Stránky

2017/06/10

Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.
Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.
Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.
Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.
Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.
Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.
V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.
Tak to je.

Kavárenský rozhovor


Irena: Sedneme si na zahrádku, když je tak hezky.
Marie: Ale pod slunečník, ať na nás moc nesvítí.
Irena: Jasně, vždyť to pere.
Marie: Ale když fouká, tak je až zima.
Servírka: Dobrý den, co si dáte.
Irena:  Kávu.
Marie: Bezinkovou limonádu.
Irena: Tohle město je furt rozkopaný. Teď u toho kostela, to je hrozný.
Marie: Já nevím, proč to pořád dělaj.
Irena: Chtěla jsem jet domů už dneska, ale v sobotu mám ještě bazén a nikdy jsem tam nebyla, tak si tam zajdu.
Marie: To si zajdi. Je to tam pěkný.

2017/06/08

U stolu

Ještě jeden krok a vkročím do místnosti plné stolů s bílými ubrusy, ťukání berlí, líného bzukotu hlasů. Je ráno, je čas snídaně. Jsem v lázních. Vezmu skleničku z tácu, strčím ji pod trysku a držím palec na žlutém tlačítku tak dlouho, dokud sklo není naplněno jablečným džusem. Rozhlížím se po rozlehlém prostoru. Padesát stolů. Hledám takový, kde bude nepocintaný ubrus, příbor a zároveň sklizeno špinavé nádobí od těch, co už se nasytili dosyta. Nejraději, aby u něj nikdo neseděl. Támhle vzadu jeden, že by..Zkusím to a položím si tam skleničku. Postupně si nanosím hrneček s ostružinovým čajem, mističku s ovocným jogurtem - a pak mi zazvoní telefon. Neslyším, prosím vydržte, vybíhám na chodbu.

2017/06/07

Ženská marnivost

Dnes se počasí chová jako ženská - neví, co chce. Chvilku dovolí ukázat se sluníčku, občas se zamračí a vymačká oblaka z nadbytečné vody, někdy se rychle prohání po okolí a fouká lidem do uší prázdnotu.
Jak se mají mé nálady neproměňovat, když se den kolem mne takhle točí? Zrovna dnes! 
Utíkám do bezpečí své oblíbené kavárny v podloubí. Objednám si cappuccino a jsem ráda, že jsem před marnivostí počasí utekla do měkkého křesla. Z kabelky vytáhnu pomačkaný čtverečkovaný papír vytržený ráno narychlo z notesu. Nadechnu se a narovnám ho. Soustředím se na pečlivé uhlazení hranou ruky všech hor a výstupků na něm. Tady to je. Černé na bílém. Mám se přiznat a říct ano? Mám říct ne, i když ho miluji, jen abych pro něj zůstala čistá, a ztratit ho?

Paní Šubrtová

Žila byla jedna stará babička - a opravdu žila a byla, neboť já jsem ji v dětství znala. Bydlela ob dvě chalupy od babičky. Ve starém, malém, polorozpadlém domečku, který držely pohromadě dva sousední nalepené domy. Ke stavení vedla cesta po strmém kopci, takže auta návštěvy raději parkovali pod ním a vyšlapali ho. Lidi vydrží víc než automobil.

2017/06/05

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.

2017/05/30

Lázeňské zápisky V

Zahájení 863. lázeňské sezóny probíhá tento víkend. Je to tu přelidněné, přestánkované a přeplněné hlukem a davy lidí.
Procházím kolem langošů XXL, dřevěných růží, porcelánových hrnečků, bramborových spirál, dětských čepiček. Unikám hluboko do parku na lavičku.
Čtu. Zajdu si na výstavu místního grafika. A ještě na jednu pohádkovou do zámku.  Kupuji si knihu, pro radost a aby bylo co číst v příštích dnech.
V neděli ráno na mši. A na věž. Z výšky se stánky proměnily ve stánečky složené ze sirek. Vidím vyhozené peřiny z okna. Je krásný den.
Teď sedím na terase. Téměř nikdo tu není. Do uší mi proniká soundtrack k La La Landu.
Myslím na Modřinku, která teď cestuje na Vysočinu.
Těším se na večerní koncerty, které jsem si vyhlídla v programu (Čechomor).
Nemluvím. 
Koukám se. 
Snažím se léčit - po těle, ale hlavně na duši. 

Je mi smutno.

2017/05/26

Lázeňské zápisky IV

Pátek odpoledne, vlakové nádraží, tři hodiny, slunce praží, slzy se mi derou do očí. Modřinka a manžel přijíždějí.

Můj lázeňský pobyt dostává jiný rozměr. Pokoj se zaplňuje dětskou postýlkou, hračkami, kočárkem. Místo sterilní nudy je tu exploze kostiček a plyšáků.

Dlouhé i krátké procházky parkem. Krmení kačenek. Hodiny na dětském hřišti. Moje odbíhání na procedury. Opičky. Muž marod. Acylpyrin, Vincentka tabletka. Klavír a známé melodie. Nákup knížek. A bot.

2017/05/17

Lázeňské zápisky III

17.5.

Sedím v pohodlném a stylovém křesle. Počítač spokojeně vrčí na malém kulatém stolečku. Je to ideální místo na psaní. Hned když jsem v pondělí vešla do tohoto pokoje, věděla jsem, že tady budu psát.
Z okna vidím vznášející se černé notičky, které demonstrují, že se tento dům jmenuje Beethoven.
Dnes poprvé zažívám trochu zklidnění, pomalu přivykám lázeňskému rytmu. Mám za sebou svojí druhou nejoblíbenější proceduru (pomalu tu před vámi rozkrývám svůj žebříček:-)) perličkovou koupel. Bublinky poskakující kolem vás v plechové vaně. Dorážejí na vaše stehna, ruce, záda, skotačí s nimi a svaly jsou z toho vyplesklé a unavené.

2017/05/16

Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.