Tělo

Na chvíli mít nehmotné tělo.

Nepoznat tuhle všechnu bolest.

Nebolet.

Rozpor: cizí ruce pomáhají, ale i ubližují.

Dotýkají se.

Bolí to.

Strhávají oblečení.

Otírají přirození.

V hlavě vzpomínky

Ráno

Je ráno, děti odešly do školy, vrátil se k ní do ložnice, paprsky slunce se protahují mezerami závěsů, a on neví, co má dělat. Měl by ji obejmout, vynadat nebo pomilovat? Neví, nikdy nevěděl. Celé desetiletí už tápe a je nejistý. On, co denně rozhoduje o lidských osudech v soudní síni, si neumí poradit se ženou. 

Už tři dny mlčí. Zase ho to zaskočilo, když to přišlo. Tři měsíce byla pohoda, předtím dva týdny mlčení, a teď je to tady znovu. Nadzvedne peřinu, vítá ho teplo, přitiskne se k jejím zádům. Tak rád by zavřel oči a byl v poklidném polospánku. Jenže i když nemluví, nebo právě proto, visí ve vzduchu napětí. Smutek a pláč. Kolikrát to ještě vydrží? Mít pro ni pochopení. Protože pro něj ho nikdo nemá. Je muž, jeho úkolem je být oporou druhému a ne se pitvat ve svých pocitech (stejně by to neuměl). 

Tenkej led

Probudí ji klapnutí dveří, šel si zaběhat. Nechá zavřené oči a vychutnává si ticho. Tohle je její jediná chvilka, kdy je sama se sebou. Ráda by ještě spala, ale o tuhle chvíli se připravit nechat nemůže. Nepodívá se na notifikace na mobilu, ví, že jich je tam dost. Každý den má každý potřebu si posílat zprávy. To nechápe. Ona, když nemusí, tak to nedělá. Na druhou stranu zase všechno lepší než telefonování. To úplně nesnáší. 

Ještě víc nesnáší jeho v těch běžeckých elasťákách. Víc nesexy oblečení na mužích snad neexistuje. Zajímalo by ji, zda ho někdo vymyslel jako vtip nebo pomstu. Tohle přece nikdo nemohl myslet vážně, ne? I když muži jsou toho schopní – jde o praktičnost, odpor vzduchu, větru, vody, cokoliv, zrychlí tě to, její muž jí je schopný vykládat o tom hodiny.