To je moje

První labuť na cappuccinu, bylo to v Emě, možná proto dodnes moje nejoblíbenější místo na kafe. Lehnout si do čerstvě povlečených peřin, jak zašustí a voní. Ponoření do horké koupele s bílými kopečky pěny. Nová kniha, její specifická vůně dřeva přinášející příběh. Propít se k chai latte, nápoj podzimu. Prstýnek na levé ruce, ráda jím točím, symbol spojení, které je nekonečné. Podélná jizva na břiše, dva řezy, které ke mně přivedly Modřinku a Ouška. Sledovat několik dílů oblíbeného seriálu za sebou, Gilmorky, Přátelé, pořád dokola. Bublinky ve skleničce šampaňského, ladný tvar sklenice, šumění, měnící se hra nápoje, symbol sváteční chvíle. Máminy vánoční ubrusy. Pohled na tváře spících dětí. Vzpomínky na maličké ručičky miminka, a jejich čistou vůni. Ranní návštěva lesa, s tátou na houbách. Oheň v krbu,  pohled do ohně tajemství prozrazuje. Prázdná stránka, která se zaplní mými slovy. Doba strávená přemýšlením nad dárkem, který druhému udělá radost. Sezení u radiátoru, žebra topení v zádech, pálí to. Pohyb v moři, sluncem posvěcené. Tělo po bolesti, když je zase dobře. Ranní probuzení bez buzení. Šaty, ve kterých si připadám křehká. On, až na konec světa.

Jedno chai latte a pár střípků cizích životů, prosím

 Je čtvrteční dopoledne, v bytě vrčí mašinka, Ouško je na kolenou, hraje si. Sklízím prádlo ze sušáku, už aby to bylo, ať můžeme vyrazit ven. Svítí tam, ale je zima, sníh není, ale mráz ano. Ouško nechce chodit, přikurtuju ho tedy do kočárku. Jedeme kolem školky, rozhlížím se, zda neuvidím, jak jde Modřinka na procházku. Zabočíme dvakrát doprava a jsme u pekárny, kam poslední dobou ráda chodím.

Přetlačuji těžké vchodové dveře, zároveň manévruji s kočárkem, otočím ho, dveře s úlevou pouštím, zamžily se mi brýle, jsme vevnitř.

Obklopí mne teplá vůně pečiva. Vyberu stolek, kde snadno zaparkuji s kočárkem. Je to tu malé a příjemné. Vystojím malou frontu, objednám si své chai latte do hrníčku a sovičku pro Ouška. Domů si koupím dvě tyčinky s parmazánem, Modřince sovičku a malinovou limonádu, bude mít radost, až pro ni přijdeme do školky. Usadím se, Ouško je zaměstnán okusováním bábovkových oušek a já vnímám jen kořeněnou horkost svého nápoje a pozoruji cvrkot v kavárně.

Stříbrná

Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.

EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.

Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.

Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.

Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.

O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.

Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.

Bronzová

Volala mi teta, teď, v pondělí, v poledne, akorát jsem uspala malého, že myje okna a nemá vůbec pocit, že se Vánoce blíží. A to je důvod, proč tyhle texty píšu, protože ty kouzelné adventní chvilky jsou malé a snadno se ve dni ztratí, a to já nechci. 

První adventní

Je posledního listopadu, probouzíme se, venku sněží, Modřinka skáče, Ouško zvedáme do náruče, všichni koukáme z okna, předvánoční doba nám začíná.

Letos jsme se rozhodli si advent užít. A tak jsem v listopadu pobalila všechny dárky (jsou to drobnosti a knížky), upekli jsme s Modřinkou perníčky, plus máme hotový jeden nepečený druh. Pořídili jsme si hvězdu do okna, světýlka do dětského pokoje. Každý den zapalujeme svíčky a děláme si to hezký. Máme nachystaný adventní kalendář/adventní čtení. Abychom se dobře naladili, naplánovali jsme si na tento víkend návštěvu adventních trhů v Brně.

Já se mám

Uvědomit si, jak se mám dobře. Ráno můžu spát do půl osmé, kdy vstává Ouško. Moje máma v tu dobu už dvě hodiny je v práci u dřezu, muž s Modřinkou vyrazili před pár minutami ven - na logopedii, do školky, do práce. Vstát, udělat si snídani, pomazlit se s Ouškem, pustit si podcast, trošku poklidit. V devět dorazí paní na úklid, tři a půl hodiny bude smýčit místnosti, zatímco já dám malého do kočárku, sjedeme si na Palmovku do Alf&Betu na cappuccino a buchtu, koupíme Angličana, chléb pro tetu, která zítra přijede, na snídani. Nakoupíme v Bille na dort, který mi k svátku Modřinka s mužem udělají, jedeme domů. Ouško usne, doma čisto, vyndám nákup, zapnu počítač, píšu tyhle řádky, mám (snad) hodinu volna. Potom se s Ouškem naobědváme, pohrajeme si, půjdeme do školky pro Modřinku. Vykoupu děti, bude večerníček, muž přijde domů, povíme si, jak jsme se přes den měli, budeme zahánět děti do postele, třeba v devět usnou. Pořešíme fotomagnetky či vybereme divadelní představení pro synovce s neteří, dárek k Vánocům. Zapovídáme se, budeme koukat do plamene svíčky. Budu unavená jako první, půjdu si lehnout, do nohou si dám hřejivý polštářek, spokojeně usnu. Snaha nezakrýt to hezký. Nevnímat jen hysterák, když Ouška přebaluju, drobky v kočárku, řev v autobuse, mračení Modřinky, která nemá svůj den. Rovnováha. Jeden den je lepší, jiný horší. Občas se naštvu, občas rozpláču, občas křičím. Vědět, že všechno je normální. Být na mateřské je emoce.

Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.

Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.

Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.

Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.

Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.

Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.

V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.

Tak to je.

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.

Lázeňské zápisky V

Zahájení 863. lázeňské sezóny probíhá tento víkend. Je to tu přelidněné, přestánkované a přeplněné hlukem a davy lidí.

Procházím kolem langošů XXL, dřevěných růží, porcelánových hrnečků, bramborových spirál, dětských čepiček. Unikám hluboko do parku na lavičku.

Čtu. Zajdu si na výstavu místního grafika. A ještě na jednu pohádkovou do zámku.  Kupuji si knihu, pro radost a aby bylo co číst v příštích dnech.

V neděli ráno na mši. A na věž. Z výšky se stánky proměnily ve stánečky složené ze sirek. Vidím vyhozené peřiny z okna. Je krásný den.

Teď sedím na terase. Téměř nikdo tu není. Do uší mi proniká soundtrack k La La Landu.

Myslím na Modřinku, která teď cestuje na Vysočinu.

Těším se na večerní koncerty, které jsem si vyhlídla v programu (Čechomor).

Nemluvím. 

Koukám se. 

Snažím se léčit - po těle, ale hlavně na duši. 

Je mi smutno.

Lázeňské zápisky IV

Pátek odpoledne, vlakové nádraží, tři hodiny, slunce praží, slzy se mi derou do očí. Modřinka a manžel přijíždějí.

Můj lázeňský pobyt dostává jiný rozměr. Pokoj se zaplňuje dětskou postýlkou, hračkami, kočárkem. Místo sterilní nudy je tu exploze kostiček a plyšáků.

Dlouhé i krátké procházky parkem. Krmení kačenek. Hodiny na dětském hřišti. Moje odbíhání na procedury. Opičky. Muž marod. Acylpyrin, Vincentka tabletka. Klavír a známé melodie. Nákup knížek. A bot.

Lázeňské zápisky III

17.5.

Sedím v pohodlném a stylovém křesle. Počítač spokojeně vrčí na malém kulatém stolečku. Je to ideální místo na psaní. Hned když jsem v pondělí vešla do tohoto pokoje, věděla jsem, že tady budu psát.

Z okna vidím vznášející se černé notičky, které demonstrují, že se tento dům jmenuje Beethoven.

Dnes poprvé zažívám trochu zklidnění, pomalu přivykám lázeňskému rytmu. Mám za sebou svojí druhou nejoblíbenější proceduru (pomalu tu před vámi rozkrývám svůj žebříček:-)) perličkovou koupel. Bublinky poskakující kolem vás v plechové vaně. Dorážejí na vaše stehna, ruce, záda, skotačí s nimi a svaly jsou z toho vyplesklé a unavené.

Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.

Lázeňské zápisky

15.5.

Počtvrté v lázních, poprvé někde podruhé. Je to zvláštní pocit po necelých třech letech vklouznout do těchto míst a plynule začít chodit na procedury, do jídelny usedat pořád na tu samou židli u toho samého stolu - a hlavně vést ty řeči o procedurách, nemocech, odkud jste, kam jdete o volnu, co město, co počasí, co koncerty...náročné, co vám budu povídat.

To, že jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let starší než já je něco s čím počítám (a i když si tu s nikým nepopovídám, tak jsem za to ráda, protože si uvědomuju, že uběhnout tři čtyři lázeňské cykly (který trvají v mém případě zhruba 2,5 roku) a nebudu mít problém potkat zde lázňující své věkové kategorie).

V ruce držadlo kufru, přes rameno taška s notebookem (a knihou a diářem a peněženkou a kabely a a a - ženy, však víte) a nemyslet na to, že odjíždím, abych se před Modřinkou nerozbrečela. Modřinka dělá pápá, poslední pusa od manžela a sjet výtahem dolů.

Proměny reality

Po týdnu opět ve své realitě. Minulý týden jsem byla v té minulé. U rodičů. V rodném domě. V malém městě. Po půl roce.

Procházela jsem místnostmi; vybavovala si hodiny, co jsem seděla na klekačce a učila se z červených sešitů; koukala jsem s Modřinkou z okna, tak jako léta koukal děda (a házel nám jablko, cmundu); přejížděla prstem po poličkách, které jsem každou sobotu zbavovala prachu; hodinu ležela ve vaně s bohatou pěnou a jako před lety koukala nahoru na matné sklo okna.

V hlavě

Venku je bílo. Z mrazu. Vzduch je tvořen chladem. Modřinka v kočárku nabalená. Tichá. Zima mi dělá dobře. Zalézá se do mne. Studí a já mám pocit, že něco prožívám. Poslední dny jsem otupělá. Ukrývám se do čtených příběhů. Vnímám Modřinku, muže. Připravuji se na jarní odloučení. Vše je zdánlivě v pořádku. Z komínů se valí oblaka tepla. Nahřívání rukou na kamnech u babičky. Přitisknout záda na rozhicovaný radiátor u našich. Teplo je důležité. Teplo mě zalívá, když mne Modřinka objímá. Jedna myšlenka vede k druhé. Moc jich víří v hlavě. Myslím na vše a přitom na nic. Jsem chmýří pampelišky stejně jako kapka rosy. Led je lesklý, lákavý a přitom nebezpečný, opatrně na něm našlapuji, klouže to. Obalená kolečka od sněhu. Když v teple pokoje roztají, stírám černou vodu s kamením. Iluze vždy roztaje rychle. Je dlouhá zima, jsou dlouhé noci, brzké stmívání, hodiny zářících plamenů svíček. Kdybych žila o něco dříve, dralo by se peří po těchto tmavých večerech, vyprávělo by se. Pěna do koupele v dlani. Foukám na ni, rozpojuje se, vzdaluje se, letí, proměňuje se v mokro. Je to jako mít sníh v bytě.

Na rande

Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní centrum Prahy.

Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.

Dva dny

Uspávám Modřinku, otevírám novou Boučkovou, Život je nádherný. Od první věty vím, že kniha se mi bude líbit. Ne. Vím to mnohem dřív. Rok kohouta i její ostatní díla jsem četla, vím, co očekávat. Proto to těšení.

Dva dny strávím ponořena do knihy. A když ji nečtu, tak o ní přemýšlím. Mezitím:

Mrzne, až mi čelo přes čepici brní. Jsem v Minoru, na prvním letošním Listování, Smrt Zajdy Munroa, průměrné, snad lehce pod, herecké výkony obstojné, Věra Holá výborná jako vždy. Kamarádi - řeči o sněhu, doktorech, těhotných sestrách, řeči, aby se nemlčelo. Cesta metrem, rozhovor s cizím člověkem. Taky nepodstatný, ale zůstává z něj příjemný pocit.

Doma vůně odpařené vody a žehličkou narovnaných kousků oblečení. Muž žehlí a kouká na nové zpracování Vinnetoua. Mluvím o Boučkové, o mém nadšení. Modřinka se vrtí v postýlce.

Druhý den četby knihy je proloženo kapajícím topením, mokrým flekem na zdi, řešením této situace. Dočtu knihu a plná dojmů chci jít spát - Modřinka se v tu chvíli probudí z dopoledního spánku. To je můj život. Víc žít, míň psát, stále něco číst. Život je nádherný.

A jedeme dál

Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží! Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku. Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.

Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.

Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat, věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.

Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň. Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy, krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.

Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky nový roku za tu zimní krásu.

Zlatá bojovka

Na tento víkend jsem se tak těšila! Měl přijít po náročném osmidenním období, kdy jsme na střídačku s manželem absolvovali vánoční večírky, divadelní představení, setkání s kamarády, a měl být ve znamení klidu, pohody, přípravy na Vánoce. Všechno bylo ale jinak - promarodila jsem ho. Takhle špatně mi dlouho nebylo. V sobotu se ke mne přidala i Modřinka. Manžel nevyspalý, já nepoužitelná, dítě trochu vykolejené z neznámé situace. Přežívali jsme. Vlastně je až neuvěřitelné, že i přes tohle všechno se nám podařilo několik vánočních okamžiků do tohoto bacily nabitého víkendu vsunout. Manžel ozdobil stromeček, udělal si nepečené marcipánově meruňkové kuličky. Shlédli jsme pohádku Škola princů a film Prázdniny.  

Do třetice stříbrná

Je neděle, stříbrná neděle. Je neděle, neděle večer. Modřinka spí, muž šel na EKG o Lásce a Naději. V bytě panuje ticho a já mám čas sednout si, zamotat se do deky a nechat v sobě končící víkend doznít. Prožili jsme toho tolik! 

Přijela maminka s kamarádkou, couraly po Praze, ale i tak jsme se během těch dvou dnů několikrát potkali a prožili hezké chvilky - společný oběd, kafe v bytě, ranní snídaně. S mužem a Modřinkou jsme v sobotu vyrazili na trhy. Václavské náměstí, Staroměstské náměstí (dvě kolečka cmundy, deci medoviny včeloviny (ze které se mi krásně zamotala hlava). Ještě jsme mrkli po svařáčku na Náměstí Republiky. 

Večer jsme s manželem po měsíci měli rande. Šli jsme do kina. Vybrali jsme si film vhodný na adventní dobu - Anděl Páně 2. Líbilo se nám to, sál byl zaplněný, veselost filmu námi prostupovala ještě po cestě domů.