Stránky

2020/02/23

Jedno chai latte a pár střípků cizích životů, prosím


 Je čtvrteční dopoledne, v bytě vrčí mašinka, Ouško je na kolenou, hraje si. Sklízím prádlo ze sušáku, už aby to bylo, ať můžeme vyrazit ven. Svítí tam, ale je zima, sníh není, ale mráz ano. Ouško nechce chodit, přikurtuju ho tedy do kočárku. Jedeme kolem školky, rozhlížím se, zda neuvidím, jak jde Modřinka na procházku. Zabočíme dvakrát doprava a jsme u pekárny, kam poslední dobou ráda chodím.

Přetlačuji těžké vchodové dveře, zároveň manévruji s kočárkem, otočím ho, dveře s úlevou pouštím, zamžily se mi brýle, jsme vevnitř.

Obklopí mne teplá vůně pečiva. Vyberu stolek, kde snadno zaparkuji s kočárkem. Je to tu malé a příjemné. Vystojím malou frontu, objednám si své chai latte do hrníčku a sovičku pro Ouška. Domů si koupím dvě tyčinky s parmazánem, Modřince sovičku a malinovou limonádu, bude mít radost, až pro ni přijdeme do školky. Usadím se, Ouško je zaměstnán okusováním bábovkových oušek a já vnímám jen kořeněnou horkost svého nápoje a pozoruji cvrkot v kavárně.

2020/01/11

Mé paradoxy


Přemýšlím o budoucnosti tím, že čtu o minulosti jiných lidí. Životopisy, knižní rozhovory, podcasty. Tolik zajímavých osudů, silných osobností, dýchání pro jednu konkrétní věc.
Čerpám představivost skrze dětskou fantazii při hraní. Polepit balonek, aby byl veselejší. Ze šňůrky od bundy mámy si udělat vodítko a hrát si na pejska. Z kočárku udělat mop a hrát si na vytírání. Otočit korunku dolů přes oči a z princezny je tu hnedle rytíř.

2020/01/06

Večer roku


Poličky, na které se snáší prach jako sníh na kapotu aut. Cola s bublinkami ve skleničce školáka jako náhražka alkoholické tekutiny v ruce otce. Ticho v bytě, protože se všichni hádají. Stromeček se blýská pod nánosem třásní, nikdo nevidí jeho zelené jehličí. Ruce v trojobalu od přípravy štědré večeře. Hračky i ponožky zabaleny do stejného červeného papíru s anglickým nápisem. Sedí jich u stolu pět, jeden talíř je navíc. Co by dělali, kdyby někdo cizí opravdu přišel? Oblečení škrtí těla, je sváteční. Pohádka se line z televize do prostoru nikoli do uší. Dnes musí být slavnostní nálada, datum v kalendáři to nařizuje. A pak zazvoní zvoneček a bude tomu konec. Papír se roztrhá, dobrá nálada vybublá, kravata se povolí, břicha naplní. Půjde se spát, spokojeně, je to za námi, už teď se  ̶d̶ě̶s̶í̶m̶e̶  těšíme, že za rok znovu.

2019/12/16

Stříbrná


Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.
EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.
Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.
Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.
Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.
O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.
Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.



2019/12/10

Slunce


Slunce má sílu. V létě ohřívá vodu v rybníce, pozvedá květy rostlin, vyvolává dobrou náladu. V zimě svým pohledem rozpouští ledové kry, vybízí člověka k mrazivé procházce.
Maminka jí povídala, že je její sluníčko. V dětství ji to potěšilo, v telecím období nad tím protáčela oči.
Kolem Slunce se točí náš svět, otáčí se kolem něj planety.
Pak maminka odešla a ona pochopila, že to bylo jinak. Maminka byla slunce, život celé rodiny se točil okolo ní. Neviditelnou, ale potřebnou silou.
K Slunci se nedá přiblížit, člověk by shořel. Kdyby ho nebylo, zmrzl by. Pomáhá nám právě tím, že k Zemi je ideálně daleko, aby jeho teplo sloužilo.
Ty jsi moje slunce. Řekla mu. Usmál se. Potěšeně, jako když to v dětství maminka řekla jí. Vůbec nepochopil, že mu tím chce říct, že jeho silný dotek pálí a vše ničí.
Večer je tma a měsíc.

2019/12/09

Bronzová


Volala mi teta, teď, v pondělí, v poledne, akorát jsem uspala malého, že myje okna a nemá vůbec pocit, že se Vánoce blíží. A to je důvod, proč tyhle texty píšu, protože ty kouzelné adventní chvilky jsou malé a snadno se ve dni ztratí, a to já nechci. 

2019/12/06

Mikulášská


Světýlka v oknech i na tújích v zahradách, obličej zabořený do šály, ruce do kapes, rychlé kroky. Jdu do školky, pro dcerku. Je už tma, půjdeme domů obezřetně, dnes chodí Mikuláš s andělem, ty Marušku netrápí, lehký strach je z čertů. Ruku mi silně tiskne, i když se tváří, že strach nemá, stačí, když kolem nás přejde muž v černé kožené bundě, hned se tep zrychlí. 
V půl páté chodíme ze školky často, ale dnes, když je den, kdy chodí nadpřirozené bytosti, je to jiný, to nás děsí i světla aut. Ve vzduchu cítím síru, povídám, snažím se nastolit tu pravou atmosféru. To teda ne, já ji necítím...já cítím kožich! Procházíme ulicí, povídáme si, šeptem, uslyšíme řinčení řetězů. Bojíme se, ale hezky to v nás trne.

2019/12/03

První adventní


Je posledního listopadu, probouzíme se, venku sněží, Modřinka skáče, Ouško zvedáme do náruče, všichni koukáme z okna, předvánoční doba nám začíná.

Letos jsme se rozhodli si advent užít. A tak jsem v listopadu pobalila všechny dárky (jsou to drobnosti a knížky), upekli jsme s Modřinkou perníčky, plus máme hotový jeden nepečený druh. Pořídili jsme si hvězdu do okna, světýlka do dětského pokoje. Každý den zapalujeme svíčky a děláme si to hezký. Máme nachystaný adventní kalendář/adventní čtení. Abychom se dobře naladili, naplánovali jsme si na tento víkend návštěvu adventních trhů v Brně.

2019/11/29

Předvánoční na semaforech


Motor hučí, na přední sklo dopadají kapky, teploty vysoko nad nulou, atmosféra hodně pod nulou. Jsou tu. Po roce zase Vánoce. To nám chybělo, pomyslí si Petr, ukazováčkem poklepává do volantu, uklidňuje ho to. Vytáčí to ale Mirku, která sedí vedle něho. Už osm let, jak neustále všem připomíná. Vždycky to řekne tónem, který vám prozradí, že neví, jak se to jenom mohlo stát, je to vůbec možný, a kroutí u toho nechápavě hlavou.

2019/11/25

Když je ti pět, když je ti dvacet pět


Stojí na zahradě, mračí se. V ruce má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Měla by mít radost a hrát si s ním. Nemůže. Není její. Půjčila si ho ze školky. Bez dovolení. Zítra ho tam vrátí, řekla si, když odcházela. Ale teď ji pohltila černota. Udělala něco zlého. Jenže napravit to může až ráno. Má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Chce se jí brečet.