věnováno tátovi
Příběh o
životě mé babičky, kterou jsem nikdy nepoznala. Člověk píše příběhy vymyšlené,
člověk píše příběhy inspirované svými přáteli, člověk píše příběhy lidí, které náhodně na své životní pouti potkal. Já
přesto nejraději píšu o své rodině, o svém dětstvím, o dřívější době. O tom
krásném, těžkém, pravdivém a mne se dotýkajícím. Možná tím, že jsem nepoznala
svého dědu, svoji babičku, a o druhé již taky přišla, mám potřebu si je
připomínat, zhmotnit do slov, tak, aby tu byli se mnou, teď a napořád.
To, co se
chystáte číst, je částečně pravda, v ostatním pracovala moje představivost, jak
si myslím, že to bylo, nebo jak bych chtěla, aby to bylo. Ale to pro vás jako
čtenáře není důležité, pro vás je to příběh života Marie Dočkalové. A já si
jen přeji, abyste pochopili.
******
"No tak holka neřvi. Tím si k ničemu nepomůžeš. Na, tady máš kapesník, utři si ten nos." Maruška popotáhne nosem a natáhne se pro podávaný kapesník. Vysmrká se a zase se rozvzlyká. "No tak Maruš, prosím tě, nejsi první holka, co na ni kluk na vojně zapomněl, no." A teď už Maruška pláče pořádně. Teta Marta zalomí směrem k nebi rukama jako by říkala ty to vidíš, Bože, ty to vidíš.
"Když já ho mám pořád ráda. A on mi slíbil, že se vrátí." začne Maruška, když se trošku uklidní.
"Slíbil, slíbil. Ale nevrátil. Vždyť vojna mu skončila před dvěma měsíci, a on tu ještě není. Ten už se tady neobjeví."
Maruška se zase naplno rozbrečí. "Když já, když já...já...já jsem těhotná!" vyjde s pravdou konečně ven.
Teta Marta ustrne v pohybu a posadí se na židli. "Ty jedna holka nešťastná!" A tak na sebe ty dvě koukají přes stůl s omyvatelným ubrusem, na kterém se střídají hnědé a bílé kostky. A hodiny na zdi odbívají šestou.