Byla noc
kostelů, a my nikam nešly. Byly jsme unavené, malátné. Ospalé deštěm a právě
skončeným pracovním týdnem. Každá ve svém pokoji, každá ve svém světě. Linda
četla pro sebe nově objeveného Bottona. Já pospávala, psala emaily do Ománu, na
druhý konec Prahy a do míst, jejichž jméno ani neznám.
"Vyspat
se s někým může být nejtupější odpovědí na pocit lásky." de Botton
- Architektura štěstí
S touhle větou
přišla Linda. Bylo 22.27 a bylo jasné, že četba pro dnešek je u konce. Copak by
mohlo tohle přebýt? Raději si jít mýt hlavu.
I mě věta
zaujala. Hned jsem v hlavě viděla příběh. Příběh dívky, zamilované a ochotné
dát víc než má. Příběh, který není veselý.
Nakonec jsem se
rozhodla ho nenapsat. Už teď nad ním začínám slzet, a to znám jen jeho obrysy.
Tak nač, nač stvořit bolest.
Přesto poslední
věta, která byla mi na mysl dána ihned, už se mnou zůstane:
A tak se s ním vyspala. Aby o něj nepřišla. Stálo to ale
za to? Ztratit sama sebe?
Jdu si taky
raději umýt vlasy.