Stránky

2013/05/24

Nejtupější odpověď na lásku


Byla noc kostelů, a my nikam nešly. Byly jsme unavené, malátné. Ospalé deštěm a právě skončeným pracovním týdnem. Každá ve svém pokoji, každá ve svém světě. Linda četla pro sebe nově objeveného Bottona. Já pospávala, psala emaily do Ománu, na druhý konec Prahy a do míst, jejichž jméno ani neznám.

"Vyspat se s někým může být nejtupější odpovědí na pocit lásky." de Botton - Architektura štěstí

S touhle větou přišla Linda. Bylo 22.27 a bylo jasné, že četba pro dnešek je u konce. Copak by mohlo tohle přebýt? Raději si jít mýt hlavu.

I mě věta zaujala. Hned jsem v hlavě viděla příběh. Příběh dívky, zamilované a ochotné dát víc než má. Příběh, který není veselý.

Nakonec jsem se rozhodla ho nenapsat. Už teď nad ním začínám slzet, a to znám jen jeho obrysy. Tak nač, nač stvořit bolest.

Přesto poslední věta, která byla mi na mysl dána ihned, už se mnou zůstane:

A tak se s ním vyspala. Aby o něj nepřišla. Stálo to ale za to? Ztratit sama sebe?

Jdu si taky raději umýt vlasy.

Miluna


Miluna byla krasavice, proto buďme shovívaví a o jejím intelektu pomlčme. Po základní škole nastoupila na učňovský obor Číšník/číšnice na místní hotelové škole. Učení ji nebavilo, praxe jí zase moc nešla. Naštěstí existovaly diskotéky. To byla Miluny parketa.

Díky své vysoké a štíhlé postavě mohla nosit přiléhavé topy a kraťásky. Pak už stačilo jen pohodit dlouhými blond vlasy a hned se kolem ní vyrojili tanečníci.

Milunu znal ve městě každý. Vědělo se, že "každému dá". Muži byli vděční za trochu povyražení bez nutnosti vést "hoch" rozhovory.

Miluně bylo devatenáct, když se vdávala. Byla v pátém měsíci. Její matka ze svatby udělala velkou estrádu. Celá ulice byla vyzdobená, všichni sousedi koukali zpoza záclon.

Úterní večerní


Jsem opilá. Nechci být.

Byl to fajn večer. Povídaly jsme, pily jsme. Bylo to prímový!

Já a Linda. Linda a já. A náš byt. A hlavně náš byt. Zbožňujeme ho.

Zbožňujeme náš způsob života.

Divadla, kavárny, kamarády. Volnost, psaní, svobodu.

Stejně je to hezký, když vás má někdo rád.

"Ze ženských autorek čtu jen tebe." Může být větší poklona?

"Líbí se mi, jak překonáváš předsudky."

Věty z kontextu. Co Vám můžou říct? Nic. A přitom...zahrnují celý jeden svět.

(21.5.2013)

2013/05/20

Proměna


Byli dva. Muž a žena.

Znali se léta. On znal její šepot, ona znala jeho humor. Věděli o nedostatcích druhého. Známí přes známé.

Tohle je ale jiné.

Je noc. Leží v posteli. Šepot a humor. Humor a šepot. Pepř a sůl. Humor a šepot.

Nastala změna.

Jsou jeden. Pár. 

2013/05/14

Z okna, na komíny a na mraky

Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Poslouchá ticho a svůj dech. Má volný večer. Mohla by dokoukat konečně ten film, číst knížku, nebo tak něco. Ale nedělá nic. Jen kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Myslí na něj, jako posedlá. Přemýšlí, co asi dělá, jestli si výlet užívá. Nedočkavě se těší na zprávu od něj, snad napíše. Opanuje jí mysl a celé tělo.
Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Najednou jí tělem projede blesk strachu, co když tam v dáli, co když si to rozmyslí? Co když se mu za čelem vyjasní a uvědomí si, že ona za to nestojí. Že za to nestojí, když je to ještě takhle komplikovaný. 
Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. A neví, jestli by to ustála. Po minulým víkendu, kdy se to zlomilo. Ví, že odteď už to bude jen bolet, když to nevyjde. Doteď by to šlo bez větších šrámů. Ale teď už ne, teď už jen bolet, bolet, bolet to bude. 
Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. S nikým, kromě ní, to tak nějak nešlo se tomu vyhnout, o tom nemluvila. Jednak není taková, aby o těchhle věcech říkala na potkání. A taky se bojí, že když slova vyřkne, kouzlo se prolomí, a všechno promění ve zlo. A do třetice, vždyť to stejně lidi nepochopí, zvenčí to vypadá zle, musí působit jako černota, vždyť není tvůj, vždyť, vždyť, to jsi nám holčičko v té Praze chytila móres, to se nedělá.
Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Mraky i komíny pomalu splývají v jedno. Brzy bude tma.

2013/05/07

Co chceš dělat, až ti bude třicet?


„Co chceš dělat, až ti bude třicet?“ zeptalo se mě onehdá ráno, po cestě do práce, moje druhé já.

Na odpověď si nemuselo dlouho počkat, mám jasno, snad až zoufale jasno. „Chci být máma.“

Vždycky o mě tvrdili, že budu dobrá máma. I ti, kteří mě znají do morku kostí, a ještě dál.  Já to nikdy neřešila, připadala jsem si mladá a nepřipravená. Snad oboje je ještě dnes pravda.

2013/05/02

Ještě mládí žít

nasednem na vlak a ujedem
nudě, dnešku, posměšku
ještě jsme dost mladí,
abychom se bavit mohli

nasednem na vlak a pojedem
do Bulharska, za mořem
kamkoliv, kde postavíme stan
a pár zajímavých dní pobydem

nasednem na vlak a ujedem
starostem, konvencím
budem jak pára nad konvicí
nedotknutelní a vařící

********

2013/05/01

Já a Petr

Petr. Čtyři písmena. Jedno jméno. Jeho jméno. Jméno, kterým se volá on, na které se otočí; zarazí se, pomalu zastaví, lenivě pohne hlavou a podívá se na mne. 

Jméno, které pro mne představuje jeho, toho vyzáblého kluka s trošilinku odstávajícíma ušima, až je to roztomilé. Jméno, které když slyším, zadržím dech. Přestávám dýchat, přestávám žít. Desetinu setiny jsem mrtvá, protože nedýchám. Ale ta chvíle, moje smrt, krása a utrpení v jednom. Pro Petra.

Možná jsem ho potkala moc brzo. Bylo mi čtrnáct. Ještě dítě! Dítě školou povinné, sice krátce před nástupem na střední, ale pořád dítě. Ale i kdyby mi bylo o pět let víc, nebyla bych jiná, uvnitř, citově, povahově už jsem byla utvořená. Tělo, ať si dělá, co chce. 

To lidi, to okolí, jejich názory a rozhodnutí, ti to způsobili, to oni.