Ležím. Koukám na strop. Vypadá to, že nic nedělám? Ono to tak totiž je. Přesto je ten strop zajímavý. Skládá se z nalepených dřevěných (ve skutečnosti je to polystyren) čtverců. Jeden nám včera upadl. Snášel se k zemi jak křídlo netopýra, zatímco jsem psala emaily. Zaskočilo mě to. Vyděsilo. Neznámý pohyb v místnosti. Nečekané, a proto zvláštní. Muž slíbil, že to o víkendu přilepí. Do té doby budu koukat na tu bílou křičící díru.
Celý strop se skládá zhruba z šedesáti sedmdesáti takových čtverců - a k čemu to, když stačí jeden, aby celek rozbil? A není to tak i v životě? Když vám z vašeho oblíbeného čajového servisu po babičce návštěva jeden hrníček rozbije - už nikdy ten servis nepoužijete pouze se vzpomínkou na babičku, ale i na nešikovnou Jarku. Když si s kamarádkou Lenkou báječně rozumíte, ale pak se vyskytne "jeden problém", který zatíží celé vaše přátelství.