Stoly mého života

Mám nový stůl – poprvé v životě jsem se na jeho výběru podílela sama. A to mne přivedlo k tomu udělat si souhrn mých osudových stolů. Bude to k něčemu? Přijdu vůbec na něco, co se k nim váže? Nevím, sama se ráda nechám překvapit.

První stůl je v mém životě dodnes. Je to jídelní stůl v kuchyňském koutě, tam, kde jsem prožila dětství. Je černý, lesklý, jemný – celý život se mi líbil. Bohužel na něm vždy byl ubrus, a tak málokdy byl vidět. Vždy jsem si přála, aby nebyl zakrytý, ale mamka se bála, že by se poničil, tak se mi toto přání splnilo, jen když jsem měnila ubrus nebo na stůl dávala deku s prostěradlem, když jsem se chystala žehlit.

Čekání

Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, je tu ticho. Přišla dřív, potřebuje si to prožít předtím, než se to stane.

Než skončí kroužek. Než začne kroužek. Než dítě vyjde ze školy. U lékaře, než vás vezmou na vyšetření. Než začne koncert. Než začne fotbalový zápas. Než se naučí napsat B. Než pochopí dělení. A trojčlenku!

A to nemluví o těch prvních letech, kdy šlo zase o vývojové čekání – než vyroste první zub, než začne léz po čtyřech, chodit, než začne mluvit, než půjde do školky.

Potkají se

Potkají se dva. Uprostřed parku. Na konci léta. Na začátku dne. On ve sportovním, ona v elegantním. Běh a schůzka. Potkají se dva. Muž a žena. Blíží se k sobě. Nevědí, že teď se poznají a jejich svět se o šedesát pět stupňů pootočí. Ale ještě ne.

Sedí znaveni

Je večer, devět hodin, dítě spí, Josef a Mirka sedí na gauči znavení. Vydýchávají den a vzpamatovávají se z uspávání. Bylo to intenzivní, těžko říct co víc. Napsat všechny ty scripty, neusnout na zbytečných poradách nebo učit dítě na nočník a zabránit mu v úniku pod auta? Nevědí. Nikdo je nerozsoudí. Každý si myslí svý. Jen večer, tam bojují spolu. Proti řvoucímu démonovi, co nasál energii z jedné lahvičky mléka a dvaceti minut spánku, a teď se jí nechce vzdát. Ohlušující hukot předspánkové hodiny je připravil o sluch. Nedokáží naslouchat druhému. Jeden kouká na Netflix, druhý na Instagram. Obrazovky televize a mobilu jsou skvělý paraván před druhým, před sebou, před nimi.

Bez prostoru

Rychle oplachuje talíře, aby je mohla dát do myčky. Jirka to nedělá, jenže pak o to častěji musí čistit myčku, a to je horší než zdržení s talířem. Chvátá, ruce chvátají, ví, že Madla se v pokojíčku začne za chvíli nudit. Včera slyšela, když šla z nákupu, část rozhovoru - Byla to jeptiška, šla na přechodu na červenou, asi chvátala na mši. - To se nedá si tohle hned nezapsat s tím, to by se mohlo hodit, co se stalo, světýlko zájmu zablikalo. Mami, proč mne neposloucháš, tahá ji za kardigan Madluška, já už chci na hřiště. Nebo mi pusť pohádku. Tak nic, teď ten motiv nemá čas rozvíjet. Zabouchne dvířka myčky, popadne Madlu do náruče, zatočí se s ní, kolotoč volá, vezmeme bundu a jdeme. Klíče, zabouchnutí dveří. Jsou venku.

S hlavou dolů

Zaujímám pozici psa s hlavou dolů, nebo střechy, záleží na lektorce jógy, a uklidňuji dech. Krev v hlavě, pnutí v podkolení ve snaze mít natažené nohy, a čekám. Čekám, až se myšlenky vypaří z hlavy, přeskupí  nebo na jiné jógové kouzlo, které mi dnes pomůže zapomenout. Na to, jak mám skvělý život a přitom si na něj stěžuju. A jemu to vadí. Mně to vadí. Dětem to vadí. Všem to vadí. Všichni se ale tváříme, že to tak není, vše je v pořádku, dokonalý. Máme se, máme je, mají nás. Ale já se v tom ztratila, a teď se hroutím jako záchod z mariášových karet. Jo, to sedí, mám pocit, že padám do – však vy víte. A to mne taky štve, ani to neumím pojmenovat za použití jadrných slov. Nebyla jsem k tomu vychovaná, hodná holčička ošklivě nemluví. Vzdoruju všemu, ale ani s tímhle neumím hnout. Jak mám pak hnout s celým svým životem. Zatím hnu pozadím, propadne se do pozice kobry. Připadám si jak lachtan, co se plácá na suchu. Asi takovým lachtanem opravdu jsem, neumím se nadechnout a vykřičet co chci. Místo toho sípu a lapám, tápám, co že to vlastně chci. Shavasana, pozice mrtvoly, moje oblíbená poloha, ale dnes je mi z ní ouzko, je to pozice, co uzavírá lekci, a já mám teď pocit, že z ní nevstanu, ale zůstanu v ní celý zbytek života. Namaste, je čas jít domů.

Dialog dvou žen

Máme sraz v kavárně Letec, S Jitkou jsme se domlouvaly hrozně dlouho. Nesu jí pár bodýček po Tomáškovi a Vášovi, snad jejich Helence budou. Vzala jsem ty nejhezčí a samozřejmě neutrální. 

Jsem tu první, sedám si ke stolku, ze kterého dobře uvidím, až přijde. A hlavně k takovému, u kterého nebude obsluze vadit kočárek. Já už naštěstí mám děti ve škole a školce, ale Jitka přijede s miminem, ta ho doma ani v žádném zařízení nechat nemůže. Díky tomu, že je na mateřské, se ale spolu můžeme vidět. Objednám si cappuccino a banana bread.

Užívám si zvuků kavárny – syčení páry, hukot kávovaru, cinkot lžičky o talířek, zvuk otevíraných dveří. A to už je Jitka, která se snaží kočárkem zatlačit dveře dovnitř, aby ji pustily dál. Vstanu a jdu jí pomoc.

Vzpomínková fotografie

Jsi u moře, sedíš na tenkém šálu, který si už deset let vozíš všude. Seděla jsi na něm u různých moří a oceánů, v letadlech se do něj halila, nebo z něj dělala šálu. Teď jsi tady. U moře.

Kolem tebe běhá syn, bláznivě, nekontrolovatelně. Radostně jako racek kroužící nad vámi. Patou ryje do písku kolo, mami, pojď si zahrát sumo! Zvedneš se, samozřejmě, i když bys raději jen nastavila tvář slunci a zavřela si oči, a jdeš se přetlačovat. Je to smích.

Zima dlouhá, nekonečná

Zima dlouhá, nekonečná. Šedivé nebe, Eliška v šále zahalená. Jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví proč, prostě to tak v těchto dnech dělá. Od do pracovat, pak zavřít dveře a nekonečnou šedí jít – jedno zda do posilovny, do kavárny na kafe, s kamarádkou nebo knížkou, nebo do Billy pro pečivo, aby děti měly něco na svačinu, protože už teď je třeba myslet na zítřek. 

Eliška, v šále zahalená, myslí na slunce, které ještě týdny neohřeje její kůži ani duši. Zima dlouhá, nekonečná, jí nesluší. Kily tuku se zahaluje, protože slunce nesvítí a tráva nevoní. Všude šeď a kamínky z posypu. Roztátý sníh po krajích silnice křičí leden nekončí.

Za oknem lázeňským

Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.