Stránky

2011/03/31

V zajetí knihy

Začne to nenápadně. Kniha vás zaujme, koupíte ji. Po čase si ji náhodou vezmete na cestu, do kabelky, co kdyby. Stojíte na zastávce, autobus vám ujel před nosem, tak tedy abyste využili čas (protože to se v dnešní době musí, nejde jen tak stát a nic nedělat) knihu vytáhnete. Přečtete záložky, zkusmo prolistujete, podíváte se kolik stran přesně má. Přelistujete prvními téměř prázdnými stránkami, přelétnete věnování a konečně se můžete pustit do čtení toho, proč tu knihu máte - do románu. Přečtete pár stránek, pak nastoupíte do autobusu, po cestě klímnete, knihu uklidíte a vrátíte se k ní zase odpoledne.

Večer si řeknete, že si před spaním "dáte" pár stránek, aby se vám dobře usínalo. Ale o spánku nemůže být ani řeč. Kniha vás tak lapí do svých sítí, že nemůžete odtrhnout oči a jen čtete a čtete. Řádek za řádkem. Stránku za stránkou. Kapitolu za kapitolou.

Je  po půlnoci. Oči pálí, víte, že ráno budou rudé, chce se vám spát, cítíte už únavu, ale přesto vám to nedá, musíte číst dál a dál, až na úplný konec. Tak a jste tam, příběh se uzavřel a vy můžete jít spát. Ale copak to teď jde? Přemítáte o ději, postavách. Teď se to ve vás zpracovávává přes váš osobní filtr, vybavujete si věty, které vás zaujaly, znovu si před očima přehráváte scény, vidíte je se všemi detaily.

Jste ve stavu, kdy nevnímáte okolní svět. Neslyšíte, nejíte. Vlastně ani nežijete vlastní život, ale ten románový.

To je jen takové vzpomenutí na uplynulou noc, kterou jsem takto strávila a uvědomila si, jak jsou tyhle stavy strašně fajn:-).

Která knížka to způsobila? Ani později, ani jinde od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan.

A ještě přidám  větu, ze které je vlastně odvozen název celé knihy:

Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: ani později, ani jinde.

2011/03/30

Já a Fulghum

V těchto dnech se na knihkupeckých regálech objevila nová knížka Roberta Fulghuma. Už teď to vidím. Bude léto, já si lehnu na zahradě do křesla pod třešeň a budu číst. Opravdu se na ni těším, protože vím, že autor mne nezklame. 

Jeho knížky, jeho pohled na svět jsou pro mne strašně důležité. Vždycky jsem byla spíše pesimista. Rozhodně jsem nenosila růžové brýle, ani občas. A pak  ke mně přišel Fulghum a objevil pro mne něco nového. Radovat se z maličkostí, bavit se za všech okolností, v každé situaci hledat něco zajímavého a odnést si to. 

A tak mi to nedá nezavzpomínat na jeho vstup do mého života. První knížka, kterou jsem od něj četla, byla Možná, možná ne. V té době mi bylo už skoro dvacet. Byla jsem pořád strašně nervózní, věčný uzlíček nervů. Škola, rodina, přítel. Prostě klasika. A já ho teď objevila! Ale lepší později nežli vůbec (dá se vůbec spočítat, kolikrát za život tuhle frázi vyslovíme?). Začala jsem ho číst, říkala si, to je hezké. Bylo to zajímavé, bavilo mne to. Takže když jsem šla příště do knihovny, půjčila jsem si od něj další knihu. A zase ráda přečetla a odložila.

Ale pak se to stalo. Nevím jak, nevím kolikátého bylo, či který měsíc. Ale ten moment si pamatuji přesně. Byla zima, všude plno sněhu a já šla do školy. Trasou, kterou jsem chodila už přes deset let - ráno tam, večer zpátky. I tentokrát to vypadalo na normální cestu. Ale najednou něco bylo jinak - podívala jsem se na strom, jehož větve se prohýbali pod tou bílou nadílkou, která se rozhodla zrovna tam usadit. A já to najednou viděla, tu krásu. Tu jednu jedinou větev v celé dokonalosti. 

Asi je to nepopsatelné, i když se vážně snažím, tak to zkrátím. Od tohoto okamžiku se dívám na svět pozorně a s doopravdy otevřenýma očima. Snažím se nepřehlédnout sebemenší drobnost. A veřte mi, když k životu začnete takhle přistupovat, změní vás to. VY se změníte. Nalézáte v životě více potěšení, zábavy, toho dobrého. Navenek začnete působit veseleji než dosud.

Od té doby uplynula více než jedna pětiletka mého života během které jsem načetla vše, co od Fulghuma vyšlo. Jeho knížky jsou v podstatě pořád stejné, stejně dobré.

Fulghum mne naučil vnímat tu neuvěřitelnou rozmanitost a krásu, která je obsažena ve všem. Život je těžký a nemáme ho od toho, abychom byli štastní. Právě proto je důležité si ty prchavé a malinké okamžiky toho dobrého umět najít, rozpoznat a nepropást.

Proto je literatura důležitá, obohacuje nás - a snad nám dokonce zlepšuje život. Pokud jí to dovolíme.

2011/03/28

Mikropříběh

Přejela rukou po zrcadle, aby na sebe viděla.
Bylo celé zamžené, to z té páry. Milovala horkou sprchu, když na ni dopadaly proudy vařící vody, až ji to pálilo. On jen vždycky zavrtěl hlavou. Nechápal to. To je ono, proto se s ním dnes rozešla. Nechápal ji. V tolika věcech. Je jí lépe bez něho, takovou dobu to plánovala, a dneska to konečně udělala. Tak proč se cítí tak bídně? Vždyť on ani nebyl překvapen a nebojoval o ni. Ano, proto je jí smutno. Nesnažil se ji zadržet, klidně ji nechal odejít.
Rychle znovu přejela po zrcadle, už se nechtěla vidět.

2011/03/27

Východní Evropa zachycená ve fotografiích

Dneska bych vás chtěla upozornit  na zajímavou knihu fotografií. Jmenuje se Cestou na východ. Fotky nám vyprávějí příběh samy o sobě, není potřeba slov, proto budu stručná i já.  Kniha obsahuje fotografie Karla Cudlína. Krátký text k nim podle jeho vyprávění sepsal Jáchym Topol.

Všechny fotografie jsou černobílé a jako celek působí strašně bezútěšně. Knihu lze rozdělit na dvě části. V první se fotografie týkají života v Československu. Fronty před obchodem, dělníci v továrně, prvomájový průvod, vojáci. Ve druhé spatříte obrázky ze spousty zemí, např. Mongolska, Ukrajiny, Polska.

Ve vyprávění, které se k fotce vztahuje, je popsána situace, za které vznikla či nějaký příběh, který se k ní vztahuje - např. jak se fotograf do té oblasti dostal či jak ji sám prožíval.

Když se koukám na ty fotografie, tak přemýšlím o tom, jak dnes žijeme. Jak se za minulého režimu žilo našim rodičům. Jak je to v nejrůznějších částech Východní Evropy. Chudoba, tváře, osudy. Co je s nimi dnes? Jak to tam vypadá teď - opravené či to zůstalo stejné?

Na závěr si nemůžu odpustit alespoň krátkou ukázku z knihy:

Jet do Východní Evropy ale znamená pořád ji hledat. Pro Slováky je východ Podkarpatská Rus, ale odtud vás posílají na ten pravý východ, do Haliče. Obyvatelé haličských rovin, stejně jako Poláci, ale hrdě říkají: My jsme Evropa, střed Evropy! A máchnou rukou, že na východ musíte na Ukrajinu, ještě dál, tak zhruba 400 kilometrů, a to už je ten východ. Ukrajinci se ovšem ušklíbnou a pošlou vás do Ruska. V Rusku všude ukazují, že ten opravdový východ je až na Sibiři. Dál je Asie. Takže východní Evropa neexistuje. Proč ta nechuť být Východoevropanem? No jasně, východ je pořád chudej a rozbitej.

Listujte, dívejte se a přemýšlejte! 

Kniha: Cestou na východ. Podle vyprávění Karla Cudlína napsal Jáchym Topol. Rok vydání: 2008.

2011/03/26

Poznejte pravou tvář Nemesis

Pokud máte rádi detektivky, tak na knihu od Jo Nesba již určitě netrpělivě čekáte. Pokud jste sváteční čtenáři tohoto žánru, je pro vás Nemesis dobrá volba.

Venku propuklo jaro, ale já tyto poslední dny prožila v sněhem zahalených stránkách výborného detektivního příběhu. A právě jsem obrátila poslední. Příběh se uzavřel. Zůstal jen dojem, který zanechal. Ten se vám tady pokusím zprostředkovat. 

Spousta děje, zvratů a akce. Přitom je to srozumitelně popsáno. Má to spád, ale není to zbrklé. Více dějových rovin, které se různě prolínají. Atraktivní prostředí norského Osla, kniha nás ale přenese i do jiných koutů světa (např. Brazílie). Přehršel zajímavých a  různorodých postav.

Tak to jsou takové záblesky, které by se o knize daly říci. Teď trochu podrobněji k ději. Ústřední postavou je Harry Hole, který vyšetřuje případ zastřelené ženy při bankovní loupeži. Na případu spolupracuje především s policistkou Beátou Lønnovou. Ta se specializuje na rozbor videa z banky, které jim pomůže několikrát se posunout v případu dopředu.

Harry Hole není v žádném případě ideální muž ani příkladný policista. Alkoholik,  který má nevyřešené milostné vztahy. Právě jedna z žen je klíčová pro druhou hlavní dějovou linku. V tomto případě se Harry rozhodne nepostupovat podle protokolu a jedná na vlastní pěst. Což ho samozřejmě přivede do spousty potíží. Kromě toho ještě pátrá po nejasnostech v případu zabité kolegyně. 

Nemesis je součástí zatím osmidílné románové série, jejíž první díl autor vydal již v roce 1997. Nebojte se, kniha se dá číst úplně odděleně a vše je v ní dořešeno. Přesto se na pozadí vine příběh, který vás určitě nenechá ujít si v říjnu pokračování.

Před časem se spustila lavina severských detektivek. Může nám připadat, že jich teď v češtině vychází až příliš mnoho. Pokud by však všechny dosahovaly kvalit knih Jo Nesba - klidně ať se strhne další!


Verdikt: Doporučuji. Prostě poctivý severský detektivní román.

Kniha: Jo Nesbø - Nemesis
Rok vydání: 2002, česky: 2011. Originální název: Sorgenfri

Déšť

Musím se vám přiznat - mám ráda déšť. Snad ve všech jeho podobách.

Zejména ten jemný, drobný. Mrholí, vy se procházíte, necháváte na sebe dopadat kapky vody. Člověku se chce zout a začít se bláznivě točit. A smát.

Mám ráda prudké slejváky, kdy voda vymílá koryta a odnáší všechny nečistoty. Kdy vidíte ty provazce, jak prudce dopadají na zem a vytváří kaluže.

Ten pocit vyjít ven po bouřce, kdy je vzduch násáklý takovým zvláštním nábojem a těžkou vůní.

Když přestane pršet, vykoukne slunko a vy spatříte duhu.

Když sedíte doma s hrnkem čaje a posloucháte, jak vám bubnuje na okno.

Ten zmar, kdy po týdnu zbytečného nošení vyjdete jednou bez deštníku a ono zrovna zaprší.

To všchno je déšť. Vždy mne naplní pocitem, jako by odplavoval mé starosti a trápení. Déšť. Je očistný.

Proč o tom píšu? Protože v následujícím čase nás poctí svou přítomností tak často až nám to nebude milé. Pak jsme naštvaní a hudrujeme. Zrovna vyřizujeme pochůzky, šloupneme do louže, nevíme kam s mokrými deštníky, máme promáčené boty, ohodí nás okolo jedoucí auto.

Snažme se i přes ty nepříjemnosti co to přináší najít v tom něco přínosného, hezkého. Protože ono to vždycky jde. Všechno má více tváří. Tak ji nenastavujte jen slunci, ale i dešti. Neviďte jen rub, ale i líc. 

A pokud vám to přesto nepůjde, tak vězte - ono se zase vyjasní.

2011/03/25

Citáty z misky

Už několik let si týden co týden vystřihuji z novin citát, který je vždy umístěn na první straně. Teď jsem náhodou vzala do ruku obálku, kde tyto malé papírky (2x2cm) mám a - jak jinak - vysypala jsem si ji. Když jsem výstřižky začala sbírat, a náhodně pročítat, napadlo mne, že bych si mohla trochu pohrát (kdo se občas rád nevrací do dětství, viďte?:-)).
 
Dala jsem je tedy všechny do misky a pět jich vylosovala. Samy o sobě jsou to prostě myšlenky autorů více či méně známých, každopádně velmi různorodých. A jaký vytváří dojem dohromady? Doplňují se, navazují na sebe či se naopak jedná o názorový protipól? To ať už si posoudí každý sám. Tak tady jsou:

Naděje vždycky způsobí, že uvěříme.      
Robert Fulghum

Krize je produktivní stav. Člověk z ní musí odstranit pouze příchuť katastrofy.      
Max Frisch

Omyl je nejplodnější věc na světě, jenže aby přinesl plody, musí nejprve zmizet.     
Bernard Berenson

Mnozí, kdo promilovali třeba celý život, dovedou nás méně poučit o tom, co je láska, než dítě, které ztratilo pejska…      
Billy Wilder

Výchova dětí přestane být problémem, jakmile si představíte, že se jedná o cizí, a ne o vaše dítě. No a každý ví, jak by se mělo vychovávat cizí dítě.     Svatopluk Káš

I kdyby se nedal vysledovat žádný společný prvek, tak jedno je jisté, všechny jsou o životě z nejrůznějších stran. Všechno je o životě - cokoliv děláme, říkáme či tvoříme. Protože to je to jediné co všichni máme.

Docela se mi to zalíbilo, tak je možné, že zase někdy zalovím:-).

2011/03/24

Snové dopoledne

Měla jsem dopoledne, který se vymyká z toho nudného stereotypu, ve kterém se pohybuji. Už teď mi to připadá jako sen. Chci si ho zapamatovat a zachytit ten pocit, který ještě přetrvává. Nebo se o to alespoň pokusit.

Nemám ani slova, kterými bych popsala, čím pro mne dnešní den byl. Tak jen v bodech pár postřehů a pocitů, které z něj zůstaly:
černé šaty, punčochy i kabát - připadat si jako ve francouzském filmu
užívat jsem si ty pohledy mužů
posedět na lavičce a nechat se laskat od slunce 
pozorovat lidi
sejít se s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla
kavárna
výborný dort, který vyvolal vzpomínky na Paříž
náhodou v knihovně narazit na knihu, kterou jsem si chtěla dávno přečíst
Vltava
užívat si to, že jsem v Praze, o čemž jsem celý život snila
dočítat knihu a těšit se, že vás doma čeká dalších pět
mladík, který se na mne v restauraci krásně usmál 
procházka centrem Prahy
rozhovor o životě a knihách
slunce, slunce, slunce, slunce

Samozřejmě každý den nemůže být posvícení. Ale když se občas podaří zažít krásný den, je potřeba si ho vychutnat v plné síle. A to já dneska udělala.

Ale všechno musí jednou skončit, tak dopoledne se překlopilo do odpoledne a já se musela navrátit do reality a soustředit pozornost na přednáškách. Ale ten těžko definovatelný pocit mám ještě teď a doufám, že dlouho vydrží.

Přeji vám i sobě spoustu krásných prožitků. Hlavně je nepřehlédněme a pořádně vnímejme.

2011/03/23

Tvorba Martina Reinera

Znala jsem pouze prozaickou tvorbu Martina Reinera. Jelikož ale jde především o básníka, bylo načase přečíst i nějakou tu sbírku. Když už mám to básnické období. Začala jsem od té poslední, tedy Hubená stehna Twiggy. Malá ochutnávka, poslední báseň sbírky:
...
Třísky slov, lesklé střepy.
Slova se třepí.

Nitě slov, malé suky.
Hádám ti taková
slova z ruky.

Nic nevím, jen hádám.
Slova...jako Adam.

Slova velká
jako molekuly.

Slova.

Nuly.

Martin Reiner je mi strašně sympatický. Dvakrát jsem byla na jeho autorském čtení, která měl společně s Michalem Vieweghem. A jeho způsob vyprávění, předčítání - no prostě mne úplně uchvátil. (A ty jeho oči!!!!)

S jeho prozaickou tvorbou jsem se seznámila tedy až potom. Kniha Lucka, Maceška a já je jemná, poetická,snivá....doporučuji. (Je pravda, že jsem ji četla v pro mne dost zásadním období, tak na objektivní posouzení, bych si ji musela zopakovat. Což určitě někdy udělám.)

Také jsem si přečetla výbor jeho fejetonů uzavřených do knihy Plachý milionář přichází. Fejetony jsou zajímavé, chytré, vtipné. Zejména první část, která je psaná z pohledu milionáře je výborná.

To je od Reinera asi to nejpřístupnější pro čtenáře (tedy alespoň mého ražení). Pak jsem náhodou v antikvariátu narazila na knihu Lázně. Dočetla jsem, ale asi nepochopila. Zde je hodně patrno, že je autor prostě básník.

Končím, čekají mne tu další sbírky, je zase čas číst.

Otázka do pléna: Znáte Martina Reinera? Líbí se Vám jeho tvorba?

2011/03/22

Maličkosti

Původně jsem si chtěla udělat seznam maličkostí, co nesnáším a naopak věcí, které mi dokáží zpříjemnit život. Zjistila jsem, že co mám ráda, se mi píše snadno. Kdežto druhá část nikoliv. Což je vlastně dobře. Negativ je všude stále dost. Takže dnes jen pozitivně.

Miluji:
- vůni čerstvě otevřené plechovky s barvou
- koukat se do ohně a poslouchat přitom kytary
- lehnout si do vany s neskutečným množstvím pěny
- melouny - v létě nepotřebuji nic jiného k životu, celé dny, ba týdny dokážu nejíst nic jiného
- stoupnout si ke kamnům a nahřívat si zmrzlé ruce
- když déšť bubnuje do okna a já ležím s knížkou v posteli
- když si zkouším oblečení o dvě velikosti menší a ono mi skvěle padne


Takových drobností by se našla celá řada. Toto jsou ty, které mne napadly zrovna dneska. Těším se, až některou z nich zase zakusím.

A jaké drobnosti dělají radost vám?

2011/03/20

Sezónní bilance

Přichází jaro, na které většina z nás už netrpělivě čekala. A tak než se vrhneme do tohoto krásného období, je načase se ještě chvilku zastavit a podívat se na uplynulé tři měsíce. Co se nám podařilo, z čeho máme radost. Co jsme naopak nedokázali?

A jelikož je dobré začít u sebe, takže:
1. to dobré:
úspěšně zakončený první semestr na nové škole
objevení twittru a jeho prostřednictvím spoustu zajímavých identit
začala jsem chodit na angličtinu
rozhodnutí vrátit se k běhání
několik opravdu vydařených večerů s přáteli
povedená oslava máminých kulatých narozenin

2. to nevydařené:
nezačala jsem psát diplomku
pořád odkládám důležité věci na později
nedošla jsem si na všechny preventivní prohlídky
nenašla jsem si práci
málo času na přátele 
jsem stále příliš přísná a tvrdá na své okolí
zbytečné spory, do kterých jsem se nemusela pouštět

Došlo ke změně ve vašem životě, nebo plynul dál v zajetých kolejích? Zapřemýšlejte. A pochvalte se za to, co se vám vydařilo. Promyslete si, co očekáváte od sebe v další části roku. A s tím nepodařeným se rozhodněte něco udělat teď v následujících týdnech - určitě to půjde, jen opravdu chtít.

Ale především poděkujme všem okolo sebe, které máme rádi. Za jejich podporu, za to, že se o ně můžeme opřít a jsou okolo nás, když to potřebujeme. I když si to uvědomujeme, je potřeba to občas říct nahlas. Snažme se ukončit spory, ať můžeme to jaro začít s čistým stolem. Většinou to nic nestojí  a stačí říct pár slov.

 Občas se nám zdá, že času máme spoustu. Občas, že naopak strašně málo. To je relativní a zbytečné se v tom babrat. Podstatné je, jak ten čas využijete.

Užijte si jaro!

2011/03/19

Černobílý svět není vůbec jednoduchý

Seděla jsem v autobuse, dočítala poslední stránky knihy a po tváři mi začaly stékat slzy. Ne kvůli tomu jak kniha končí, ale proto že končí. Už nebudou další stránky s příběhy paní Skeeter, Aibileen, Minny a dalšími postavami.

Jak je patrno z úvodu, nebude to úplně klasická recenze, ale spíše můj dojem, který jsem si z knihy odnesla. Přesto alespoň základní fakta:
Kniha začíná v srpnu roku 1962 a končí o dva roky později. Děj příběhu se odehrává v městečku Jackson v Mississippi a je soustředěn na černošské hospodyně a jejich zaměstnavatelky, manželky bohatých mužů. Všichni vztah mezi bílou paničkou a černou hospodyní berou jako daný. K myšlenkám, že by tomu tak nemuselo být je impulsem snaha paní Skeeter napsat o tomto tématu knihu. Což se jednoduše řekne, ale ve skutečnosti je to nesmírně náročné - pro obě strany.

Když knihu čtete, připadá vám, že to není o roce 1960, ale přinejmenším 1860. Všichni známe příběhy Rosy Parksové a Martina Luthera Kinga (mimochodem o obou je v knize zmínka). Ale přesto o vztazích mezi černochy a bělochy na jihu spojených států nevíme téměř nic. Toto je kniha, která nám to umožní změnit a na základě vypravování příběhu tří obyčejně neobyčejných žen pochopit alespoň něco málo z tohoto složitého a problematického soužití.

Kniha je zaměřena na tři ústřední postavy (dvě černošky a jedna běloška) prostřednictvím kterých je příběh postupně vyprávěn. Děj se pohybuje kupředu pomalu, tak jako v životě nejde o nějaké převratné a překotné změny. V tom je velká síla románu. V jeho uvěřitelnosti, opravdovosti.

V knize nejde o žádné velké idee či cíle. Smyslem ústředních postav je pouze poukázat na to, že by se k sobě lidé měli slušně chovat a nerozdělovat se do různých tříd jen na základě barvy pleti.

Kniha vás lapí hned od první stránky. A nepustí do poslední. Neuvěřitelně čtivě napsáno. Postavy nejsou jen kladné nebo záporné. Jsou opravdu napsány tak, že je vidíte před očima jako z masa a kostí. Kéž by každý autorský debut byl takový. Pro mne už teď jedna z knih roku. Určitě by byla škoda nechat si ji ujít.

Verdikt: Doporučuji. Je to kniha, kterou s chutí přečtete a na kterou nezapomenete.

Kniha: Kathryn Stockettová - Černobílý svět. 
Rok vydání: 2009, česky: 2011. Originální název: The Help

2011/03/16

Dopis pro Violu


Ztráta každé blízké osoby, která je pro nás důležitá, zabolí. Pokud odejde mladý člověk dvojnásob. Pokud dobrovolně, je to pro nás nepochopitelné. 
 
Violo,
už je to deset let, co tady nejsi. Chybíš mi pořád stejně moc. A vzpomínám na tebe, na nás. 
      Jak jsme každé úterý vedly v podloubí rozhovory o Bohu a životě. 
      Jak jsme ve třetí třídě zapomněly, že máme kroužek a místo toho si hrály.
      Jak jsme si předpovídaly osud a se zvědavostí čekaly, zda se něco z toho 
      vyplní.
      Jak jsme slavily společně narozeniny, neboť nás dělily jen 3 dny. Byly jsme
      jako dvojčata.

Ty jsi byla ta nejtalentovanější ze třídy. Ve všem. Každý ti předpovídal velkou budoucnost. Škoda, že se nenaplnila.

Nikdy se už nedozvím, proč jsi se rozhodla odejít. Stejně to není podstatné a nic by to nezměnilo. Ani nevím, kde máš hrob. Ale v mých myšlenkách jsi stále přítomná. A vždycky budeš, protože na dobrého člověka se nezapomíná.

Děkuji za všechny krásné zážitky, povzbudivá slova a pravé přátelství. Jen škoda, že to skončilo tak brzy.
Prostě jenom děkuji...

2011/03/13

Barryho vtipné fejetony


Tato kniha je věnována každému, kdo si ji koupí.
Bez vás bych si musel sehnat opravdové zaměstnání.
Dave Barry

Chcete se pobavit? Chcete se zasmát? Tak až budete v knihkupectví/knihovně, vzpomeňte si na knihu Dospěju, až umřu od amerického humoristy a nositele Pulitzerovy ceny Davea Barryho.

Kniha obsahuje téměř dvě desítky rozsáhlejších fejetonů zaměřených na nejrůznější témata. Autor se zabývá mezilidskými vztahy, zdravotnictvím, novinařinou či náboženstvím. Velmi vydařené jsou také části věnované seriálu 24 hodin či hitu dospívajících dívek Stmívání (název Rozkošné tesáky). Autor se ale nebojí dotknout i vážnějších témat - např. kolonoskopie. A to vše je napsáno s pořádnou dávkou humoru.

Já knihu četla průběžně celý víkend. A oba dva dny jsem měla výbornou náladu. Pokud se vám taková představa taky zamlouvá, tak Barry se svojí knihou je tu pro vás!

Verdikt: Doporučuji s varováním, že hrozí hlasitý smích (tak pozor, kde knihu čtete!)

Kniha: Dave Barry - Dospěju, až umřu. Rok vydání: 2010

O knize Markéty Baňkové Straka v říši entropie

Nevím, zda je vůbec potřeba o knize něco psát, neboť to hlavní se dozvíte už z obálky. Takže jen stručně. Kniha má podtitul, který zní: Fyzikální bajky ze života. Fyzika. Život. A to je to podstatné. Nejde jen o to, že se z bajek dozvíte (a možná konečně i pochopíte)  Archimedův zákon, termodynamiku nebo třeba kvantovou mechaniku.

Důležité - alespoň já v tom pro sebe spatřuji sílu knihy - je, že vás donutí přemýšlet o svém životě, o tom jak nás určité fyzikální zákony ovlivňují v praxi. A jak nám to ani nepřijde na mysl. Tímto směrem se vaše myšlenky budou odvíjet minimálně u bajky Poradna slípky Jarmily.

Další klad knihy, který musím vyzdvihnout, patří grafickému zpracování. Je prostě neotřelé a inspirativní. Je radost jenom knihou listovat. Fascinuje mne, jak autorka dokázala napsat bajky tak, aby si z nich něco odnesli děti i dospělí.

Pokud budete moci, knihu si přečtěte, určitě vám něco dá.

Verdikt: Doporučeno k přečtení. Pro mladé i starší čtenáře.

Ranní chvilka s Gellnerem

 Poslední věci
František Gellner

Po čem kdy srdce v touze bilo,
z toho se nic mi nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všecky k hrobu nes.

Minula žití polovice - 
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.

Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho jemu,
že nenalézá odpovědi,
ať do sebe či kolem hledí.

Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nechať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
aspoň ho máme zapotřebí.


Náročná noc, hektické ráno. Potřebovala jsem se trochu zklidnit. Vzala jsem tedy do ruky Gellnerovy verše a tato báseň mne úplně zasáhla. Četla jsem ji podruhé. A potřetí. Donutila přemýšlet. Třeba vás taky....Mějte hezkou neděli!

2011/03/10

Deníky

Psaní deníku mě uklidňuje (podobně jako třeba četba nebo láhev vína), jeho terapeutické účinky jsou nesporné. Možnost každodenní sebereflexe. Z chaosu existence vytvářet iluzi řádu. Pojmenováním problémů zmenšovat jejich domnělou velikost.
Michal Viewegh


Deník se píše z mnoha důvodů: aby člověk uchoval fakta, která považuje za důležitá; aby se svěřil, ulevil si, vyzpovídal se.
Alberto Moravia

Ráda čtu romány, kde mám možnost přenést se do jiného světa a několik dní či týdnů v něm žít. Miluji ty vrstevnaté příběhy, které se postupně rozplétají či naopak komplikují. Ráda čtu i povídky, kde obdivuji koncentraci na jednu zásadní či naopak podružnou věc, která je pro příběh podstatná.

O ostatních literárních útvarech (fejetony, poezie, korespondence..) by se dalo napsat také "něco" proč je ráda čtu. Dneska jsem si ale vybrala deníky. Proč? Musím se přiznat, že je zbožňuji. Působí na mne strašně osobně. Baví mne sledovat, jak se autorův život vyvíjí. Jeden týden se řeší situace, která vypadá složitě a pak o ní není třeba ani zmínka. Sledovat subjektivní dojmy, jak na autora jednotlivé životní okolnosti dopadají, jak je vnímá.

Já sama si deník - s menšími či většími časovými prodlevami - také vedu, ale nedovedu si představit, že bych byla ochotná dát ho přečíst jen jedné jediné osobě. V jeho psaní se vyrovnávám se situacemi, které jsem nezvládla, řeším spoustu poddružností. Psaní deníku mi pomáhá ulevit si, usnadňuje přemýšlení a pomáhá mi lépe poznat sama sebe. Deník je pro mne zajímavý i proto, že dopředu nevíte, jak se bude vyvíjet. Musíte si to odžít a pak se to pokusit nějak zpracovat.

Ještě připojím, že moje nejoblíbenější deníky jsou ty od Virginie Woolfové.

A jaký je váš postoj k deníkům? Píšete? Čtete je?

2011/03/07

Buďme rádi na světě

Když jsem se dneska na poslední chvíli (jak jinak) balila na cestu do Prahy, zjistila jsem, že nemám připravenou žádnou knihu, kterou bych si chtěla vzít do autobusu. Nakonec jsem namátkou vytáhla z knihovny knížku Františka Novotného Buďme.

Koupila jsem si ji vloni na veletrhu přímo od autora. Je velmi milý, přátelský - prostě takový jakého ho máme v paměti z rozhlasových vln. Tuhle knížku mám moc ráda - hezké básničky a fejetony. Vždycky ji náhodně otevřu a přečtu pár stránek, jen tak pro zlepšení nálady. Funguje to spolehlivě. Člověk se dozví i zajímavosti jako např. kde se vzaly pohlednice (a že první obrázek na ní byla Eiffelovka), nebo jaký nápis najdeme na nejstarší knihovně v Egyptě.

Nakonec se chci s vámi podělit o část věnování, které mi autor do knihy vepsal: Buďme blaženi a rádi na světě. Ano, buďme rádi na světě. A pokud zrovna nejste, vemte do rukou třeba právě tvorbu Františka Novotného, a určitě budete.