Stránky

2012/12/23

Zlatá


0:00
 - tolik právě ukazuje časomíra na mém notebooku. Je to náhoda, že jsem se na ni zrovna v ten okamžik podívala a popravdě se divím, že ji vidím, protože pro únavu už pro voči nevidím. A taky mi to nemyslí. Ale to je už z těchto prvních řádků znát.

Přesto jsem se rozhodla využít nedělního času a napsat poslední adventní příspěvek. Ano, měsíc utekl a je tu zlatá neděle. Do začátku svátků už jen necelý den. Co za něj stihnu? Nevím, ale rekapitulovat ještě nemůžu. Zatím jsem na začátku, a abych toho shonila co nejvíce - musím jít brzo spát. A proto budu fakt stručná.

2012/12/16

Stříbrná


Prší, sníh mizí. Na chodnících štěrk a písek, který zhruboval včerejší ledové kluziště. Je vidět, že do Vánoc času už moc nezbývá, když se sníh loučí. Nemám vyloženě sváteční náladu, na to mám moc práce a starostí, ale celý týden jsem si do práce nosila krabičku s cukrovím, a tak se takovými drobnostmi udržuju na dosah svátkům.

Včera, na Staroměstském náměstí, přelidněno, přesto strom viděn. Líbí se mi, až na tu ozdobu na vrchu. Každý rok nechápavě si říkám, proč tak velká?? Z davu jsme s kamarádkou brzo utekly do Disku. Vánoční bazar mám ráda. Kýčovité čičurky, obnošené tašky, plno korálků. Pohodová atmosféra a cimbálová muzika. Odnesla jsem si tři knížky (Aňa Geislerová jednu z toho zkoumala - co to jako je:-) (pro zvědavé: Alja Richmanová - Studenti, láska, Čeká a smrt). Poté složité domlouvání, nakonec zakončené kafem v Lucerně. Propojila jsem dva ze svých světů, a byl to milý rozhovor nad čajem/čokoládou/pressem. Večer zakončen Listováním s usměvavým Mariuszem Szczygielem.

2012/12/09

Bronzová


Sníh! Je venku a je ho tam spousta. To je úplně něco jiného než v Praze, kde maximálně poletují slabounké vločky. Koukám do zahrady a poprvé mám letos pocit zimy. Přispívá k tomu i venkovní mráz.

Je půl jedenácté dopoledne, vánočka v troubě (snad se nám povede) a já se zavřela ve svém pokoji, abych měla svoji týdenní dávku adventního rozjímání.

2012/12/05

Mikulášské pásmo


okoralé rty
namelírované vlasy
šťavnaté dílky klementinky
to vše vidím,
i když zavřu oči
takhle teď jsem
nic jinačího už ne
tělo tepe
vstřebává lék
cítím svaly
svírání žaludku
třas a únavu končetin
takhle teď jsem
nic jinačího už ne
myslím na mámu
a hned mám slzavé oči
když nedokážu pomoci
ani těm nejbližším
tak jaký smysl moje bytost má?
klementinka sladká, lepí rty
zaplňuje žaludek
aspoň něco mě naplňuje
když samotná existence zrovna ne a ne
jsem loutka na špagátku
kterou nikdo nevodí
pohozená v zaprášeném rohu
pokouším se sama vstát
však bez podpory druhého
vždy na kolena klesnu zas
takhle teď jsem
nic jinačího už ne
zima v kalendáři
venku šedý podzim
prší, sněží, ledovatí
včera divadlo,
dneska chodí Mikuláš
dny jdou, pořád se něco děje
proč jak přes sklo se pořád dívám
ten pohled mám ráda
před půlnocí v tramvaji
osvětlené nábřeží, hrad a tmavá řeka
má to své kouzlo
které však za denního světla se ztrácí
proč mám pocit,
že to, co bylo v noci
ve dne není totéž
barvy - čerň a běloba - stejnou událost
promění v jiný pohled na naše činy
takhle teď jsem
dojím poslední oranžový díl
přejedu rty lojem
a stále nic jinačího ještě nebudu

2012/12/02

Advent


Předsváteční čas

Dočkala jsem se ho a on přišel. Tak jako každý rok. A zase se mi zdá, že dorazil nějako brzo. Adventní čas. Vítám ho překvapeně, roztržitě, ale pod tím vším i radostně. Advente, tak už jsi tady! kroutím hlavou. 

Čtyři neděle, kdy se brzo stmívá, nákupní centra jsou plná péřových bund a nervózních tváří. Čas, kdy se musí v práci udělat uzávěrka, ve škole zase zápočty. Čas, kdy se musí napéct nejméně šest druhů cukroví a umýt okna, aby nás sousedka nepomluvila. A taky proto, že to dělala i maminka. A milion dalších věcí. 

Čas, kdy není čas.

2012/11/30

Půlnoční aneb nezachycené okamžiky


Nevím, kde všichni berou čas. Mně se ho totiž nedostává. Dříve jsem myslela, že je to tím, že ho promarním, promrhám, prostě prolelkuju. Ale dnes? Jsem efektivní na 250 %, nikdo nechápe, jak to všechno zvládnu. Popravdě, já taky moc ne. Ale jak jsem tuhle reagovala na podobné řeči, zopakuju i vám - když se chce, všechno jde. Studuju a naplno pracuju. Chodím do divadel, kin, kaváren s přáteli. Každý večer padám únavou a nohy mě bolí od podpatků. Protože nosím sukně, i když je venku těsně před prvním sněhem. Každý den vnímám jako sváteční den. Proto. Hezké oblečení k tomu totiž patří.

2012/11/21

Čas otáčení


"Jaké dáme desky?"
"Tyhle."
"Kůže by byla lepší, ale je to jedno, já jen, že na tom ten nápis lépe drží."
"Ne, plátno mi bude stačit."
"Stříbrný nebo zlatý písmo?"
"Stříbrné."
"Chcete tam logo školy? Je to v ceně a dobře to vypadá."
"Dobře."
"Jméno?"
"Karolína."
"Příjmení?"
"Slámová."
"Tady mi to podepište, že to souhlasí. Platit to budete až při vyzvednutí, když předložíte tento doklad."
Klučina s hezkým úsměvem mi podává růžový papírek. Zatím si z desek vyndám vytištěné práce. Hoch si je přebírá. Je nadšen.
"Máte krásný papír!"
"Vážně? Tiskla jsem to v práci, tak ani nevím, co to je."
"Tedy myslím to tak, že lidi to tisknou doma na tiskárnách a mají to ohlé. To nesnáším."
"Tak to jo, tiskla jsem to na velké."
Všechno už bylo řečeno, že? Tak tedy: "Na shledanou." "Na shledanou."

2012/11/17

Stromy


- kdo jsi?
- nevím. celej život to nevím. ale chtěla bych.
- tak se popiš. jako strom.
- cože?
- představ si, že jsi strom - kdo jsi?
- a k čemu to je dobrý?
- třeba ti to pomůže se poznat..
- děláš si ze mě legraci?
- ne, myslím to vážně. zajímá mě tvoje stromová podoba.
- a když to udělám. když si to zkusím představit, uděláš to pak taky? na oplátku.
- jistě. jestli chceš.
- chci.
- tak to udělám.
- dobře. tak tedy začnu:

2012/11/16

Za víčky


Sedím tady, v KFC, ve Vodičkově ulici, kabát sundán, šála ještě kolem krku, v prvním patře, je tu šero, venku depresivní inverze, přede mnou červený tác, pár lístečků, dej si mini twister!, kup poukázku jako dárek!, vedle mě čtyři kluci, všichni patku alá teď nevím honem kdo, pak je tam ubrousek, a na něm velký papírový kyblík, sáhnu do něj, jsou v něm hranolky, úžasně teplé, jím jednu za druhou.

2012/11/10

Vločka


dívám se na svou dlaň
jako když hostii v ní mám
to jen sněhová vločka
se zde roztéká
to jen sněhová vločka
mi na dlani umírá

2012/11/09

O sedmi dnech


Sedmero dní každý týden u branky zazvoní.
Sedmero dní, co čtyřiadvacet darů přináší.
Čtyřiadvacet darů, které mi umožňují dávat i dostávat.
Čtyřiadvacet darů, které mi umožňují životem dál jít.

Každý den v týdnu je svébytný, tak jako já nebo vy. Každý tu svébytnost vidíme jinak. Já, když si představím těch sedm prapodivných tvorů, jak sedí kolem ohně, tak si připadám jako Maruška, když přišla k dvanácti Měsíčkům. Ale já nejsem Maruška, já jsem lisarah. A Dny jsou trochu jiný druh než Měsíčci. Popsala bych je asi takto:

Pondělí je jako mládě tygra. Rozespalé, neví ještě, jak si na světě poradit. Je bezbranné, opatrné, zaslouží si obejmout.

2012/11/08

Páteční večer

Je páteční večer. Měla by stát bezradně před skříní a se zoufalstvím vytahovat džíny, sukně, trička, tílka a stěžovat si, že nemá co na sebe. Měla by stát před zrcadlem v koupelně a malovat si černou tužkou oční linky. Měla by každých pět minut koukat na mobil a nadávat, sakra nestíhám. Měla by. Ano, podmiňovací způsob je tam dobře. Protože realita je úplně jiná. Leží na posteli, nemá rozsvíceno, plná vzteku, trucuje. 

Kvůli nevynesenému koši dostala dneska zaracha. Vždyť je jí osmnáct! Jenže dokud bydlí slečinka doma, musí se podřídit pravidlům, tvrdí rodiče. Může si za to sama, kdyby se odpoledne místo vykecávání s Eliškou na skypu donutila vyluxovat a poklidit, mohla už se za chvíli vlnit na diskotéce. Máma by ji nakonec asi pustila, i když by měla řeči, že neplní svoje povinnosti, ale umluvila by jí slibem, že v sobotu to napraví. Přestože by obě věděly, že bude vyspávat s kocovinkou do oběda. Nepočítala s tím, že by se mohl táta vrátit o den dřív ze služebky, a když viděl, co udělala, tedy, že nic neudělala, naštval se a zakázal jí kamkoliv večer odejít. 

2012/11/03

(bez názvu)


sedíš proti mě
ale vidět se nesnažíš
pohledy do očí
pohlazení po lokti
příjemné je
leč milejší by mi bylo
kdybys mě chtěl znát
kdybys věděl, co je mým
životním cílem
čím chci být
kolik dětí povít
o čem sním
že chci stanout pod vodopády
a zimu prožít na Bali
že miluji žluté květiny
a bílé plaňkové ploty
tobě však jen jemnost
mojí kůže chce se poznat

měla bych odejít
neodcházím

lepší dotyk než nic

2012/10/28

Loučení s rodným městem

Chodím městem
které je mi
celým světem

naposledy
kráčím jeho ulicemi

znám to tu
vždyť od narození
žiji tu

2012/10/27

Příští období

V zimě sním o jaru,
kdy louka rozkvete.

Na jaře sním o létě,
kdy voda v rybníce
ke koupání mě svede.

V létě sním o podzimu,
kdy spadané listí
pod nohama zašustí.

Na podzim sním o zimě,
kdy se budu klouzat po ledu.

Proč místo snění o budoucím
přítomné vychutnat nesvedu?

Počasí


- První sníh přišel letos opravdu brzo, vždyť na stromech je ještě tolik žlutýho a červenýho listí.
- To tedy ano.

Z dálky by to mohlo vypadat, že u toho kulatého stolečku sedí dva blízcí si lidé. Jenže oko by vás klamalo, zato sluch by vám dokázal, že se mluví pouze o počasí. To vděčně věčné únikové téma! Když už nevíte, co říct, a do politiky se pouštět nechcete, tak jen počasí vás může zachránit.

Říká se, nedej na slova, ale na činy, gesta, neverbální komunikace je víc. Jenže někdy slova jsou jen slova. Co se řekne, to platí. To, že tomu nevěříme, a hledáme za tím něco víc, to je už náš problém.

2012/10/19

Zamlžení


Na probuzení mobilem si nikdy nezvykla, a proto používala nadále, jak by řekla její dcera Natálka, zlatý budík na klíček. Ne, že by bylo takhle vstávání jednodušší, to ne. Jen ji uklidňoval večerní rituál natahování budíku. Vzala ho levou rukou z poličky, těsně před tím, než se rozhodla zhasnout a ukončit den, otočila zadní stranou k sobě a pravou rukou otáčela a natahovala. Poslouchala ten nezaměnitelný zvuk, vnímala jak dodává ručičkám energii, které se s novým elánem rozejdou rychleji (pocitově, skutečně nemá moc měnit plynutí času).

2012/10/08

Vztahový rybník


Včera byla vlahá červnová noc, na obloze dobře rozeznatelný Malý vůz, když jsem při své pravidelné procházce zaslechl tento rozhovor. Nebylo to záměrné, ale Ajax (jsem velký fanda fotbalu) se mi zaběhl do křoví. Po prvních větách už jsem, přiznávám svoji slabost, neodolal a poslouchal dál. Odpusťte to starému dědkovi a čtěte, však já vím, že také jste zvědavi.

2012/10/07

Jedna věta

Můj otec byl voják. Takhle prostě, pouhá čtyři slova namísto deseti vět, odpovídám na dotazy týkající se mého otce. Nepotřebuji přídavná jména. K tomu, abych ho charakterizovala, nejsou potřeba. Samozřejmě, že byl složitá osobnost, každý jsme z vícero vrstev, ale podstata v jeho případě byla dána jeho povoláním. 

Řeklo se v pět, tak tady budete v pět, oblečení do komínků, vše muselo být uklizeno, vše muselo být umyto, nikde smítko prachu, žádné odmlouvání, ticho tam! 

2012/10/04

Můj neden


Když ráno zaspíte, je ze dne den blbec, když si spálíte jazyk o horkou kávu z plastového kelímku (odkdy je tak vřelá? vždyť vždycky se rozčiluju, že je to hned studené!) je to den blbec na druhou, když k tomu navíc na poradu zapomenete přinést podklady pro svou prezentaci, je to bez diskuze den blbec na entou, a to nemluvím o zlomeném podpatku u nových lodiček. Prostě když se nedaří, tak se holt nedaří.
Už aby byl člověk doma, zalezl do vany a na vše zapomněl.
Jenže o tom si můžu nechat jen zdát.
"Jani, tady to mi prosím okopíruj, pětkrát, dej mi to pak na stůj, ju?"
"Prosím vás, kde je ta publikace o Středočeském kraji?"
"Paní Jelínková, udělejte nám dvě kafíčka."
Jak je možný, že je teprve půl dvanácté??
"Samozřejmě, okopíruju, vodu převařím, knížku najdu." ale teď mi dejte pokoj! Jdu na oběd.
Vyjdu z budovy, zahnu za roh do KFC a dám si kafe. Zase z kelímku. Neobjednám nic jiného. Stejně jako nesnídám nic jiného. Havlíček s Cajthamlovou by ze mě radost neměli. Chtěla bych umět jíst jako normální lidi, jenže když mě jídlo prostě nebaví. A co mě nebaví, nedělám. Moje hubená postava je toho důkazem.
Pauza končí, tak zase přejít ulici a vklouznout za stůl s tím neustále vyzvánějícím telefonem. Nějak to tu do čtyř musím vydržet. Musím vydržet.
"Nashledanou, paní Jelínková."
"Tak ahoj, Jani."
"Janinko, mějte hezký víkend."
No jo, on začíná víkend! "Nashledanou." A ať vás dlouho nevidím!
Je po práci, stojím před najednou ztichlou budovou a nějak se mi domů nechce. A předtím jsem se tak těšila. Nechám si ujet tramvaj, jdu pěšky. Prohlížím výlohy, na nic konkrétního nemyslím, snad jen, že musím poslat tetě narozeninové přání, a paní Omáčkové kondolenční. A taky zrušit nedělní oběd u tchyně, Mirek je nějak nachcípanej, tak tam raději nepojedeme. Taky bych měla konečně donést kabáty do čistírny, za chvilku už budou potřeba. Umejt okna, to je hlavně potřeba. To bych třeba mohla zítra. Jenže Mirek bude prskat, že mu není dobře, a já dělám průvan. Měla bych koupit kotletu a udělat mu ji, jak jí má rád. A z kosti udělat silnej vývar. Taky dojet do Tesca, doma došlo od toaleťáku přes savo po rejži všechno.
Tohle, že je žádné přemejšlení?
A teď se to stalo - ten zlomenej podpatek, který se objevil hned v první větě.
 "Kruci," zanadávám, to mi ještě tak chybělo. Balancuju na jedné noze, nechci upadnout. A zjišťuju, že jsem asi kouzelnice, protože mě všichni míjejí jako bych tu nebyla. Už je to tak, umím se stát neviditelnou.
Prší.
Jasně, proč ne.
Vzdávám to, sundávám druhou botu a taky ulamuju její podpatek, rve mi to srdce, ale bosa po pražských ulicích fakt jít nemohu.
I tak jdu nepřirozeně, ale je mi to fuk, všechno je mi fuk. Hlavně ať už jsem doma, naleju si dvojku červeného a budu si číst.
Odemykám, konečně chvilka klidu. "Lásko, koupila jsi mi cigarety?" Chvilka klidu?

2012/09/30

Podvečerní cesta


Otevírám vrata, že prej jako už pojedeme. Začíná mrholit, to nám tak chybělo. Déšť. Hlavně, že celej den neprší, ale teď, teď v šest večer, kdy vyjíždíme, začíná. No nic, narovnám zrcátko, dozadu na sedačku dám poslední igelitky s oblečením, a zkontroluju, zda je košík pořádně zapreslej, aby se z něj nevylila omáčka, po cestě. To by bylo fakt blbý.

No tak kde je, hlavně, že jsme se domluvili na půj šestou, teď šest pryč, a on tu pořád není! Už jsem mírně naštvaná. Naštěstí už ho slyším dupat po schodech, konečně jde. To má teda kliku.

18:14, když couváme z garáže. Už pořádně leje. Stěrače stírají po celou cestu, vyzkoušíme nově vybudovaný okruh. Martin si pochvaluje, jak pěkně urychlil dopravu, a má pravdu, na téhle křižovatce se vždycky čekalo šíleně dlouho.

2012/09/25

Bydlení jak na zámku


Když přijdu domů, v den hezký jako ten dnešní, ze všeho nejdříve otevírám okna. U dědy v koupelně, u dědy v obýváku, u dědy v kuchyni, a někdy i ve špajzu, u dědy v ložnici. (Děda je  tři roky po smrti, ale stále je to jeho místo, protože tam nikdo po něm ještě nebydlel a nemohl ho tedy zaplnit svým já). A taky ve svém pokoji. Odložím tašku, zapnu počítač. Pak vyjdu na půdu (dnes se tomu říká podkroví, ale tohle není ono, a my odjakživa říkáme půda), a otevírám zase střešní okna (tady je to pracnější, protože okna dělal táta, když ještě střešní nikdo neměl, však se sem na to chodili dívat i lidé z druhého konce města), v koupelně, kuchyni, a dvě v obýváků. Do bráchova pokoje jen otevřu dveře, to už by byl průvan. No a naštěstí, naši v ložnici okno nemají. Což mamce dost vadí, jenže když tam začínali naši stavět, to už jsem byla na světě, tak se tátovi nechtělo řezat do všech stran střechy, a tak v ložnici prostě okno není - ale nejsou tam ani dveře, tak se to aspoň trochu vyrovnává). Jen než to zotvírám - a jéje zapomněla jsem na prádelnu, honem do sklepů seběhnu - tak jsem unavená. 

David Foenkinos - Něžnost

Vešla do obýváku, a všechno tam našla. Tak, jak to nechala. Nic se nepohnulo. Deka pořád na pohovce. Na konferenčním stolku čajník, a také rozečtená kniha. Nejkrutěji ji zasáhl pohled na záložku. Dělila knihu na dvě části; tu první si přečetla, když François ještě žil. A na straně 321 zemřel. Co měla dělat? Lze pokračovat v četbě knihy rozdělené manželovou smrtí?
---------
Stačí dýchat, a čas ubíhá.

Romantický příběh vhodný na noc, kdy nemůžete spát. Tady vám stránky budou utíkat jedna za druhou a nebudete mít chuť knížku odložit dřív než dočtete. Je to oddychová četba, při které jsem si vzpomněla na  Jeden den od Davida Nichollse. 

2012/09/24

Irena Dousková - Někdo s nožem

Jsem si protivná skoro jako Franz Kafka


Douskovou jsem objevila teprve před rokem, a tak doháním, co to dá. Líbí se mi, že píše "obyčejně" - prostě, o běžným životě, občas vtipně, a hodně se zavrtává se svými postřehy pod kůži. Mě teda jo. 

John Steinbeck - Na plechárně

Slovo je symbol a radost. Vsává do sebe lidi a scény, stromy, rostliny, továrny i čínské pinčly. Tak se Věc stává Slovem a zase nazpět. Věcí, jenomže pokroucenou a utkanou do fantastického vzoru. Slovo do sebe vsaje ulici Na plechárně, stráví ji a zase ji vyvrhne, a ulice se pak zatřpytí jako zelený svět, jako moře, v němž se koupe obloha. 

Vždycky když se vrátím k tomuto autorovi, pohoršuju se nad tím, že to nedělám častěji. Vždyť ho zbožňuju! Píše přece tak krásně. O obyčejných věcech, městech, lidech, ulicích. Miluju Ameriku starých časů v jeho podání. A jeho Toulky s Charleyem asi nejvíc. 

Na plechárně je zase úžasná knížka. Osudy lidí v ulici Na plechárně v Monetery. Doktor a jeho gramofon, Mack, Harley, Gay, Li Čong a jeho krámek, Dora a její holky. Lov žab, Grandlehárna. Postavy, na které se nedá zapomenout. Stejně jako na večírek, ten nevydařenej i ten povedenej. 

2012/09/23

Barbara Nesvadbová - Borůvky


Jako by samota šla vyplnit lidmi.

Na Nesvadbové je mi sympatická její posedlost černým oblečním (jak já jí rozumím) a to, že dokázala zhubnout, to taky máme společné. Ale ta její nenávist k mužům? Nerozumím. Připadá mi, že je jimi posedlá, i když je nemá ráda. Každý fejeton je o nich a o ženách. No fejeton, jsou to takové krátké zápisky, nijak zvlášť dobře napsané. Využívá svých známých (něco jako Halina, až na to, že ona by to podala vtipně).

2012/09/19

Miloň Čepelka - Deník haiku 2

Momentky haiku.
Jako když jemně stiskneš 
fotoaparát.

Čepelkova haiku zbožňuji. Už první knížka je ta, kterou často jen tak listuji. Stačí si přečíst pár veršů a člověk má hned o čem přemýšlet. Navíc je to takové drobné pohlazení po duši. Ilustrace Jiřího Hovorky kouzlo knížky jen podtrhují. 

2012/09/15

Amélie Nothombová - Kyselina sírová

Zrádný byl i svěží vzduch - co se to děje za nocí, že je vzduch každé ráno tak čerstvý? K jakému vykoupení dochází? A proč nejsou vykoupeni i ti, kdo ho dýchají?

Koncentrace - nová televizní reality show napodobující koncentrační tábor. Se vším všudy jako bylo za války. Jen tady jsou u toho televizní kamery a miliony diváků u obrazovek. Příběh se soustředí na Pannoniku (v táboře pod číslem CKZ 114) a kápa Zděnu.

Uf.

2012/09/14

Sbírání brambor

Podzim jsou pro mne brambory. Mohla bych mezi to dát rovnítko. Tak moc to spolu souvisí. Podzim = brambory. Přestože miluju babí léto, spadané listí, deštivý odpoledne, přicházející brzká stmívání, zvířátka z kaštanů, tak brambory jsou pro mne největší symbol podzimu.

Sedím tady za počítačem, a vzpomínám, na minulé podzimy spojené s bramborami. Vybavuji si pocity, únavu, rozhovory, osoby. Pamatuji si všechno. A mám potřebu dát alespoň malou část na papír. Tak, takhle to  bývávalo: 

2012/09/13

Kaštan aj.

-------

lehce věřit
otisk obličeje
peřině svěřit

sladce snít

když
nechci víc
než
v tvým očích
se spatřit

Páska


Zahrál mi na kytaru
pár veršů dal k tomu
vše zachytil na magič

páska se teď točí
pořád dokola
páska se teď točí
pořád dokola

2012/09/12

Chtěla bych věřit


chtěla bych věřit
že se ti můžu
bez obav svěřit

chtěla bych věřit
že spolu můžeme
být, žít, zestárnout

chtěla bych věřit
že mě znovu nezradíš
do srdce nůž nevpravíš

chtěla bych věřit
že před problémy neutečeš
účty za elektřinu zaplatíš

chtěla bych věřit
ale asi to nedovedu
sorry, nevěřím....

2012/09/09

(bez názvu)

Vztah

Láska, co oslepuje
Vášeň, co oblbuje
Pravda, co ubližuje
A o tom to lidi je

--------

Staří manželé

Spojeni jsou od svatby až do smrti.
Kdo mohl tušit, že se to tak povleče?
Že šedesát společných let jen tak neuteče.
Dřív se rádi měli, teď se jeden s druhým nesnese.  
Dvě děti vychovali, vnoučat se taky dočkali.
Tak jakou radost by ještě požadovat chtěli? 
Snad trochu samoty od toho druhého.
Vždyť je to hrůza, jako kdyby srostli v jedno tělo.

(inspirace povídkou Zdeňka Svěráka Nákup z knihy Nové povídky)

2012/09/08

čecháčkové

všichni jsme stejní
líní, pohodlní,
ke všemu svolní
jen si ručičky neušpinit

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

jen se v práci nepředřít
přes známé sehnat dobrej flek
na osm hodin zašít se tam
a stěžovat si pak na malej plat

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

nepřát nikomu nic dobrýho
z práce přinést si něco firemního
závidět druhýmu, když dostane o stovku víc
on přece nemá mít nic!

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

2012/09/06

Střevíčky

Když jsem uviděla tuhle @pankaplan-ovu fotku, hned se mi hlavou začaly míhat otázky: čí jsou? jak se sem dostali? proč? kdy? zapomněla je tady nějaká holka? odložila si je jen na chvíli, protože ji bolely nohy? ztratila je jinde a sem je někdo přenesl? Prostě, ta fotka si říkala o příběh... 


Bylo po půlnoci, zvony právě kdesi v dálce dozněly. A tady bylo tolik lidí. Musela na vzduch. Vyjít z přeplněného Nebe do noci. Ale tady to nebylo o moc lepší. Holt Václavák. I o půlnoci se lidí nezbaví. Kdy odpočívá? Každý potřebuje odpočívat, i místa určitě. Tohle se jí honilo ovíněnou myslí. Neměla tolik pít, až se probudí, bude jí děsně třeštit hlava. Takže zbývá jediné - nejít spát. Taky to neměla v úmyslu. Proto přece vyrazila, sem do centra, baru plného cizinců. Proto si vzala tyhle boty. 

Bez tebe


už týden jsem bez tebe
už týden o samotě hynu

jako ta kytka co nemá
dostatek sluníčka
mě zase chybí pohled
na tvoje oční víčka

už týden jsem bez tebe
už týden o samotě hynu

tak jako rostlinu
vyživuje voda
tak mě posiluje
tvoje nálada dobrá

už týden jsem bez tebe
už týden o samotě hynu

tak jako sníh
neustále padá z nebe
tak zoufale často
potřebuju vedle sebe tebe

2012/09/04

Víra v hvězdy

(vyznání)

jdu po ulici na zastávku autobusu
jako každý pátek takhle navečer
na nebi si představuji hvězdy
na vsi viděla bych je
tady musí stačit, že na ně věřím
že tam nahoře jsou

jdu po ulici na zastávku autobusu
po pátečním večeru v báru,
s tebou a naší partou
už roky se takhle scházíme
ale kdy ses pro mě proměnil
z kámoše v osudovýho chlapa
to ti nepovím

jdu po ulici na zastávku autobusu
zase sama, pořád zamilovaná
stále doufající, že jednou
budeš mě chtít doprovodit
a na hvězdy budeme věřit spolu

Bez peněz, se sny


Nikdy neměla peníze, a proto nikdy neutrácela. Nevadilo jí to. Naopak byla snad i ráda. Kdyby měla peníze, stejně by nevěděla co koupit. Ano, pro druhé ano. Rodičům nová střešní okna, babičce hedvábný šátek na neděli do kostela. Ale pro sebe? Jela by na dovolenou, k moři. Vlnění vody a její slaný šum miluje. Ale kdyby měla jít po Praze, procházet Václavákem, co by si koupila? Oblečení má dost, na co víc než troje rifle či dvoje šaty? Stejně to neunosí. A tak je snad lepší, že peníze nemá. Že musí chodit do městské knihovny, aby mohla číst, co chce. Že nosí botasky, dokud neprošoupe podrážku skrznaskrz. Že se musí rozhodnou zda si koupí kilo jablek, co jí vydrží na celý den, nebo zda si udělá sváteční den a u stánku si koupí teplé hranolky. Jsou to rozhodnutí, která jsou zásadní, protože ovlivní jak moc ji navečer bude kručet v břiše, ale taky jsou to rozhodnutí, která ji baví. A taky ulehčují život. Protože kdyby si mohla dát cokoliv, nebyla by to taková sranda se rozhodnout, taková zodpovědnost, bylo by to moc komplikovaný. Takhle je to jednoduchý - rohlík nebo kafe?

Červené noční prázdno

Zase zbývá posledních pár minut ze dne. Kostelní zvony se pomalu chystají to ohlásit. Je tu ticho. Je totiž konec června, a kdo nemusí, na koleji už není. Zkoušky má většina lidí hotový, inženýři už také odpromovali a mocně to v minulých týdnech zapili. Teď jen klid, jako před bouří. Jak příhodné, zrovna zaburácelo. Letní teploty se vrátily, a tak je potřeba se zchladit. 

Možná, kdyby se hrál nějaký zápas s českou účastí, hokej, fotbal či aspoň tenis, hospody by se přece jen zaplnily. Ale takhle ne, jen ticho. A já se v něm ztrácím. Pracovat se mi – jak překvapivé – nechce, na knížku se nesoustředím, všechny nové časopisy prolistovány, hudbu nemůžu ani slyšet, na film nemám náladu, a o spánku nemůže být ani řeč. A tak bezcílně nic nedělám. Proklikávám sociální sítě, od Twittru přes FB, i na Google+ došlo, jenže nuda tam jako tady. A tak zadávám do vyhledávače jména amerických hereček, přidávám k tomu weight height, a pak se porovnávám. Jsem hubenější já nebo ona? Je to různý, takže jsem občas naštvaná, občas spokojená. Minimálně to alespoň pomáhá v potlačení chuti k jídlu. Však Katherine Heigl by si v půlnoci pytlík chipsů/čokoládu s mandlemi/zbylé dva studené kousky pizzy od oběda taky nedala. 

2012/09/03

Zvířecí, Autobusová a Letadlo

Zvířecí

Medvěd bručí
Že mu někdo
Chodí na med

Liška běží
Ke slepicím
Na oběd

Prase kvičí
Řezník na něj
Nože brousí

A ten pes
Co u vrat sedí
Jenom vrčí

Spisovatelka o....

....sobě, osobně 

Kdybych věděla, že skončím v téhle promrzlé špeluňce choulící se do pleteného svetru po prababičce a nohy natahující co nejvíce k malým kamínkům, které smrdí spáleninou a jsou nebezpečně staré (zděděné po dědovi, přitápěl si s nimi v koupelně, neměl rád zimu, kdyby mě tak mohl vidět, to bych dostala za uši). 

Mohla jsem chodit v kostýmku šitém na míru, svolávat schůze, rozdávat úkoly, pít drahou naivní vodu z plastu, mít diář naplněný schůzkami. 

Co mám místo toho? 

Bolavá záda, jak sedím hodiny u počítače. Kočku na klíně. Zkažené oči, jak koukám celé dny do monitoru. Revma v rukách, jak pořád píšu. Pocuchané nervy z prázdných stránek. Desítky zdvořilých automaticky odmítavých odpovědí. 

A co že tedy jsem? 

Jsem spisovatelka. 

2012/09/02

První školní den

Nemůžu tomu uvěřit. Můj syn jde do školy! Ten malý šmudla, co si v neděli ráno u pohádek stavěl rád z chevy. Ten klučina, co chodil z fotbalu s rozedřenýma kolenama. Tak statečně se držel, a rozbrečel se až v bezpečí koupelny.

O Vánocích dostal aktovku, takovou velkou, barevnou. Celé léto už se na ní chodil dívat, hladil ji, rozepínal, vyndával penál, zarovnával hroty pastelek do stejné výše. A neustále se ptal, mami, kdy už půjdu do školy. 

Jak mu to tam asi půjde? Bude se dobře učit? Dostane dobrou paní učitelku? A co ostatní děti, budou dobří? 

2012/09/01

Děti doma

neděle

Vstanu si v šest, i když se mi vůbec nechce. Spala bych, spala, spala...Hej! Prober se a nespi! Moc práce mne čeká, já vím. 

Udělám si kafe, sednu do křesla a chvilku vezmu do ruky knihu. Krásnej klid. Nedělní ráno, všichni ještě spějí. V hlavě si sesumíruju, co všechno musím udělat. 

Kafe zůstane nedopito, ještě o dvanácté ho budu studený ucucávat, jako obvykle. Sejdu do prádelny, naplním pračku, nasypu prášek, otočím kolečkem a voda začne natékat. 

Odemknu garáž a vyjdu ven. Je krásně, dneska ta třicítka padne. Podívám se do schránky, žádné letáky. Obejdu chalupu a jdu po vrzajících železných schodech ke slepicím. Odklopím víka ze žrádla a otevřu kurník. No tak holky, pojďte. Ještě jim dojdu natočit čistou vodu. 

2012/08/29

Panenství

Milena usíná ve své posteli, naposledy jako panna. Je jí devatenáct let a je na to pyšná, na to, že je ještě čistá. Když překonala poměrně krátké údobí kolem patnácti let věku, ve kterém se holky předháněly, která dřív, dávaly rady ostatním, které to čekalo a s úšklebkem či soucitným úsměvem pohlížely na ty zbývající, jejichž vidina ztráty panenství se nezdála v dohledné době reálná. 

Milena mohla lhát, tak jako spousta ostatních děvčat, a ony by jí ztrátu věnečku snad uvěřily, ale ona nechtěla, a i kdyby chtěla, nemohla by. Kvůli babičce. Bylo to dáno výchovou, od šesti žila u babičky. 

2012/08/26

Jako malej

Šla jsem s ním na zmrzlinu. Dala jsem si malou, jahodovou, tu mám nejraději. On chtěl dva kopečky, jak jinak. Taky je to chlap jako hora, a navíc, já jsem ráda, když mu chutná. Brigádníček za pultem v bílé firemní košili zajel do nádobky s vanilkovou a nabranou porci překlopil do světlého kornoutku. V tu chvíli se On ozval: "Dejte mi ten druhý kopeček na novej kornout." Podivila jsem se, "proč?" "Minule mi zmrzlina spadla a zamazal jsem si košili." Aha, tak od toho byl ten flek. Klučina se snaží: "Však já vám to tam pořádně přimáčknu, nebojte!" Ale Jeho samozřejmě nepřesvědčí. A tak vycházíme z cukrárny, já se svou jahodovou a On s kornoutem v každé ruce. Jako malej.

2012/08/24

Guadalupe Nettelová - Okvětní plátky a další nepříjemné povídky

Nenápadná knížka. Přejíždím v knihovně prsty po hřbetech knih, a ani nevím proč se zastavím u tohohle tenounkého bílého hřbetu. Vlastně vím, to ten název Okvětní plátky mne zaujal. A tak knížku vytáhnu, prolistuju a beru si ji k výpůjčnímu pultu. Vypadá to totiž zajímavě, to by se mi mohlo líbit.

2012/08/16

Guy de Maupassant - Miláček


Pohledný a chudý mladík Georges Duroy, který neváhá využít příležitostí a pořád postupuje dál po žebříčku mezi bohatší a tudíž váženější občany Paříže. Využívá k tomu i milenky, které snadno podléhají jeho kouzlu. Však, když ho dcera jeho první milenky na úrovni pojmenuje Miláček, uchytí se to, a nakonec mu tak říkají všichni. Přes známého se dostane k práci v novinách, přestože neumí psát. 

Miláčkovi nejde o ženy, o lásku, ale o peníze, moc a slávu. Vypůjčí si peníze, výhodně se ožení. Z obyčejného vojáka se nakonec stává šéfredaktor novin. Mění si jméno na Du Roy, aby vypadal jako šlechtic.

2012/08/13

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Idiot

"..celá ta vaše cizina, celá ta vaše Evropa, to všecko je jen fantazie a my všichni, v cizině, jsme jen fantazií..."

Uzdravený kníže Lev Nikolajevič Myškin se navrací po létech léčení ve Švýcarsku do Ruska. Od setkání s Rogožinem ve vlaku po jeho nocování u mrtvé uplyne dlouhá cesta, na jejíž konci se z Myškina opět stává "idiot".

Marie NDiaye - Tři mocné ženy

Ty ženy nejsou mocné, protože by měly ve světě nějakou moc, protože by byly důležitými, vlivnými osobami; jsou docela obyčejné, ale mají moc měnit svět, skutečnost okolo sebe.

Kniha francouzské spisovatelky nese podtitul "Tři příběhy o vzpouře, hrdosti, samotě a lásce", a tak čtenáře nepřekvapí, že je kniha rozdělena do tří částí. První příběh vypráví o Norah, která se vrací za svým otcem, se kterým jako malá měla problémový vztah, do Afriky. 

2012/07/31

V lázních I.


Příjezd 


Když ve čtyři zazvonil budík, bylo to kruté. Necelé tři hodiny spánku jsou málo. Ale zato si můžu sama. Kdybych včera rychleji zabalila a nekoukala až do noci na deset kanálů olympiády, vstávalo by se mi nyní lépe. Tak ještě deset minut! No dobrá. 

Ve čtvrt na pět jsem tedy konečně vylezla. Dobalit poslední drobnosti a opouštím kolej. Paní uklízečka už vytírá chodby. 

Venku je teplo a tma. A taky ticho a mraky nízko. Jen kolečka kufru drnčí po hrbolaté cestě. Autobus přijíždí, jeden dva lidé uvnitř. Nastoupím. Celá cesta je klidná, neobvyklé. Na metru už je vše normální. 

2012/07/20

Tahar Ben Jelloun - Poslední přítel

Tvůj přítel, ten, kterého pořád opěvuješ...
Přestaň, nedovolím ti soudit třicet let přátelství, to není tvůj problém. Úctu, prosím!

Ne každému se poštěstí, že má po svém boku opravdového přítele. Mamed a Alí ho měli. Přesto to nebylo jednoduché. Bylo to přátelství bolestné, plné nepochopení. Ale i spousty společných zážitků, které ostatní nedokázali pochopit, především jejich ženy.

2012/07/19

Vnitřně ví

-------

Lidská podstata
zničit soupeře
mi je cizí
natáhnout ruku
podepřít
a pak spolu cestou
kousek popojít
no není to lepší?

------

2012/07/17

Před bouřkou/ hlad/ Středa

před bouřkou

něco je ve vzduchu
snad předzvěst změny
prudké, nutné, bořící
koncentrace vůní a energie
buch! prudké uvolnění
provazy dešťě
omyjí, prominou, oživí


2012/07/16

Vrba

vyslechnu, za ruku uchopím
jen se mi svěř
se svým trápením

poděl se se svými starostmi
je to přirozené
vždyť to děláš i s radostmi

vybreč se na mém rameni
ale pak přijmi kapesník
osuš oči a začni bojovat

jsi silná, dokážeš to překonat
a kdyby cokoli
stojím vedle tebe

jsem tu pro tebe
vždycky a napořád
pro tebe

2012/07/15

Sobotní večer

Lenka se ráda vrací domů. Stejně tak Mirek. Oba dva jsou dospělí, žijí v Praze. Ale na Vysočinu, do rodného domu za rodiči jezdí kdykoliv můžou. Protože měli to štěstí na milující mámu a tátu. A to je to nejdůležitější, protože pak se všechno zvládne. 

Lenka neměla ráda soboty dopoledne. Stejně tak Mirek. Muselo se vstávat hodně brzo. A uklízet. Uklízeli spolu. Území baráku si rozdělili do tří zón – půda, děda, sklepy. Spravedlivě se podělili o úklid tak, aby jim to časově zabralo stejně času. Protože než se vyluxovala půda a utřel tamní prach zabralo to dvojnásobek času jako vytření sklepů. 

Mathias Enard – Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech

Krása se rodí z opuštění starých tvarů a přijetí nejistoty přítomnosti.

Francouzský spisovatel vychází z několika málo známých faktů (v závěru knihy jsou vyjmenovány), které se ví o krátké návštěvě Michelangela do Konstantinopoli v roce 1506. A na těchto faktech vytváří už svůj vlastní příběh, co se tam mohlo tehdy mladému sochaři stát a o čem asi tak mohl přemýšlet.

2012/07/13

Alan Bennett - Neobyčejný čtenář

"Mám pocit, Veličenstvo, že i když to není zcela elitářské, nese to špatné konotace. Čtení má tendenci k tomu být výlučné."
"Výlučné? Jisté je, že většina lidí umí číst?"
"Umí, Veličenstvo, ale nejsem si jist, že tak činí."
"Pak jim, sire Kevine, dávám dobrý příklad."

Kniha nese podtitul absurdní novela o britské královně. A říká tak vlastně vše. Příběh je jednoduchý. Královna při procházce narazí na pojízdnou knihovnu, a protože je jí hloupé si nic nevypůjčit, tak si nějakou knihu vybere. A sněhová koule je spuštěna. 

2012/07/12

Start dne

Měla jsem obavu, že se ráno neprobudím, přece jen v půl šesté teď nevstávám. A tak jsem zalarmovala spolubydlící, ať mne když tak probudí. A ještě mámu, až půjde do práce, ať raději taky prozvoní. 

Když nakonec po pěti hodinách spánku zapípal mobil, věděla jsem, že vstanu bez problému, protože pohled z okna (jsme už týden bez závěsů) ukázal modrou oblohu a slunečný den. Po osmi minutách během kterých mne budila spolubydlící i máma, přestože jsem byla vzhůru a jen si chtěla ještě poležet, jsem se z postele vykolíbala. Rychle umýt, černé kalhoty, trochu promyslet, co za vršek, jak moc po ránu bude v metru zima, raději sáčko jsem si vzala, unesu ho. 

2012/07/09

Cesta podle hvězd

Koukej se na hvězdy, jen tak neztratíš cestu. 

Nevím, kdo mi tuhle radu poradil, je to jako s těma desaterýma jinýma, které mám v hlavě, ale kde se tam vzaly, kdo a kdy mi je tam zasadil, nemám ponětí. 

A tak se koukám na nebe, je celé poseté svítícími hvězdami, jak látka na šaty pro princeznu Ladu. Díky tomu, že není zataženo, mi hvězdy pomáhají jít po cestě, tam kde vidím hvězdy, nejsou stromy, tudíž je cesta. Jinak je les hluboký a tmavý. Skoro bych se měla bát. 

2012/07/08

Svatá Marie

O Jiřím se šuškalo, že si občas rád přihne (každou sobotu U Přejetý žáby), o Janě, že je na zajíčky (poslední tři měsíce se „tajně“ schází s vysokoškolákem Petrem U.) a třeba o Petrovi to, že skoro celou vejplatu utratí ve striptýzovém baru. 

Malá vesnice, nikdo není dokonalý, každý má co skrývat, a jelikož opravdu každý, tak se tajemství daří udržet (někdy jen chvíli, někdy až do smrti dotyčného, výjimečně i pak). Všichni to vědí, a tak nějak se to potichu, nevyřčeně toleruje. 

Jen o Marii se nevědělo nic. Působila jako svatá. Tak taky přišla ke své přezdívce – Svatá Marie. 

2012/07/07

Boží slzy

Už zase, Pán Bůh pláče, jeho slzy dopadají na trávu a na chodník, jeho slzy buší do kapoty auta, jeho slzy pronikají skrze bavlněnou košili kluka, co stojí na tramvajové zastávce, jeho slzy rozpíjejí písmena v knize, co čte postarší paní. 

Poslední dny prší pořád, nedivím se, pořád je proč plakat, a když On vidí, jak my dole plýtváme jeho darem, naším životem, nedivím se jeho slzám. 

Kamenná

chci vyjádřit, že mám tě ráda
němá, marně hledám slova

chci obejmout tě, jenže
jsem kamenná socha

proč tyhle zábrany mám,
zrovna před tebou, proč

mělo by to být přece tak snadné
vstát, stůl obejít, pohladit

mám z toho vrásky,
celé čelo jimi poseto

asociální případ,
prostě jsem to

2012/07/06

Kos

(pro radost)

kos na trávě
dělá hopky hop

oranžový nos
mlsky vyzobává

černá pírka
rozpřahá a odlétá

do korun stromů
k ženě a mláděti

je páteční večer
musí býti spolu

(tak a dost!)

Nonstop (žít)

Skoro dvě ráno. A do postele daleko. Sakra. Kde se to zase překroutilo z večera do ničeho? Se divím, že na nonstopy ještě nemám vyrážku, alergickou reakci na polité stoly a ohnutá záda. A tak si tu sedím, nad pivem, nahrbený, ať nevybočujem, a snažím se nevnímat. Cizotu, prázdnotu, banálnost. Zápach, chybějící zuby, cizince. Ty snad ze všeho nejvíce. Nemám je rád, co tady hledají, co to doma nenacházejí? Nerozumím jim, vždyť já ještě pořádně neprocestoval Čechy, nemluvě o Moravě, a Slezko, to už jako vůbec ne. Tak na co jezdit do Paříže obdivovat Eiffelovku, na co do Londýna podívat se na Big Ben, když zatím neznám svůj vlastní domov, svoji vlastní zem? 

2012/07/05

Jak jsem po letech potkala Martinu

Tak jim to zase nevyšlo, pomyslím si s pohledem otočeným k nebi. Obloha zametená, jediný obláček prachu nezbyl tam. Že by si nebeská uklízečka vzala šichtu navíc? Každopádně s tím čeští meteorologové nepočítali.  

A slunce pere pořádně, toho se musí využít, přehnu rukávy a zahrnu je pod ramínka podprsenky. Však je na čase se konečně trochu opálit. Z báglu vytáhnu poslední sýrovou buchtičku a zakousnu se do ní. Celý týden se těším až zase pojedu na Florenc, na busák, a koupím si tady tři tyhle malý (a šíleně drahý) dobroty. 

Setřesu z trika drobky, posadím se na poslední volné místo na lavičce a opět zalovím v baťohu. Už už vytahuju knížku, když v tom na mne dopadne stín. Nejsem moc zvědavá, kdo to je, ale tak nějak automaticky přesto zvednu hlavu. Je to žena. Mladá, hnědovlasá, tlustá. Je mi povědomá, ale hned si ji zařadit nedovedu. A tak pohled odkloním zpět k baťohu, je mi hloupé koukat na ni, tak tupě. Taky mne neoslovila, tak se asi neznáme. 

2012/07/04

Vary 3 v 1

1) Vary stručně 

Čtyři dny ohraničené jízdou autobusem. Tam a zpátky. A co bylo mezitím? 

Čtrnáct filmů (skvělých, průměrných, slabých, nedokoukatelných), teplé oplatky, procházky kolonádou, přesun mezi sály za deště, půlnoční oslava kamarádčiných narozenin, hodinové čekání ve frontě, modrá ledová tříšť (prej malinová), horké čokolády a medovník, hranolky a krokety, rybička - gelová svíčka, točená kofola, focení na červeném koberci a taky různě jinde, festivalovej hrnek, do kterého jsem se zamilovala, magnet na ledničku (jak jinak), české minihvězdičky, světové hvězdy, vybírat filmy z programu, noční bouřky, přeplněný byt, spacáky, minikoupelna (věčně obsazená), nakoupit oplatky domů, časopis a povídání (úplně nejvíc skvělý). 

Bylo to dobré, ale teď už je to minulost. Součást mého života, na kterou už lze jen vzpomínat. 

2012/06/28

Tři schůzky

Nebyla si jistá, jestli s ním má nebo nemá chodit. A tak se dohodli na třech schůzkách, že se pak uvidí. Jestli jako jo, nebo jestli jako nee. Navrhl to on. Proč? Chtěl o ni bojovat, přece. Viděl se jako rytíře na grošáku, co zachraňuje princeznu. Jen v jakési modernější verzi. Místo koně motorku, místo brnění odřený křivák a roztrhané rifle. Věděl, že vypadá dobře, a proto si může neupravený vzhled dovolit. 

2012/06/27

Jennifer Eganová - Návštěva bandy rváčů

"Čas je rváč, no ne? Snad se od něho nenecháš buzerovat?" 
Scotty zavrtěl hlavou. "Má mě dávno v hrsti."

Kniha složená ze třinácti kapitol, které samy o sobě tvoří příběh. Každá "povídka" je trochu jiná - dobou, kdy se odehrává, způsobem vyprávění, osobou vypravěče. Přesto je to román. Protože vedlejší postavy v jedné kapitole se stanou hlavní v druhé. A vůbec nevadí, že je zde skok desítek let a z New Yorku se přesuneme do Keni. 

Knihu drží pohromadě její hlavní motiv - čas, stárnutí, pomíjivost. Kniha vyznívá smutně, alespoň já takový dojem po dočtení měla. Důležitou roli v knize také hraje hudba, protože v téhle branži se většina postav pohybuje. 

2012/06/26

Úloha princezen

vědecká studie 

Princezna je vážená osoba, ke které děvčátka všech království vzhlíží a vidí v ní svůj vzor. Proto se jejich chování věnuje taková pozornost a bylo o nich napsáno tolikero studií. Mezi dodnes nejváženější autory, kteří zaznamenali osud bývalých princezen, patří např. bratři Grimmové, Hans Christian Anderson a samozřejmě velký inovátor Walt Disnay. 

Mít dceru je pro krále (a tudíž i celé jeho království) takříkajíc „strategická hodnota“ (princezny zajisté prominou) s níž se dá vyjednávat při obchodních schůzkách. Nic naplat každý se rodíme do určitého prostředí a musíme přinášet oběti. 

2012/06/25

Julian Barnes - Vědomí konce

Na tuhle knihu jsem se strašně těšila. Nevím proč, od autora jsem zatím nic nečetla (ale určitě časem dojde minimálně na Žádný důvod k obavám, Arthur a George, a bude-li někdy hodně času tak i Pohlédnout do slunce). Nějak mne kniha nalákala názvem a svojí délkou (čehož jsem pak při četbě litovala, že je to tak krátké).

Kniha nám podává příběh důchodce Tonyho Webstra, který se vrací do minulosti, a promítá si situace vztahující se k jeho tehdejším přátelům a později i k jeho prvním láskám. Dozvíme se z jeho vyprávění i to, jak jeho život proběhl, ale zásadní jsou šedesátá léta, kdy Tonymu bylo krásných dvacet let, a život začínal. 

Postupně se nám odkrývají osudy hlavních postav, dojde k několika událostem, které spolu úzce souvisejí, a tvoří páteř příběhu. Teď je na Tonym, aby to vše pochopil. Pokud bude chtít. 

2012/06/24

Ray Bradbury - Zen a umění psát

Máme umění, abychom nezemřeli na pravdu.

Knih o psaní jistě vychází celá řada. Není to ale zrovna něco, co by mne abnormálně zajímalo, takže to nesleduji. Vím o knize O psaní od Stephena Kinga, která je dobrá. Nyní jsem si pořídila knížku, která se opět objevila na knižních pultech. Jedná se o devět esejů Raye Bradburyho. Paperback nese titul Zen a umění psát. 

Na jedno

Dostal jsem chuť na pivo jako už dlouho ne. Nemám moc rád lidi a řeči, co vedou, mne unavují. Inu, stárnu. Ale dneska jsem přesto do hospody zašel, že jeden dva kousky tedy dám. 

Byl tu Čičman, jinak vylidněno, tak jsem si přisedl k němu. Čičman je fajn chlap, kterej uměl vzít za práci a krásně hrál na banjo. Dvacet let dělal ve fabrice, než mu jednou nešťastnou náhodou stroj ušmikl prsty na pravý ruce. Tak teď to do důchodu doklepává na vrátnici. 

2012/06/22

Oblomová

Chtěla bych být jiná. Lepší!

Jenže nejsem, a mám pocit, že nikdy nebudu.

Pracuju na tom. Snažím se. Vážně.


Ale stejně.

2012/06/20

Johana a syn

Johana uslyší skřípot utahovaného kohoutku. Vykoukne na chodbu. „Matyáši, ty jsi ještě doma?“ „No jo, mami.“ Johana se podívá na stříbrné hodinky, které má připnuté na zápěstí. Ukazují 7:18. „Vždyť ti to ujede a přijdeš zase pozdě do školy.“ „Klid mami, dneska jedu s klukama autem.“ Johanin povzdech musí být slyšet ve všech osmi patrech domu. „Nerada vidím, když jezdíš s nima. Mají řidičák pár měsíců, staré auto a myslej si, že všechno umí a zvládnou.“ 

Matyáš tyhle máminy řeči už dávno neposlouchá, jen je nechává kolem uší prošumět. Vejde na chodbu, vklouzne do botasek, batoh přes pravé rameno, líbnout mámu na tvář a už otevírá vchodové dveře. „Pa, dneska mám do čtyř. A domů pojedu autobusem, když ti to udělá radost.“ Tou pusou si to napravil. „Děkuju, a dávej ve škole pozor!“ Slyšel ji? Asi už ne, sbíhá schody, bere je po dvou. Johana zavře dveře, přitiskne se k nim, a kukátkem ho ještě pozoruje, dokud úplně nezmizí za rohem. Ona by těch pět pater jela výtahem. Kdy se stalo, že tak zpohodlněla? 

2012/06/18

Pocity, život

Sdružování představ

uzavřenost
do sebe dneska nebo napořád
je to jedno není to jedno mně teď ano

lidé
každý si bere co chce bez ptaní
bez respektu neurvale drsně agresivně

2012/06/17

Přijede Bohuslav

Mobil zavibruje a roztočí se, jak leží na stole, a jelikož podřimuju, leknu se. Takhle mi dává najevo, že mi někdo píše. Přišla ti esemeska, proto tady poskakuju a vrním, tohle se mi snaží říct. Je to můj miláček, ale ani tohle jeho snažení mne neodvrátí od mého rozhodnutí pořídit si dotykáč. Teda jestli na něj někdy seženu peníze. Ale o to tu teď neběží, podstatná je ta právě doručená zpráva. 

PRIJEDE BOHUSLAV, VYZVEDNI HO V 11:30 NA NADRAZI, A NAKUP, PA MAMA. 

No bezva. Z toho jsem fakt nadšená. Mám týden volna mezi semestry, chtěla jsem ho proflákat požíráním chipsů u sledování seriálů, relax a nohy nahoře, a místo toho se budu muset starat o strejdu? 

Nechci, abyste si mysleli, že Bohouška nemám ráda. Mám! Je to přece můj strejda, dokonce patří do skupinky oblíbených příbuzných…ale tak jak to u příbuzných bývá, je dobré vidět je jednou za čas, na pár hodin, vypít kávičku, sníst přecukrovanou bábovku a zase s pánem bohem za půl roku si to zopákneme. 

Brambory se šlehačkou

V seknici je vedro, tak moc, tak strašně moc, že sleduju jak po místnosti tancuje. Větrat v podobě otevřených dveří se ale nesmí. Nalétaly by dovnitř mouchy. Co potom s nima. Otravovaly by. Museli bychom je pořád odhánět. Vzít na ně plácačku. Jenom strejda by je chytal do ruky, a pak prudce mrštil na zem, až by je tímto usmrtil. To umí krásně. Rádi ho pozorujeme, když to dělá. Strejda Oskar nám tuto podívanou občas dopřeje. Nám dětem pro radost. Taky ho to dostane do středu naší pozornosti. A z toho má radost zase on. 

2012/06/15

Spolužačky

-Ahoj Jano. -Ahoj Magdo. 

Jednoduchý pozdrav, co spouští rozhovor. Není to vodopád vět, který přirozeně a rychle padá, je to pomalý potůček slov, skoro vyschlé koryto řeky dialogu. Pro cizího pozorovatele to možná vypadá obyčejně, jako dvě známé, které se roky neviděly a náhodou se potkaly, tady na úřadě, v únavné frontě, tak proč si ten čas neukrátit rozhovorem, nějaké novinky k probírání se vždycky najdou. 

Daniel Kehlmann: Já a Kaminski

Muž na okamžik zvedl oči od knihy.
"Nic moc, že?" Ukázal jsem na Bahringovu slátaninu.
"Mně připadá zajímavá!" opáčil.
"Protože nejste odborník."
"To bude tím," řekl a otočil stránku.

Kniha vypráví o třicetiletém novináři Sebastianovi Zöllnerovi, který píše články do novin, a nyní se rozhodne napsat životopis kdysi slavného malíře Manuela Kaminského. Samozřejmě s vidinou, že kniha vyjde po malířově smrti, vždyť teď by si ji přece nikdo stejně nekoupil. A tak se za ním vypraví, aby s ním udělal rozhovor. A snad objevil i nějaké pikantnosti z minulosti. Tady příběh začíná. 

2012/06/13

Nerušit, ordinujem!

„Tak mi zavolejte dalšího, sestři,“ řekne doktor s povzdechem a rychle svýma dvěma ukazováčky na klávesnici doťukává – tak jak byl naučen kdysi dávno na psacím stroji - diagnózu právě odejivšího pana Vostředělky. Dietu nedodržuje, a pak si stěžuje, že ho ten žlučník pořád zlobí. Předepsal mu léky na zklidnění, nic víc nemůže. Jen ještě zakroutit hlavou nad ním a už zase se soustředit na nového pacienta.

Sestra Jarmilka odloží tužku, vstane, uhladí si sukni, zbytečně, záhyby pomačkané látky se neochvějně vrací do předchozího stavu, dojde ke dveřím, pootevře je a křikne: „Další!“ Jako na povel se zvedne tlustá paní, opře se do francouzské hole, do podpaží druhé ruky si vloží velkou bílou kabelku a šmatlavým krokem se sune ke dveřím. „Jméno a kartičku,“ zavrčí sestra. Se skřípavým zvukem zavírajících se dveří ostatní čekající pacienti ještě zaslechnou: „Karla Mečínová.“ 

2012/06/07

Sraz

Neviděli se deset let. Tenkrát jim bylo patnáct, dnes už dvacet pět. Důležitá dekáda v životě každého člověka. Z nerozhodného a naivního dítěte se muset přeměnit v dospělého, co ví, co chce (alespoň jakžtakž). 

Bylo jim patnáct, a vstupovali do nové etapy života, když mě opouštěli. Střední škola, učňák, gymnázium. Začali směřovat po všeobecném základu každý směrem, kterým je to táhlo, naznačily okolnosti či určili rodiče. 

A teď je tu vidím, posedávají na schodech, mladí, krásní, dívky obzvlášť, chlapci trošku méně (ty břicha a ustupující vlasy!), ale jsem trochu zaujatý, jsem totiž chlap, že. Sice už pár let v důchodu, ale ženskou krásu ocenit ještě dovedu. 

2012/05/28

C. D. Payne – Neviditelný

"Co se děje?" zašeptal jsem. 
Tara zakryla sluchátko dlaní. "Buď je mrtvá nebo to sděluje otci."

Příběh sedmatřicetiletého Axla Westona začíná být zajímavý v den, kdy jde dát svého psa do útulku, a objeví formulku, po které se stane neviditelným. Je na tom totiž bledě. Bez práce, bez peněz, žena ho opustila, nejštíhlejší už taky není a co nevidět se stane bezdomovcem, protože neplatí hypotéku. Vidíte, nic moc, o čem by stálo za to vyprávět. Jenže když jste neviditelný, to je jiná! Můžete jít do banky, vzít si peníze, vejít do dámských kabinek v obchodech s oblečením. Třeba. Prostě život se vám změní. A to hodně. Stanete se investigativním novinářem, zaplete se s herečkou Desmou či svou bytnou rozložité postavy. Jasně, taky po vás začne jít FBI.

2012/05/26

Bolest

"Lísko, je ti špatně?" starostí chvějícím se hlasem se mne Mlor zeptal. Nebo to jen oznámil, jako fakt. Nejsem s to to rozlišit, stěží vnímám jeho slova. A to jsem se na ně opravdu hodně soustředila. 

"Není, jen jsem se na chvilku natáhla." lžu, a on to ví. Ale tak nějak je to pro nás pro oba jednodušší. Než kdybych řekla: "Je mi tak zle, že myšlenka na smrt je vysvobození. Je mi tak špatně, že zvracím už jen z představy dalších dvou takových dní. Je mi tak šíleně, že všechny nenávidím. I tebe, tu tvoji staroslivost, ochotu, bolest z mojí bolesti. A přitom tě tu tak moc potřebuju."

Taylor Stevensová – Lovkyně informací

Nejdřív mysli, pak konej; nejdří zjisti, pak bojuj.

Chcete-li se na chvilku nechat unést na území Afriky. Máte-li rádi příběhy s neohroženou hrdinkou, která je výjimečná a nadprůměrná ve svém oboru. Tak třeba z těchto dvou důvodů můžete sáhnout po knižním debutu Taylor Stevensové Lovkyně informací.

Vanessa Michael Munroeová je mladá žena, která je dobrá v tom, co dělá. Dosah věhlasu o jejích schopnostech zjistit potřebné informace - o čemkoliv, kdekoliv, od kohokoliv - je nevídaný. Nyní ale stojí před případem, jaký nikdy nedělala. Má pátrat po ženě, která před čtyřmi lety zmizela uprostřed Afriky. 

2012/05/24

Pokoj po mrtvém

Tři pytle; černé, svázané, vedle popelnice řadují - je potřeba byt vyčistit od haraburdí, když už je mrtvý. Pár propocených košil, děravých trenýrek a kalhot s puky. O moc víc toho po něm stejně nezbylo. A i toho se teď zbavují. 

Barák převedl na dceru už dávno, občanka se vrátí na úřad. Nechají si pár fotek, aby po letech, až si nevybaví jeho tvář, měly jak si ji připomenout. 

Housle prodají, bude na přilepšenou, možná i na dovolenou. Postel rozštípou a spálí. Peřiny se darují, kdo by dneska měnil sypky, moc práce, drahé, peří stejně už bude moc staré.

2012/05/23

Alexandra Salmela: 27 aneb Smrt vás proslaví

Dneska je mi dvacet sedm.
Proto jsem dala dohromady následující seznam:

Kurt Cobain 27 let, 1 měsíc, 16 dní.
Brian Jones 27 let, 4 měsíce, 5dní.
Jim Morrison 27 let, 6 měsíců, 25 dní.
Janis Joplin 27 let, 9 měsíců, 15 dní.
Jimi Hendrix 27 let, 9 měsíců, 21 dní.

Mám rok na to, abych se proslavila, tragicky zemřela vinou alkoholu, drog, smrtelné nemoci, strašlivé nehody, sebevraždy nebo vraždy a pak žila navždy v planoucích srdcích svých obdivovatelů.

Příběh vypráví čtyři vypravěči, kteří snad už nemohou býti odlišnější. Posuďte sami: 27letá Angie, Pan Prasátko, černá kočka Kassandra a žlutý Opel Astra. Zdá se vám to šílené? Tak trochu je, ale hlavně je to dobrý nápad. "Osoby" se ve vypravování pravidelně střídají, díky různým vypravěčům máme možnost nahlédnout na aktéry knihy z různých pohledů, nejen jak se vnímají oni sami, ale i jak je vidí ostatní.

2012/05/21

Čtyři mini

Opustil ji. Po 15 letech teplých večeří. Chtěla by mu odpustit. Ale nedokáže to. Nenávidí ho. Večer zprávy - hromadná autohavárie. Co kdyby on umřel? Byla by raději vdova než rozvedená? Ne, rozhodně ne. Odpustí mu. Má ho totiž pořád ráda.

--------------------------------------------------------------------------

Ztěžka dopadla do křesla a natáhla nohy na stolek. To je ale úleva. Už jí zase otékají. Není se co divit - stát a osm hodin vařit a vydávat jídlo ukřičeným školákům. Zapnula televizi. Stihla to přesně, už jde znělka. Začíná její svět, ten kde je jí dobře, uprostřed Kolumbie, teď ji nikdo nemůže rušit, tahle hodina je její. Pak zase vstane a půjde uvařit večeři, napsat s dětmi úkoly a namočit manželovy montérky. Ale teď je jinde, tam, kde je je šťastná.

--------------------------------------------------------------------------

2012/05/20

Karin Fossumová - Indická nevěsta

Další ze severských detektivních příběhů, kterými český trh přetéká. Ale tohle je prý jiné. Lepší, zajímavější, odlišné. 

No nevím, po dočtení takový pocit nemám. Že by se kniha vymykala, byla ve svém žánru nadprůměrná. Ne, to opravdu ne. Ale špatná zase taky není, četla se dobře, příběh zajímavý, postavy celkem taky. 

Kniha vypráví o Gunderovi Jomannovi, který je sám, stárne, jeho život plyne tak nějak stereotypně a nudně. Rozhodne se s tím nespokojit a vyrazí na dovolenou do Indie, s tajnou myšlenkou, že tam potká ženu svých snů. A opravdu, jedna žena se objeví, číšnice, hezká jen s křivými zuby. Vezmou se. Jomann se vrací domů a čeká na příjezd své ženy. Jenže jeho sestra má autonehodu, a tak pro ni nemůže dojet na letiště. Už se nikdy nespatří. Púna je zavražděna. 

2012/05/16

Můj pokoj

Doma, tam kde jsem prožila čtvrt století, prvních krásných dvacet pět let života, mám pořád svůj pokojíček. Červená nudle. Takové pojmenování jsem mu vymyslela, když jsem ho poprvé uviděla. Nic originálního, ale co chcete od desetileté holky. Pokoj jsem zdědila po pradědovi, kterého jsem nikdy nepoznala, protože umřel dávno než jsem svým příchodem obohatila svět. Praděda byl ten, kterému za pokoj vděčím, jelikož se kvůli němu přistavěl, aby měl kde přebývat. Přilepila se veranda s tímto pokojíčkem k baráku. A bylo to.

Po pár letech byl pokoj prázdný, a tak tam začal přespával otec. Aby on měl, kde spát. Náš dům je opravdu maličký.

Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidé kolem tebe, 
směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne. 

Kniha Žítkovské bohyně se rozhodně dá zařadit do toho nejlepšího, co současná česká literatura přináší. O tom žádná. 

Na této knize je zajímavé především její téma. Téma, kterému se autoři příliš nevěnovali, téma, které zaujme, téma, která láká.

Já bych si ale knihu přečetla, ať by byla o čemkoliv. Že autorka umí psát, a velmi dobře, jsem se přesvědčila u jejího předchozího románu Vyhnání Gerty Schnirch. Nelehké, ba přímo těžké, ale výborné čtení. A pokud porovnám ten neuvěřitelný nárůst kvality mezi dívčím románkem Montespaniáda a právě Gertou, tak se mi ani nechce věřit, že se dá za pár let takhle vyvinout v dobrou českou spisovatelku. 

2012/05/13

Jo Nesbø – Doktor Proktor a prdicí prášek

Četla jsem Nemesis, četla jsem Pentagram. Krimi romány s postavou Harryho Hola v hlavní roli se mi líbily. Z knih bylo poznat, že Nesbø psát opravdu umí. Proto když teď vyšla jeho knížka pro děti, neodolala jsem a přečetla si ji. Byla jsem zvědavá, jak si autor povede na poli dětské literatury. 

Nezklamal mne. Knížka je humorná, nápaditá, hravá. 

2012/05/12

Tiché ráno

Ticho. Celá kolej prázdná. Až na pár Rusů, ti ale ještě vyspávají po včerejších akcích, co končívají nad ránem. Mám pootevřené okno. Doléhá ke mně šum stromů. Narůstá. Zvedá se totiž vítr. Proniká chlad škvírou, je léto či podzim už, snad. Pták zacvrliká, pak odmlčí se zas. Opět nastolí se ticho. 

Mám toho dnes tolik v plánu, tolik! Ale opět neudělám nic, jen vezmu deku, ovinu kolem ramen a usadím se do okna. Budu pozorovat stromy jak ztrácejí svoji krásu a přitom myslet na tebe. Kde jsi, co děláš, jak se máš. Jestli jsi se už vzbudil, rukama si protíráš oči a nechápavě se rozkoukáváš po světě, jestli stojíš před zrcadlem a snažíš se narovnat vlasy, co ti tak vtipně stojí, nepůjde to, jako tradičně, tak pustíš kohoutek a hřebenem projedeš pod tekoucí vodou, pak si zase budeš stěžovat na mokré vlasy, což bytostně nesnášíš, všechno je problém, nic není dobře, stížnost vrší se na stížnost. Po ránu jsi děsnej mrzout. 

Za časů bouřkových

Byla dřevěná a celá od vosku. Líbila se mi a bála jsem se jí. Babiččina hromnička. Byla stará a ukrytá za zelenými dvířky kredence. Celej rok si na ni nikdo nevzpomněl. A pak jednoho dne přišla bouřka. Zlověstná, strach nahánějící buřina. Taková, co přijde každé léto po týdnech velkých veder. A když se tahle čina žene, když se blíží, stromy se ohýbají až k zemi, vítr fičí a uhání po okolí, babička jde, otevře dvířka, ohne se a vytáhne hromničku. 

Postaví ji doprostřed stolu, zkontroluje jestli je dost svíčky a jde hledat zápalky. Pak svíčku zapálí a posadí se ke stolu. I my, děti, co jsme tu na prázdninách, se posadíme. Sice ne tak způsobně, většinou na paty, to abychom na stůl viděly, jsme všichni do jednoho ještě malá škvrňata.

2012/05/10

Jana Jirásková: Paranoidní pijavice

Jela jsem metrem, už nevím za kým, už nevím, který den to bylo. Vím, že to bylo jen pár stanic, a tak jsem zůstala stát hned u dveří, zbytečné hledat volné místo k sezení. Dveře se zavřely a souprava vjela do tunelu. Hledím na sebe, pozoruji se, asi jako každý. Pak mne zaujme samolepka na dveřích. Občas je čtu, taková  minizábava k ukrácení chvíle. Návod jak si koupit jízdenku přes SMSku, poutače na nějaké akce či internetové stránky. Dneska na knihu – Paranoidní pijavice. Žena, černé vlasy s modrým nádechem, se zapálenou cigeretou. Zaujme. Jméno mi nic neříká, název se mi líbí. Musím si knihu přečíst.

2012/05/08

Sousedská smrt

Každý okamžik, každou vteřinu na světě umírají stovky lidí. Víme to, a to je asi tak všechno. Nelze to prožívat. Nejde to prožívat, protože bychom se z toho za chvíli zbláznili a nebyli schopni každodenního rutinního chování. Ale především to nejde, protože ty lidi neznáme. Anonymita je krásná a nebezpečná věc zároveň. 

Pak jsou smrti, které se nás dotknou až na dřeň. Babička, manžel, kamarád, sestra, strejda. To bolí tak, že nemůžeme dýchat. Mění to náš svět, který už nikdy nebude takový jako byl. 

Pak jsou smrti, které nás spíše zaujmou. Známá zpěvačka, uznávaný spisovatel, cenami ověnčený sportovec. Takováhle smrt nás donutí opět otevřít knihu či si pustit CDčko a zavzpomínat na talent a dílo dotyčného. Co víc by si mohli umělci a veřejně známé osoby přát? Tohle je přece nejvyšší ocenění, jakého se jim může dostat.

2012/05/07

Claudia Piñeiro – Tvá

Taková nenápadná, drobná knížka latinskoamerické autorky. A přitom je to skvělá knížka. A neuvěřitelně napínavá k tomu.

Kniha o tom, jak se podvádíme. Jak je nevěra fyzická málo v porovnání s tím, jak si lžeme, zatajujeme, klameme, nedůvěřujeme, spřádáme intriky. 

Ze začátku příběh vypadá velmi prostě – dojde ke zločinu, kdy nešťastnou náhodou zemře Ernestova milenka, co se podepisuje Tvá. Iris se rozhodne chránit svého manžela – ale to by on nesměl mít další tajemství a lhát ještě více.

Ines de la Fressange - Se šarmem Pařížanky

Tak a dost! Musím knihu odložit, abych Vám mohla napsat své dojmy z ní. Když ona se odkládá opravdu těžce, tak krásnou podobu má. Líbí se mi tvar knihy, zpracování a síla listů, ladící záložka, a především desky knihy. Prostě nádhera!

Je jasné, že kniha o pařížském stylu ani nemůže být jiná. Ale co najdeme uvnitř (přece jen to je podstatnější)?

Kniha je rozdělena do čtyř kapitol – Oblékněte se jako Pařížanka, Kráska večera, U mě doma, Inesina Paříž. První část o oblékání, modě asi nikoho nepřekvapí, že zabírá polovinu knihy. Dále oddíly o kosmetice a zařízení bytu. Poslední část o místech Paříže (od muzeí přes restaurace po hotely), která nejsou v každém průvodci a rozhodně stojí za to, je navštívit (tato část by mohla zaujmout i mužské čtenáře). Pro mne první a poslední část rozhodně nejpřínosnější.

2012/05/06

Houpací křeslo

Jako kdyby nebyl z našeho světa. Tak moc se sem nehodil. Možná, že opravdu nebyl. Kdoví. Jeho vyzáblé ruce, jedna křečovitě svírající opěradlo prastarého křesla, druhá nesoucí fajfku k ústům a od úst, mne fascinovaly od malička. Hodiny jsem upřeně dokázala civět, jak jimi nepatrně hýbe.

Postupně se zahaloval do jemného oparu dýmu. Vonělo to v celé místnosti tabákem. Náplň celého dne, nikdy jsem ho neviděla jinak, než kouřit dýmku a rozjímat. Jako by nic jiného neexistovalo.

Byl starý, nikdo nevěděl, kolik mu je let, ani on sám. Já bych řekla, že stopadesátdevět, a možná, že jsem mu ještě ubrala. 

Tento příběh se odehrává za mého mládí, kdy nadpřirozené věci skutečné byly. Ne jako dnes, v moderním věku, kdy co není podloženo tunama papíru popsaných slovy, že to je tak a to je zase onak, a mocně orazítkovaných, tak tomu nikdo nevěří.

2012/05/05

Moje cesta z města

Už jsem prostě taková. Časový pres mi nedělá dobře. Takže pokud chci jet domů ve 13:00 z Florence, musím vstát nejpozději v půl desáté. 

Tak jako dneska.

Přestala jsem si nařizovat budíka. Je to tak tři týdny, možná už měsíc. Za ten pocit probudit se přirozeně, sama od sebe, mi občasné zaspání stojí. 

Dneska mne probudilo sluníčko.

2012/05/02

Ve snu

ráda usínám
protože
ve snu
k sobě
se navracím

ve snu
je vše krásné
a tak jasné
plné barev
úsměvů

2012/05/01

Dva sešity

Stála na nástupišti. Čekala na vlak, který nikdy nepojede. Byla tam sama. Jen s modrou plátěnou taškou omotanou kolem zápěstí levé ruky. V tašce byly dva sešity. Jeden měl červené desky, druhý zelené. Semaforové barvy. Stůj! Jdi! Červený sešit byl linkovaný, šedesátistránkový. Zelený útlý, pouhých dvacet listů obsahoval. A byl bez jediné linky. Na první pohled se lišily ještě v jedné věci. Ten červený byl pomačkaný, pokroucený, zkrepatělý. Bylo vidět, že se jím často listovalo. Zelený byl jak ze škatulky. Snad nový, snad skoro nový.

2012/04/30

Versatile Blogger Award

Každé ocenění, které se vám dostane, je milé. Je to povzbuzení, že to, co děláte pro radost, má možná smysl i pro někoho jiného. A tak dnes jsem byla potěšena Vanilkou a od ní obdrženou nominací na  Versatile Blogger Award. Za což jí tímto moc děkuji. A těší mne to o to více, že její blog patří k těm, které také já pravidelně čtu.

Nemám ráda řetězáky, ale tohle se mi nechce porušit, takže tento článek dopíšu, je to hezký způsob, jak se o dobré blogy podělit s ostatními.

2012/04/29

Patti Smith: Just kids

Vyfoť je,“ řekla žena zadumanému manželovi. „Myslím, že jsou to umělci.“
Jen pojď,“ pokrčil rameny. „Vždyť jsou to jenom děti.“

Nemám ráda životopisné knihy, připadají mi nudné, nezajímavé (čest výjimkám). Ale tohle je něco jiného – něco tak úžasného, že jsem se dlouho rozmýšlela jestli o knize psát. Protože vím, že tu její podstatu nedokážu vyjádřit a zprostředkovat. Ale třeba přesto po knize někdo z vás sáhne a tím, že se tahle skvělá kniha dostane k dalším očím, splní tento článek svůj účel. Takže se do něj tedy pouštím.

O čem kniha je?

2012/04/27

Prsten

Nosila prstýnek, ze zlata, bílého. Nebyl snubní, nebyl zásnubní, byl něco víc. Byl všechno. Martin jí ho koupil jednou v sobotu, bylo to krátce před Vánoci, udělali si spolu procházku po centru, s úmyslem pořídit ještě nějaké drobné dárky. Překvapivě v obchodech ani nebylo tolik lidí, takže se mohli bez větších tlačenic procházet uličkami a vybírat. Lenčině sestře koupili stojánek na mobil ve tvaru Popelčina střevíčku, tátovi placatku.

Dokonce si zašli na oběd. Do čínského bistra na výborné nudle. A pak Martin řekl, že by jí chtěl koupit něco krásného, jen pro ni, ať si řekne, co jí udělá radost, ale že by byl rád, kdyby to byl šperk. Lenka nikdy řetízky, náramky ani prsteny nenosila. Občas dřevěné korále či z legrace plastové prstýnky, takové mega velké, hodily se jí k jedněm letním šatům. Jinak ne. Ale když viděla, jak moc si přeje jí něco dát, to nešlo ho odmítnout. A tak to tedy neuděla. "Víš co, tak vejdeme do obchodu a co se nám zalíbí oboum, to vybereme," odpověděla mu.

2012/04/26

Petr a Lucie

Petr si vzal Lucii, protože uměla udělat dobrou svíčkovou k nedělnímu obědu, dokonce i ty knedlíky byly domácí; protože mu dokázala správně natřepat polštář pod hlavu, přesně tak jak to měl rád; protože měla slušnou postavu, a hlavně pěkný prsa, sice menší, ale pevný; protože k němu vzhlížela jako ke svatému obrázku a vždycky se smála jeho vtipům; protože ráda nosila sukně, a nepodléhala džínové módě; protože mu moc nevyčítala, když se s klukama po basketu trochu zdržel v hospodě; protože uměla poznat ofsajd; a protože většinou chodila na čas. 

Lucie si vzala Petra, protože se chtěla vdát.

The end