Nedělní oběd

Rachocení klíčů v zámku oznamuje její příchod, a tak ví, že až dveře otevře, matka už tam bude stát. A taky jo. „Ahoj mami." „Ahoj Eli, jdete akorát včas, kuře bude za patnáct minut. Kde je Petr, ještě v autě?" Nakukuje matka přes její rameno do tmavé chodby, kde už světlo na časovač dávno zhaslo, takže nic vidět nemůže, i když se o to snaží. No, spíš nic vidět nemůže, protože není, kdo by šel a světlo znovu rozsvítil.

„Vždyť jsem ti říkala, že asi dorazím sama. Petr..." Než stihne přidat důvod jeho nepřítomnosti, už zase mluví matka. „Já vím, ale když tu nebyl i minule, tak jsem myslela, těšili jsme se na něj s tatínkem. Nebo jsme mu něco udělali, že sem nechce?" A bez nadechnutí pokračuje. „No, co se dá dělat. Tak už se zuj, vem si pantofle a jdi za tátou do obýváku, zase tam má určitě puštěnou televizi, já se divím, že to furt může poslouchat, já jdu zatím mrknout na to kuře."

Eliška si poslušně vezme příšerné růžové chlupaté pantofle, které jsou tu pro ni nachystané už 162 týdnů. S úsměvem si vybaví, že jí je matka slavnostně podala, když sem poprvé přišla na návštěvu po odstěhování k Petrovi. Chápala hned tenkrát, že to byla pro rodiče velká věc, bylo jí 34, táta už dávno nad ní zlomil hůl, že by se někdy ještě vdala a rozrodila. A pak přišla ta pohádková postava zubního laboranta Petra. Byla láska, po roce svatba. A jak to bývá v pohádce dál? A žili šťastně dokud…doteď.

Eliška zaťuká na dveře do obýváku, i když jsou pootevřené, vstoupí. Tak jako pantofle v chodbě, tak i pohled na tátu, sedícího v křesle s ovladačem v levé ruce, se opakuje každou návštěvu. Tentokrát ji to až dojme. Asi stárne. A taky vidí, že on stárne.

„Čau děvče, koukni, zase vytahuje graf, že si nedá pokoj, šašek je to," táta samozřejmě komentuje dění v televizním studiu. „Tak si sedni, máma celé dopoledne lítá v kuchyni, neví, co by  všechno uvařila." „A nemám jí jít na pomoc?" „Poslala tě sem, tak tu buď. Podívej, teď je tam  zase tenhle pitomec." Táta kroutí hlavou a lokne si z lahve piva, kterou má položenou na stolku vedle křesla. „A že si to nenaleješ do skleničky, furt to takhle lemtat," lamentuje máma, která vejde do místnosti, „vypni televizi, a pojďte už obědvat, ať to nevystydne. Eli prostři talíře, jo, i na polévku, udělala jsem bramboračku, jen narychlo, nějak jsem nestíhala, už jsem stará, trvá mi to všechno."

„Ale mami, nejsi stará, vždyť toho stíháš, a máš to jídlo vždycky tak výborný. Že jsi stihla i něco upéct?" „Jen dvě šišky štrúdlu, to je rychlovka, z koupeného těsta, to se nepočítá. A co ten Petr, je nějakej nemocnej? Marek psal, že děti chytly chřipku, zrovna teď, když mají za týden jet na lyže, děti mají jarní prázdniny, víš. Proto dnes nepřišli. I když jsem trochu doufala, že by mohli, navařila jsem toho víc, co kdyby, ale tak to bráchovi aspoň po cestě zavezeš, určitě teď nevědí, co dřív."

„Ale mami, já večer jdu do divadla, tak to bych odsud musela jít brzo." "To je škoda, ale přece to jídlo nevyhodím? Když ty furt někde trajdáš," povzdechla si máma.

Jedí polévku, jedí kuře s rýží, jedí štrúdl….a Eliška, i když to neměla v plánu, hodí doprostřed stolu větu, která ji pořád bolí, ale už ji dovede vyslovit. „S Petrem jsme se rozešli."

„Cože, jak rozešli, jste se pohádali nebo co?" Ptá se matka stále se dívajíc na lžičku, jak nabírá sousto.

„No, normálně rozešli, už spolu prostě nebudeme. Není nám spolu dobře."

„On ti zahýbá? Měla jsi chtít děti hned, já ti to říkala, prej né, tři roky chceme být spolu, pak uvidíme, ve vašem věku! Takovýhle nápady."

„Mami, mami," snaží se Eli dostat ke slovu, ale vlastně neví, co říct. "Nikdo v tom není, ani muž, ani žena, ani dítě…prostě to nefungovalo."

„Jak nefungovalo, vždyť jste se brali ani ne před dvěma lety! Máte spolu hypotéku. Vy to všechno vidíte hrozně jednoduše a při první hádce se hned rozcházíte."

Táta se plně věnuje laskomině na talíři a pořád mlčí. Vlastně to Eli děsí víc, než kdyby taky něco řekl.

„A to jako co, budete dál bydlet spolu nebo chodit k psychologovi nebo co s tím budete dělat? Jak si to představujete?"

Zazvoní telefon. „To bude Marek, já mu řeknu, že mu tam to jídlo odvezeš, jo?" Matka odejde do kuchyně vyřídit hovor.

V jídelně je ticho, táta už dojedl a Elišku přešla chuť.

„První manželství je jako mléčný zub, a ten musí ven."

Kdyby to nebyl táta, a kdyby to nebyla Eliška, šla by ho obejmout, jenže to oni neumí. Tak jen dál v tichu sedí a řekne „Díky tati."

Od táty, který jí říkal, od dvaadvaceti, aby se vdala a měla děti, od táty, který teď má před sebou třiceti sedmiletou dceru, která se bude rozvádět a nemá žádné děti, je to největší podpora. Největší podpora od táty, který je ženatý pětačtyřicet let, s její mámou. Váží si toho. Tak moje manželství bylo mléčný zub, pomyslí si.

Máma se vrací, "Tak Marek s tím počítá, že se tam stavíš, děti už snad lepší, tak o ty hory nepřijdou. Chce ještě někdo kousek štrúdlu? Ne, tak já to zabalím dětem."