Stoly mého života

Mám nový stůl – poprvé v životě jsem se na jeho výběru podílela sama. A to mne přivedlo k tomu udělat si souhrn mých osudových stolů. Bude to k něčemu? Přijdu vůbec na něco, co se k nim váže? Nevím, sama se ráda nechám překvapit.

První stůl je v mém životě dodnes. Je to jídelní stůl v kuchyňském koutě, tam, kde jsem prožila dětství. Je černý, lesklý, jemný – celý život se mi líbil. Bohužel na něm vždy byl ubrus, a tak málokdy byl vidět. Vždy jsem si přála, aby nebyl zakrytý, ale mamka se bála, že by se poničil, tak se mi toto přání splnilo, jen když jsem měnila ubrus nebo na stůl dávala deku s prostěradlem, když jsem se chystala žehlit.

Za oknem lázeňským

Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.

Stříbrná

Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.

EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.

Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.

Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.

Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.

O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.

Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.

První adventní

Je posledního listopadu, probouzíme se, venku sněží, Modřinka skáče, Ouško zvedáme do náruče, všichni koukáme z okna, předvánoční doba nám začíná.

Letos jsme se rozhodli si advent užít. A tak jsem v listopadu pobalila všechny dárky (jsou to drobnosti a knížky), upekli jsme s Modřinkou perníčky, plus máme hotový jeden nepečený druh. Pořídili jsme si hvězdu do okna, světýlka do dětského pokoje. Každý den zapalujeme svíčky a děláme si to hezký. Máme nachystaný adventní kalendář/adventní čtení. Abychom se dobře naladili, naplánovali jsme si na tento víkend návštěvu adventních trhů v Brně.

Na pláži

Fouká vítr, nafukuje bundy, lidé vypadají jako zvířátka z kaštanů a sirek, slunce se schovává za mraky, ale občas se zvědavě podívá, co že to tam ti malí bláhoví človíčkové dělají. Moře mlsně ochutnává písek z pláže a na oplátku tam zanechává mušle. Hrad z písku, trochu se rozpadá, pohozený růžový kyblíček pomalovaný princeznami z Disney pohádky, nehraný smích dětí. Dospělí odevzdaně rozpláclí na dece, na písku, na trávě. Kdekoliv, jen zavřít oči a moci na pár minut opustit svůj svět. 

Vodopád myšlenek

Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima, naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti, tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy příště, snad.

Paní Šubrtová

Žila byla jedna stará babička - a opravdu žila a byla, neboť já jsem ji v dětství znala. Bydlela ob dvě chalupy od babičky. Ve starém, malém, polorozpadlém domečku, který držely pohromadě dva sousední nalepené domy. Ke stavení vedla cesta po strmém kopci, takže auta návštěvy raději parkovali pod ním a vyšlapali ho. Lidi vydrží víc než automobil.

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.

Lázeňské zápisky IV

Pátek odpoledne, vlakové nádraží, tři hodiny, slunce praží, slzy se mi derou do očí. Modřinka a manžel přijíždějí.

Můj lázeňský pobyt dostává jiný rozměr. Pokoj se zaplňuje dětskou postýlkou, hračkami, kočárkem. Místo sterilní nudy je tu exploze kostiček a plyšáků.

Dlouhé i krátké procházky parkem. Krmení kačenek. Hodiny na dětském hřišti. Moje odbíhání na procedury. Opičky. Muž marod. Acylpyrin, Vincentka tabletka. Klavír a známé melodie. Nákup knížek. A bot.

Proměny reality

Po týdnu opět ve své realitě. Minulý týden jsem byla v té minulé. U rodičů. V rodném domě. V malém městě. Po půl roce.

Procházela jsem místnostmi; vybavovala si hodiny, co jsem seděla na klekačce a učila se z červených sešitů; koukala jsem s Modřinkou z okna, tak jako léta koukal děda (a házel nám jablko, cmundu); přejížděla prstem po poličkách, které jsem každou sobotu zbavovala prachu; hodinu ležela ve vaně s bohatou pěnou a jako před lety koukala nahoru na matné sklo okna.

A jedeme dál

Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží! Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku. Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.

Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.

Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat, věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.

Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň. Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy, krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.

Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky nový roku za tu zimní krásu.

S Modřinkou na odběrech

Mít dítě přináší nejrůznější okamžiky. Štěstí, když vidíte jeho úsměv, mávání ručičkou, slyšíte smích. Nadšení, když poprvé zvedne hlavičku, přetočí se, udělá krok. Radost, když vidíte, jak rozbaluje dárky, jak víská a mazlí se s plyšákem. Nervy na pochodu, když vám už dvacet minut zdrhá bez plíny a vy ho ne a ne donutit, aby se nechalo přebalit. Nebo když urve lištu, dvacetkrát vyndá složené prádlo ze šuplíku.

První rok

Už třistašedesátšest dní jsem máma. Je to možné? Tak rychle to uteklo. Malý uzlíček, který skoro neotevíral očíčka. Zavinovačky, nažehlené pleny, ty nejmenší oblečky. Křtiny v lednových mrazech. Vítání občánků v prvních šatičkách. Náušničky, odlitky nožiček, tisíce fotografií. Radost z prvního přetočení, plazení, stoupání, lezení. Statisíce chvil radosti, štěstí, smíchu. Každý den držet Modřinku v náručí a dát jí spoustu pus. Hladit ji po hlavičce, když usíná. Dívat se na ni, jak je ve spánku nádherná. Její soustředěný výraz, když si hraje s hračkami. Světlé vlásky jako chmýří. Stovky hodin strávených na procházkách s kočárkem. Radost babiček a dědečků z vnučky. První svátek, první narozeniny. Dorty, dárky, svíčka, rozzářená očka.

Připadám si stejná. Furt jako holka, co čte a zajímá se o literární svět. Ráda a často chodím do divadla. S nikým jsem nepřerušila kontakt. Zvládáme koukat s manželem na filmy i seriály. Máme na sebe čas, povídáme si, stále, pořád a o všem. Ano, je to všechno v menší míře než předtím, na druhou stranu člověk je efektivnější a neprozahálí tolik času.

Baví mě stavět z kostek města a věže a hrát si s plyšáky. Stokrát přečíst říkankovou knížku. Honit po pokoji dítě, aby se mu nasadila plenka. Dávat mlíčko, křupku, oběd. Lechtat a poslouchat hlasitý smích malého děťátka. Vidět, že je šťastné a zdravé.

Neměnila bych. Být doma, když kolem vás se batolí miminko. Může být něco krásnějšího? Ne, zatajuji dech, abych trochu pozdržela čas, neboť to tak hrozně rychle utíká.

Záhadný pár

Jsme na svatbě. Je tak jiná, než ta naše před dvěma lety. Veselá, rozverná. Bohatá na tanec, počet svatebčanů i koláčků. Vdává se mi kamarádka, se kterou jsem se celé čtyři roky dělila o školní lavici. Jsem šťastná, že je ona šťastná.

Atmosféra je uvolněná. Otec pyšný a dojatý, maminka lehce nervózní. Tak to má být. Dívám se na tuhle svatbu, vzpomínám na svoji a tisknu ruku manželovi. Pocit lehkosti, svátečnosti, výjimečnosti jistě umocňuje to, že je to náš první volný společný večer od narození Modřinky (což je už devět měsíců!).

Sněží, sněží, sněží

Zasněžená Praha. Už třetí den. To tu dlouho nebylo. Jak je krásná! Střechy domů pocukrované bílou vatou něhy. Vyvolává to pocit čistoty. Obloha jak těžká duchna, ze které se sype peří; a sype a sype a sype. Ticho je tišší než obvykle. Když vcházíme do bytu, musíme oklepat jednu nohu o druhou. A stejně pod botami zůstane mokrý otisk jako důkaz, že se nám sníh nezdá. 

Kozačky, hrabla, čepice, prohrnovači, dým z komínů, zpožděná doprava, dřevěné sáňky, stopy ve sněhu, vřískající děti. Jo, mám tohle období ráda. I přes negativa - mokro v botách, mokro ve vlasech, tlačení kočárku neprohrnutou cestou, vysušené ruce, červený nos, nepohyblivost při pěti vrstvách oblečení - mám tuto dobu ráda. Snášející se vločky mi vytváří moderní vzor na jinak nudném černém kabátě, malí sněhuláčci mě zdraví zpoza plotů, ústa schovaná do chundelaté šály. 

Věděla jsem, že přijde. Letos jsem věděla, že se já a sníh potkáme. Nezklamal mě. Dostavil se na Nový rok, v půl třetí ráno. Tiše jsem stála u okna a vítala se s ním. Udělal mi takovou radost. A měly jsme si toho tolik co říct. 

550 dní a 2 měsíce

Včera  - 550 dní od svatby. 

Dnes - Modřince 2 měsíce.

Zítra - ?

Na dnešek jsem spala 7 hodin v kuse.

Od porodu jsem přečetla 15 knih.

Některé dny jsou náročné. Jako v pondělí, kdy jsem už nevěděla, jaké to je mít volné ruce. Nebo když léčíme moučnivku či vyrážku. Nebo když se Modřinka svíjí a řve a já vážně netuším proč.

Mateřskou si užívám. Přes den máme s malou svoji pohodu. Papáme, spinkáme, mazlíme se. Koukáme na hračky umístěné na hrazdičce, zkoušíme zvedat hlavičku. Procházkujeme. Čekáme na tatínka. (Ano, už používám to šílené my.)

S mužem máme stále krásný vztah jako na začátku. Teď jen Modřinkou ještě umocněný. Máme na sebe méně času, jsme unavení. Mám radost, že přesto stíháme chodit do divadel (na střídačku), koukat na filmy (přerušované Modřinkou), povídat si.

Prostě zažívám nejkrásnější období života.

PS: Stejně mi pořád nedochází, že jsem máma.

Procházková

Je to součást každého dne. Nachystat fusak a kombinézku. Přenést malou z kolébky. Zababušit ji. Vytočit se z dětského pokoje s kočárkem na chodbu. Přivolat výtah. Sjet dolů. Dostat se přes dvoje vchodové dveře. Uf, konečně venku.

Konečně začíná procházka.

Je hezký podzim. Slunce svítí, listí se zabarvuje do krásných odstínů. Po zemi jsou spadané kaštany, tak krásné ve své novosti. Neodolám a sbírám. Dávám do kapsy. Hladím. Uklidňují. Hřejí.

Listí šumí pod nohama svoji listopadovou písničku. Jedu uličkami mezi rodinnými domky. Krásně jsou osvětleny poledním sluncem. Každou chvíli se zastavuji a nakukuji do kočárku. Už zase si Modřinka přetáhla plínku přes obličej. Nerada se nechává rušit světlem při spánku. Dávám prst před její malá ústa a čekám na závan teplého vzduchu. Ano, dýchá. Můžeme jet dál.

Potkávám sousedku. „Zrovna jsem na vás myslela. A vy už jste porodila? Už před měsícem? No vidíte, a já to ani nevím. A jak se jmenuje? Krásné jméno. Můžu se na ni podívat? Já už bych tak chtěla vnoučata, ale ten můj pacholek, a to už je mu prosím pětatřicet, pořád nic. Když budete potřebovat povozit, dejte vědět. Hezký den.“

Jezdí tu hodně maminek, hodně kočárků. Spíše už sporťáků, a často mají vedle sebe capající druhou bytůstku. Ráda se na ně dívám. Ženy ve stejné situaci jako já mi vykouzlují úsměv na tváři.

Kolečka kočárku se stáčí, sjíždím obrubník, lehce to drcne, ale Modřinku to jen příjemně pohoupe ve snu. Užívám si. Že jsem venku, že je krásně, že vozím kočárek, že mám hodné miminko, že jsem máma.

Měním rychlost podle nálady. Jednou jdu svižně, udávám pravidelné tempo. Poslouchám svůj dech, vnímám svoje svaly. Intenzivně prožívám Modřinky přítomnost ve svém životě. Jindy jdu pomalu a kochám se okolím. Tolik věcí, které jsem dříve přehlížela. Cedule s názvy ulic. Ten krásný strom uprostřed cesty. Stará zelená pumpa na vodu.

Moje současnost, naše procházky, moc se mi to líbí.

Nikdy

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem na plastové tyčince objevila dvě čárky. Pro jistotu jsem si udělala ještě jeden test. Stále tam byly! Hodiny jsem byla v nepopsatelném stavu. A tak moc se těšila až večer (byl mráz, tma, šli jsme do kopce, čepice, pára od úst) uvidím tvého tatínka, abych se s ním mohla o to podělit.

Nikdy nezapomenu na všechny ty hodiny strachu, obav, únavy, ultrazvuků, vyšetření, které jsem za ty měsíce prožila. A těch slz, co u toho steklo po mé tváři.

Nikdy nezapomenu na tvoje první pohyby, bublinky radosti to pro mě byly.

Nikdy nezapomenu tvůj první pláč, když mi tě vytáhli z břicha.

Nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když nám tě ukázali a my viděli, že jsi holčička.

A taky na to, když jsi poprvé, ještě celá obalená mázkem, na mě otevřela jedno očko.

DojmoVary

Je tu spousta lidí, tlačí se, narážejí. K tomu ty plakáty, červenej koberec a vzdušné šaty pastelových barev. Má to atmosféru, svoji atmosféru. Ke které patří i dvouhodinové čekání na film. Jsme vybavení - deka, polštářek a knihy to jistí. Vznikají krátkodobá kamarádství s lidmi, co se potkáváme ve frontách. Nemůže chybět hrníček do sbírky. Už čtvrtý.

Rozbalujeme spacáky, střídáme se v minikoupelničce. Nakupujeme ovoce na trhu. Třešně černé jak princezna z cizokrajné pohádky. Drkáme do sebe, když potkáme známou stár. Podívej, hele... Koukáme na filmy. Vtipná komedie s nápadem. Vizuální dokonalost, kdy záběr je jako namalovaný obraz. Trápíme se u dokumentu, ve kterém padne pět vět.

Čteme Festivalový deník, probíráme se anotacemi filmů, na které asi tak koupit lístky. Ty pak stejně nejsou, tak jdeme na něco jiného. Fotíme opravený Národní dům, každodenní snídaně v cukrárně, porcování mečouna. Kupujeme si zmrzlinu a langoše a halušky. Sedíme před Thermalem, jdeme k Puppu s malinovkou v ruce.

Bok po boku, čtyři dny tady a teď. Potřetí spolu. Kupujeme oplatky, tentokrát nejvíce zaujmou ostružinové. Papírový klobouk přendáváme z hlavy na hlavu. Málo spíme. Oranžová šňůrka na krku. Snímání passů.

Máme to tady rádi. Je to milé shledání jako s kamarádem, se kterým se rok nevidíte, pak se potkáte a máte si hned o čem povídat.

3. - 7. července 2015, kviff

Esence

Když jsem před čtyřmi lety onemocněla, trávila jsem delší čas v nemocnici. Bylo to těžké a s nemocí budu bojovat celý život, ale o to tu dnes nejde. A o co tedy? Vzpomněla jsem si na jednu paní, co nám chodila vytírat, umývat koupelnu a vysypávat koš. Uklízečka. Pro nás bezejmenná postarší drobounká dáma, co si potřebovala popovídat. Jednou vyprávěla svůj příběh a jak to u lidí, kteří toho mají dost za sebou bývá, stačilo jí k tomu pár vět. "Můj syn, chytrej kluk, vystudoval tři vysoké školy. Pak se oženil. Jenže ho přejelo auto. A tak teď žiju sama s vnučkou." 

Co na to říct?