sobota 27.4.
Příjezd na Vysočinu – návrat v čase. O tři týdny, o měsíc. Stromy teprve začínají rozkvétat, zlatý déšť se zlatit.
Bratr a já. Jdeme vedle sebe. Ulicemi neměnnými. Bratr se najednou pootočí a povídá: „Ty už jsi vážně dospělá.“
Dvě lehátka, dvě stárnoucí těla, dvě duše, co nás přivedli na svět.
Jsme tu všichni. Nepopsatelný pocit. (Rozroste se někdy naše rodina, nebo bude dál jen skomírat?)
Dveře z pantů, sezóna začala.
Rituál vítání. Opět u jídla. Domácí hranolky, cola. Bez pokrmů bychom se kolem stolů scházeli přece tak málo.
Z táty je hromádka neštěstí, nezapnul mrazák. Maso to vydrželo. Máma taky. „Den nikdy není bez poskvrny.“ Ne, život je nahořklý v každém okamžiku.
Brambory v zemi, salát též nasázený. I ředkvičky zasety. Ať se daří, ať máme úrodu bohatou.
Oheň, buřtovnice, špekáček, plnotučná, chleba. Předčarodějnické opékání.
Otec: „A nechceš se vrátit domů?“ Ne, tati, v Praze mám teď víc než by mi mohla nabídnout rodná kotlina.
„Cítím, že ti to vyjde.“ Kéž by. Moje velké přání.
Bratr se učí. Máma drolí chleba. Táta zatápí. Já jen pozoruju. Nic jiného totiž nedovedu.