Stránky

2013/04/28

Víkend ve vypreparovaných větách

sobota 27.4.

Příjezd na Vysočinu – návrat v čase. O tři týdny, o měsíc. Stromy teprve začínají rozkvétat, zlatý déšť se zlatit. 

Bratr a já. Jdeme vedle sebe. Ulicemi neměnnými. Bratr se najednou pootočí a povídá: „Ty už jsi vážně dospělá.“ 

Dvě lehátka, dvě stárnoucí těla, dvě duše, co nás přivedli na svět. 

Jsme tu všichni. Nepopsatelný pocit. (Rozroste se někdy naše rodina, nebo bude dál jen skomírat?)

Dveře z pantů, sezóna začala. 

Rituál vítání. Opět u jídla. Domácí hranolky, cola. Bez pokrmů bychom se kolem stolů scházeli přece tak málo. 

Z táty je hromádka neštěstí, nezapnul mrazák. Maso to vydrželo. Máma taky. „Den nikdy není bez poskvrny.“ Ne, život je nahořklý v každém okamžiku. 

Brambory v zemi, salát též nasázený. I ředkvičky zasety. Ať se daří, ať máme úrodu bohatou. 

Oheň, buřtovnice, špekáček, plnotučná, chleba. Předčarodějnické opékání. 

Otec: „A nechceš se vrátit domů?“ Ne, tati, v Praze mám teď víc než by mi mohla nabídnout rodná kotlina. 

„Cítím, že ti to vyjde.“ Kéž by. Moje velké přání. 

Bratr se učí. Máma drolí chleba. Táta zatápí. Já jen pozoruju. Nic jiného totiž nedovedu. 


2013/04/23

Liška a dědek


„Nedáte si cigaretu?“ zazní nečekaně nad Liščinou hlavou. Myslela si, že je tu sama, ale bohužel, i tady ji někdo otravuje, to fakt je svět už tak zalidněný, že před sebou neutečeme? Liška zvedne hlavu, kdo že to tedy ji oslovuje. Dědek nad hrobem. Starý páprda. Stoletý bezzubec. Kouká mu do vrásčité a scvrklé tváře. Proč mi asi nabízí cígo? „Já jen, že vypadáte, že byste si ráda zapálila.“ Copak to řekla nahlas? Není si jistá. Pokrčí rameny, proč ne, cigareta zadarmo se neodmítá. Beze slova si ji vezme, lehce pokývne hlavou, tak teda dík, a žmoulá ji mezi špinavými prsty, až i bílý papírek, který tabák drží pohromadě, je sám celý šedivý.

Dědek nad hrobem nezmizel, naopak si přisedl vedle Lišky na oprýskanou lavičku. Liška sebou ošije, tohle se jí nelíbí, ale nic říct nemůže, jsou na autobusové zastávce, tady má každý právo být. Jenže Liška na to není zvyklá, lidé, když vidí její umolousanou postavu, vyhnou se jí obloukem.

2013/04/19

Unavená existence


Je páteční ráno. Osm padesát. Jindy by už byla v práci. Dnes ale ne. Je doma. Leží v posteli. Slunce svítí do pokoje. Mohla by ještě spát. Vždyť má volný den. Po takovém pracovním maratonu. Vždyť je tak unavená. Nohy bolí, jsou do krve rozedřené. Ze špatných bot a kilometrů naběhaných v nich. Jenže nespí, tělo se přizpůsobilo hektickému tempu uléhat ve dvě, vstávat v pět. Ani slunce si naplno neužívá, hlava ještě zahlcená pracovními povinnostmi. Přesto má radost, že má volný den. Zároveň ji to lehce drtí. Jak ho prožít, aby byl naplněný? Zatím neví. A tak vstane, hodí rifle do pračky, zamete podlahu, utře prach, poklidí všude se válející zmuchlané papíry, ubrousky, šlupky od ovoce. Ať tu má alespoň hezky. No, jak ten pokoj prokoukl.

2013/04/08

Kytarová


vzal jsi do ruky kytaru
a zahrál mi - jen tak
abys mě viděl se usmát
za to přece musím
ve vlasech tě povískat

nalil jsi mi číši
plnou sladkého červeného
vyplázla jsem na tebe
do ruda zbarvený jazyk opilý

2013/04/07

Sedačková

To si tak sedíme v křesílkách a na sedačce, hezky po obědě. Na stole kafíčko, je horký, a taky voní buchta, s broskvema, prostě taková ta ukázková nedělní pohoda, když v tom máma zase začne, začne se svejma historkama.

Poslouchala rádio, bylo to ve zprávách, no, možná to byl pořad, s nějakým ředitelem, nebo někým takovým, to ale není prej podstatný, povídá máma, no a ten chlap byl z dopraváků, možná spíš nějaký chlap od lejster, nějakej papaláš, každopádně řešily se metra, a nebo spíš tramvaje?, prostě tak něco, zamotává se do toho, tohle máma dělá kouzelně, neumí vypravovat, nikdy nepochopíme, co chce říct, ale posloucháme ji rádi, to už prostě k našim nedělím patří. No, tak ať se posuneme v příběhu dále, máma pokračuje: do rádia volal chlap, jo už ví, řešily se sedačky v metru a autobusech, no a tramvajích asi taky, že jo, hezky přijednom, no a ten chlap, co volal do toho živýho vysílání, si stěžoval, že se prej dělaj sedačky látkový, a že si z nich vodnášej lidi domů blechy, jako vod bezdomovců, že prej je jasný, že tohle navrhuje někdo, kdo v životě metrem nejel. A to jako ten chlápek, co byl hostem v tom pořadu, jako nakonec přiznal, že metrem nejezdí. 

Tak jsme se zasmáli. 

No jo, jenže teď, o pět hodin později, jsem přijela do Prahy, stojím na Roztylech, čekám na metro, a nechce se mi do něj. Co když chytím nějakou blechu! 

Jako kdybych těch starostí neměla už tak dost, teď se ještě budu bát blech v MHD. Ach jo.

2013/04/04

Můj dům, můj hrad


Otevřela dveře od lednice, dostala na něco šílenou chuť. Jenže neví na co. Prohlíží poloprázdné police. Sýr, jogurt, ovoce, dietní cola, láhev vodky. Měla by se konečně naučit nakupovat, povzdychne si, jako vždycky. Nakonec vytáhne trs hroznového vína a colu. Ledničku zabouchne a přejde k dřezu. Opláchne víno a dá ho na hluboký talíř se zeleným obroučkem. Uzobne dvě kuličky. To je dobrota! Takhle sladké tmavé hrozny snad ještě nejedla. Ještěže poslechla pani prodavačku, když si chtěla koupit světlé jako obvykle. Tohle je opravdu vynikající. Přemýšlí nad skleničkou, nakonec ji zavrhne, zbytečné nádobí, bude pít z lahve. Vezme talíř a petku a vyjde z kuchyně.

2013/04/02

Muž a žena


na začátku byli dva - muž a žena
pod jednou dekou schouleni
prozrazovali si touhy a sny
jak trávili čas doteď
a že si byli dozajista souzeni

na začátku byl muž - a holo
nebylo s kým si povídat
nebylo komu nerozumět
proto Bůh vzal mužovo žebro
a stvořil ženu pro něho

na začátku byla láska
v očích, úsměvu a řasách
neviditelně průzračná
stačilo jediné - říci ach,
společné žebro pojí nás

na začátku byla touha
ze které vzešlo mnoho krás
leč v křoví už vyhlížel ďábel
ale i dva synové Kain a Ábel
jež krví zakončí boží úkaz

2013/04/01

Velikonoční


Velikonoce nemám ráda. Jsou to snad nejhorší svátky v roce. Říká si Klára, když v sobotu vstává. Jede domů. K našim. Tím myslí své rodiče a bratra. Pod tím vidí svůj pokoj a zahradu. Blbá koleda, trapné barvení vajíček, mašle a panáky připravené na chodbě pro koledníky. Ještěže, tak jako jiné svátky, jsou i tyto spojeny s jídlem. Mámina hlavička, babiččiny mazance, posvěcený beránek z kostela přinesený.

Tak nějak to bylo, je, a snad ještě pár let zůstane. Myslí si Klára, když se přemůže a zpod peřiny konečně vyleze. Nechce, aby jí to ujelo. A tak se rychle převleče, s odvráceným zrakem přejde kolem koše na prádlo, který špinavým prádlem div nepraskne, opláchne obličej, zabouchne dveře a jede. Tramvají na nádraží. Autobusem z nádraží. Zbytek cesty pěšky, ale to už je jen kousek do kopce.

Je doma.