Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, je tu ticho. Přišla dřív, potřebuje si to prožít předtím, než se to stane.
Než skončí kroužek. Než začne kroužek. Než dítě vyjde ze
školy. U lékaře, než vás vezmou na vyšetření. Než začne koncert. Než začne fotbalový
zápas. Než se naučí napsat B. Než pochopí dělení. A trojčlenku!
A to nemluví o těch prvních letech, kdy šlo zase o vývojové čekání – než vyroste první zub, než začne léz po čtyřech, chodit, než začne mluvit, než půjde do školky.
Potkají se dva. Uprostřed parku. Na konci léta. Na začátku dne. On ve sportovním, ona v elegantním. Běh a schůzka. Potkají se dva. Muž a žena. Blíží se k sobě. Nevědí, že teď se poznají a jejich svět se o šedesát pět stupňů pootočí. Ale ještě ne.
Je večer, devět hodin, dítě spí, Josef a Mirka sedí na gauči znavení. Vydýchávají den a vzpamatovávají se z uspávání. Bylo to intenzivní, těžko říct co víc. Napsat všechny ty scripty, neusnout na zbytečných poradách nebo učit dítě na nočník a zabránit mu v úniku pod auta? Nevědí. Nikdo je nerozsoudí. Každý si myslí svý. Jen večer, tam bojují spolu. Proti řvoucímu démonovi, co nasál energii z jedné lahvičky mléka a dvaceti minut spánku, a teď se jí nechce vzdát. Ohlušující hukot předspánkové hodiny je připravil o sluch. Nedokáží naslouchat druhému. Jeden kouká na Netflix, druhý na Instagram. Obrazovky televize a mobilu jsou skvělý paraván před druhým, před sebou, před nimi.
Rychle oplachuje talíře, aby je mohla dát do myčky. Jirka to nedělá, jenže pak o to častěji musí čistit myčku, a to je horší než zdržení s talířem. Chvátá, ruce chvátají, ví, že Madla se v pokojíčku začne za chvíli nudit. Včera slyšela, když šla z nákupu, část rozhovoru - Byla to jeptiška, šla na přechodu na červenou, asi chvátala na mši. - To se nedá si tohle hned nezapsat s tím, to by se mohlo hodit, co se stalo, světýlko zájmu zablikalo. Mami, proč mne neposloucháš, tahá ji za kardigan Madluška, já už chci na hřiště. Nebo mi pusť pohádku. Tak nic, teď ten motiv nemá čas rozvíjet. Zabouchne dvířka myčky, popadne Madlu do náruče, zatočí se s ní, kolotoč volá, vezmeme bundu a jdeme. Klíče, zabouchnutí dveří. Jsou venku.
Zaujímám pozici psa s hlavou dolů, nebo střechy, záleží na lektorce jógy, a uklidňuji dech. Krev v hlavě, pnutí v podkolení ve snaze mít natažené nohy, a čekám. Čekám, až se myšlenky vypaří z hlavy, přeskupí nebo na jiné jógové kouzlo, které mi dnes pomůže zapomenout. Na to, jak mám skvělý život a přitom si na něj stěžuju. A jemu to vadí. Mně to vadí. Dětem to vadí. Všem to vadí. Všichni se ale tváříme, že to tak není, vše je v pořádku, dokonalý. Máme se, máme je, mají nás. Ale já se v tom ztratila, a teď se hroutím jako záchod z mariášových karet. Jo, to sedí, mám pocit, že padám do – však vy víte. A to mne taky štve, ani to neumím pojmenovat za použití jadrných slov. Nebyla jsem k tomu vychovaná, hodná holčička ošklivě nemluví. Vzdoruju všemu, ale ani s tímhle neumím hnout. Jak mám pak hnout s celým svým životem. Zatím hnu pozadím, propadne se do pozice kobry. Připadám si jak lachtan, co se plácá na suchu. Asi takovým lachtanem opravdu jsem, neumím se nadechnout a vykřičet co chci. Místo toho sípu a lapám, tápám, co že to vlastně chci. Shavasana, pozice mrtvoly, moje oblíbená poloha, ale dnes je mi z ní ouzko, je to pozice, co uzavírá lekci, a já mám teď pocit, že z ní nevstanu, ale zůstanu v ní celý zbytek života. Namaste, je čas jít domů.
Jsi u moře, sedíš na tenkém šálu, který si už deset let vozíš všude. Seděla jsi na něm u různých moří a oceánů, v letadlech se do něj halila, nebo z něj dělala šálu. Teď jsi tady. U moře.
Kolem tebe běhá syn, bláznivě, nekontrolovatelně. Radostně jako racek kroužící nad vámi. Patou ryje do písku kolo, mami, pojď si zahrát sumo! Zvedneš se, samozřejmě, i když bys raději jen nastavila tvář slunci a zavřela si oči, a jdeš se přetlačovat. Je to smích.
Zima dlouhá, nekonečná. Šedivé nebe, Eliška v šále zahalená. Jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví proč, prostě to tak v těchto dnech dělá. Od do pracovat, pak zavřít dveře a nekonečnou šedí jít – jedno zda do posilovny, do kavárny na kafe, s kamarádkou nebo knížkou, nebo do Billy pro pečivo, aby děti měly něco na svačinu, protože už teď je třeba myslet na zítřek.
Eliška, v šále zahalená, myslí na slunce, které ještě týdny neohřeje její kůži ani duši. Zima dlouhá, nekonečná, jí nesluší. Kily tuku se zahaluje, protože slunce nesvítí a tráva nevoní. Všude šeď a kamínky z posypu. Roztátý sníh po krajích silnice křičí leden nekončí.
Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.
Rachocení klíčů v zámku oznamuje její příchod, a tak ví, že až dveře otevře, matka už tam bude stát. A taky jo. „Ahoj mami." „Ahoj Eli, jdete akorát včas, kuře bude za patnáct minut. Kde je Petr, ještě v autě?" Nakukuje matka přes její rameno do tmavé chodby, kde už světlo na časovač dávno zhaslo, takže nic vidět nemůže, i když se o to snaží. No, spíš nic vidět nemůže, protože není, kdo by šel a světlo znovu rozsvítil.
„Vždyť jsem ti říkala, že asi dorazím sama. Petr..." Než stihne přidat důvod jeho nepřítomnosti, už zase mluví matka. „Já vím, ale když tu nebyl i minule, tak jsem myslela, těšili jsme se na něj s tatínkem. Nebo jsme mu něco udělali, že sem nechce?" A bez nadechnutí pokračuje. „No, co se dá dělat. Tak už se zuj, vem si pantofle a jdi za tátou do obýváku, zase tam má určitě puštěnou televizi, já se divím, že to furt může poslouchat, já jdu zatím mrknout na to kuře."
Maminka měla ráda tatínka. Tatínek měl rád maminku. A aby té lásky bylo víc, přišla k nim Dcerka. A aby jim bylo na světě ještě veseleji, objevil se Synáček. Tak si šťastně žili po celý život. Akorát že vůbec. Období vzdoru, pláče, řevu, vzteku. Spalniček, angín, neštovic. Zvracení, průjem, zácpa. Kašel, rýma, zánět ucha. To vše doplněné rady Babičky a Dědečka, že za nich to bylo jinak, děti poslouchaly, ani nedutaly, nejednu na zadek dostaly.
Když byla malá, říkali jí, nacestuješ se dost, až budeš velká. A ona tomu věřila, každé dítě věří přeci svým rodičům. Netrvalo to dlouho a byla velká. Dospělá, jak se říká. A necestovala nikam – peníze nebyly, vysoká škola byla. A hlavně nebylo ani s kým se na cesty vydat. A na sólo cestování, to ona nebyla. A tak žila, jako když krájela chleba; tenký plátky úspěchů střídaly zakrojené špalky nezdarů, a zbytek se jí drobil pod rukama. Chleba se nenaučila dobře ukrojit ani do třiceti. A umět žít neuměla stejně tak. Jen školu vystřídala nuda v open spacu.
V jednom kraji, v jednom malém městě je jedna ulice. Vine se na okraji, má kopečky i spády. Můžete vjet tam, ale zpět ne. Jednosměrka, ve které stávala autobusová zastávka. A protože jsme v kraji, kde hodně sněží, stávalo se, že sněhu napadlo tolik, že musel přijet bagr a nákladní auto a sníh odvážet. Protože jinak by autobus neměl šanci odvést lidi ráno v 5.28 do práce.
(To byla doba, kdy práce začínala v 5.45 a končilo se ve 14.15. To už dneska není, protože se museli pak platit příplatky za práci v noci, a tak se dnes pracuje od šest do půl třetí. Ale vlastně i to už je jedno, protože maminka už je v důchodu. A hlavně zastávku přesunuli o ulici jinam. Možná právě kvůli tomu sněhu, nebo tomu kopečku, co do ulice vede. Kdoví.)
Máchá rukama, nahoru a dolů, nohama, od sebe a k sobě, s vervou. Dělá anděla. Přivírá oči, padají jí do nich vločky. Přinášejí radost a studí. Maruško, nechceš už jít domů, podupávání bot a maminčin unavený hlas ji vytrhnou z radosti. Ještě chvilku, mami.
Musí vstát, opatrně, tak aby neporušila andělíčka. Usměje se na vytlačenou podobu v zemi, povedl se jí. Obejde ho, udělá čárku do sněhu, to je svatozář, mami. Mamka se aspoň trochu pousměje. To jí vrátí radost a hopkavě jde chytit maminku za ruku. Vyrazí domů.
Ticho v bytě. Neexistuje. Po ranním odchodu dětí do školy, zaklaply dveře a otevřel se pocit ticha. Ale ticho v bytě neexistuje. Tu hučí myčka, tu vrčí pračka, tu bublá konvice. Ticho neexistuje. Sedím za kuchyňským stolem a žádný stroj jsem do pohybu neuvedla – neperu, nemyju, nevařím. A stejně, ticho neexistuje. Do pravého ucha mi hučí motor ledničky. V obýváku uslyším motory aut, v koupelně kapající kohoutek, v ložnici pláč dítěte z ulice. Ticho neexistuje – alespoň to venkovní. To vnitřní jsem si vytvořila – pět let jsem nebyla. Netvořila, nepsala. Ale ticho přece neexistuje. A tak asi proto jsem teď tady s potřebou zase mluvit. Budu ráda, když se tu občas zase potkáme.
Jediný text za těch pět let, co jsem našla v počítači. Starý dva roky. Tak ho s vámi sdílím. A příště už aktuálně.
