Stránky

2012/10/28

2012/10/27

Příští období

V zimě sním o jaru,
kdy louka rozkvete.

Na jaře sním o létě,
kdy voda v rybníce
ke koupání mě svede.

V létě sním o podzimu,
kdy spadané listí
pod nohama zašustí.

Na podzim sním o zimě,
kdy se budu klouzat po ledu.

Proč místo snění o budoucím
přítomné vychutnat nesvedu?

Počasí


- První sníh přišel letos opravdu brzo, vždyť na stromech je ještě tolik žlutýho a červenýho listí.
- To tedy ano.

Z dálky by to mohlo vypadat, že u toho kulatého stolečku sedí dva blízcí si lidé. Jenže oko by vás klamalo, zato sluch by vám dokázal, že se mluví pouze o počasí. To vděčně věčné únikové téma! Když už nevíte, co říct, a do politiky se pouštět nechcete, tak jen počasí vás může zachránit.

Říká se, nedej na slova, ale na činy, gesta, neverbální komunikace je víc. Jenže někdy slova jsou jen slova. Co se řekne, to platí. To, že tomu nevěříme, a hledáme za tím něco víc, to je už náš problém.

2012/10/19

Zamlžení


Na probuzení mobilem si nikdy nezvykla, a proto používala nadále, jak by řekla její dcera Natálka, zlatý budík na klíček. Ne, že by bylo takhle vstávání jednodušší, to ne. Jen ji uklidňoval večerní rituál natahování budíku. Vzala ho levou rukou z poličky, těsně před tím, než se rozhodla zhasnout a ukončit den, otočila zadní stranou k sobě a pravou rukou otáčela a natahovala. Poslouchala ten nezaměnitelný zvuk, vnímala jak dodává ručičkám energii, které se s novým elánem rozejdou rychleji (pocitově, skutečně nemá moc měnit plynutí času).

2012/10/08

Vztahový rybník


Včera byla vlahá červnová noc, na obloze dobře rozeznatelný Malý vůz, když jsem při své pravidelné procházce zaslechl tento rozhovor. Nebylo to záměrné, ale Ajax (jsem velký fanda fotbalu) se mi zaběhl do křoví. Po prvních větách už jsem, přiznávám svoji slabost, neodolal a poslouchal dál. Odpusťte to starému dědkovi a čtěte, však já vím, že také jste zvědavi.

2012/10/07

Jedna věta

Můj otec byl voják. Takhle prostě, pouhá čtyři slova namísto deseti vět, odpovídám na dotazy týkající se mého otce. Nepotřebuji přídavná jména. K tomu, abych ho charakterizovala, nejsou potřeba. Samozřejmě, že byl složitá osobnost, každý jsme z vícero vrstev, ale podstata v jeho případě byla dána jeho povoláním. 

Řeklo se v pět, tak tady budete v pět, oblečení do komínků, vše muselo být uklizeno, vše muselo být umyto, nikde smítko prachu, žádné odmlouvání, ticho tam! 

2012/10/04

Můj neden


Když ráno zaspíte, je ze dne den blbec, když si spálíte jazyk o horkou kávu z plastového kelímku (odkdy je tak vřelá? vždyť vždycky se rozčiluju, že je to hned studené!) je to den blbec na druhou, když k tomu navíc na poradu zapomenete přinést podklady pro svou prezentaci, je to bez diskuze den blbec na entou, a to nemluvím o zlomeném podpatku u nových lodiček. Prostě když se nedaří, tak se holt nedaří.
Už aby byl člověk doma, zalezl do vany a na vše zapomněl.
Jenže o tom si můžu nechat jen zdát.
"Jani, tady to mi prosím okopíruj, pětkrát, dej mi to pak na stůj, ju?"
"Prosím vás, kde je ta publikace o Středočeském kraji?"
"Paní Jelínková, udělejte nám dvě kafíčka."
Jak je možný, že je teprve půl dvanácté??
"Samozřejmě, okopíruju, vodu převařím, knížku najdu." ale teď mi dejte pokoj! Jdu na oběd.
Vyjdu z budovy, zahnu za roh do KFC a dám si kafe. Zase z kelímku. Neobjednám nic jiného. Stejně jako nesnídám nic jiného. Havlíček s Cajthamlovou by ze mě radost neměli. Chtěla bych umět jíst jako normální lidi, jenže když mě jídlo prostě nebaví. A co mě nebaví, nedělám. Moje hubená postava je toho důkazem.
Pauza končí, tak zase přejít ulici a vklouznout za stůl s tím neustále vyzvánějícím telefonem. Nějak to tu do čtyř musím vydržet. Musím vydržet.
"Nashledanou, paní Jelínková."
"Tak ahoj, Jani."
"Janinko, mějte hezký víkend."
No jo, on začíná víkend! "Nashledanou." A ať vás dlouho nevidím!
Je po práci, stojím před najednou ztichlou budovou a nějak se mi domů nechce. A předtím jsem se tak těšila. Nechám si ujet tramvaj, jdu pěšky. Prohlížím výlohy, na nic konkrétního nemyslím, snad jen, že musím poslat tetě narozeninové přání, a paní Omáčkové kondolenční. A taky zrušit nedělní oběd u tchyně, Mirek je nějak nachcípanej, tak tam raději nepojedeme. Taky bych měla konečně donést kabáty do čistírny, za chvilku už budou potřeba. Umejt okna, to je hlavně potřeba. To bych třeba mohla zítra. Jenže Mirek bude prskat, že mu není dobře, a já dělám průvan. Měla bych koupit kotletu a udělat mu ji, jak jí má rád. A z kosti udělat silnej vývar. Taky dojet do Tesca, doma došlo od toaleťáku přes savo po rejži všechno.
Tohle, že je žádné přemejšlení?
A teď se to stalo - ten zlomenej podpatek, který se objevil hned v první větě.
 "Kruci," zanadávám, to mi ještě tak chybělo. Balancuju na jedné noze, nechci upadnout. A zjišťuju, že jsem asi kouzelnice, protože mě všichni míjejí jako bych tu nebyla. Už je to tak, umím se stát neviditelnou.
Prší.
Jasně, proč ne.
Vzdávám to, sundávám druhou botu a taky ulamuju její podpatek, rve mi to srdce, ale bosa po pražských ulicích fakt jít nemohu.
I tak jdu nepřirozeně, ale je mi to fuk, všechno je mi fuk. Hlavně ať už jsem doma, naleju si dvojku červeného a budu si číst.
Odemykám, konečně chvilka klidu. "Lásko, koupila jsi mi cigarety?" Chvilka klidu?