Stránky

2011/12/31

List z deníku

Hezký večer Deňáku,

Všechno bylo napsáno, všechno bylo prožito, všechno bylo řečeno. Všechno bylo. Jsme jen variací téhož. Variací s opakováním, možná. Nebo snad kombinací něčeho? Nevím, matika mne nikdy nebavila, natož aby mi šla. Co tím ale chci říct je, že nevidím důvod žít, když už všechno bylo. Ne, neboj, nehodlám se zabít. Ne proto, že bych to nedokázala, spolykat prášky zvládne každý, ale proto, že asi mám chuť žít, i když nevím jak a z jakého důvodu. Ale nějaký určitě je.

Návrat nad ránem

Je půl páté, stačí vyjít z uličky a pak už jen výstup do táhlého kopečka, všude klid, ticho. Je léto, teplo, prázdniny. Obloha je poseta hvězdami, čeká nás krásný den. Vše v přírodě se pomalu připravuje na ráno, ještě nesvítá, ale je to na spadnutí, ptáci už se rozezpívávají.

A já se vracím teprve domů, vyjímečně takhle pozdě. Nemám to ráda, tyhle návraty z hospod nad ránem. Co večer začne jako příjemné posezení plné zábavy, vtipu, popovídání (vodnice, maxi mojito, doutníky, vtipy - prostě v rytmu Chinaski - pohoda, klídek, tabáček) se kolem půlnoci přemění v Peklo (to je místní diskotéka, nemá originální název, ale je tu jediná, tak co by se majitelé namáhali). Na druhou stranu název je trefný. Prostory zařízení vhodné tak pro dvacet lidí zpravidla okupuje  desetinásobek.

Láska až za hrob

Umřela mu žena. To se stává. Většina partnerských dvojic je nucena se rozdělit, odchod jedné poloviny, druhá musí ještě žít. Vyjímky jsou, samozřejmě, automobilové nehody, společná sebevražda, potopení Titaniku, prostě co já vím, variant je dost, ale přesto nejčastěji je pár, které se miluje a nechce se dobrovolně rozdělit (rozvody, odchody od rodiny, odchody k milenci) nucen smířit se se smrtí manžela či ky.

A co teď? Jak žít? Jak upravit svoje zvyklosti, zvyky, návyky, pohyby, nahradit společné chvíle něčím jiným či pokračovat v obvyklých činnostech, jen už je provádět sám?

Listí

Sobota. Pro některé možná volný den na nákupy, na výlety, na odpočinek. U nás práce na zahradě.

Zvuk jako když kočka škrábe na dveře, aby ji pustili dovnitř se ohřát. Alespoň mne to tak připadá. Takovéhle myšlenky v hlavě, na sobě vytahané tepláky a obří bunda po - po kom? nemám tušení, od někoho jsme ji prostě dostali, a jak s vděkem rádi přijali! - kdo vám dneska dá něco zadarmo, že? Ale stejně je v ní zima, otřesu se. To je dobře, zahřeješ se prací, odpovídá táta. Asi jsem přemýšlela nahlas.

2011/12/30

Anežka

Byla to hodná ženská, ta Anežka Červenková. Touhle větou babička vždycky začala svoje vyprávění. Určitě to sami dobře znáte, přijeli jste k ní na letní prázdniny, je večer, jste po dobrém jídle, brambory na loupačku s hrnkem mléka, sedí se ještě u stolu, mouchy se líně motají kolem lustru, povídá se. 

Moje babička uměla kouzelně vypravovat. Hodně vzpomínala na své úžasné rodiče, kteří jí a jejím mladším bratrům připravili, přes všechnu dřinu, chudobu a nemoci pohádkové dětství, do kterého ve stáří tak ráda utíkala.

2011/12/29

Sním

Sním
O bílých plážích
po kterých se rozběhnu
do budoucnosti
nebo
alespoň do moře

Bezmasý den

Když je člověk dítě, poslouchat rodiče či prarodiče ho otravuje, a to jako strašně moc. Protáčí oči k nebesům, ale babi to je minulost, dneska se žije jinak, pochop to. A pak sám dospěje a sám vzpomíná. A rád, protože v paměti zůstává jen to hezké nebo to, co zaniklo, není a už nikdy nebude. Je mu z toho krásně a smutno, krásně, že to zažil, smutno, že to už nezažije, prostě smutnokrásně na duši mu je. A těší se, jak jednou za šíleně dlouho dobu, která nastane dřív než se naděje, bude svými vzpomínkami a zážitky trápit zase další pokolení. Koloběh nepřerušíš, ať se snažíš, jak chceš.

Mě je šestadvacet. Děti ještě nemám. Přesto už vzpomínám. Na babiččiny zástěry, sváteční i ty obyčejné na všední den, moje oblíbená zelená šatovka s malou dírkou na pravé kapse, ta babičce totiž moc slušela, jak visí na háčku u kamen, jak jsme pekli housky, vždycky v pátek, bezmasý to den, jak jsme se v neděli vypravovali do kostela, pětikorunu do ruky, kapesníček a zpěvník do druhé a šlo se přes náves na mši, babičce se na zápěstí komíhala malá černá kabelka, snad z padesátých let, stará, nemoderní, na hlavě bílý silonový šátek s růžovou kytičkou.

2011/12/26

Dokud nás smrt nerozdělí

Dokud nás smrt nerozdělí. Když slyšela tato slova v kostele, nedokázala jim dodat úplný význam. Nedokázala si představit, že to ona bude ta, kdo určí, kdy budou rozděleni. To ona určí, kdy smrt přijde, kdy si ho odvede. Stačí jen jedno její slovo a budou rozděleni. Stačí jedno její slovo a odpojí ho od přístrojů. Stačí jedno její slovo a zabije ho.

2011/12/25

Na zastávce

Autobus přijíždí na zastávku včas. Naštěstí, protože jinak bych Honzíka, od rána strašně zlobí, nevím co to do něj zase vjelo, už snad musela ohnout přes koleno a naplácat mu přede všema na zadek. Nervy mám totiž jen jedny a dnešní den byl velmi náročný.

Hádka s mámou, že nám nechce půjčit blbejch třicet tisíc na materiál, máme rozestavěný barák, stojí to strašně moc, ona si na penězích sedí, nepotřebuje  je, co by jí to tedy udělalo. Prý, že mému muži, Martinovi, nevěří, že to stejně propije v hospodě, že už stavíme pět let a pořád máme jen základy, a že už nám tedy pomáhat nebude.

2011/12/23

Odjezd do Vánoc

Před svátky, a před těmi vánočními zejména, jsou autobusová nádraží naplněna prazvláštní směsicí lidí více než obvykle. Schválně jsem si ráno přivstala, poklidila, zabalila (špinavé prádlo, dárky) a vyrazila na Florenc dřív. Jedu domů, ve čtyři. Jízdenku mám, láhev vody v tašce také, nic mi nechybí. Dokonce se mi podařilo ukořistit volnou sedačku v hale. Sedím mezi mladou Němkou (nebo někým kdo čte knížky v němčině) a podsaditým pánem s kulatými brýlovými obroučky.

Dveře se otvírají neustále, spíše nemají šanci se moc zavírat, lidé proudí, sem, tam, sem, sem. Slečna ukusující bagetu, máma s dcerou, dcerka ji pouští za ruku, letí vstříc tátovi, hup a už je v jeho náruči, otec je evidentně cizinec z teplých krajů, mladá holka ve vojensky střiženém kabátě (ale ten byl holky fakt tak krásnej!). Kufry na kolečkách, krosny, tašky, velikánské kufry, tašky s vykukujícími rolemi balicího papíru, igelitky roztodivně tvarované vzbuzují otázky - copak tam jen může být?. 

2011/12/21

Bílou čokoládu s hnědýma očima, prosím

Hnědé, teple kaštanové, oči, které na mne dneska hledí jinak. Se zájmem, se starostí, s obavou, s láskou, pátravě, co hledají, proč mne pozorují? Nebo si to celé zase jen vymýšlím a vidím to, co si přeji? Tak proč mi nepředal kelímek, dokud jsem na něj nepohlédla?

Sedím v hluboké sedačce, jemná kůže, příjemná vůně kávových zrn, jsem v kavárně, malé, útulné. Jednoho červencového dopoledne jsem sem vstoupila náhodou, bylo chladno, tak chladno, že jsem ráno vyndala ze skříně podzimní kabát, a celý den jsem toho nelitovala, naopak, měla ho zapnutý až ke krku, pásek těsně přitažený, aby neměla zima kudy vlézt. Ale i tak jsem se  potřebovala zahřát, dostat do těla trochu tepla. 

Byl to první podnik, na který jsem narazila. Zatlačila do skleněných dveří, šlo to ztuha, vešla, obklopilo mne teplo, přistoupila k pultu. Rozhlížela se po nabídce, přestože jsem věděla, že si dám, to co vždycky. Bílou čokoládu, nápoj na kterém ujíždím už roky, tak nějak ke mne patří, jsem severský typ, bledá, hubená, kůži prosvítající žíly, blondýna, tak nějak mám pocit, že tenhle nápoj ke mne prostě patří. A pak se to stalo. Chtěla jsem zaplatit, při podávání mincí jsem poprvé zvedla hlavu k obsluze.

2011/12/20

Cesta do práce

Dveře se zabouchly. Ráda poslouchala ten zvuk, kdy se dvě gumové části přisají k sobě, aby se staly celkem. Zní jí to jako polibek. Splynou v jednu věc, než je zase někdo násilím otevře. Chtěla jen tak sedět, odpočívat než dorazí do práce. Čekal ji náročný den.

Vzala si sukni. Tu letní, která pokud stojí na slunci, prosvítá. Proč by neukázala nohy, dokud ještě může. Až bude stará, vrásčitá nebude si muset vyčítat, že v mládí prohloupila a nevyužila, co měla od toho nahoře darováno.

Každý den takhle cestuje metrem. Pracuje na druhém konci Prahy, ale jí to nevadí, má ráda ten ranní čas, kdy ještě není úplně probuzena, nechává se unášet davem, zapadne do něj, je součástí tohoto podzemního živočicha, který v zástupu postupuje schody, metro, vystoupit, eskalátory. Eskalátory má obzvláště ráda, tedy spíše tu chvíli před nimi, kdy ji ovane silný vítr, ví, že lehce by se dalo zjistit, co tam proudí, co přesně ho způsobuje, ale to ona nechce vědět. Stačí jí nechat se jím vždy zasáhnout.

2011/12/19

Na stanici

Jak jsme se seznámili? Vy máte teda otázky. A je to vůbec důležité? No dobrá, povím vám to. Na fotbalovém zápase. Můj bratr hraje obránce za naši ves. Pocházím z H., já na ty jejich zápasy moc nechodím. Však si to umíte představit, je to taková překopávaná, jedna vesnice proti sousední, hrají to kluci jen pro zábavu, moc se koukat na to nedá. Přijela jsem domů zrovna na víkend, je tomu tři neděle nazpátek, bylo hezky, nic se mi dělat nechtělo, tak jsem si řekla, že vyrazím, třeba tam potkám Gabču. To je moje spolužačka ze střední, seděly jsme spolu v jedné lavici, víte. Tak jsem tedy šla, tribuny poloprázdné, nikoho známého jsem neviděla, chvíli se tedy koukala, jak to kopou, ale fakt se to nedalo. Navíc bratr seděl na lavičce, tak jsem mu nemohla ani fandit. Rozhodla jsem se, že si dojdu teda pro pivo.

A tam u stánku stál. Kluk v manžestrové bundě a kelímkem desítky v ruce. Jinak tam nikdo nebyl, tak jsme se nějak přirozeně dali do řeči. Byl tu náhodou, prý jen projíždí, měl motorku víte, měl krásné oči, šedé. Byl vtipný, taky že prý bydlí v Praze. Vyměnili jsme si čísla mobilní, tím se nikdy nic nezkazí. Že se někdy ozveme, třeba někam zajdeme. Takhle nezávazně to začalo. Nechce se mi věřit, že jsou to teprve necelé tři týdny, osmnáct dní jenom. A přitom se toho tolik přihodilo. Kdo mohl tušit, co se všechno stane. 

2011/12/17

Dopolední kavárna

Sedím v křesle, počítač před sebou a pracuji. Spíše se o to pokouším. Už nemůžu, bolí mne za krkem. Zaklapnu noťas a napiji se z hrnku, který mám postavený na stole. Práce je náročná a nezajímavá. Koho by také bavilo psát článek o - ne, nebojte, ušetřím vás toho, usnuli byste mi hned na začátku vyprávění.

Je středeční dopoledne. Kavárna je v tuhle dobu tichá, čas jako by se zpomalil. I zvuk je tišší než obvykle.

Tahle provozovna je zapadlá, na okraji Prahy. Potřebovala by opravit, zvenku opadaná omítka moc k návštěvě neláká. Kdo to tady nezná, nemá důvod sem vkročit. Moc lidí sem proto nechodí, což mi vyhovuje. Mám ráda klid na práci. Ale zase ne úplný. Takže ideální prostředí.

2011/12/16

Být starý a umřít

být starý a umřít
ve spánku
netrpět

sen můj, možná tvůj
snad i váš

Rok v měsících

květen
lásky čas
zamiloval jsem se do tebe

červen
zeleň všude kolem nás
nastěhoval jsem si tě do domu

červenec a srpen
horké léto plné jahod
cesta k moři, a zpět

2011/12/15

Večeře

Měla to být jen večeře. Měli jsme se projít, posedět v hezkém prostředí, červené ubrusy s vlnkami po stranách, číšníci nalévající víno do sklenic, nahřáté talíře s těstovinami al dente, s parmazánem navrch, měli jsme si popovídat o práci, o tvém šéfovi, jak tě dusí; o filmech, na které musíme zajít do kina; o knihách, které právě čteme, jejichž příběhy právě prožíváme; měli jsme jít nočními ulicemi pod rozsvícenými lampami domů. Měl to být prostě hezký večer uprostřed týdne, večer, kterých zase tolik nemáme. 

Protiklady

Nesnáším ty tvoje dredy,
tak v protipól k mé uhlazenosti
Miluješ novoty, a já?
Starých časů milovník

Proč, že se protiklady přitahují
Když způsobují bolest největší

Čekání

Sedím v kavárně, v rukách hrnek čaje, je velký, baculatý a především horký, objímám ho oběma rukama, až se šálek v mých rukách ztrácí. Potřebuji se zahřát, potřebuji rozmrznout, jsem celá ztuhlá.

Hlavně se musím zaměstnat, když tu na tebe čekám, je tu hrozný hluk, ruší moje myšlenky, proč lidé tolik mluví, tolik dupou, musí ostatním dokazovat, že existují?, rozčiluje mne to, a přitom vím, že oni za nic nemohou, to to moje asociální chování, nejraději být někde sama, v klidu, bez lidí, hluku, citů...sama, sama s tebou...tebe chci mít pořád u sebe...ale teď tu nejsi...a já trnu hrůzou než dorazíš...měl jsi tu už být...přece by jsi nezapomněl na naši schůzku...takhle mne tu nechat trpět...pořád někdo přichází či odchází...dveře se otvírají a zavírají neustále...pozoruji lidi ve frontě...zaměřuji se na detaily...červené palčáky...tlustá fialová šála...čtyři modré knoflíky na kabátě...dělám to schválně...nechci vidět tváře..beztak budou zamračené...nechci vidět oči...když nejsou tvoje...proč jsme si dali sraz tady?

2011/12/11

Krabička zápalek

Pravé poledne, rozpálené ulice, div se neroztéká asfalt, cítí slanost potu na těle, horkost hlavy, měl si přece jen vzít tu kšiltovku. Uviděl dveře do kavárny, byly pootevřeny, ale nikdo tam nebyl. Zaváhal, ale stejně tam nakoukl, a doufal, že bude otevřeno. Vytáhlý a vyhublý číšník mu odpověděl: Ano, máme otevřeno. I když to tak nevypadá.

Proč tu bylo tak prázdno, bylo nasnadě. Venku krásně, kdo by posedával za žhavým sklem. Jemu to ale vyhovovalo. Sedl si k zadnímu stolku, úplně v rohu, vpravo, nacházel se mezi prosklenou stěnou a  kovovým monstrem, asi nějaké moderní umění. Je v této kavárně poprvé, což není divu, do této části Prahy nechodí. Vlastně nechodí nikam, zná jen cestu z domu na nákup a do práce.

Není to tu moc útulné. Ale je fajn sedět v turistickém centru ruchu města. Plechové stolky, židle taky nic moc. Číšník už je tady. To je rychlost, no když tu nikdo jiný není, tak ještě aby ne. Jak si asi mohl za tu dobu vybrat? Narychlo si volí čokoládový mléčný koktejl. Za minutku mu ho navrčená obsluha pokládá v úzké sklenici na šedou plochu před ním. Ochutná, hm, takže dostal studené kakao, ale osvěží, to je hlavní, nechce nic řešit, zejména se pouštět do sporu s personálem.

Zrcadlo

Večerní sprcha. Něco, na co se celý den snažila nemyslet. Bála se o to v myšlenkách jen zavadit, jen letmý dotek, a bylo to jako by sáhla rukou na něco mazlavého, nechutného, co vyvrhlo otrávené moře.

Ji. 

Jak denního světla ubývá, je čím dál těžší nemyslet, že ji to zase čeká. Věděla, že tu proceduru absolvovat musí, a že ji zvládne. Ale taky věděla, jak ji zase protrpí.

Zrcadlo z koupelny odstranila ihned po návratu, nemohla se vidět, ale i když se snažila vyhýbat pohledu na své tělo, co nejvíce to šlo, nikdy to nejde úplně. Navíc nutnost dotýkat se sebe sama byla ještě horší. Hnusila se sama sebe. Ohyzda, zvrásněná pokožka, nestvůra.

2011/12/10

Vánoční II.

Každý rok měla nejkrásnější výzdobu v ulici. Světýlka v oknech, věnec na dveřích. Letos ale ne. Každý rok už od září přemýšlela do jaké barvy a stylu vše sladí. Nakupovala časopisy, listovala a vytrhávala stránky se zajímavými nápady, na internetu projížděla zahraniční servery, inspirace není nikdy dost. Letos ale ne. 

Nakoupila řetězy, nové ubrusy, svíčky, malé, velké, tlusté, tenké, voňavé i obyčejné. Vyráběla věnce, jeden na dveře, druhý do chodby, třetí na stůl. V listopadu natrhala větvičky, nakoupila stužky a pustila se do práce. 

Vánoční I.

Po roce Vánoce. Neutečeš jim. I kdybys chtěl. Moci odjet někam do teplých krajů, pít sladké koktejly na písečné pláži. Slunce, moře, teplo. Žádní lidé zabalení do péřových bund se zakaboněným obličejem, žádný fronty v obchoďácích, žádný stres. Leda tak ve snu. Ničemu z toho se nevyhneš. Čeká to tu všechno na tebe, stejně jako na nás ostatní.

Do Vánoc necelé tři týdny zbývají, město už je ozdobeno, svítí. Včera jsi viděl prodávat stromky před vstupem do metra. Podivil ses, zdálo se ti to brzo. Co lidé dělají se stromkem, když ho přinesou domů už teď? U tvých rodičů se vždycky na Štědrý den (dobrá, někdy i den dva předem) došlo do lesa a prostě se stromek uřízl. Samozřejmě do vašeho lesa, nic jste nekradli, to se nemá, a už vůbec ne o Vánocích.

2011/12/05

Další víkend

Další víkend, který netrávila podle svých představ. Nesnášela to, měla k tomu odpor, přesto tady byla. Stejně jako minulý týden, stejně jako předminulý, stejně jako třicetdva sobot a nedělí předtím. Po boku svého muže. Chtěla-li s ním trávit čas, musela se přizpůsobit jeho naturelu a vyměnit svoje lenošivé víkendy za lezení po horách, dlouhé štreky na kole či v létě sjíždění Vltavy.

Udělala to, protože byla zamilovaná, a chtěla s ním být. Už je skoro rok vdaná, a pořád to dělá. Jenže už ne proto, že chce být s ním, ale proto, že chce být s ním. Je blázen a tak se bláznivě zamilovala do manželova nejlepšího kamaráda, jeho největšího parťáka.

Dialog o květině

- Jak jsi mi to mohl udělat?
- Vždyť je to jen kytka.
- To jsem si po tom všem od tebe nezasloužila.
- Vždyť jsem ti jenom přinesl pugét.
- Vážně nezasloužila.
- A ani to není pugét, jen malá kytka z květinářství.
- Ty nechápeš, o co jsi mne právě připravil.
- Vždyť je to JENOM blbá kytka! Chtěl jsem se ti prostě omluvit

V hotelovém pokoji

Stanovili jsme si pravidla. Hned na začátku. Přesná, přísná. Taková, která měla pomoci vymezit náš vztah do správných mezí. Náš románek. Jejich stanovováním jsme strávili celé první odpoledne - pravidelné schůzky v úterý a čtvrtek, od čtyř do šesti. První a základní pravidlo. Jako jediné mělo výjimku - bude-li speciální příležitost lze jeden večer přidat, ale nikdy více!, i kdyby byla ta možnost. To už by zavánělo závislostí na sobě.

Pravidlo číslo dvě: Vždy se sejdeme v hotelovém pokoji. Žádná možnost, aby nás spolu někdo viděl, nesmí být zavdána. Další pravidlo: žádné řeči o práci, drahých polovičkách či snad dětech. Za čtvrté: žádné dary, nic osobního. A tak dále, a tak dále. Nebudu tady vše vyjmenovávat, protože ty je znáš, i když jsi je porušil. Poslední a nejdůležitější bylo: žádné city.

Pamatuješ?

Šli jsme vedle sebe po ledě, držela jsem se tě jako klíště, ruku svou v tvém podpaží, silně jsem se k tobě tiskla, klouzalo mi to, to ty hladké podrážky, přivádělo mne to k smíchu, tebe nakonec taky.....pamatuješ?

Čekal jsi na mne v autě, netrpělivě, třikrát jsi zatroubil, stále jsem nešla, naštval ses, už už jsi startoval, a v tu chvíli já vyběhla ze vchodu, v těch zelených šatech bez ramínek, těch od tebe, potěšilo tě to.....pamatuješ?

2011/12/03

Rozchod

Víš, kolikrát už jsem od tebe odešla? Stotřicetšestkrát. V duchu. Pokaždé jsem si v hlavě přehrála celou situaci, jako na divadle. Do poslední repliky, označení kde kdo přesně na jevišti (v bytě, kavárně, ulici) stojí. Některé rozchody byly klidné, jiné divoké. Některé v osamění, jiné před lidmi. Odehrávaly se v noci, odehrávaly se ve dne. Byla jsem opilá, byla jsem střízlivá. Rozcházela jsem se já s tebou, odešel jsi ty. Občas to bylo po oboustranné dohodě, to se nám oběma tak ulevilo.

Rozešla jsem se s tebou v duchu tolikrát, že jsem si neuvědomila, že jednou to přijde i ve skutečnosti. A ono je to tady. Teď, v pátek, v deset třicet. Přišla jsem z přednášky, ty dnes školu nemáš. Chtěli jsme si jen udělat čaj a dát si buchtu, co jsem na byt přivezla od tety, o víkendu mi ji upekla, už tvrdla, bylo potřeba, abychom ji dojedli.

2011/12/02

Jsi, jsem, jsme

Jsi jiný, jsi svůj, jsi to ty
Chodíš brzo spát, brzo vstáváš
Hraješ na kytaru, posloucháš jazz
Rád mi nasloucháš

Jsem jiná, jsem svá, jsem to já
V noci nespím, ve dne sním
Neumím noty, neslyším falešné tóny
Ráda ti vyprávím

2011/12/01

V šuplíku

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.
Stejně jako vloni, předloni, stejně jako v roce třiadevadesátém.
Některá bolest nezmizí nikdy.
Jen se obalí do sametových vrstev uplynulých let.

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.
Otvírala ho výjimečně, jednou za rok, osmého srpna.
Plus občas náhodně, to když se jí podařilo zapomenout, že existuje.
Že to tam někde uložené je.
To vám pak byl šok, když při úklidu na to narazila!
Odskočila, jako kdyby hrozilo uštknutí.