Ráno

Je ráno, děti odešly do školy, vrátil se k ní do ložnice, paprsky slunce se protahují mezerami závěsů, a on neví, co má dělat. Měl by ji obejmout, vynadat nebo pomilovat? Neví, nikdy nevěděl. Celé desetiletí už tápe a je nejistý. On, co denně rozhoduje o lidských osudech v soudní síni, si neumí poradit se ženou. 

Už tři dny mlčí. Zase ho to zaskočilo, když to přišlo. Tři měsíce byla pohoda, předtím dva týdny mlčení, a teď je to tady znovu. Nadzvedne peřinu, vítá ho teplo, přitiskne se k jejím zádům. Tak rád by zavřel oči a byl v poklidném polospánku. Jenže i když nemluví, nebo právě proto, visí ve vzduchu napětí. Smutek a pláč. Kolikrát to ještě vydrží? Mít pro ni pochopení. Protože pro něj ho nikdo nemá. Je muž, jeho úkolem je být oporou druhému a ne se pitvat ve svých pocitech (stejně by to neuměl). 

Tenkej led

Probudí ji klapnutí dveří, šel si zaběhat. Nechá zavřené oči a vychutnává si ticho. Tohle je její jediná chvilka, kdy je sama se sebou. Ráda by ještě spala, ale o tuhle chvíli se připravit nechat nemůže. Nepodívá se na notifikace na mobilu, ví, že jich je tam dost. Každý den má každý potřebu si posílat zprávy. To nechápe. Ona, když nemusí, tak to nedělá. Na druhou stranu zase všechno lepší než telefonování. To úplně nesnáší. 

Ještě víc nesnáší jeho v těch běžeckých elasťákách. Víc nesexy oblečení na mužích snad neexistuje. Zajímalo by ji, zda ho někdo vymyslel jako vtip nebo pomstu. Tohle přece nikdo nemohl myslet vážně, ne? I když muži jsou toho schopní – jde o praktičnost, odpor vzduchu, větru, vody, cokoliv, zrychlí tě to, její muž jí je schopný vykládat o tom hodiny. 

Maková panenka

Sukně kolem ní vlaje, na eskalátoru, červená s modrými puntíky, letní a lehká, jako teď ona. Možná až moc, pomyslí si, lehce by ji život mohl odfouknout. Nebuď dramatická, řekne si. Tohle se děje den co den, někdo odejde a jinde život začne. A teď to udělala ona. Svému muži, svým dětem. Pro sebe! To neznamená, že je to o to snazší. Denní salvy pláče jsou její současnost. 

Dnes je první den, kdy jsou letní teploty. Chodníky žhnou, zmrzliny tečou po dětských prstech, ale ona neví jestli i po prstech jejích dětí.  A to je ono. Poprvé zažívá střídavku. Je sobota a ona je volná. Nic nemusí. Nemusí Nic. A tak rychle ráno zaplula do pantoflí a vyrazila do města. 

Úklid

Zase vytahuje vysavač, jako každý den. Dřív vysávala jednou za týden, dva. Teď klidně i dvakrát za den. Furt vidí smítka prachu, kde se berou? a proč je nevnímala dřív? Proč jí dřív tak nevadily a dokázala je přejít? To teď neumí. 

Je to tak uspokojivé – podlaha zbavená prachu. Nikde ani smítko, čisto. Tak jednoduché nastavit řád. Kéž by to tak šlo i v životě. Jenže nejde, jí to nejde. Bortí se jí, co dvanáct let budovala. Manželství, rodina, domov. Dřív naplněná slova pomalu splaskla jako pouťové balónky a teď už neobsahují nic. Jsou dutá, a tak se v nich už jen ozývá minulost.

Příprava na nový týden

Byla neděle. Nový týden na spadnutí, bylo třeba se na něj připravit. Vyžehlit košile Janovi, studuje práva, tak musí dobře vypadat, upéct buchtu, aby měli ke svačině něco dobrého a připravit si zástěru do kabelky. Už teď z toho byla unavená, a to teprve seděla v křesle u ranního kafe. Zase vstala v pět. Nemohla si pomoc, únava pro ni byla míň než možnost prožít ráno o samotě.

Začátek pracovního dne

„Copak si dáte?“

„Jedno chai latte a banana bread, prosím.“

Sedne si ke kulatému bílému stolečku, na nepohodlnou, ale designovou židli. Z tašky vytáhne bílý počítač. Vše je bílé, jako sníh, který venku není, i když je únor. Co bys chtěla v Praze, řekl by její otec. Co by – trochu bílého poprašku, který pocukruje šeď života v tom jejím hlavním městě.

Čelenka

Tohle jí byl čert dlužen. Mrzne, místo aby pospíchala domů k počítači, potom co odvedla Jíťu do ranní družiny, tak se prochází v parku. Nikdo nikde, pár běžících bláznů a psů s rozespalým páníčkem v teplákách na vodítku. Jde k dětskému hřišti, snad to tady najde.

Včera se na Jíťu tak moc rozzlobila, když přišla domů bez čelenky. Po dlouhé době ji někam pustí samotnou a hned ta holka vyvede tohle. Zrovna měla tu novou, kvalitní, co jí dala k Vánocům.  Proč vždycky člověk ztrácí to nejlepší. S holkama někde blbne na hřišti, zapomene se, a takhle to dopadá.

Stoly mého života

Mám nový stůl – poprvé v životě jsem se na jeho výběru podílela sama. A to mne přivedlo k tomu udělat si souhrn mých osudových stolů. Bude to k něčemu? Přijdu vůbec na něco, co se k nim váže? Nevím, sama se ráda nechám překvapit.

První stůl je v mém životě dodnes. Je to jídelní stůl v kuchyňském koutě, tam, kde jsem prožila dětství. Je černý, lesklý, jemný – celý život se mi líbil. Bohužel na něm vždy byl ubrus, a tak málokdy byl vidět. Vždy jsem si přála, aby nebyl zakrytý, ale mamka se bála, že by se poničil, tak se mi toto přání splnilo, jen když jsem měnila ubrus nebo na stůl dávala deku s prostěradlem, když jsem se chystala žehlit.

Čekání

Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, je tu ticho. Přišla dřív, potřebuje si to prožít předtím, než se to stane.

Než skončí kroužek. Než začne kroužek. Než dítě vyjde ze školy. U lékaře, než vás vezmou na vyšetření. Než začne koncert. Než začne fotbalový zápas. Než se naučí napsat B. Než pochopí dělení. A trojčlenku!

A to nemluví o těch prvních letech, kdy šlo zase o vývojové čekání – než vyroste první zub, než začne léz po čtyřech, chodit, než začne mluvit, než půjde do školky.

Potkají se

Potkají se dva. Uprostřed parku. Na konci léta. Na začátku dne. On ve sportovním, ona v elegantním. Běh a schůzka. Potkají se dva. Muž a žena. Blíží se k sobě. Nevědí, že teď se poznají a jejich svět se o šedesát pět stupňů pootočí. Ale ještě ne.

Sedí znaveni

Je večer, devět hodin, dítě spí, Josef a Mirka sedí na gauči znavení. Vydýchávají den a vzpamatovávají se z uspávání. Bylo to intenzivní, těžko říct co víc. Napsat všechny ty scripty, neusnout na zbytečných poradách nebo učit dítě na nočník a zabránit mu v úniku pod auta? Nevědí. Nikdo je nerozsoudí. Každý si myslí svý. Jen večer, tam bojují spolu. Proti řvoucímu démonovi, co nasál energii z jedné lahvičky mléka a dvaceti minut spánku, a teď se jí nechce vzdát. Ohlušující hukot předspánkové hodiny je připravil o sluch. Nedokáží naslouchat druhému. Jeden kouká na Netflix, druhý na Instagram. Obrazovky televize a mobilu jsou skvělý paraván před druhým, před sebou, před nimi.

Bez prostoru

Rychle oplachuje talíře, aby je mohla dát do myčky. Jirka to nedělá, jenže pak o to častěji musí čistit myčku, a to je horší než zdržení s talířem. Chvátá, ruce chvátají, ví, že Madla se v pokojíčku začne za chvíli nudit. Včera slyšela, když šla z nákupu, část rozhovoru - Byla to jeptiška, šla na přechodu na červenou, asi chvátala na mši. - To se nedá si tohle hned nezapsat s tím, to by se mohlo hodit, co se stalo, světýlko zájmu zablikalo. Mami, proč mne neposloucháš, tahá ji za kardigan Madluška, já už chci na hřiště. Nebo mi pusť pohádku. Tak nic, teď ten motiv nemá čas rozvíjet. Zabouchne dvířka myčky, popadne Madlu do náruče, zatočí se s ní, kolotoč volá, vezmeme bundu a jdeme. Klíče, zabouchnutí dveří. Jsou venku.

S hlavou dolů

Zaujímám pozici psa s hlavou dolů, nebo střechy, záleží na lektorce jógy, a uklidňuji dech. Krev v hlavě, pnutí v podkolení ve snaze mít natažené nohy, a čekám. Čekám, až se myšlenky vypaří z hlavy, přeskupí  nebo na jiné jógové kouzlo, které mi dnes pomůže zapomenout. Na to, jak mám skvělý život a přitom si na něj stěžuju. A jemu to vadí. Mně to vadí. Dětem to vadí. Všem to vadí. Všichni se ale tváříme, že to tak není, vše je v pořádku, dokonalý. Máme se, máme je, mají nás. Ale já se v tom ztratila, a teď se hroutím jako záchod z mariášových karet. Jo, to sedí, mám pocit, že padám do – však vy víte. A to mne taky štve, ani to neumím pojmenovat za použití jadrných slov. Nebyla jsem k tomu vychovaná, hodná holčička ošklivě nemluví. Vzdoruju všemu, ale ani s tímhle neumím hnout. Jak mám pak hnout s celým svým životem. Zatím hnu pozadím, propadne se do pozice kobry. Připadám si jak lachtan, co se plácá na suchu. Asi takovým lachtanem opravdu jsem, neumím se nadechnout a vykřičet co chci. Místo toho sípu a lapám, tápám, co že to vlastně chci. Shavasana, pozice mrtvoly, moje oblíbená poloha, ale dnes je mi z ní ouzko, je to pozice, co uzavírá lekci, a já mám teď pocit, že z ní nevstanu, ale zůstanu v ní celý zbytek života. Namaste, je čas jít domů.

Dialog dvou žen

Máme sraz v kavárně Letec, S Jitkou jsme se domlouvaly hrozně dlouho. Nesu jí pár bodýček po Tomáškovi a Vášovi, snad jejich Helence budou. Vzala jsem ty nejhezčí a samozřejmě neutrální. 

Jsem tu první, sedám si ke stolku, ze kterého dobře uvidím, až přijde. A hlavně k takovému, u kterého nebude obsluze vadit kočárek. Já už naštěstí mám děti ve škole a školce, ale Jitka přijede s miminem, ta ho doma ani v žádném zařízení nechat nemůže. Díky tomu, že je na mateřské, se ale spolu můžeme vidět. Objednám si cappuccino a banana bread.

Užívám si zvuků kavárny – syčení páry, hukot kávovaru, cinkot lžičky o talířek, zvuk otevíraných dveří. A to už je Jitka, která se snaží kočárkem zatlačit dveře dovnitř, aby ji pustily dál. Vstanu a jdu jí pomoc.

Vzpomínková fotografie

Jsi u moře, sedíš na tenkém šálu, který si už deset let vozíš všude. Seděla jsi na něm u různých moří a oceánů, v letadlech se do něj halila, nebo z něj dělala šálu. Teď jsi tady. U moře.

Kolem tebe běhá syn, bláznivě, nekontrolovatelně. Radostně jako racek kroužící nad vámi. Patou ryje do písku kolo, mami, pojď si zahrát sumo! Zvedneš se, samozřejmě, i když bys raději jen nastavila tvář slunci a zavřela si oči, a jdeš se přetlačovat. Je to smích.

Zima dlouhá, nekonečná

Zima dlouhá, nekonečná. Šedivé nebe, Eliška v šále zahalená. Jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví proč, prostě to tak v těchto dnech dělá. Od do pracovat, pak zavřít dveře a nekonečnou šedí jít – jedno zda do posilovny, do kavárny na kafe, s kamarádkou nebo knížkou, nebo do Billy pro pečivo, aby děti měly něco na svačinu, protože už teď je třeba myslet na zítřek. 

Eliška, v šále zahalená, myslí na slunce, které ještě týdny neohřeje její kůži ani duši. Zima dlouhá, nekonečná, jí nesluší. Kily tuku se zahaluje, protože slunce nesvítí a tráva nevoní. Všude šeď a kamínky z posypu. Roztátý sníh po krajích silnice křičí leden nekončí.

Za oknem lázeňským

Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.

Nedělní oběd

Rachocení klíčů v zámku oznamuje její příchod, a tak ví, že až dveře otevře, matka už tam bude stát. A taky jo. „Ahoj mami." „Ahoj Eli, jdete akorát včas, kuře bude za patnáct minut. Kde je Petr, ještě v autě?" Nakukuje matka přes její rameno do tmavé chodby, kde už světlo na časovač dávno zhaslo, takže nic vidět nemůže, i když se o to snaží. No, spíš nic vidět nemůže, protože není, kdo by šel a světlo znovu rozsvítil.

„Vždyť jsem ti říkala, že asi dorazím sama. Petr..." Než stihne přidat důvod jeho nepřítomnosti, už zase mluví matka. „Já vím, ale když tu nebyl i minule, tak jsem myslela, těšili jsme se na něj s tatínkem. Nebo jsme mu něco udělali, že sem nechce?" A bez nadechnutí pokračuje. „No, co se dá dělat. Tak už se zuj, vem si pantofle a jdi za tátou do obýváku, zase tam má určitě puštěnou televizi, já se divím, že to furt může poslouchat, já jdu zatím mrknout na to kuře."

Minimalistická pohádka

Maminka měla ráda tatínka. Tatínek měl rád maminku. A aby té lásky bylo víc, přišla k nim Dcerka. A aby jim bylo na světě ještě veseleji, objevil se Synáček. Tak si šťastně žili po celý život. Akorát že vůbec. Období vzdoru, pláče, řevu, vzteku. Spalniček, angín, neštovic. Zvracení, průjem, zácpa. Kašel, rýma, zánět ucha. To vše doplněné rady Babičky a Dědečka, že za nich to bylo jinak, děti poslouchaly, ani nedutaly, nejednu na zadek dostaly.

Cesta do neznáma

Když byla malá, říkali jí, nacestuješ se dost, až budeš velká. A ona tomu věřila, každé dítě věří přeci svým rodičům. Netrvalo to dlouho a byla velká. Dospělá, jak se říká. A necestovala nikam – peníze nebyly, vysoká škola byla. A hlavně nebylo ani s kým se na cesty vydat. A na sólo cestování, to ona nebyla. A tak žila, jako když krájela chleba; tenký plátky úspěchů střídaly zakrojené špalky nezdarů, a zbytek se jí drobil pod rukama. Chleba se nenaučila dobře ukrojit ani do třiceti. A umět žít neuměla stejně tak. Jen školu vystřídala nuda v open spacu.

Moje ulice

V jednom kraji, v jednom malém městě je jedna ulice. Vine se na okraji, má kopečky i spády. Můžete vjet tam, ale zpět ne. Jednosměrka, ve které stávala autobusová zastávka. A protože jsme v kraji, kde hodně sněží, stávalo se, že sněhu napadlo tolik, že musel přijet bagr a nákladní auto a sníh odvážet. Protože jinak by autobus neměl šanci odvést lidi ráno v 5.28 do práce.

(To byla doba, kdy práce začínala v 5.45 a končilo se ve 14.15. To už dneska není, protože se museli pak platit příplatky za práci v noci, a tak se dnes pracuje od šest do půl třetí. Ale vlastně i to už je jedno, protože maminka už je v důchodu. A hlavně zastávku přesunuli o ulici jinam. Možná právě kvůli tomu sněhu, nebo tomu kopečku, co do ulice vede. Kdoví.)

Na chvilku andělem být

Máchá rukama, nahoru a dolů, nohama, od sebe a k sobě, s vervou. Dělá anděla. Přivírá oči, padají jí do nich vločky. Přinášejí radost a studí. Maruško, nechceš už jít domů, podupávání bot a maminčin unavený hlas ji vytrhnou z radosti. Ještě chvilku, mami. 

Musí vstát, opatrně, tak aby neporušila andělíčka. Usměje se na vytlačenou podobu v zemi, povedl se jí. Obejde ho, udělá čárku do sněhu, to je svatozář, mami. Mamka se aspoň trochu pousměje. To jí vrátí radost a hopkavě jde chytit maminku za ruku. Vyrazí domů. 

Ticho neexistuje

Ticho v bytě. Neexistuje. Po ranním odchodu dětí do školy, zaklaply dveře a otevřel se pocit ticha. Ale ticho v bytě neexistuje. Tu hučí myčka, tu vrčí pračka, tu bublá konvice. Ticho neexistuje. Sedím za kuchyňským stolem a žádný stroj jsem do pohybu neuvedla – neperu, nemyju, nevařím. A stejně, ticho neexistuje. Do pravého ucha mi hučí motor ledničky. V obýváku uslyším motory aut, v koupelně kapající kohoutek, v ložnici pláč dítěte z ulice. Ticho neexistuje – alespoň to venkovní. To vnitřní jsem si vytvořila – pět let jsem nebyla. Netvořila, nepsala. Ale ticho přece neexistuje. A tak asi proto jsem teď tady s potřebou zase mluvit. Budu ráda, když se tu občas zase potkáme.

Jediný text za těch pět let, co jsem našla v počítači. Starý dva roky. Tak ho s vámi sdílím. A příště už aktuálně.