Stránky

2014/02/21

Číst

čteš si, tak zaujatě,
a já předstírám, že si taky čtu
ale nečtu
a vlastně ale ani tolik nelžu

pozoruju tebe, sleduju tě,
poznávám, pátrám v tvé tváři
jsme spolu dva roky,
jakže jsme žili předtím?

2014/02/20

Příběh mé babičky

věnováno tátovi


Příběh o životě mé babičky, kterou jsem nikdy nepoznala. Člověk píše příběhy vymyšlené, člověk píše příběhy inspirované svými přáteli, člověk píše příběhy lidí, které náhodně na své životní pouti potkal. Já přesto nejraději píšu o své rodině, o svém dětstvím, o dřívější době. O tom krásném, těžkém, pravdivém a mne se dotýkajícím. Možná tím, že jsem nepoznala svého dědu, svoji babičku, a o druhé již taky přišla, mám potřebu si je připomínat, zhmotnit do slov, tak, aby tu byli se mnou, teď a napořád.

To, co se chystáte číst, je částečně pravda, v ostatním pracovala moje představivost, jak si myslím, že to bylo, nebo jak bych chtěla, aby to bylo. Ale to pro vás jako čtenáře není důležité, pro vás je to příběh života Marie Dočkalové. A já si jen přeji, abyste pochopili.

******

"No tak holka neřvi. Tím si k ničemu nepomůžeš. Na, tady máš kapesník, utři si ten nos." Maruška popotáhne nosem a natáhne se pro podávaný kapesník. Vysmrká se a zase se rozvzlyká. "No tak Maruš, prosím tě, nejsi první holka, co na ni kluk na vojně zapomněl, no." A teď už Maruška pláče pořádně. Teta Marta zalomí směrem k nebi rukama jako by říkala ty to vidíš, Bože, ty to vidíš. 

"Když já ho mám pořád ráda. A on mi slíbil, že se vrátí." začne Maruška, když se trošku uklidní. 
"Slíbil, slíbil. Ale nevrátil. Vždyť vojna mu skončila před dvěma měsíci, a on tu ještě není. Ten už se tady neobjeví."
Maruška se zase naplno rozbrečí. "Když já, když já...já...já jsem těhotná!" vyjde s pravdou konečně ven.

Teta Marta ustrne v pohybu a posadí se na židli. "Ty jedna holka nešťastná!" A tak na sebe ty dvě koukají přes stůl s omyvatelným ubrusem, na kterém se střídají hnědé a bílé kostky. A hodiny na zdi odbívají šestou.

2014/02/19

50

Padesátý den roku. Třetí den návštěvy. Mlha a zima. Rozmrzelost. Potrhané závěsy, opadaná zeď, přemíra kytek. Beru za výtku, co jest konstatováním. Pražský hrad. Standarta. Zákusek a chlebíčky ve Světozoru. Hranolky v Café Colore. Knihkupectví a upřímný rozhovor. Loučení na Florenci. Nástup do autobusu a náhlý smutno. Návrat domů. Uklizeno a kočky. Ticho zahání televize. Zlatá jízda Sáblíkové. Stříbrná štafeta. Sympaťáci. Pozdrav z Rakous. Fotka včerejší, fotka dnešní. Délka telefonátu 6:10. Rozpečený sýr a zapálené svíčky. Romantická večeře pro jednoho. Čistit kočičí záchod. Poprvé. Spravená chuť po pukové prohře u krasobruslení žen. Hudba, ladné pohyby, křehké ženy. Krása. Jsem jak malá. Chtěla bych esemesku na dobrou noc.

2014/02/18

když jdeš tmou a pro ni nevidíš

*****

nemám důvod se bát
nemám důvod pochybovat
přesto
nepomůžu si
nezabráním si

přiberu
zprůměrním
pozná, že
rým neumím

opustí mě?
není tak povrchní

tak proč ta tíseň na hrudi..

*****

2014/02/17

Černý nebo modrý pták?

Přišívám knoflík na kabát. Mohl dnes upadnout, ale vydržel. Unavená po dni v centru. Slunečno, občas přemluveno. Moc slov, moc rad do života. Těžko to nesu, rozpor s mým postojem. 

Snaha, aby se tady líbilo. Co ukázat, co nezná? Tradiční zacházky. Františkánská zahrada, Luxor na Václaváku, oběd v Louvru. Návštěva dvou kostelů. Procházka parkem. "Na mě je moc betonovej." 

Únava z nových informací. Sestřenice pojede do Kanady. Jak oslavíme strejdovi šedesátiny. (Kolik kulatin mě letos ještě čeká?) Bratr má tajnou novou přítelkyni. Nepotkala jsem člověka, který dokázal tajit víc než on. Předpokládám, že se s ní seznámím čtyři roky po svatbě, až bude podruhé těhotná. 

2014/02/16

Samotnost

Společná snídaně, a pak rozloučení. Venku celý den před deštěm, ale neprší. Ticho pod dekou, chvění za víčky. Nálepka z čela Made in China zůstala na čaji. Pryč jsi, můj princi z Persie. 

Zodpovědnost, co je testem. Krmit kočky. Krevety želvíkovi. Zalévat kytky. Ale ne všechny. Vybírat schránku. Nezvorat to. Být dospělá. Dobrá, chovat se jako dospělá.

Noc v prázdném bytě. Sama po letech. Nezvyklé, zvláštní, šedé. Bát se promluvit, bát se ozvěny svého hlasu. A zároveň - užívat si to.

2014/02/14

Bílá duše

bílá duše 
pod černým sametem
se dusí bolestí
že dobro zvítězí 
už nevěří
zemře 
tvým nezájmem

2014/02/11

Obsazená židle


Můj táta je kutil. Opraví všechno a levně. Není se tedy co divit, že za ním ovdovělé sousedky chodí s upečenou buchtou nebo s padesátikorunou, a že jim prej kape kohoutek, netopí topení, nesvítí lustr, a jestli by byl od té dobroty a mohl se na to přijít podívat. Pokud možno ihned.

Otec to nesnáší, ale zpravidla vezme buchtu nebo tu nabídnutou padesátku, zamumlá něco vztekle do kníru, a jde.

2014/02/07

Výhled

v cizím domě/ kousek pro mě/ hledám si

Přes buš zelených listů hledím na světélkující Prahu ze sedmého patra. Když se na židli přikrčím, podaří se mi dokonce nevidět oranžový nápis OBI. 

Myslela jsem, že z tohoto okna nemůžu vidět krásu. Ale vidím ji. Jen to chtělo čas, aby oko přivyklo, aby bylo šero, aby byla ta správná nálada, aby nebe bylo plné vloček chvějících se na svět. 

A takhle to mám pořád. Trvá mi dlouho než přivyknu a dokážu vidět to, co opravdu mám.

Ale nakonec...vidím!

Co je lepší - s někým se probouzet nebo usínat?

Probouzet - protože víš, že od začátku dne někdo chce být s tebou. Pomoc ti v těžkých chvílích.

Usínat - protože víš, že po dni, kdy jsi udělal spoustu chyb, s tebou chce někdo i přes ně být.

Obojí - proč dělat kompromisy. A s jedním a týž člověkem. Žádné úhyby, žádné okliky - vždyť takhle chceme to všichni. A napořád.


Ne, z toho nic nebude. Z Kláry nic nebude. Cožpak takhle dá se psát? Smíří se s tím, půjde k pásu do fabriky, tam nemusí uvažovat. Žádné ztracené hodiny s imaginárními lidmi a špekulacemi nad jednou pořád a pořád nedotaženou větou. Klára zaklapne laptop, přehodí si kabelku přes rameno a vydává se pro dcerku do školky.

Duhovej kluk

Člověk může vyprávět všechno, jen ne svůj skutečný život. 
Max Frisch

Každá holka, když začne chodit s novým klukem, je zvědavá, co na to kamarádky. To je nepopiratelnej fakt. I já nebyla jiná. Zajímal mě názor těch holek, se kterýma jsem pila v patnácti houbu z petky na obrubníku u náměstí (a pak jsme v kině na Gangách v NY trpěly, neboť se nám děsně chtělo čůrat); těch děvčat, se kterýma jsem vystála tisíc front na oběd s oranžovým lístečkem v ruce; těch dívek, se kterýma jsme váhaly před místním kulturákem - jít na hodinu tanečních nebo raději na beton do vinárny? Prostě jsou to holky, se kterýma jsem prožila své mládí. 

Dobré ráno, Petro

Petra neměla ráda dvě věci - brzké vstávání a špunty do uší. Zatímco se špunty nebyl problém, prostě je nepoužívala, se vstáváním to bylo horší. Musela. Musela, protože dítě chtělo nakrmit. Musela, protože starší dítě chtělo odvést do školky. Musela, protože jinak by nejstarší do 8.B nešla. Možná si nemusela pořizovat tolik dětí, když nesnáší ranní vstávání, říkala si každý den, když za tmy a za zvuku dětského vřískání odhazovala peřinu a s ní i teplo. 

Ale ta zoufalá touha, když jí bylo dvaatřicet a stále byla bez dětí a bez partnera, tak tu si pořád pamatuje. A ví, že by se teď cítila daleko prabídněji, i když by mohla ležet v klidu celé dopoledne. Ví, že měla štěstí, že v třiatřiceti ulovila snadnou kořist, právě rozvedeného pětačtyřicátníka, který měl jedno malé dítě (Báru, dnes chodící do 8. třídy). Chňapla po něm, než se stačil rozkoukat. Asi si to trochu nezasloužil. Chtěl se po rozvodu, který byl krutý a zlý, nadechnout vzduchu volnosti, a ona ho svedla na první večírku, kde se objevil, a hned do měsíce, hned po prvním sexu, s ním otěhotněla. Měla kliku. 

2014/02/06

Krasobruslení, babička a já

Koukám na krasobruslení. Unášející hudba. Dvojice plující po zmrzlém parketu. Tanec na ledě. Krasobruslení měla ráda babička. Věta, kterou otec, její syn, říká vždy, když se objeví na televizní obrazovce přenos z mistrovství světa, Evropy či čehosi jiného. Hlavně taneční dvojice, hnedle upřesňuje. 

A to je ten můj důvod, proč mám tenhle sport ráda. A proč mě rozechvívá. Připadám si babičce blíž. Té osobě, jejíž jediná vnučka jsem. Té osobě, co zemřela před tím, než se moji rodiče vzali. Na světě jsme se minuly o dva roky. Nic, nic kromě krve nás nespojuje. Mám pocit, že z ní nic nemám. Podobu, povahu, zájmy. Nic. Ale přiznávám se, moc o ní nevím. 

2014/02/03

Když máte čas

Když dospějeme a dostudujeme, přestaneme mít všechen čas světa. Dny trávíme v práci. Zbytek času představuje únava, cesta z/do práce, telefonáty s rodiči, kafe s kamarády a večery s partnerem u televize. Abych nekřivdila těm lepším z nás, někteří sem zvládnout natěsnat i sportovní aktivity. 

V tomhle čase je volného času, kdy na nic nemusíme myslet, nedostatek (nebo se nám to alespoň zdá). Významem toaletního papíru se začneme zabývat, až když nahmatáme prázdnou ruličku. Z ledničky občas vyhodíme zplesnivělou skleničku čehosi. Prach utřeme jednou za týden (nebo za dva), ale jen na nejviditelnějších místech (na oprášení rámů obrazů, k čemuž bychom potřebovali přinést židli z druhého pokoje, nemáme energii, chuť a hlavně čas).