Hnědé, teple kaštanové, oči, které na mne dneska hledí jinak. Se zájmem, se starostí, s obavou, s láskou, pátravě, co hledají, proč mne pozorují? Nebo si to celé zase jen vymýšlím a vidím to, co si přeji? Tak proč mi nepředal kelímek, dokud jsem na něj nepohlédla?
Sedím v hluboké sedačce, jemná kůže, příjemná vůně kávových zrn, jsem v kavárně, malé, útulné. Jednoho červencového dopoledne jsem sem vstoupila náhodou, bylo chladno, tak chladno, že jsem ráno vyndala ze skříně podzimní kabát, a celý den jsem toho nelitovala, naopak, měla ho zapnutý až ke krku, pásek těsně přitažený, aby neměla zima kudy vlézt. Ale i tak jsem se potřebovala zahřát, dostat do těla trochu tepla.
Byl to první podnik, na který jsem narazila. Zatlačila do skleněných dveří, šlo to ztuha, vešla, obklopilo mne teplo, přistoupila k pultu. Rozhlížela se po nabídce, přestože jsem věděla, že si dám, to co vždycky. Bílou čokoládu, nápoj na kterém ujíždím už roky, tak nějak ke mne patří, jsem severský typ, bledá, hubená, kůži prosvítající žíly, blondýna, tak nějak mám pocit, že tenhle nápoj ke mne prostě patří. A pak se to stalo. Chtěla jsem zaplatit, při podávání mincí jsem poprvé zvedla hlavu k obsluze.