Stránky

2013/06/25

Po kůži

lehce po kůži mě hladíš
do hlavy nemravné myšlenky nutíš
takhle jsem si to představovala

tvoje dotyky, naše těla, vůně večera
jedna svíce mihotavá

2013/06/24

Psala bych, psala o lásce

Psala bych, psala o lásce
Kdybych to svedla, psala bych o ní.

Jenže to neumím, a stejně,
To se musí prostě zažít.

Tu bolest při loučení
Tu sladkost pus
To chvění při hlazení

Proč bych tedy psala, psala o lásce
Když každý ví, že  je to nádherný.

2013/06/14

Bláznivka v rose

brodím se travou
plnou rosy, co studí do chodidel

v ruce boty, na hlavě klobouk
a v srdci
a v srdci
lásku k tobě jedinečnou

2013/06/13

Spadané listí

"Petro, jsi to ty?" zeptal se váhavě mužský hlas.
Petra se automaticky otočila za oslovením. Před ní stál Honza. Honza Smetana. Narozdíl od něj ho poznala jistě hned. Navzdory vráskám u úst a kulatější postavě než si pamatovala z dětství. 
"Honzo! Ahoj. Kde se tady bereš?" konečně se trochu vzpamatovala. 
"Jdu navštívit známé." řekl neurčitě a přendal si aktovku, v které cinkla láhev, z jedné ruky do druhé. "A co ty tady provádíš?" dodal po malé odmlce.
Teď to Petře došlo! Stojí tady před klukem, do kterého byla před dvaceti lety zamilovaná. A vypadá příšerně, jen vyběhla na ulici ve starém svetru dětem nasbírat nějaké listí. Panebože, to ale musí mít ránu. A zrovna před ním!
Lehce zakroutila hlavou. Co blázní, vždyť od základky uběhlo tolik vody, a je vdaná, a má Lenku a Jitušku, tak co blázní?
"Ale děti potřebují na výtvarku nějaké lupeny, tak jim je hledám."
Honza se usmál.
"Není jim dobře, jinak by si je nasbíraly samozřejmě samy." Proč má potřebuje je obhajovat? Vždyť to Honzu ani nezajímá.
A taky, že ne. Honza mrkne na hodinky. "Musím už běžet." A nepřesvědčivě dodá:" Rád jsem tě viděl."
"Já tebe taky. Ahoj."
"Ahoj."
Honza jde svižným krokem, než se stočí v myšlenkách na svoji vdanou milenku, ještě chvíli myslí na Petru - stejně šedá myš jako kdysi.
Petra zatřepe hlavou, najednou ani neví, zda se jí to zdálo nebo tady Honza vážně byl. Ohne se a zase se probírá barevnými listy.

2013/06/10

Cukrárna

Stíratelné ubrusy
na plastových stolech

v průhledném kelímku 
želé jahody
šlehačka ze spreje

jíme umělohmotnou
bílou lžičkou

až dojíme, vše se
vyhodí, utře
odejdeme

jako bychom tady
ani nikdy nebyli

to je ta dnešní
rychlá a umělá
moderní doba

2013/06/06

Dopis po letech

Žiju tu už pět let sama. Každý den je stejný. Vzpomínám na tebe. Vím, šlo o obyčejný rozchod, jaký se lidem stává denně. Přesto se z něj nedokážu vzpamatovat. Já! Takový paradox. Vztah jsem ukončila já, to já se rozešla s tebou, to já ti sbalila kufry, a ano, to jsem byla já, která teatrálně vyhodila tvoje trenýrky z balkónu. Dodnes si myslím, že to bylo dobře. Ne ty vyhozené šaty, za to se omlouvám, ale náš rozchod. Nehodili jsme se k sobě, trápili jsme se.

Přesto není jednoduché dál žít v prostorách, které jsme zařizovali spolu. Připomínají mi tolik věcí; společné večeře, deštivé soboty v posteli; nejvíc mi tě připomínají věci, které tu nejsou - křeslo s šíleně hnusným hnědým potahem, co stávalo v pracovně, prázdná polička v koupelně, na které jsi měl svoje kolínské, bože, jak já ty vůně zbožňovala. 

2013/06/03

Setkání v metru

Stalo se to v metru. Bylo úterý, půl deváté ráno. Přibližně. 
Nečekala to. 
Že ho potká. 
Po tolika letech. A teď!

2013/06/02

Jít do chrámu / Kain

Jít do chrámu

Měla potřebu jít do kostela. Už dlouho se jí to nestalo. Nejdříve myslela, že je v tom puzení ke zpovědi, však neodpuštěných hříchů měla už nemálo. Pak jí to ale došlo, je to přesně naopak. Potřebuje Bohu poděkovat. Poděkovat za to, čeho se jí dostává, za to, co prožívá. A tak vstala a šla do chrámu poklonit se k trojjedinému dobru.

Začátek příběhu

Do práce chodím kolem školky.

Je to dobrý začátek? První věta udělá hodně. Mohla bych napsat: Do práce chodím kolem hotelu Crowne, co dřív byl hotelem Internacionálem. Nebo taky: Do práce chodím kolem vojenského posádkového velitelství. A pak bych pokračovala: Mámy a tátové vedou navlečené štěbetající děti do té šedé robustní budovy. Děti plno energie, skáčou, běhaj, rodiče s kruhy pod očima, sotva se držící na nohou, neusnout a přežít. Nebo: V hotelu je ze strany vchod do tělocvičny, každé ráno potkávám ženu, která do jejích dveří zamíří. Každý den jinou, mladou, štíhlou, šik; nepracují, jak žijou? A třetí verze: U brány stojí vždy jeden mladík v maskáčích, a zeleném baretu. Navíc tu běhají vojáčci ranní kilometry, ve skupinkách po dvou třech a v modrých tričkách.