Stránky

2012/03/31

Tousty

Vzít kousek toustového chleba, potřít hořčicí, přiložit plátek sýra, na to plátek šunky, a nakonec tři kolečka rajčat. Přiklopit druhým kouskem toustového chleba.

Vzít kousek toustového chleba, potřít kečupem, přiložit plátek sýra, na to plátek šunky, a nakonec tři kolečka okurky. Přiklopit druhým kouskem toustového chleba.

Oba připravené sendviče vložím do již rozpáleného toustovače. Červená kontrolka se cvaknutí zhasla, je tudíž již připraven k výkonu. Pořádně zmáčknout, ještě, ještě, táák, zacvaknout, a teď dát přístroji minutku, aby zapekl svačinu pro děti.

2012/03/28

Štěstíčko

Štěstíčko tady leží. Přistupte a vylosujte si to své! Pro radost, pro potěšení!
Takhle lákají prodejci u stánku. Jsem na pouti, asi tak v roce devadesát tři, je mi sedm, chodím do první třídy. A je květen, vlastně už se nacházíme v druhé polovině měsíce. A já jsem u babičky. A je tu právě pouť. Sluníčko svítí, atrakce jezdí, taky jsem se svezla, na centrifuze a na autíčkách a ještě na nějakém rychlovlaku, bylo to bájo, pusu mám zalepenou růžovou cukrovou vatou, to vám byla dobrota. Smích, střelci na střelnici vystřelují umělá kvítí pro uculující se slečny. Měla bych se cítit krásně, byl to prima den, mezi spoustou lidí, veselo bylo, byla jsem na řetízkáči, točila se a motala a smála a bylo mi hezky.
Jenže teď mám dilema – chci jeden z těch tajemných pytlíčků, chci svoje štěstíčko. Dvacet šedých malých pytlíčků vyrovnaných po čtyřech v pěti řadách vábí. Ale nevím, zda do toho jít. Tak tu stojím a trápím se. Lidé do mě vrážejí, asi trochu překážím. Jenže já to nevnímám. Problém není v penězích, pětikorunu na něj ještě od maminky mám, na ten tajemnej pytlíček.
Jenže se bojím, co když tam nebude nic hezkého, nebo bude prázdný? Bojím se zklamání.
Nakonec přece jen neodolám a koupím. Je tam barevné papírové kolečko na gumičce. Tak jako ve většině ostatních balíčků. Zklamaná i spokojená, to i to, tak napůl všechno prostě. Jako vždycky.
Nevím, jestli to takhle mají všichni nebo jen já. Měla bych mít radost, není důvod ji nemít. A přece ji nemám.
Štěstíčko strčím do kapsy a rozběhnu se z kopce k babiččině chalupě na odpolední čaj. Tam jsem spokojená vždycky.

2012/03/27

Dvě kapky

Celé týdny nepršelo, lidé si užívali sluníčka, opalovali se. Celé týdny už nepršelo, a zem prahla, květiny začaly naříkat a uvadat. Každý teď zvedal oči k nebi a prosil o pár kapek modré vláhy. Alespoň pár kapek.
Jednoho dne se Pán Mraků smiloval.
Začalo pršet, proudy vody valí se z oblaků na zem, aby svlažily půdu a dodaly jí energii. Padají dvě kapky, po cestě dolů na sebe koukají, usmívají se, nezávazně si povídají. Flirtují spolu. Vypadá to, že by z toho mohlo být i něco víc.
Ale už je tu konec, cesta z nebe na zem byla tak krátká; jedna dopadla na asfalt, druhá na list od květiny. Kapka na listu – říkejme jí Kapička, se drží jemných chloupků listů, nechce stéct dolů. Tam je tma, hlína, před tím ji přece rodiče varovali, to je nebezpeční největší. A tak se drží ze všech sil.
Co mezitím dělá druhá kapka? Druhá kapka, aby jí to nebylo líto, pojďme jí také dát jméno - Kap, takové štěstí neměla a rovnou tvrdě dopadla, a tak se snaží vyhýbat kolům jedoucích aut. Přesto to nezdává, snaží se udržet pohromadě. Stojí ji to všechny síly, ale láska ke Kapičce pomáhá.
Přesto obě kapky musí naplnit svůj osud, který jim Pán Mraků přiřkl. Kap a Kapička se již nesetkají, ale do konce svého skupenství, než pohltí je zem, budou mít na koho a na co vzpomínat, na ty chvilky volného pádu po boku milé kapky.

2012/03/26

Bonboniéra

Kup nějakou bonboniéru, to bude stačit, řekla mi žena.  Zdálo by se, že je to jednoduchý úkol, ale když pak stojíte před regálem v obchodě, kde je vystaveno patnáct čtvercových, obdélníkových a všelijak jinak roztodivně tvarovaných krabic, zjistíte, že je to nesnadné.
Najednou nevím kterou vybrat. Nugátovou, protože ji mám sám rád? S celými ukrytými oříšky? Co když je na ně Alena alergická. Merci, jako poděkování, díky za to, že jste? Nebo dokonce Modré z nebe?  To se mi nějak nezdá a nechce se mi do toho.
Vlastně je to jedno, úplně, stejně to předáme, jen aby se něco předalo, při pozdravu, tady máte, jen takovou drobnost, ale to jste Jiříku nemuseli, ále však to taky nic není, trochu si oslaďte život, přece k vám nepřijedeme s prázdnou…a věty se nabalují, však to taky znáte, nebo jste nikdy nebyli u nikoho na návštěvě?
 
My odpoledne totiž jedeme za Alenou a Matějem, to je manželčina sestra a její muž. Já tam jezdím docela nerad, ale tyhle vztahy se nějakým způsobem udržovat musí, i když to znamená strávit pár hodin ve společnosti lidí, se kterými si vůbec nerozumím. Nemám si s nimi co říct, žena se švagrovou se zašijí do kuchyně a něco tam pro nás patlají. Já zůstanu s Matějem v obývacím pokoji. A co teď jako? Televize monotónně vrčí, zrovna rady jak správně hnojit růže, kdy už ty Gondíci přestanou být v módě, nebo budou taková stálice jako Přemek Podlaha? Vypadá to, že v téhle branži je to na doživotí. Tak alespoň mají obživu jistou.

Nejraději bych byl doma na kanapi, pod hlavou svůj oblíbený polštářek, a pročítal noviny z celého týdne, žena se zlobí, že je odebíráme denně, když je stejně nestíháme číst, a má pravdu, jenže já se svého nedělního zběžného listování nedokážu vzdát.
Stůl, který vévodí místnosti, je nazdobený, až snad přezdobený. Doma bych to takhle nesnesl, ale u Aleny jsme na to zvyklí. Nový kytičkovaný ubrus nejvyšší kvality, dřevěné prostírání, spousta barevných ubrousků, svícínků, stojánků na něm. Alena je výtečná kuchařka, taky se tím živí. Vaří ve školní jídelně. Ale nejvíce ji baví péct. Je schopná o víkendu upéct tři bábovky, Míša řezy, buchty povidlové i tvarohové a ještě kynutý jablečný štrúdl. Takhle to u nich bylo při minulé návštěvě. Nemyslím, že se to dneska bude výrazněji lišit.
Vlastně bude, atmosféra bude jiná. Je to první návštěva po smrti táty. Manželčina a Alenčina. Budeme mít stažené krky smutkem, těžko se nám bude povídat, bude to jiné, když už není možné zajít do vedlejší světničky za panem otcem. Tchána jsem měl skvělého, to se každému taky nepoštěstí. Moc jsme si rozuměli, oba jsme vášniví rybáři, co nedělních rán jsme mlčky proseděli na břehu rybníka. Tohle dělá z chlapů přátele. Mlčení, společný koníček.
Nějak se začínám dojímat, to nechci, popadnu bonboniéru, první zleva, přišla mi pod ruku, až u kasy zjistím, že je to nějaká (pěkně drahá!) novinka, zdá se mi to příhodné, poprvé jedeme na návštěvu bez přítomnosti pana otce, tak symbolicky s novou bonboniérou. Symbol za 139 Kč, no nekupte to.

2012/03/21

Na houpačce

Martina křičí, jak kdyby ji sám čert vidlemi propichoval. „Seš blbá, buď zticha, nebo z toho bude průšvih,“ říká jí Sára. „To nějak zvládneme, na něco přijdeme.“

Myslím ale, že všechny tři víme, že už to průšvih je.

Stačila chvilka a z prima houpání se stala tahle tragédie - došlo k namotání Martiných světle hnědých dlouhých vlasů na provaz houpačky. Taky by mohla nosit gumičky. Co teď s tím?

Martinina hlava je skloněná, aby ji to zbytečně netáhlo, brečí a z nosu jí teče nudle, hodně vlasů jí spadlo do obličeje, kde se ihned přilepily. Vypadá to směšně, a taky se mi chce smát, ale nesměju se, vím, že máme problém. A taky to asi musí bolet. Ještě že jsem se nešla houpat první, to bych tam teď trpěla já. Škoda, že nešla Sára, ta má krátké vlasy, té by se nemohlo něco takového stát. A my jsme si teď mohly v klidu dál hrát, možná už pohoupané, třeba s panenkami na svatbu.

No co se dá dělat, musíme to nějak vyřešit.

Rozmotat to nejde, zkoušely jsme to obě, já i Sára, výsledkem bylo, že se Martina ještě více nahnula k provazu, přitáhly jsme ji ještě více vlasy k houpačce.

Musíme vymyslet něco rychle, jinak to bude fakt malér, za půl hodiny musíme být na obědě. A já to mám daleko, čeká mne běh přes celý rynk, a pak ještě se vydrápat do kopce, až tam bydlí babička.

2012/03/20

skákat přes švihadlo
každodenních starostí
není hra pro děti
jak každý dospělý ví
------------------------
v uších pop, co teď letí
v očích film, na který každý má si zajít
v hlavě myšlenky, co jsou moderní
necháme se ovlivňovat
programovat
jsme jako loutky na provázku
necháme se životem vodit
jak jim se to bude hodit
---------------

2012/03/19

Balíček kapesníků

Dvě knihy a čokoláda. To mne zaujme, a proto se podívám, kdo u toho takto obloženého stolečku sedí. V kavárně je poloprázdno, je brzké odpoledne, lehce po druhé, ale působí to tu večerním dojmem, na nebi se nakupily velké mraky, a chystají nám nasypat trochu sněhového přídělu, takže je tu šero, a protože je odpoledne, všechna světla nejsou rozsvícená, šetří se asi i tady, ale tahle kavárna je můj druhý domov, chodím sem minimálně každý druhý den, ale o to tu teď neběží, teď nás přece zajímá ta dívka.

Ano, dívka tam seděla. Celá v černém, na nose brýle s výrazně silnými obroučky, opět v černé barvě, když jste se na ni podívali, viděli jste brýle a až pak ji, ale tím neříkám, že by jí to neslušelo, jen, že ta skla jsou výrazný prvek, kterého si všimnete, proto si je asi taky vybrala. Takže, celá v černém, nebo alespoň košile taková byla, nohy schované pod stolkem, moc jsem neviděl, nechtěl jsem ji tolik okoukávat, i když byla začtená do třetí! knihy, kterou držela v rukách, zvláštní ruce, úplně bílé, křehké, připadalo mi, že tu knihu snad nemůžou ani udržet, chvěla se jí zápěstí, ale stejně by si mne nevšimla, byla opravdu začtená, obsluha by mohla, a já nejsem rád středem pozornosti, nebylo by mi to milý, měl bych se už někam posadit.

2012/03/18

Na benzínce

Kontrolka na přístrojové desce začala výstražně červeně blikat, a proto, když uviděl ceduli se šipkou k benzínce, hodil pravý blinkr a odbočil. U stojanů nikdo nebyl, mohl si vybrat, kam zajet. Potěšilo ho to, nerad čekává, než ostatní natankují. Zajel doprostřed, vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vytáhl klíčky ze zapalování, na potřetí rozepnul bezpečnostní pás, šáhl do přihrádky pro pětistovku, kterou si pak strčil do náprsní kapsičky u flanelové košile. 
 
Otevřel dveře, zapřel se o ně a namáhavě se začal soukat z auta. Asi bude muset doopravdy nasadit nějakou tu dietu, Jituš do něj pořád šije a včera mu dokonce významně, když seděl na gauči u televize, poklepávala na břicho, ale už začíná sám pociťovat, že je neforemný. Taky se začal dost potit, fleky v podpaží, rukou si otírá čelo. To slunce dneska ale pere. Obejde starou škodu stopětadvacet, odšroubuje uzávěr, ze stojanu vysune hadici, trpělivě čeká, až se čísla vynulují, překontroluje, zda opravdu tankuje správný benzín a vsune pistoli dovnitř. Zmáčkne a jen sleduje, jak čísílka přibývají. Hlavně ty u ceny, u litrů se to moc nehýbe. Povzdechne si, proč dneska musí být všechno tak drahý. Zamyslí se nad tím.

2012/03/17

Mrtvola

Můj život nestojí za nic. To jsem si myslela, když jsem byla živá, a přála si být mrtvá. Tak teď jsem mrtvá, a povím vám, nemám pocit, že by se to nějak zlepšilo. Asi jsem holt ten typ, co je nespokojenej vždycky. Znáte to, takový ty kyselý ksichty, co se hádaj o korunu v samoobsluze, nadávaj na vyžrané politiky, na rozjívenou mládež, na špatný počasí, na bolavá kolena, prostě na všechno. Kdyby mi bylo dopřáno zestárnou, myslím, že by se ze mne takováhle babka, co v tramvaji holí šťouchá do druhých, ale kampak mladej, hezky dejte přednost, taky stala. Nu, už se to nedozvím.

2012/03/16

Holčička, co stojí u okna


Holčička, stojí u okna. Kolik jí může být? Tak asi deset let, o něco vyšší než její vrstevnice, o něco hubenější než její spolužačky. Tím jak stojí u okna, čeká a vyhlíží, a nikoho nevidí, působí ještě křehčeji. Čeká na maminku s tatínkem. Snad i na bratříčka si vzpomene. Hlavně ji ale ovládá strach, bojí se, že nepřijedou. Ale slíbili to! Jenže je ještě malá, a neuvědomuje si, že ta sněhová pokrývka, kterou z okna vidí, znepříjemňuje cestování, že rodiče se opravdu vydali na cestu, ale klouže to, tatínek sice jede krokem, ale i tak je to nebezpečné, každou chvíli potkávají auta ve škarpách. A ještě ke všemu taková dálka! Holčička si to neuvědomuje, myslí jen na to, jak jí maminka v posledním dopise psala, že tuhle sobotu určitě přijedou na návštěvu. Vždyť je neviděla už tři týdny! Tři týdny, takovou dobu už tráví v téhle speciální nemocnici pro nemocné děti jako je ona. Nemá se tu zle, občas některá vyšetření bolí, ale to se dá zvládnout, protože pan doktor i většina sestřiček (jen jedna, co chodí hlavně na noc, je zlá, té se vyhýbá) jsou hodní, jenže tu není maminka, tak jak by se tu mohla cítit dobře?

2012/03/14

Samota noci

Lekla se. Procházela kolem okna, když na něj vítr větví zaklepal. Vyděsilo ji to. Jako ostatně v poslední době všechno. Zaštěkání psa za plotem, troubení auta, křik dětí na hřišti.

Jabloně se musí nechat prořezat, mihlo se jí zároveň hlavou.

Jsou dvě hodiny ráno, probudila se horkem, se sklenicí odtočené vody z kohoutku prochází obývacím pokojem zpět do ložnice. Jde po paměti, ani nerozsvěcí, zná tu každý centimetr prostoru a každý kus nábytku.

2012/03/12

Dřív než půjdu spát

Je večer, pro někoho už noc, naposledy obejít chalupu, podívat se na zataženou oblohu, přitáhnout svetr blíže k tělu, chlad proniká, pohledem přejet ulici, většina domů už spí, někde skrz záclonu probleskuje modrá záře obrazovky. Pes je vyvenčen, zavřu ho do kotelny, zamknu, abychom mohli nerušeně spát. Vejdu do svého pokoje, vklouznu do pyžama. Chce se mi spát, nechce se mi spát. Stav mezi. Namátkou tedy vezmu knihu ze sloupečku vedle postele, aby mne písmenka uspala.

Začtu se, první strana, druhá, najednou stotřicátá. Mám ráda, když mne kniha pohltí tak, že nevnímám čas. Vím, že u všech knih to nelze, ale občas je fajn na takovou narazit. Slyším, že venku prší, budík ukazuje končící první hodinu nového dne. Už opravdu musím spát, jinak to bude ráno krušné. Nerada odkládám knihu, i když vím, že se k ní za pár hodin zase vrátím.

2012/03/06

Zdržení na dálnici

Jedu autobusem do Prahy, pohodlně usazená, sluníčko zabírá a ranní mrazík rozhání, jednotvárná krajina kolem dálnice a pohyb kol mne uklimbá, navzdory tomu, že sedím vedle hezkého mladíka.  

Netrvá to ale dlouho, na šedesátém druhém kilometru najednou ticho. Stojíme, motor chladne. Každý se ptá, co se děje, každý telefonuje, do práce, manželovi, dětem. Přijedu asi později, tady to stojí, vypadá to na bouračku.
A taky že ano. Za pár minut kolem projedou hasiči a rychlá a další sanitky. Po půl hodině pak se od úst k ústům šíří informace, že se prý dva kilometry před náma osobní auto na střechu otočilo.

2012/03/02

Volný běh myšlenek


Kéž by moje slova dokázala promlouvat k duši tvý.
Kdybys jen dokázal vyslechnout a pochopit moje důvody.
Proč jsem tě opustila, proč jsem ti ze života upláchla.
Že jsem jen zatoužila chvíli po svý cestě osaměle jít.
Putovat krajinou, bloudit lesy, brodit se travou.
Přeplavat řeky, zdolat jejich mocné proudy vod.
Nemohla jsem jinak, copak, nepoznals to?
Že se dusím smogem měst, samotou přeplněných cest.
Potřebuji naučit se rozpoznat budoucnost z hvězd.
Jak se dělaj žabky na vodě, jak se koulí sněhulák.
Číst Camuse, Sartra, a snad, když bude čas, Prousta.
Projít se ranní rosou, poledním sluncem a večerním deštěm.
A pak, jestli o to ještě budeš stát, zpátky k tobě přitulit se zas.