Úklid

Zase vytahuje vysavač, jako každý den. Dřív vysávala jednou za týden, dva. Teď klidně i dvakrát za den. Furt vidí smítka prachu, kde se berou? a proč je nevnímala dřív? Proč jí dřív tak nevadily a dokázala je přejít? To teď neumí. 

Je to tak uspokojivé – podlaha zbavená prachu. Nikde ani smítko, čisto. Tak jednoduché nastavit řád. Kéž by to tak šlo i v životě. Jenže nejde, jí to nejde. Bortí se jí, co dvanáct let budovala. Manželství, rodina, domov. Dřív naplněná slova pomalu splaskla jako pouťové balónky a teď už neobsahují nic. Jsou dutá, a tak se v nich už jen ozývá minulost.

Začátek pracovního dne

„Copak si dáte?“

„Jedno chai latte a banana bread, prosím.“

Sedne si ke kulatému bílému stolečku, na nepohodlnou, ale designovou židli. Z tašky vytáhne bílý počítač. Vše je bílé, jako sníh, který venku není, i když je únor. Co bys chtěla v Praze, řekl by její otec. Co by – trochu bílého poprašku, který pocukruje šeď života v tom jejím hlavním městě.

Potkají se

Potkají se dva. Uprostřed parku. Na konci léta. Na začátku dne. On ve sportovním, ona v elegantním. Běh a schůzka. Potkají se dva. Muž a žena. Blíží se k sobě. Nevědí, že teď se poznají a jejich svět se o šedesát pět stupňů pootočí. Ale ještě ne.

S hlavou dolů

Zaujímám pozici psa s hlavou dolů, nebo střechy, záleží na lektorce jógy, a uklidňuji dech. Krev v hlavě, pnutí v podkolení ve snaze mít natažené nohy, a čekám. Čekám, až se myšlenky vypaří z hlavy, přeskupí  nebo na jiné jógové kouzlo, které mi dnes pomůže zapomenout. Na to, jak mám skvělý život a přitom si na něj stěžuju. A jemu to vadí. Mně to vadí. Dětem to vadí. Všem to vadí. Všichni se ale tváříme, že to tak není, vše je v pořádku, dokonalý. Máme se, máme je, mají nás. Ale já se v tom ztratila, a teď se hroutím jako záchod z mariášových karet. Jo, to sedí, mám pocit, že padám do – však vy víte. A to mne taky štve, ani to neumím pojmenovat za použití jadrných slov. Nebyla jsem k tomu vychovaná, hodná holčička ošklivě nemluví. Vzdoruju všemu, ale ani s tímhle neumím hnout. Jak mám pak hnout s celým svým životem. Zatím hnu pozadím, propadne se do pozice kobry. Připadám si jak lachtan, co se plácá na suchu. Asi takovým lachtanem opravdu jsem, neumím se nadechnout a vykřičet co chci. Místo toho sípu a lapám, tápám, co že to vlastně chci. Shavasana, pozice mrtvoly, moje oblíbená poloha, ale dnes je mi z ní ouzko, je to pozice, co uzavírá lekci, a já mám teď pocit, že z ní nevstanu, ale zůstanu v ní celý zbytek života. Namaste, je čas jít domů.

Večer roku

Poličky, na které se snáší prach jako sníh na kapotu aut. Cola s bublinkami ve skleničce školáka jako náhražka alkoholické tekutiny v ruce otce. Ticho v bytě, protože se všichni hádají. Stromeček se blýská pod nánosem třásní, nikdo nevidí jeho zelené jehličí. Ruce v trojobalu od přípravy štědré večeře. Hračky i ponožky zabaleny do stejného červeného papíru s anglickým nápisem. Sedí jich u stolu pět, jeden talíř je navíc. Co by dělali, kdyby někdo cizí opravdu přišel? Oblečení škrtí těla, je sváteční. Pohádka se line z televize do prostoru nikoli do uší. Dnes musí být slavnostní nálada, datum v kalendáři to nařizuje. A pak zazvoní zvoneček a bude tomu konec. Papír se roztrhá, dobrá nálada vybublá, kravata se povolí, břicha naplní. Půjde se spát, spokojeně, je to za námi, už teď se  ̶d̶ě̶s̶í̶m̶e̶  těšíme, že za rok znovu.

Slunce

Slunce má sílu. V létě ohřívá vodu v rybníce, pozvedá květy rostlin, vyvolává dobrou náladu. V zimě svým pohledem rozpouští ledové kry, vybízí člověka k mrazivé procházce.

Maminka jí povídala, že je její sluníčko. V dětství ji to potěšilo, v telecím období nad tím protáčela oči.

Kolem Slunce se točí náš svět, otáčí se kolem něj planety.

Pak maminka odešla a ona pochopila, že to bylo jinak. Maminka byla slunce, život celé rodiny se točil okolo ní. Neviditelnou, ale potřebnou silou.

K Slunci se nedá přiblížit, člověk by shořel. Kdyby ho nebylo, zmrzl by. Pomáhá nám právě tím, že k Zemi je ideálně daleko, aby jeho teplo sloužilo.

Ty jsi moje slunce. Řekla mu. Usmál se. Potěšeně, jako když to v dětství maminka řekla jí. Vůbec nepochopil, že mu tím chce říct, že jeho silný dotek pálí a vše ničí.

Večer je tma a měsíc.

Když je ti pět, když je ti dvacet pět

Stojí na zahradě, mračí se. V ruce má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Měla by mít radost a hrát si s ním. Nemůže. Není její. Půjčila si ho ze školky. Bez dovolení. Zítra ho tam vrátí, řekla si, když odcházela. Ale teď ji pohltila černota. Udělala něco zlého. Jenže napravit to může až ráno. Má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Chce se jí brečet.

Kapučíno & povidlová buchta

Jak se pozná skutečný čert, ví každé malé dítě. Na levé noze má kopyto. Jak se pozná pravá láska neví ani třicetiletá ženská, která ji hledá patnáct let. Nad tím právě teď dumá Jana Šturmová. Sedí na dřevěné lavici, nepohodlné, ale hipsterské, v kavárně nad drahým, ale prý dobrým kapučínem. Jednou rukou drží hrnek, druhou drobí buchtu, aby malému v kočárku ucpala pusu, ale zase mu nedala zbytečný cukr z pocukrovaného vrchu. Vedle ní kluci s dlouhými kabáty, skleničkou vody, všichni koukají do svých ultratenkých počítačů, nikdo si jí nevšímá. Možná ještě mohla vzít kus koláče pro Sáru, za chvíli pro ni půjdou do školky. Jenže by měla taky trochu šetřit, budou Vánoce, nějaké dárky by to chtělo. Že by i ona si mohla něco přát, to ji ani nenapadne. Poslední roky nakupuje jen pro děti. Kdyby jí Josef občas aspoň dal nějakou pětistovku navíc k výživnýmu, to ne. A teď když čeká jeho Lenka další dítě, toho ti její dostanou určitě míň. Napije se, polkne, ulomí kus buchty, podá do dětských ručiček, to vyvolá na baculaté tváři úsměv a Jana Šturmová najednou ví, co je to pravá láska - láska k dětem. Bez chlapa se v životě obejde, blbě, ale obejde, ale bez svých dětí, to ne, to už by nemohla. Malý začne vřískat, je přetažený, rychle do sebe hodí poslední přeslazený lok kafe a odbrzdí kočárek. Vyjede z kavárny, dveře se za ní potichu zavřou, nikdo si toho nevšimne.

Porod

Porodila jsem syna. Krásná věta plná života. Ale tolik bolesti za ní. Byl to těžký porod. Přeplněná porodnice, šoupli mě na čekačku na chodbu. Břicho bolelo, vysílalo šoky do těla, snažila jsem se hluboce dýchat, bylo mi do pláče, doktor nikde, byla jsem sama. To bylo v osmdesátých letech, tehdy nemyslitelné, že by tu se mnou někdo byl. Bylo to zlý, hodně zlý. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale v noci mne to budilo léta. Dítě nepostupovalo, doktor řekl, že to zvládnu. Není to váš první porod, to dáte, my tu císaře neděláme.

Na skle kapky

Za oknem má tvář, na skle kapky, za oknem ruch čtvrti. Těsnění okolo rámu odstraňuje hluk aut, dech lidí, zvuk startování motoru, zpěv ptáků, řeč lidí. Vytěsňuje z mého vnímání život. A tak si tu sedím, na okenním rámu, zabalená do huňaté deky, oči sledují, ostatní smysly bez podnětů. Uvnitř mne je podivně prázdno, celý den nic nemusím, jen ho přežít, jen. V celém bytě je slyšet jen můj dech a tikání hodin. Tik tik tik. Pravidelně pochoduje ručička. Tik tik tik. Muž přijde až večer, teď je teprve jedenáct. Venku se tvoří kola na loužích, bude ještě pršet. Jen ať prší, aspoň v tom nejsem sama. I když já už slzy nemám. Nemám chuť dělat si oběd. Budu tu sedět do večera, zase, než zarachotí klíče v zámku, ještě čtyři týdny, budeme sedět naproti sobě, mlčky, než bude čas jít spát, a co pak? Všichni říkali, netěš se, je to náročný období, ale je to ještě horší, šestinedělí je těžký, šestinedělí s prázdnou náručí je umírání duše.

U plotny

Valilo se na ni horko z hrnců, vařila oběd. Valilo se na ni horko z okna, byl konec srpna. Valilo se na ni horko z těla, byla těhotná. Drsnou rukou pohladila šaty, které ukrývaly osmiměsíční břicho. Břicho sebou zaškubalo jako odpověď na laskavý dotek. Jako by už teď, ještě před porodem vědělo, že na něj nikdo moc nemyslí, moc se z něj netěší a že nebude mít moc péče. 

Soustředí se na dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech, bude to dobrý, nádech, nebude to dobrý, výdech. Nohy oteklé jako konve, těžké a bolavé, skoro nevnímala. Bolavé srdce také ne.

Zelené listy

Seděla u okna, dívala se skrz zelené listy květin, které celý život nesnášela, na osvětlenou Prahu. Byla noc, byla tma, brečela a ty květiny měla ráda. Protože byly jeho a on tu není, nebude, nikdy už nebude.

Její ruce se k sobě tiskly, silou nesmírnou, hledajíce jedna v druhé oporu. Tolik trápení, pláče, křiku, hádek, zbytečně. K ničemu to nevedlo, jen bolelo, srdce drtilo. Milovala ho a on miloval ji. Měli hezký život, každý by to řekl. I ona, jistě. Ale jen ona, on už tu přece není, tak jen ona ví, že za tím krásným životem, byla spousta malých velkých bolestí.

Na pláži

Fouká vítr, nafukuje bundy, lidé vypadají jako zvířátka z kaštanů a sirek, slunce se schovává za mraky, ale občas se zvědavě podívá, co že to tam ti malí bláhoví človíčkové dělají. Moře mlsně ochutnává písek z pláže a na oplátku tam zanechává mušle. Hrad z písku, trochu se rozpadá, pohozený růžový kyblíček pomalovaný princeznami z Disney pohádky, nehraný smích dětí. Dospělí odevzdaně rozpláclí na dece, na písku, na trávě. Kdekoliv, jen zavřít oči a moci na pár minut opustit svůj svět. 

Vodácká láska

Pojedeš se mnou na vodu?

Tak touhle větou to všechno začalo.

Sportovní oblečení, seznámení s posádkou, mozoly na rukách, mastné zacuchané vlasy stažené gumičkou, jeho nakřivený úsměv, rozlámané sušenky, spaní ve zmačkaném vlhkém spacáku, protivnej hmyz, rozechvělé struny kytary, držení za ruku, piva v plastovém kelímku, štiplavý kouř ohně, záře v jejich očích, poklidná hladina řeky, ospalky po pár hodinách spánku, Ahoooj!, bílé fleky na obličeji ze špatně rozetřeného krému, nesmělost a chuť se osmělit, déšť zastavující pokračování vodní cesty, vášnivá pusa s příchutí léta, zlomení pádla, spálená záda, šprýmy na jejich účet od ostatních, probdělé noci, šepot vyznání, mokré oblečení, špinavé oblečení, hranolky a kofola ze stánku, konec řeky, poslední písničky, loučení.

Nemiluji tě.

A touhle to skončilo.

Žena v červeném kabátě, černém baretu a bez rukavic

Muž stojí u okna. Jen obtížně je vidět jeho silueta, v pokoji je šero. Hledí sklem přes závoj sněhových chuchvalců, které dopadají na krajinu. Jeho pohled vločky ale nevnímá, zaměřuje se na ženu, co sedí na lavičce. Má červený kabát, černý baret, žádné rukavice. Skloněná hlava a pravidelné trhání rameny muže přivádí k myšlence, že pláče. Silně na něj pohled na plačící dívku v červeném kabátě, černém baretu, působí. Může za to kontrast mezi vyhřátým pokojem a studeným počasím venku? Muž si není jist. Po důvodu nepátrá, ale hýčká si ten pocit. Už tak dlouho nic necítil. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči. Nabízí se mu stále stejný obrázek. Jen už víc rozmazaný a méně zřetelný. Noc se o kus přiblížila, sněží čím dál víc. Udělá něco nečekaného. Odstoupí od okna, otočí se, vezme si na sebe kabát. Vyjde ze dveří. Trvá to pouhé dvě minuty, než dojde k ženě na lavičce. Zastaví se a zaraženě se na ni dívá. Co jí vlastně chce? Proč za ní jde? Neví, a tak si mlčky sedne vedle ní. Během chvíle jsou jeho ramena a vlasy bílé. Žena nedá najevo, že by o mužově přítomnosti věděla. Uplyne několik dlouhých minut, poté muž uchopí ženiny ruce do svých dlaní a řekne: „Slečno, vy máte úplně prokřehlé ruce.“ Žena k němu vzhlédne.

Možná/ V metru/ Rýmy

Možná

Možná, možná už nastal ten správný čas, šeptá si Klára do vlasů svého, vedle ní spícího, přítele. Uvažuje o dítěti. Je jí dvaatřicet, tak se není čemu divit. Tik tak. Tik tak. Jenže, jak ho přinutit? Marek už dítě má. Dokonce dvě. Z každého nevydařeného vztahu jedno. Svatbu nepotřebuje, dneska se stejně z finančního hlediska nevyplatí být ve svazku manželském. Přítel další dítě nechce. Nediví se mu, jeho bývalé ženy byly dost kruté bestie a z jejich dětí nevyrůstají stvoření o moc milejší. Ale proč má za to pykat ona? Dítě mít bude. V tom má jasno. Ale jak ho přinutit.

                                               

Vysadit antikoncepci a lhát? K čemu to povede? Třebas k tomu dítěti, ale co pak? Bude z ní ta třetí, ta třetí opuštěná, odvrhnutá.

Proč o tom dumá, když už to udělala, tento měsíc již platíčko s pilulkami v kabelce její není.

Nějak to dopadne, bude to řešit, až to bude aktuální, teď půjde spát, však blíží se již rozednění.

Muž se na posteli zavrtěl, otočil na pravý bok a odfrkl. Jako by tušil, že se nad ním stahují černá mračna.

Jít do chrámu / Kain

Jít do chrámu

Měla potřebu jít do kostela. Už dlouho se jí to nestalo. Nejdříve myslela, že je v tom puzení ke zpovědi, však neodpuštěných hříchů měla už nemálo. Pak jí to ale došlo, je to přesně naopak. Potřebuje Bohu poděkovat. Poděkovat za to, čeho se jí dostává, za to, co prožívá. A tak vstala a šla do chrámu poklonit se k trojjedinému dobru.

Petr a Lucie

Petr si vzal Lucii, protože uměla udělat dobrou svíčkovou k nedělnímu obědu, dokonce i ty knedlíky byly domácí; protože mu dokázala správně natřepat polštář pod hlavu, přesně tak jak to měl rád; protože měla slušnou postavu, a hlavně pěkný prsa, sice menší, ale pevný; protože k němu vzhlížela jako ke svatému obrázku a vždycky se smála jeho vtipům; protože ráda nosila sukně, a nepodléhala džínové módě; protože mu moc nevyčítala, když se s klukama po basketu trochu zdržel v hospodě; protože uměla poznat ofsajd; a protože většinou chodila na čas. 

Lucie si vzala Petra, protože se chtěla vdát.

The end