Stránky

2012/05/28

C. D. Payne – Neviditelný

"Co se děje?" zašeptal jsem. 
Tara zakryla sluchátko dlaní. "Buď je mrtvá nebo to sděluje otci."

Příběh sedmatřicetiletého Axla Westona začíná být zajímavý v den, kdy jde dát svého psa do útulku, a objeví formulku, po které se stane neviditelným. Je na tom totiž bledě. Bez práce, bez peněz, žena ho opustila, nejštíhlejší už taky není a co nevidět se stane bezdomovcem, protože neplatí hypotéku. Vidíte, nic moc, o čem by stálo za to vyprávět. Jenže když jste neviditelný, to je jiná! Můžete jít do banky, vzít si peníze, vejít do dámských kabinek v obchodech s oblečením. Třeba. Prostě život se vám změní. A to hodně. Stanete se investigativním novinářem, zaplete se s herečkou Desmou či svou bytnou rozložité postavy. Jasně, taky po vás začne jít FBI.

2012/05/26

Bolest

"Lísko, je ti špatně?" starostí chvějícím se hlasem se mne Mlor zeptal. Nebo to jen oznámil, jako fakt. Nejsem s to to rozlišit, stěží vnímám jeho slova. A to jsem se na ně opravdu hodně soustředila. 

"Není, jen jsem se na chvilku natáhla." lžu, a on to ví. Ale tak nějak je to pro nás pro oba jednodušší. Než kdybych řekla: "Je mi tak zle, že myšlenka na smrt je vysvobození. Je mi tak špatně, že zvracím už jen z představy dalších dvou takových dní. Je mi tak šíleně, že všechny nenávidím. I tebe, tu tvoji staroslivost, ochotu, bolest z mojí bolesti. A přitom tě tu tak moc potřebuju."

Taylor Stevensová – Lovkyně informací

Nejdřív mysli, pak konej; nejdří zjisti, pak bojuj.

Chcete-li se na chvilku nechat unést na území Afriky. Máte-li rádi příběhy s neohroženou hrdinkou, která je výjimečná a nadprůměrná ve svém oboru. Tak třeba z těchto dvou důvodů můžete sáhnout po knižním debutu Taylor Stevensové Lovkyně informací.

Vanessa Michael Munroeová je mladá žena, která je dobrá v tom, co dělá. Dosah věhlasu o jejích schopnostech zjistit potřebné informace - o čemkoliv, kdekoliv, od kohokoliv - je nevídaný. Nyní ale stojí před případem, jaký nikdy nedělala. Má pátrat po ženě, která před čtyřmi lety zmizela uprostřed Afriky. 

2012/05/24

Pokoj po mrtvém

Tři pytle; černé, svázané, vedle popelnice řadují - je potřeba byt vyčistit od haraburdí, když už je mrtvý. Pár propocených košil, děravých trenýrek a kalhot s puky. O moc víc toho po něm stejně nezbylo. A i toho se teď zbavují. 

Barák převedl na dceru už dávno, občanka se vrátí na úřad. Nechají si pár fotek, aby po letech, až si nevybaví jeho tvář, měly jak si ji připomenout. 

Housle prodají, bude na přilepšenou, možná i na dovolenou. Postel rozštípou a spálí. Peřiny se darují, kdo by dneska měnil sypky, moc práce, drahé, peří stejně už bude moc staré.

2012/05/23

Alexandra Salmela: 27 aneb Smrt vás proslaví

Dneska je mi dvacet sedm.
Proto jsem dala dohromady následující seznam:

Kurt Cobain 27 let, 1 měsíc, 16 dní.
Brian Jones 27 let, 4 měsíce, 5dní.
Jim Morrison 27 let, 6 měsíců, 25 dní.
Janis Joplin 27 let, 9 měsíců, 15 dní.
Jimi Hendrix 27 let, 9 měsíců, 21 dní.

Mám rok na to, abych se proslavila, tragicky zemřela vinou alkoholu, drog, smrtelné nemoci, strašlivé nehody, sebevraždy nebo vraždy a pak žila navždy v planoucích srdcích svých obdivovatelů.

Příběh vypráví čtyři vypravěči, kteří snad už nemohou býti odlišnější. Posuďte sami: 27letá Angie, Pan Prasátko, černá kočka Kassandra a žlutý Opel Astra. Zdá se vám to šílené? Tak trochu je, ale hlavně je to dobrý nápad. "Osoby" se ve vypravování pravidelně střídají, díky různým vypravěčům máme možnost nahlédnout na aktéry knihy z různých pohledů, nejen jak se vnímají oni sami, ale i jak je vidí ostatní.

2012/05/21

Čtyři mini

Opustil ji. Po 15 letech teplých večeří. Chtěla by mu odpustit. Ale nedokáže to. Nenávidí ho. Večer zprávy - hromadná autohavárie. Co kdyby on umřel? Byla by raději vdova než rozvedená? Ne, rozhodně ne. Odpustí mu. Má ho totiž pořád ráda.

--------------------------------------------------------------------------

Ztěžka dopadla do křesla a natáhla nohy na stolek. To je ale úleva. Už jí zase otékají. Není se co divit - stát a osm hodin vařit a vydávat jídlo ukřičeným školákům. Zapnula televizi. Stihla to přesně, už jde znělka. Začíná její svět, ten kde je jí dobře, uprostřed Kolumbie, teď ji nikdo nemůže rušit, tahle hodina je její. Pak zase vstane a půjde uvařit večeři, napsat s dětmi úkoly a namočit manželovy montérky. Ale teď je jinde, tam, kde je je šťastná.

--------------------------------------------------------------------------

2012/05/20

Karin Fossumová - Indická nevěsta

Další ze severských detektivních příběhů, kterými český trh přetéká. Ale tohle je prý jiné. Lepší, zajímavější, odlišné. 

No nevím, po dočtení takový pocit nemám. Že by se kniha vymykala, byla ve svém žánru nadprůměrná. Ne, to opravdu ne. Ale špatná zase taky není, četla se dobře, příběh zajímavý, postavy celkem taky. 

Kniha vypráví o Gunderovi Jomannovi, který je sám, stárne, jeho život plyne tak nějak stereotypně a nudně. Rozhodne se s tím nespokojit a vyrazí na dovolenou do Indie, s tajnou myšlenkou, že tam potká ženu svých snů. A opravdu, jedna žena se objeví, číšnice, hezká jen s křivými zuby. Vezmou se. Jomann se vrací domů a čeká na příjezd své ženy. Jenže jeho sestra má autonehodu, a tak pro ni nemůže dojet na letiště. Už se nikdy nespatří. Púna je zavražděna. 

2012/05/16

Můj pokoj

Doma, tam kde jsem prožila čtvrt století, prvních krásných dvacet pět let života, mám pořád svůj pokojíček. Červená nudle. Takové pojmenování jsem mu vymyslela, když jsem ho poprvé uviděla. Nic originálního, ale co chcete od desetileté holky. Pokoj jsem zdědila po pradědovi, kterého jsem nikdy nepoznala, protože umřel dávno než jsem svým příchodem obohatila svět. Praděda byl ten, kterému za pokoj vděčím, jelikož se kvůli němu přistavěl, aby měl kde přebývat. Přilepila se veranda s tímto pokojíčkem k baráku. A bylo to.

Po pár letech byl pokoj prázdný, a tak tam začal přespával otec. Aby on měl, kde spát. Náš dům je opravdu maličký.

Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidé kolem tebe, 
směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne. 

Kniha Žítkovské bohyně se rozhodně dá zařadit do toho nejlepšího, co současná česká literatura přináší. O tom žádná. 

Na této knize je zajímavé především její téma. Téma, kterému se autoři příliš nevěnovali, téma, které zaujme, téma, která láká.

Já bych si ale knihu přečetla, ať by byla o čemkoliv. Že autorka umí psát, a velmi dobře, jsem se přesvědčila u jejího předchozího románu Vyhnání Gerty Schnirch. Nelehké, ba přímo těžké, ale výborné čtení. A pokud porovnám ten neuvěřitelný nárůst kvality mezi dívčím románkem Montespaniáda a právě Gertou, tak se mi ani nechce věřit, že se dá za pár let takhle vyvinout v dobrou českou spisovatelku. 

2012/05/13

Jo Nesbø – Doktor Proktor a prdicí prášek

Četla jsem Nemesis, četla jsem Pentagram. Krimi romány s postavou Harryho Hola v hlavní roli se mi líbily. Z knih bylo poznat, že Nesbø psát opravdu umí. Proto když teď vyšla jeho knížka pro děti, neodolala jsem a přečetla si ji. Byla jsem zvědavá, jak si autor povede na poli dětské literatury. 

Nezklamal mne. Knížka je humorná, nápaditá, hravá. 

2012/05/12

Tiché ráno

Ticho. Celá kolej prázdná. Až na pár Rusů, ti ale ještě vyspávají po včerejších akcích, co končívají nad ránem. Mám pootevřené okno. Doléhá ke mně šum stromů. Narůstá. Zvedá se totiž vítr. Proniká chlad škvírou, je léto či podzim už, snad. Pták zacvrliká, pak odmlčí se zas. Opět nastolí se ticho. 

Mám toho dnes tolik v plánu, tolik! Ale opět neudělám nic, jen vezmu deku, ovinu kolem ramen a usadím se do okna. Budu pozorovat stromy jak ztrácejí svoji krásu a přitom myslet na tebe. Kde jsi, co děláš, jak se máš. Jestli jsi se už vzbudil, rukama si protíráš oči a nechápavě se rozkoukáváš po světě, jestli stojíš před zrcadlem a snažíš se narovnat vlasy, co ti tak vtipně stojí, nepůjde to, jako tradičně, tak pustíš kohoutek a hřebenem projedeš pod tekoucí vodou, pak si zase budeš stěžovat na mokré vlasy, což bytostně nesnášíš, všechno je problém, nic není dobře, stížnost vrší se na stížnost. Po ránu jsi děsnej mrzout. 

Za časů bouřkových

Byla dřevěná a celá od vosku. Líbila se mi a bála jsem se jí. Babiččina hromnička. Byla stará a ukrytá za zelenými dvířky kredence. Celej rok si na ni nikdo nevzpomněl. A pak jednoho dne přišla bouřka. Zlověstná, strach nahánějící buřina. Taková, co přijde každé léto po týdnech velkých veder. A když se tahle čina žene, když se blíží, stromy se ohýbají až k zemi, vítr fičí a uhání po okolí, babička jde, otevře dvířka, ohne se a vytáhne hromničku. 

Postaví ji doprostřed stolu, zkontroluje jestli je dost svíčky a jde hledat zápalky. Pak svíčku zapálí a posadí se ke stolu. I my, děti, co jsme tu na prázdninách, se posadíme. Sice ne tak způsobně, většinou na paty, to abychom na stůl viděly, jsme všichni do jednoho ještě malá škvrňata.

2012/05/10

Jana Jirásková: Paranoidní pijavice

Jela jsem metrem, už nevím za kým, už nevím, který den to bylo. Vím, že to bylo jen pár stanic, a tak jsem zůstala stát hned u dveří, zbytečné hledat volné místo k sezení. Dveře se zavřely a souprava vjela do tunelu. Hledím na sebe, pozoruji se, asi jako každý. Pak mne zaujme samolepka na dveřích. Občas je čtu, taková  minizábava k ukrácení chvíle. Návod jak si koupit jízdenku přes SMSku, poutače na nějaké akce či internetové stránky. Dneska na knihu – Paranoidní pijavice. Žena, černé vlasy s modrým nádechem, se zapálenou cigeretou. Zaujme. Jméno mi nic neříká, název se mi líbí. Musím si knihu přečíst.

2012/05/08

Sousedská smrt

Každý okamžik, každou vteřinu na světě umírají stovky lidí. Víme to, a to je asi tak všechno. Nelze to prožívat. Nejde to prožívat, protože bychom se z toho za chvíli zbláznili a nebyli schopni každodenního rutinního chování. Ale především to nejde, protože ty lidi neznáme. Anonymita je krásná a nebezpečná věc zároveň. 

Pak jsou smrti, které se nás dotknou až na dřeň. Babička, manžel, kamarád, sestra, strejda. To bolí tak, že nemůžeme dýchat. Mění to náš svět, který už nikdy nebude takový jako byl. 

Pak jsou smrti, které nás spíše zaujmou. Známá zpěvačka, uznávaný spisovatel, cenami ověnčený sportovec. Takováhle smrt nás donutí opět otevřít knihu či si pustit CDčko a zavzpomínat na talent a dílo dotyčného. Co víc by si mohli umělci a veřejně známé osoby přát? Tohle je přece nejvyšší ocenění, jakého se jim může dostat.

2012/05/07

Claudia Piñeiro – Tvá

Taková nenápadná, drobná knížka latinskoamerické autorky. A přitom je to skvělá knížka. A neuvěřitelně napínavá k tomu.

Kniha o tom, jak se podvádíme. Jak je nevěra fyzická málo v porovnání s tím, jak si lžeme, zatajujeme, klameme, nedůvěřujeme, spřádáme intriky. 

Ze začátku příběh vypadá velmi prostě – dojde ke zločinu, kdy nešťastnou náhodou zemře Ernestova milenka, co se podepisuje Tvá. Iris se rozhodne chránit svého manžela – ale to by on nesměl mít další tajemství a lhát ještě více.

Ines de la Fressange - Se šarmem Pařížanky

Tak a dost! Musím knihu odložit, abych Vám mohla napsat své dojmy z ní. Když ona se odkládá opravdu těžce, tak krásnou podobu má. Líbí se mi tvar knihy, zpracování a síla listů, ladící záložka, a především desky knihy. Prostě nádhera!

Je jasné, že kniha o pařížském stylu ani nemůže být jiná. Ale co najdeme uvnitř (přece jen to je podstatnější)?

Kniha je rozdělena do čtyř kapitol – Oblékněte se jako Pařížanka, Kráska večera, U mě doma, Inesina Paříž. První část o oblékání, modě asi nikoho nepřekvapí, že zabírá polovinu knihy. Dále oddíly o kosmetice a zařízení bytu. Poslední část o místech Paříže (od muzeí přes restaurace po hotely), která nejsou v každém průvodci a rozhodně stojí za to, je navštívit (tato část by mohla zaujmout i mužské čtenáře). Pro mne první a poslední část rozhodně nejpřínosnější.

2012/05/06

Houpací křeslo

Jako kdyby nebyl z našeho světa. Tak moc se sem nehodil. Možná, že opravdu nebyl. Kdoví. Jeho vyzáblé ruce, jedna křečovitě svírající opěradlo prastarého křesla, druhá nesoucí fajfku k ústům a od úst, mne fascinovaly od malička. Hodiny jsem upřeně dokázala civět, jak jimi nepatrně hýbe.

Postupně se zahaloval do jemného oparu dýmu. Vonělo to v celé místnosti tabákem. Náplň celého dne, nikdy jsem ho neviděla jinak, než kouřit dýmku a rozjímat. Jako by nic jiného neexistovalo.

Byl starý, nikdo nevěděl, kolik mu je let, ani on sám. Já bych řekla, že stopadesátdevět, a možná, že jsem mu ještě ubrala. 

Tento příběh se odehrává za mého mládí, kdy nadpřirozené věci skutečné byly. Ne jako dnes, v moderním věku, kdy co není podloženo tunama papíru popsaných slovy, že to je tak a to je zase onak, a mocně orazítkovaných, tak tomu nikdo nevěří.

2012/05/05

Moje cesta z města

Už jsem prostě taková. Časový pres mi nedělá dobře. Takže pokud chci jet domů ve 13:00 z Florence, musím vstát nejpozději v půl desáté. 

Tak jako dneska.

Přestala jsem si nařizovat budíka. Je to tak tři týdny, možná už měsíc. Za ten pocit probudit se přirozeně, sama od sebe, mi občasné zaspání stojí. 

Dneska mne probudilo sluníčko.

2012/05/02

Ve snu

ráda usínám
protože
ve snu
k sobě
se navracím

ve snu
je vše krásné
a tak jasné
plné barev
úsměvů

2012/05/01

Dva sešity

Stála na nástupišti. Čekala na vlak, který nikdy nepojede. Byla tam sama. Jen s modrou plátěnou taškou omotanou kolem zápěstí levé ruky. V tašce byly dva sešity. Jeden měl červené desky, druhý zelené. Semaforové barvy. Stůj! Jdi! Červený sešit byl linkovaný, šedesátistránkový. Zelený útlý, pouhých dvacet listů obsahoval. A byl bez jediné linky. Na první pohled se lišily ještě v jedné věci. Ten červený byl pomačkaný, pokroucený, zkrepatělý. Bylo vidět, že se jím často listovalo. Zelený byl jak ze škatulky. Snad nový, snad skoro nový.