Mé paradoxy

Přemýšlím o budoucnosti tím, že čtu o minulosti jiných lidí. Životopisy, knižní rozhovory, podcasty. Tolik zajímavých osudů, silných osobností, dýchání pro jednu konkrétní věc.

Čerpám představivost skrze dětskou fantazii při hraní. Polepit balonek, aby byl veselejší. Ze šňůrky od bundy mámy si udělat vodítko a hrát si na pejska. Z kočárku udělat mop a hrát si na vytírání. Otočit korunku dolů přes oči a z princezny je tu hnedle rytíř.

Večer roku

Poličky, na které se snáší prach jako sníh na kapotu aut. Cola s bublinkami ve skleničce školáka jako náhražka alkoholické tekutiny v ruce otce. Ticho v bytě, protože se všichni hádají. Stromeček se blýská pod nánosem třásní, nikdo nevidí jeho zelené jehličí. Ruce v trojobalu od přípravy štědré večeře. Hračky i ponožky zabaleny do stejného červeného papíru s anglickým nápisem. Sedí jich u stolu pět, jeden talíř je navíc. Co by dělali, kdyby někdo cizí opravdu přišel? Oblečení škrtí těla, je sváteční. Pohádka se line z televize do prostoru nikoli do uší. Dnes musí být slavnostní nálada, datum v kalendáři to nařizuje. A pak zazvoní zvoneček a bude tomu konec. Papír se roztrhá, dobrá nálada vybublá, kravata se povolí, břicha naplní. Půjde se spát, spokojeně, je to za námi, už teď se  ̶d̶ě̶s̶í̶m̶e̶  těšíme, že za rok znovu.