, posunkem naznačím, že za chvíli půjdeme, pochopí to, lehce kývne na znamení souhlasu a zase sklopí zrak ke sklenici s pivem.

2011/07/22

Výročí

Kamínky odlétly desítky centimetrů daleko od pneumatik, pískot brzd její mazdy je slyšitelný až do nedalekého potoka. Celou cestu jela hrozně, a hrozně rychle k tomu, věděla to, ale když ona se tak těšila, nemohla se už dočkat. Dneska mají s Prokopem dvouleté výročí, dva roky co spolu chodí. Naplánovali si, že na její chatě stráví víkend, začnou romantickou páteční večeří a skončí lahodným nedělním obědem. Jedna z věcí, která je spojovala, byla láska k jídlu a vaření. 

Tak se vlastně seznámili, na kurzu, který ona vedla, bylo to zrovna pečení, v pečení je nejlepší, miluje buchty, dorty, různé muffiny, na tom se nejvíce vyřádí a vyblbne. Zaujal ji ve skupině ihned, a to nejen, že tam byl jediný muž, na kurzy pečení opravdu přijde chlap málokdy. To na kurzy pro začátečníky, či zabývající se zpracováním masa tam už je to lepší, ale jak udělat dobrou bábovku chlapi moc nebere, mužský je na sladké málokterý, ale Prokop naštěstí ano. Od začátku se jí líbil, chemie fungovala okamžitě. Vysoký, štíhlý, ale přitom svalnatý, lehce přes třicet, tipovala ho na bankéře, a jak zjistila později, nemýlila se. Při úsměvu se mu na pravé straně udělal malý ďolíček.

První schůzku měli už po druhé lekci, mimochodem v úžasné italské restauraci na Praze 6, Prokop byl muž činu, a teď jsou to díky tomu už dva roky, co spolu vařívají. Dohadují se při tom, baví se tím,  občas se vyhecují, že oba uvaří stejné jídlo, schválně, kdo ho bude mít lepší, prostě jako děti. A jak se u toho nasmějí, pustí si potichu jazzzovou hudbu, další jejich společná vášeň, načnou láhev dobrého červeného, a užívají si společný čas v kuchyni. Jinak ho trávívají zejména v posteli, ani po dvou letech se ho nenabažila, má na něj chuť kdykoliv ho vidí, a zdá se, že on taky.

Teď je páteční odpoledne, rozhodla se přijet dříve, zatopit v krbu, nachystat stůl, dát vychladit láhve vína, šampaňské určitě přiveze Prokop, však ji zná, že oslava bez bublinek je pro ni nepředstavitelná. Je zvědavá, jaký dárek si pro ni přichystal, vloni to byla třítýdenní dovolená na Maltě, páni to byla nádhera, snad nejšťastnější chvíle jejího dospělého života. Kdoví, co to bude letos. Určitě zase něco velkolepého.

Blíží se šestá hodina, ještě tu není, zase má zpoždění, ale ona je zvyklá, v krbu příjemně praská, nalila si sklenku cabernetu, začne vařit, alespoň budou mít pak více času jen na sebe. Krásně nazdobí stůl, sváteční bleděmodrý ubrus s fialkama, miluje fialky, stříbrný svícen po rodičích doprostřed, nové svíčky najít, připravit zapalovač, aby se pak zbytečně nehledal, naleštit skleničky, vyndat talíře, ubrousky, dochucovadla na stůl, příbory a je to. Nádhera, sama má ze sebe radost, tohle ji baví, patří to k jídlu. Jí se hlavně očima. A duší.

Na krb postavila broušenou vázu, aby byla po ruce, a pak si nezkazila ten romantický okamžik předání pugétu jejím hledáním. Myslí na všechno. Chce to mít perfektní. Těstoviny se vaří, dělá klasické špagety s boloňskou omáčkou, jejich jídlo, které mají při každé oslavě. Trne, jako vždy, když ji na něčem obzvlášť záleží, aby náhodou těstoviny nerozvařila, nepřesolila, či nezvorala omáčku, ochutnává, ale vypadá to, že je to výborné. Alespoň jí to chutná. 

Blíží se sedmá, už by se ale mohl objevit. No, nevadí, alespoň si dopije druhou skleničku, dá sprchu, obleče se. Černé krajkované spodní prádlo, včera koupené, jen pro dnešní účel, červené pouzdrové šaty, které tak těsně obepínají její ještě dost slušnou postavu, že si v nich musí připadat sexy, i kdyby nechtěla. Zvýraznit oči, rty jen lehce přejet leskem, stříknout voňavkou, projít dopadajícíma kapičkama, otočit se, znovu stříknout a zopakovat průchod tím deštěm. Vlasy projede kartáčem a doupraví prsty. Nazuje lodičky. A je připravena. Víkend snů může začít.

Píp. Esemeska. Prokop nedorazí. Jeho žena se vrátila dříve z lázní, nějaká viróza či co. Víkend se ruší. Nemůže za to. Moc se omlouvá. Ale Eva to musí přece pochopit. Líbá ji.

Vzdychne, se vztekem skopne lodičky z nohou až pod postel, bere láhev vína ze stolu, přitáhne si křeslo ke krbu, skrčí nohy pod sebe, přehodí na sebe deku, zahledí se do plamenů a ví, že takhle nakonec prožije ten úžasný víkend. Žádné procházky lesem, opřená o jeho rameno, žádné noční koupání v rybníce, žádný výlet na místní hrad, nic. Jen ona. Opilá, ubrečená, v křesle, vzpomínkama se užírající, litující se, nadávající. Hnusní ženatí chlapi. A hloupá zamilovaná ženská do jednoho z nich.

2011/07/20

Ranní běh

Už roky si nemusím natahovat budíka. Moje vnitřní hodiny fungují spolehlivě. V 5:15 se uvnitř rozezvučí Už je čas!. Vstanu, všude šero, doma i venku, potichu, abych nevzbudila manžela, i když za to rozházené oblečení po místnosti by si to zasloužil, vždyť by ho neubylo, kdyby si to jednou srovnal, abych se hned po probuzení nemusela rozčilovat. Obleču se do běžeckého, natáhnu botasky a vyrážím.

Ranní běh mám ráda. Mám dvě pravidelné trasy, jednu pro všední dny, druhou pro sváteční. Dneska je sobota, takže to beru tou hezčí. Cesta vede do nepříjemného kopečka, pak se naopak hezky stáčí směrem k rybníku. Už začalo jaro, ale jenom kalendářně, teď po ránu je vidět na polích ještě tenká vrstva zmrzlého povlaku, krásně se třpytícího.

Denně deset kilometrů. Moje potřeba, jediný způsob jak nahodit motor, abych fungovala a vydržela celodenní zápřah. Pak přesun autem do kanceláře, tam nudná tvorba výkazů, oběd či místo něj vyřídit nějakou naléhavou pochůzku (návštěva zubaře, nákup letních kalhot, zaplatit složenky). Odpoledne opět zavřena mezi čtyřmi bílími zdmi. Večer přesun zpět, při cestě provést nákup v obchodním centru, kde trpím velikostí prostorů, šíří nabídky a davama lidí. Doma se najíst s mužem, zalézt do postele, usnout u knihy. 

Ano, takhle žiji, a proto, abych se z toho nezbláznila, běhám. Je to takové nabrání sil. Při běhu mám několik rituálů. Zastavit se u rybníka, skočit na pařez, pozdravit se s osikami, krásně se mi klanějí. U železničního přejezdu potkat dámu v černém s velkým černým psem. Po oběhnutí hasičárny se zastavit u vývěsky, kam se umísťují parte. A mohla bych pokračovat dál, ale nebudu, protože při dnešním čtení této tabule nešlo jen o součást joggingu.

I když jsem říkala, že je to jedna ze zvyklostí, tak popravdě čtu spíše věk mrtvých než ostatní informace. Když jsou tam samí stařečkové, tak jsem spokojená, a říkám si, tak to má být. Když jsou tam mladí, zuřím nad nespravedlností světa.

Dneska jsem koutkem oka zachytila jméno. Šimon Jíra. To je mi povědomé. Kouknu na věk - stejný jako můj - 35 - a v tu chvíli mi to docvakne. Můj první kluk. Čtyři roky - od patnácti do devatenácti - jsme spolu prožili, ty nejnaivnější, o to intenzivnější.

Tolik krásných vzpomínek, osmnáct knih k osmnáctinám, první milování u nich na chatě, nejhezčí pusa pod šeříkem, spousta hodin strávených diskuzí o surrealismu. Jízda na jeho motorce, přitisknutá k němu, že jsme pomalu prorůstali do sebe. Radost, že jsme se oba dostali na studia, jak jsme to oslavili na dovolené v Paříží, vše bylo úžasné. Rozchod vyplynul jen z vývoje nás samotných, nic jiného v tom nebylo, jen jsme si už nerozuměli. 

Od té doby jsme se stali spolužáky, a pak kolegy, a pak ztratili kontakt. A teď? Je mrtvý!! Nejdříve se probírá k životu moje praktická stránka - kdy je pohřeb, budu si moci vzít z práce volno, objednat  kytku, poslat kondolenci - zpět k tomu cáru papíru - infarkt. Infarkt? Tak mladý!

Stojím tu dobrých sedmnáct minut, pak se nohy samy nějak donutí k činnosti, musím se vrátit, jinak bude mít muž už starost. Po cestě se mi vybavují další naše zážitky se Šimonem, společné taneční, chození na ryby, kdy jsme jen mlčky hodiny pozorovali vlasec zda se pohne a vytvoří kruhy na hladině, jak mne s tak nesmírným klidem učil řídit auto, byl to skvělý kluk.

Před šesti lety se oženil, měl dvě děti. Ale málo času mu bylo vyměřeno. Sebestředně myšlenkami přejdu k sobě. Co kdybych před dvěma dny dostala černého Petra místo něj? Bylo by to možná spravedlivější, nemám děti, manželství je taky chladné, nic moc v životě jsem nedokázala a pochybuju, že se to změní.

Tak jsem doma, u branky. Hm, nemusela jsem chvátat, muž ještě spí. Dám si krátkou sprchu, udělám heřmánkový čaj, projdu francouzským oknem do dopolední zahrady.

Hodnotím svůj život. Bilancuji prohry a výhry. To dobré a to špatné. Ráno jsem si připadala docela spokojená, ale když člověk pohlédne do tváře konečnosti, vidí, jak moc času promarňuje. Budu muset udělat nějakou změnu. Konečně dát výpověď? Mohla bych si otevřít obchod, jak o tom sním. Odejít od muže a zahodit tak osm společných let? Ano, máme krizi, ale když budeme chtít, tak to zvládneme. Možná, že je načase pořídit si dítě, dát tomu životu to, co je jeho skutečnou náplní. Možná to je ono. Ale co když ne?

Kdybychom se se Šimonem nerozešli, mohla jsem se právě stát vdovou, v hlavě mít daleko smutnější úvahy. Tak dost, tohle nikam nevede, přestaň přemýšlet a konej, začni dělat něco užitečného....začni třeba snídaní pro manžela.