Minimalistická pohádka

Maminka měla ráda tatínka. Tatínek měl rád maminku. A aby té lásky bylo víc, přišla k nim Dcerka. A aby jim bylo na světě ještě veseleji, objevil se Synáček. Tak si šťastně žili po celý život. Akorát že vůbec. Období vzdoru, pláče, řevu, vzteku. Spalniček, angín, neštovic. Zvracení, průjem, zácpa. Kašel, rýma, zánět ucha. To vše doplněné rady Babičky a Dědečka, že za nich to bylo jinak, děti poslouchaly, ani nedutaly, nejednu na zadek dostaly.

Babička a Dědeček bydleli ve vesnici za třemi kopci a dvěma údolími, a tak jejich rady slyšeli jen někdy. To bylo jejich další životní štěstí.

Tatínek chodil do práce, maminka byla doma s dětmi, Dcerka se Synáčkem objevovali svět. A jak rostli, panelákový byt začal praskat ve švech. A tak tatínek jednou řekl mamince, podívej maminko, takhle to nejde, nemůžeš každý týden sešívat stěny, stejně zase popraskají. Budeme muset do domečku. Maminka mlčela, nevěděla co si o tom má myslet, tak si myslela svý jen potichu.

Druhý den jim tatínek zamával a odletěl do daleké země, kde je horko od rána a limonáda není nikdy studená. Vrátil se za půl roku, zjistil, jak Dcerka se Synáčkem vyrostli, a že byt je ještě menší, než si pamatoval. Ale domeček nepřivezl. Byl smutný, maminka byla smutná, Dcerka byla smutná, těšila se na svoji komůrku. Synáček byl stále velmi malý, a tak jako jediný zůstával veselý a radoval se z života, který měl, bez honby za jinými můrkami.

Nakonec to všechno musela vyřešit maminka, protože co tatínci vymyslí, maminky musí dvakrát pozměnit a jednou udělat. Nedá se nic dělat tatínku, byt už víc nenafoukneme, zdi mne šít každý večer už zmáhá, domeček jsi nepřivezl, musíme na to jít druhou stranou. Byt musí zhubnout. 

A tak mu nařídili dietu – přísně hlídali, co nového do jeho dveří vejde, aby to nebyly prázdné kalorie reklamních předmětů, které ho jen nacpávají. A zároveň s ním cvičili – tu ubrali kilo pánviček, však bytu stačí dvě, tu metr ručníků, vždyť mají pračku. Tatínkovi zašmodrchané kabely Ty by se jednou mohly hodit, maminka přejmenovala na kabely Které jsou k ničemu a půjdou pryč. 

Byla to náročná práce, zabrala jim, hlavně mamince (co si budeme povídat), měsíce, ale dařilo se, byt hubl, hubl a jednoho večera, když šla maminka zase sešívat stěny, zjistila s jehlou v ruce, že nemá co, ten den nepraskly.

Maminka všechny zavolala a společně si zazpívali tu radostnou.

Od těch dob už se jim v bytě žilo dobře, protože ho nepřecpávali, a tak si šťastně žili po celý život. Akorát že vůbec. Přijela na návštěvu Teta Puberta.