Zima dlouhá, nekonečná

Zima dlouhá, nekonečná. Šedivé nebe, Eliška v šále zahalená. Jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví proč, prostě to tak v těchto dnech dělá. Od do pracovat, pak zavřít dveře a nekonečnou šedí jít – jedno zda do posilovny, do kavárny na kafe, s kamarádkou nebo knížkou, nebo do Billy pro pečivo, aby děti měly něco na svačinu, protože už teď je třeba myslet na zítřek. 

Eliška, v šále zahalená, myslí na slunce, které ještě týdny neohřeje její kůži ani duši. Zima dlouhá, nekonečná, jí nesluší. Kily tuku se zahaluje, protože slunce nesvítí a tráva nevoní. Všude šeď a kamínky z posypu. Roztátý sníh po krajích silnice křičí leden nekončí.

Eliška v šále zahalená, sebe ukrývá, před zrakem manžela. Stala se obětí banální aférky, kolega architekt, klišé, jeho úsměv, její nespokojenost doma, klišé, klišé, teplo jeho dlaní, studený vítr, žár v podbřišku, klišé, klišé, klišé! Roztála. Aspoň na pár minut se rozpustila chtíčem jako nanuk na sluníčku.

Eliška v šále zahalená, z nebe na vlasy zima jí padá. A tak jako sníh se snáší bílý, tak nepopsané papíry se jí v práci na hlavu sypou. Měla by psát studii odbornou, přitom tam sedí, vedle ní chladne čaj, a v hlavě si sní nad pláží, kde by teď chtěla sedět, nebo ideálně ležet, a jen tak si být. Neřešit termíny objednání – gynekologie, logopedie jednoho dítěte, ortopedie druhého. Taky pomalu sehnat masky dětem na masopust. A co pak dá vařit k večeři? A na víkend naplánovat kino, ať se s dětmi aspoň ven na chvíli vykopou. Život doma ji nyní v zimě nudí a svírá obavou, že už nic jiného nebude. Dokud první květy nerozkvetou, ani ona nebude zářit. 

Eliška v šále zahalená, vinu ukrývá. Má ho ráda, svého muže, samozřejmě, že ano. Ale ta zima! Prolezla jí a ona potřebovala zahřát, má si to vyčítat, vždyť je to lidské, schovat se před sněhem a zmarem. 

Eliška v šále zahalená, jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví, kde se zastaví, ale ví, že uvaří smetanové brambory.