Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.

Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.

Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.

Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.

Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.

Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.

V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.

Tak to je.

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.

Lázeňské zápisky V

Zahájení 863. lázeňské sezóny probíhá tento víkend. Je to tu přelidněné, přestánkované a přeplněné hlukem a davy lidí.

Procházím kolem langošů XXL, dřevěných růží, porcelánových hrnečků, bramborových spirál, dětských čepiček. Unikám hluboko do parku na lavičku.

Čtu. Zajdu si na výstavu místního grafika. A ještě na jednu pohádkovou do zámku.  Kupuji si knihu, pro radost a aby bylo co číst v příštích dnech.

V neděli ráno na mši. A na věž. Z výšky se stánky proměnily ve stánečky složené ze sirek. Vidím vyhozené peřiny z okna. Je krásný den.

Teď sedím na terase. Téměř nikdo tu není. Do uší mi proniká soundtrack k La La Landu.

Myslím na Modřinku, která teď cestuje na Vysočinu.

Těším se na večerní koncerty, které jsem si vyhlídla v programu (Čechomor).

Nemluvím. 

Koukám se. 

Snažím se léčit - po těle, ale hlavně na duši. 

Je mi smutno.

Lázeňské zápisky IV

Pátek odpoledne, vlakové nádraží, tři hodiny, slunce praží, slzy se mi derou do očí. Modřinka a manžel přijíždějí.

Můj lázeňský pobyt dostává jiný rozměr. Pokoj se zaplňuje dětskou postýlkou, hračkami, kočárkem. Místo sterilní nudy je tu exploze kostiček a plyšáků.

Dlouhé i krátké procházky parkem. Krmení kačenek. Hodiny na dětském hřišti. Moje odbíhání na procedury. Opičky. Muž marod. Acylpyrin, Vincentka tabletka. Klavír a známé melodie. Nákup knížek. A bot.

Lázeňské zápisky III

17.5.

Sedím v pohodlném a stylovém křesle. Počítač spokojeně vrčí na malém kulatém stolečku. Je to ideální místo na psaní. Hned když jsem v pondělí vešla do tohoto pokoje, věděla jsem, že tady budu psát.

Z okna vidím vznášející se černé notičky, které demonstrují, že se tento dům jmenuje Beethoven.

Dnes poprvé zažívám trochu zklidnění, pomalu přivykám lázeňskému rytmu. Mám za sebou svojí druhou nejoblíbenější proceduru (pomalu tu před vámi rozkrývám svůj žebříček:-)) perličkovou koupel. Bublinky poskakující kolem vás v plechové vaně. Dorážejí na vaše stehna, ruce, záda, skotačí s nimi a svaly jsou z toho vyplesklé a unavené.

Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.

Lázeňské zápisky

15.5.

Počtvrté v lázních, poprvé někde podruhé. Je to zvláštní pocit po necelých třech letech vklouznout do těchto míst a plynule začít chodit na procedury, do jídelny usedat pořád na tu samou židli u toho samého stolu - a hlavně vést ty řeči o procedurách, nemocech, odkud jste, kam jdete o volnu, co město, co počasí, co koncerty...náročné, co vám budu povídat.

To, že jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let starší než já je něco s čím počítám (a i když si tu s nikým nepopovídám, tak jsem za to ráda, protože si uvědomuju, že uběhnout tři čtyři lázeňské cykly (který trvají v mém případě zhruba 2,5 roku) a nebudu mít problém potkat zde lázňující své věkové kategorie).

V ruce držadlo kufru, přes rameno taška s notebookem (a knihou a diářem a peněženkou a kabely a a a - ženy, však víte) a nemyslet na to, že odjíždím, abych se před Modřinkou nerozbrečela. Modřinka dělá pápá, poslední pusa od manžela a sjet výtahem dolů.

V lázních I.

Příjezd 

Když ve čtyři zazvonil budík, bylo to kruté. Necelé tři hodiny spánku jsou málo. Ale zato si můžu sama. Kdybych včera rychleji zabalila a nekoukala až do noci na deset kanálů olympiády, vstávalo by se mi nyní lépe. Tak ještě deset minut! No dobrá. 

Ve čtvrt na pět jsem tedy konečně vylezla. Dobalit poslední drobnosti a opouštím kolej. Paní uklízečka už vytírá chodby. 

Venku je teplo a tma. A taky ticho a mraky nízko. Jen kolečka kufru drnčí po hrbolaté cestě. Autobus přijíždí, jeden dva lidé uvnitř. Nastoupím. Celá cesta je klidná, neobvyklé. Na metru už je vše normální.