Už třistašedesátšest dní jsem máma. Je to možné? Tak rychle to uteklo. Malý uzlíček, který
skoro neotevíral očíčka. Zavinovačky, nažehlené pleny, ty nejmenší oblečky.
Křtiny v lednových mrazech. Vítání občánků v prvních šatičkách.
Náušničky, odlitky nožiček, tisíce fotografií. Radost z prvního přetočení,
plazení, stoupání, lezení. Statisíce chvil radosti, štěstí, smíchu. Každý den
držet Modřinku v náručí a dát jí spoustu pus. Hladit ji po hlavičce, když
usíná. Dívat se na ni, jak je ve spánku nádherná. Její soustředěný výraz, když
si hraje s hračkami. Světlé vlásky jako chmýří. Stovky hodin strávených na procházkách s kočárkem.
Radost babiček a dědečků z vnučky. První svátek, první narozeniny. Dorty,
dárky, svíčka, rozzářená očka.
Připadám si stejná. Furt jako holka, co čte a zajímá se o literární svět.
Ráda a často chodím do divadla. S nikým jsem nepřerušila kontakt. Zvládáme
koukat s manželem na filmy i seriály. Máme na sebe čas, povídáme si,
stále, pořád a o všem. Ano, je to všechno v menší míře než předtím, na
druhou stranu člověk je efektivnější a neprozahálí tolik času.
Baví mě stavět z kostek města a věže a hrát si s plyšáky. Stokrát přečíst říkankovou knížku. Honit po pokoji dítě, aby se mu nasadila plenka. Dávat mlíčko, křupku, oběd. Lechtat a poslouchat hlasitý smích malého děťátka. Vidět, že je šťastné a zdravé.
Neměnila bych. Být doma, když kolem vás se batolí miminko. Může být něco
krásnějšího? Ne, zatajuji dech, abych trochu pozdržela čas, neboť to tak hrozně
rychle utíká.