Ráno

Je ráno, děti odešly do školy, vrátil se k ní do ložnice, paprsky slunce se protahují mezerami závěsů, a on neví, co má dělat. Měl by ji obejmout, vynadat nebo pomilovat? Neví, nikdy nevěděl. Celé desetiletí už tápe a je nejistý. On, co denně rozhoduje o lidských osudech v soudní síni, si neumí poradit se ženou. 

Už tři dny mlčí. Zase ho to zaskočilo, když to přišlo. Tři měsíce byla pohoda, předtím dva týdny mlčení, a teď je to tady znovu. Nadzvedne peřinu, vítá ho teplo, přitiskne se k jejím zádům. Tak rád by zavřel oči a byl v poklidném polospánku. Jenže i když nemluví, nebo právě proto, visí ve vzduchu napětí. Smutek a pláč. Kolikrát to ještě vydrží? Mít pro ni pochopení. Protože pro něj ho nikdo nemá. Je muž, jeho úkolem je být oporou druhému a ne se pitvat ve svých pocitech (stejně by to neuměl). 

Tenkej led

Probudí ji klapnutí dveří, šel si zaběhat. Nechá zavřené oči a vychutnává si ticho. Tohle je její jediná chvilka, kdy je sama se sebou. Ráda by ještě spala, ale o tuhle chvíli se připravit nechat nemůže. Nepodívá se na notifikace na mobilu, ví, že jich je tam dost. Každý den má každý potřebu si posílat zprávy. To nechápe. Ona, když nemusí, tak to nedělá. Na druhou stranu zase všechno lepší než telefonování. To úplně nesnáší. 

Ještě víc nesnáší jeho v těch běžeckých elasťákách. Víc nesexy oblečení na mužích snad neexistuje. Zajímalo by ji, zda ho někdo vymyslel jako vtip nebo pomstu. Tohle přece nikdo nemohl myslet vážně, ne? I když muži jsou toho schopní – jde o praktičnost, odpor vzduchu, větru, vody, cokoliv, zrychlí tě to, její muž jí je schopný vykládat o tom hodiny. 

Maková panenka

Sukně kolem ní vlaje, na eskalátoru, červená s modrými puntíky, letní a lehká, jako teď ona. Možná až moc, pomyslí si, lehce by ji život mohl odfouknout. Nebuď dramatická, řekne si. Tohle se děje den co den, někdo odejde a jinde život začne. A teď to udělala ona. Svému muži, svým dětem. Pro sebe! To neznamená, že je to o to snazší. Denní salvy pláče jsou její současnost. 

Dnes je první den, kdy jsou letní teploty. Chodníky žhnou, zmrzliny tečou po dětských prstech, ale ona neví jestli i po prstech jejích dětí.  A to je ono. Poprvé zažívá střídavku. Je sobota a ona je volná. Nic nemusí. Nemusí Nic. A tak rychle ráno zaplula do pantoflí a vyrazila do města. 

Úklid

Zase vytahuje vysavač, jako každý den. Dřív vysávala jednou za týden, dva. Teď klidně i dvakrát za den. Furt vidí smítka prachu, kde se berou? a proč je nevnímala dřív? Proč jí dřív tak nevadily a dokázala je přejít? To teď neumí. 

Je to tak uspokojivé – podlaha zbavená prachu. Nikde ani smítko, čisto. Tak jednoduché nastavit řád. Kéž by to tak šlo i v životě. Jenže nejde, jí to nejde. Bortí se jí, co dvanáct let budovala. Manželství, rodina, domov. Dřív naplněná slova pomalu splaskla jako pouťové balónky a teď už neobsahují nic. Jsou dutá, a tak se v nich už jen ozývá minulost.

Příprava na nový týden

Byla neděle. Nový týden na spadnutí, bylo třeba se na něj připravit. Vyžehlit košile Janovi, studuje práva, tak musí dobře vypadat, upéct buchtu, aby měli ke svačině něco dobrého a připravit si zástěru do kabelky. Už teď z toho byla unavená, a to teprve seděla v křesle u ranního kafe. Zase vstala v pět. Nemohla si pomoc, únava pro ni byla míň než možnost prožít ráno o samotě.

Začátek pracovního dne

„Copak si dáte?“

„Jedno chai latte a banana bread, prosím.“

Sedne si ke kulatému bílému stolečku, na nepohodlnou, ale designovou židli. Z tašky vytáhne bílý počítač. Vše je bílé, jako sníh, který venku není, i když je únor. Co bys chtěla v Praze, řekl by její otec. Co by – trochu bílého poprašku, který pocukruje šeď života v tom jejím hlavním městě.

Čelenka

Tohle jí byl čert dlužen. Mrzne, místo aby pospíchala domů k počítači, potom co odvedla Jíťu do ranní družiny, tak se prochází v parku. Nikdo nikde, pár běžících bláznů a psů s rozespalým páníčkem v teplákách na vodítku. Jde k dětskému hřišti, snad to tady najde.

Včera se na Jíťu tak moc rozzlobila, když přišla domů bez čelenky. Po dlouhé době ji někam pustí samotnou a hned ta holka vyvede tohle. Zrovna měla tu novou, kvalitní, co jí dala k Vánocům.  Proč vždycky člověk ztrácí to nejlepší. S holkama někde blbne na hřišti, zapomene se, a takhle to dopadá.

Stoly mého života

Mám nový stůl – poprvé v životě jsem se na jeho výběru podílela sama. A to mne přivedlo k tomu udělat si souhrn mých osudových stolů. Bude to k něčemu? Přijdu vůbec na něco, co se k nim váže? Nevím, sama se ráda nechám překvapit.

První stůl je v mém životě dodnes. Je to jídelní stůl v kuchyňském koutě, tam, kde jsem prožila dětství. Je černý, lesklý, jemný – celý život se mi líbil. Bohužel na něm vždy byl ubrus, a tak málokdy byl vidět. Vždy jsem si přála, aby nebyl zakrytý, ale mamka se bála, že by se poničil, tak se mi toto přání splnilo, jen když jsem měnila ubrus nebo na stůl dávala deku s prostěradlem, když jsem se chystala žehlit.

Čekání

Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, je tu ticho. Přišla dřív, potřebuje si to prožít předtím, než se to stane.

Než skončí kroužek. Než začne kroužek. Než dítě vyjde ze školy. U lékaře, než vás vezmou na vyšetření. Než začne koncert. Než začne fotbalový zápas. Než se naučí napsat B. Než pochopí dělení. A trojčlenku!

A to nemluví o těch prvních letech, kdy šlo zase o vývojové čekání – než vyroste první zub, než začne léz po čtyřech, chodit, než začne mluvit, než půjde do školky.

Potkají se

Potkají se dva. Uprostřed parku. Na konci léta. Na začátku dne. On ve sportovním, ona v elegantním. Běh a schůzka. Potkají se dva. Muž a žena. Blíží se k sobě. Nevědí, že teď se poznají a jejich svět se o šedesát pět stupňů pootočí. Ale ještě ne.