Stránky

2014/11/14

Chybějící díl

Ležím. Koukám na strop. Vypadá to, že nic nedělám? Ono to tak totiž je. Přesto je ten strop zajímavý. Skládá se z nalepených dřevěných (ve skutečnosti je to polystyren) čtverců. Jeden nám včera upadl. Snášel se k zemi jak křídlo netopýra, zatímco jsem psala emaily. Zaskočilo mě to. Vyděsilo. Neznámý pohyb v místnosti. Nečekané, a proto zvláštní. Muž slíbil, že to o víkendu přilepí. Do té doby budu koukat na tu bílou křičící díru.

Celý strop se skládá zhruba z šedesáti sedmdesáti takových čtverců - a k čemu to, když stačí jeden, aby celek rozbil? A není to tak i v životě? Když vám z vašeho oblíbeného čajového servisu po babičce návštěva jeden hrníček rozbije - už nikdy ten servis nepoužijete pouze se vzpomínkou na babičku, ale i na nešikovnou Jarku. Když si s kamarádkou Lenkou báječně rozumíte, ale pak se vyskytne "jeden problém", který zatíží celé vaše přátelství. 

2014/11/11

Audrey za to může!

Kdyby v těch dnech viděl Martu učitel Filip Janda, který ji vedl na střední škole v dramatickém kroužku a který ji neustále kritizoval, že prostě neumí hrát, ani co by se za nehet vlezlo, že nedokáže na obličeji vytvořit grimasu smíchu, radosti ani zděšení, byl by překvapen, jak se mýlil a musel by chtě nechtě přiznat: Ta holka má talent!

A cože to Marta hrála? Přečtěte si kus její role divadelní životní:

Marta hraje šťastnou manželku svému muži, a to i přes to, že už i ona, ona Marta, ví, že on s kdejakou sukní na noční spí. Klasický příklad paní doktorové - pan doktor pořád v práci, chudák, musí se sestřičkami rozptylovat, aby neusnul a mohl případně ošetřovat kluky, co se v pátek po lahvi tequilly v baru mezi sebou pořežou.

2014/11/07

Tápání

V životě občas - dobrá, často - tápu.

Otáčím radiátor na čtyřku. Potřebuji teplo.
Dívám se z okna na kousek Prahy v šedi mlhy. Nevidím jasně.
Sbírám chuchvalce kočičích chlupů roztroušených po podlaze. Ztrácím se v dílčích činnostech.
Dostávám kytku k výročí, na které jsem zapomněla. Jsem zaskočená a nucená být lepší.
Mám svůj maxi vlněný bílý svetr. Cítím se v bezpečí - jsem to já.
Dopoledne spím a těžko vstávám. Jsem unavená.
Máme už adventní kalendář, se kterým se těšíme na odpočítávání.
Dny jdou. Jsem tiše. Nechci je vyplašit. Je dobře.

2014/11/03

Období mlčení

Čím dál delší. Období mlčení.
Není co říct? Ne. Nevidím důvod, proč něco říkat.
Nikdo nenaslouchá. A ti, co ano, mne nepotřebují.
Podzim v křupajícím listí, co padá pod nohy a barví moje představy.
Jsem pevně usazená ve svém životě, i když se kývám ve větru obav a duchů.
Lidé okolo mne prožívají různorodé fáze. Sleduji, podpírám.
Někde přeji naději, nový pohled na svět, držím pěsti.
Někde bych chtěla pomoci, ale vím, že to nejde. Člověk to musí pochopit sám v sobě.
Zametám podlahy. Sedm kupiček prachu. Nové koště dobře mete.
Leštím sklo na stolku, ale pořád tam zůstávají otisky života.
Mám nové boty a chuť na Vánoce.
Jsem manželka, co nezapíná sporák a dělá seminárky do školy.
Jsem bez práce, po lázních, s bolestí v zátylku.
Snažím se být lepší. Nejde mi to. Ani té hloupé coca cole nedokážu odolat.
Místo snídaně přišívám knoflík ke kabátu.
Místo divadla jdeme na hřbitov.
Víte, co všechny tyhle věty znamenají? Ne. A to je dobře.