Stránky

2012/04/30

Versatile Blogger Award

Každé ocenění, které se vám dostane, je milé. Je to povzbuzení, že to, co děláte pro radost, má možná smysl i pro někoho jiného. A tak dnes jsem byla potěšena Vanilkou a od ní obdrženou nominací na  Versatile Blogger Award. Za což jí tímto moc děkuji. A těší mne to o to více, že její blog patří k těm, které také já pravidelně čtu.

Nemám ráda řetězáky, ale tohle se mi nechce porušit, takže tento článek dopíšu, je to hezký způsob, jak se o dobré blogy podělit s ostatními.

2012/04/29

Patti Smith: Just kids

Vyfoť je,“ řekla žena zadumanému manželovi. „Myslím, že jsou to umělci.“
Jen pojď,“ pokrčil rameny. „Vždyť jsou to jenom děti.“

Nemám ráda životopisné knihy, připadají mi nudné, nezajímavé (čest výjimkám). Ale tohle je něco jiného – něco tak úžasného, že jsem se dlouho rozmýšlela jestli o knize psát. Protože vím, že tu její podstatu nedokážu vyjádřit a zprostředkovat. Ale třeba přesto po knize někdo z vás sáhne a tím, že se tahle skvělá kniha dostane k dalším očím, splní tento článek svůj účel. Takže se do něj tedy pouštím.

O čem kniha je?

2012/04/27

Prsten

Nosila prstýnek, ze zlata, bílého. Nebyl snubní, nebyl zásnubní, byl něco víc. Byl všechno. Martin jí ho koupil jednou v sobotu, bylo to krátce před Vánoci, udělali si spolu procházku po centru, s úmyslem pořídit ještě nějaké drobné dárky. Překvapivě v obchodech ani nebylo tolik lidí, takže se mohli bez větších tlačenic procházet uličkami a vybírat. Lenčině sestře koupili stojánek na mobil ve tvaru Popelčina střevíčku, tátovi placatku.

Dokonce si zašli na oběd. Do čínského bistra na výborné nudle. A pak Martin řekl, že by jí chtěl koupit něco krásného, jen pro ni, ať si řekne, co jí udělá radost, ale že by byl rád, kdyby to byl šperk. Lenka nikdy řetízky, náramky ani prsteny nenosila. Občas dřevěné korále či z legrace plastové prstýnky, takové mega velké, hodily se jí k jedněm letním šatům. Jinak ne. Ale když viděla, jak moc si přeje jí něco dát, to nešlo ho odmítnout. A tak to tedy neuděla. "Víš co, tak vejdeme do obchodu a co se nám zalíbí oboum, to vybereme," odpověděla mu.

2012/04/26

Petr a Lucie

Petr si vzal Lucii, protože uměla udělat dobrou svíčkovou k nedělnímu obědu, dokonce i ty knedlíky byly domácí; protože mu dokázala správně natřepat polštář pod hlavu, přesně tak jak to měl rád; protože měla slušnou postavu, a hlavně pěkný prsa, sice menší, ale pevný; protože k němu vzhlížela jako ke svatému obrázku a vždycky se smála jeho vtipům; protože ráda nosila sukně, a nepodléhala džínové módě; protože mu moc nevyčítala, když se s klukama po basketu trochu zdržel v hospodě; protože uměla poznat ofsajd; a protože většinou chodila na čas. 

Lucie si vzala Petra, protože se chtěla vdát.

The end

2012/04/25

Kosatík+Vaculíková: Já jsem oves

Po deseti letech znovu vychází kniha Já jsem oves. Jedná se o rozhovor Pavla Kosatíka, který vedl s Madlou Vaculíkovou. Strašně mne to těší. Knížku jsem četla před několika lety, a moc se mi líbila. Taky když se ptá Kosatík a odpovídá úžasná Madla, není se čemu divit.

S Marií Vaculíkovou, kterou ale každý zná právě jen jako Madlu, jsem se poprvé setkala tak jako asi i vy - v díle jejího muže, mého oblíbeného spisovatele, Ludvíka Vaculíka. Myslím, že to bylo v Rušném domě, kde se objevuje jako vychovatelka. Vždycky na mne působila její postava strašně silně - tichá, nenápadná, ale neskutečně bystrá a inteligentní osobnost. 

Tento dojem jsem si potvrdila, když jsem četla její dopisy adresované výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi (Vyšlo ve dvou knihách Drahý pane Kolář, dopisy jsou doplněné Kolářovými kolážemi). Píše o obyčejných věcech, o zahradničení, o počasí, o kultuře - ale jak o tom píše! Je vidět, že o všem velmi přemýšlí a i v těch obyčejných věcech dokáže vidět ono kouzlo života, tu podstatu, ten základ.

Vaculík je takový buřič, Vaculíková ten klidný přístav. Možná i proto spolu dokázali vše zvládnout a zůstat spolu. Ale to není podstatné. Hlavní je, že knižní rozhovor stojí za přečtení, protože Madla Vaculíková odpovídá zajímavě, poučně, poutavě. V rámci rozhovoru projdete celým jejím životem a dozvíte se její názory na spoustu věcí.

 Je to prostě radost číst.


Já jsem oves - 2. vydání, 2012, vydává Dokořán

Drahý pane Kolář - kniha první, 1994
Drahý pane Kolář - kniha druhá, 1999

2012/04/24

E-mail zbabělce

Jsem zbabělec. Protože nejsem schopná Ti tohle říct do očí. Musím to tedy napsat. Kdyby jsi věděl, jak nesnadné to je! Odhodlávám se k tomu celý den, celý předlouhý den. Obrazovka na mne posměšně pomrkává, obcházím jí s krajícem chleba (máslo a jahodová marmeláda - domácí, od mámy; tak jak to mám ráda) v ruce a obcházím, ale nejsem s to zasednout a vyťukat to.

Tak tedy po návratu z práce, že by byl už příhodný čas? Teď jsem se už k laptopu posadila a prsty na klávesnici nastavila do správného postoje (tak jak nás to naučil v prvním pololetí na střední škole pan profesor Šídlo, ASDF levá ruka, JKLů pravá ruka, palce na mezerník, a hlavně se nedívat na prsty!), ale přesto jsem nenapsala nic, bříška prstů pohladila klávesová tlačítka a zase zmizela, nezanechala po sobě viditelnou stopu v podobě vět na obrazovce. 

Odešla jsem si číst, musela jsem do kuchyně, v pokoji s počítačem bych nevydržela. I tak jsem se nesoustředila a četla jen pro čtení, ne pro to, abych si z něj něco odnesla. Po večeři krátká procházka a dlouhá sprcha. Pak (tedy teď) už nezbývá než opravdu zasednout a napsat to - protože si to musíš přečíst dřív než zítra vyrazíš do školy a potkáme se.

Břicho

Dělá to, čemu se vždy smála. Stojí před zrcadlem, jen ve spodním prádle, rukou jemně hladí vystouplé břicho. Už je tak velké, nikdy by si nedovedla představit, že se může nafouknout do takových rozměrů, a to je teprve v sedmém měsíci. Dítě, uvnitř ní je dítě. Cítí ho, když kope. Už není sama, je to zvláštní pocit, že obsahuje dalšího člověka, vážně zvláštní. A trochu divný, i za ty měsíce si na to ještě nezvykla.

Uvnitř ní je někdo, kdo má ruce a nohy, kdo je s ní spojen šňůrou, někdo, kdo je na ni plně odkázán. Ona rozhoduje, co bude jíst a pít ten malý vetřelec, který jí roste v těle. Pravděpodobně ho živí dost dobře, když se rozpíná ve svém omezeném prostoru takovou rychlostí, že jí kůže praská. 

Ještě, že v dnešní době máme tolik farmaceutických firem, má pocit, že i kdyby byla jedinou zákaznicí, tak se pohodlně z jejích účtů za krémy uživí. Maže se denně, dělá to ráda, vždy měla slabost pro olejíčky a masti. Dvěma prsty projede růžovým kelímkem a nanese bílou hmotu kolem pupíku, nejdříve to zastudí, chvilku nechá působit, a pak pomalu krouživými pohyby mast roztírá.

2012/04/22

Bohdan

Bohdan opatrně vezme za kliku, stiskne, otevře tak, aby prostrčil hlavu dovnitř kuchyně. Stihne vidět záda své ženy v modrém vytahaném tričku, jak stojí u dřezu, a pak se mu zamlží brýle párou a nevidí už nic. Popaměti rychle vklouzne do místnosti, zavře za sebou dveře, aby nebyl průvan.

Zaregistrovala ho Dáša nebo ho, přes písně linoucí se z rádia, neslyšela vstoupit? Raději promluví. „V kolik bude dneska oběd? Abych věděl, kdy se mám vrátit z pole.“ Dáša otočí kohoutkem teplé vody tak, aby přestal pouštět vodu do dřezu, a otočí se na něj. Kouká mu do tváře, ale nic neříká. Neví, co má dělat, a tak dál mluví, mluví. „Chci jet ještě posekat louku u sadu. Tak jsem chtěl vědět, na kolikátou plánuješ jídlo, abych to stihl.“ Dáša stále mlčí. Bohdana to znervózňuje, mluví proto dál. „Jestli nestíháš, tak bych mohl ještě vzít farářovu louku, včera navečer se tu stavoval a požádal mne, jestli bych mu ji taky neposekl.“ Dáša se zamračí, Bohdan automaticky přejde do obrany. „Co jsem mu měl říct? Starého chlápka s kolárkem přece nemůžu odmítnout.“ Teď se Dáša nadechuje, jednu ruku dává v bok, a konečně promluví. „Když ty seš na všechny hodnej, a pak tě využívají, si to může snad posíct sám ne? A ohledně oběda, jak to mám asi tak vědět, až bude tak bude, myslíš, že se tu flákám? Nevím, co dřív!“ Kdo Dášu nezná, tak by si teď o ní mohl pomyslet něco zlého, ale on ji zná a tak se jí nebojí. Tedy většinou. Ona jenom takhle hudruje, ale v jádru je to hodná ženská. „Na jednu hodinu to snad stihnu, dřív určitě ne.“  „Tak dobře, já se na na tu jednu vrátím.“ Pozpátku jako rak vylézá z kuchyně, rychle ať je pryč. Ani se nezeptal, co k tomu obědu bude. Nu což, dozví se to potom. „Vem si sebou minerálku a nezapomeň si čepici, ať nemáš pak úpal!“ zaslechne tlumeně ještě přes skleněnou výplň dveří.

2012/04/21

Sofi Oksanen: Stalinovy krávy

Česky před pár lety vyšel román Očista, autorky zatím nejúspěšnější kniha, která mi kamarádkami, které ji četly, byla velmi doporučována. Chystala jsem se na ni, ale než jsem se ke knize dostala, vyšla další, tentokrát  prvotina. A tak jsem zkusila ji - Stalinovy krávy.

Komunismus a bulimie.
Pokud bych chtěla něco o knize říci opravdu stručně, snad by to šlo takto ve dvou slovech. Ale samozřejmě je to tak málo vypovídající, až to neřekne vlastně vůbec nic. Co tedy těch téměř čtyřistastran obsahuje?

2012/04/18

Ann Granger

Znáte? Skvělé. Neznáte? Seznámím!

Právě jsem dočetla nejnovější, česky vydanou, detektivku této britské spisovatelky. Jedná se už o devátý příběh, tentokrát s názvem Dotek smrtelnosti, a zase to bylo dobré. Proto píšu tenhle článek, protože mám pocit, že si Ann Granger zaslouží, aby byla u nás známější.

Pravda, zrovna tento díl série nepatří k těm nejlepším (z těch novějších se mi velmi líbila Svíčka za mrtvého), ale stále si to drží vysokou úroveň, a hlavně, Granger je pro mne taková srdeční záležitost. Sama jsem se k ní dostala před třemi lety – a hned mne očarovala.

Pamatuji si, jak jsem šla do knihovny, půjčila si první díl Na to vem jed – a druhý den cupitala pro další tři, které byly tenkrát už vydány. Krásný týden to tehdy byl povím vám, taky jsem byla mladší a hezčí, no nic, popojedem:-).

Den

Začíná to blednoucí oblohou, čerň noci ustupuje ptačímu zpěvu, lomozu popelářských aut a křičícím budíkům. Vstává, zalepené oči nutí, aby se otevřely a spatřily nový den. Čtvrtek. Ústa se sama roztahují, zívají si bez dovolení, ani si je nestihne rukou zakrýt, ale co, však je doma. Natočit vodu do konvice, pustit rádio a nechat na sebe vychrstnout první várku naspeedovaných moderátorů, neposlouchatelných písniček a hádajících se politiků. První pohled z okna, támhle se mračí, má si vzít sebou deštník?, otevřít skříň, najít oblečení, police naplněné různorodými kousky, stejně ale člověk sáhne po jednom z pěti nejoblíbenějších, vsaďte se; chvilku posedět na záchodě, při čištění zubů na sebe moc nehledět do zrcadla, vlasy stojí jak Einstenovi na známé fotce, tváře rudé, pomačkané jak u novorozeněte. Rychle srknout příliš horké kávy, trochu si spálit jazyk, políbit ženu na čelo, nakouknout do dětského pokoje, dvě postýlky do elka sestavené, mít radost, že tiše oddechují a že ještě můžou hodinku spát, trochu jim to taky závidět, i tu bezstarostnost s jakou pak vstanou, kdy ji on zažil naposled?, uvěznit chodidla do kožených polobotek, pořádně zašněrovat, ramena do těsného saka, obtěžkat se aktovkou, odemknout a vyrazit.

2012/04/16

Borge Hellström & Anders Roslund: Box 21

V knihkupeckých regálech věnovaných severské krimi lze nejnověji najít knihu Box 21 od dvojice švédských autorů. Já vím, řeknete si, další severská detektivka, copak to nikdy neskončí? A vlastně máte pravdu, i já si chtěla už od nich dát pauzu, přesto jsem v tomto případě udělala ještě výjimku. Protože dokud budou vycházet detektivky dobré kvality, tak není důvod se jim vyhýbat jen proto, že se vezou na současné vlně zájmu. Kniha Box 21 od Hellströma a Roslunda mezi ty nejlepší dle mého názoru patří.

Dva zločiny. Jeden nenapravitelný gauner, který se ocitá po krátkém trestu opět na svobodě a Lydia, dvacetiletá žena roky nucená k prostituci, která odmítá takhle žít dál, a proto spáchá zločin. Dva případy, které jsou spojeny především osobou vyšetřovatele Ewerta Grense. Osobou, která si nese bolest z minulosti; stárnoucí, plešatící, nepříjemný kolega, kterému ostatní nerozumí, ale všichni ho ctí, protože je prostě dobrý policista.

2012/04/06

čtvrtek pátého čtvrtý

Pacienti s vaší diagnózou dopadají středně dobře. To znamená, že ani neumřou, ani se úplně neuzdraví.

Prší, hustě, drobně, vytrvale. Jdu po náplavce, hledím na Pražský hrad, kapky mi smáčí vlasy, pronikají do plátěných bot. Hlavou letí posledních dvanáct měsíců, co všechno se stalo, co se prožilo, a hlavně přežilo.

Kabelka na rameni, není těžká, ale plná ano. Plná právě vyzvednutých léků, tolik krabiček, jejichž obsah mi umožňuje relativně normální život. Relativně.

2012/04/04

Zvonek

Zvonek zazvonil. Prudce a nečekaně. Až mi sklenička vypadla z ruky a mléko rozlilo se po podlaze. Kocour si pochutnává na nečekané dobrůtce, už jazýčkem kaluž vylizuje. Jdu otevřít, pošťák. Přišlo vám psaní, mladá paní. Otvírám přízrak minulosti. Je od mého muže. Co padl minulý měsíc, píše, že se těší domů. Na mne a na dítě. Instinktivně přitisknu ruku na břicho, které je už ale dávno ploché.

2012/04/03

Experiment


Dobrý den.

Pojďte dál. Jsem rád, že jste přišel. Už tu na vás čekám. Prosím, posaďte se tady. Příjemně se uvelebte, jistě, kabát si odložte.
Ne, nezouvejte se.
Je vám teplo, kdyby ne, řekněte, pootočím kolečkem, hlavně ať se tu cítíte příjemně. Dáte si čaj, kávu nebo jen vodu?
Říkáte čaj, dobrá, už vařím vodu. Za minutku to bude.
Tak prosím, tady to máte, oslaďte si dle vlastní chuti.