Motor hučí, na přední
sklo dopadají kapky, teploty vysoko nad nulou, atmosféra hodně pod nulou. Jsou
tu. Po roce zase Vánoce. To nám chybělo, pomyslí si Petr, ukazováčkem poklepává
do volantu, uklidňuje ho to. Vytáčí to ale Mirku, která sedí vedle něho. Už osm
let, jak neustále všem připomíná. Vždycky to řekne tónem, který vám prozradí, že
neví, jak se to jenom mohlo stát, je to vůbec možný, a
kroutí u toho nechápavě hlavou.
Stránky
2019/11/29
2019/11/25
Když je ti pět, když je ti dvacet pět
Stojí na
zahradě, mračí se. V ruce má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího.
Měla by mít radost a hrát si s ním. Nemůže. Není její. Půjčila si ho ze
školky. Bez dovolení. Zítra ho tam vrátí, řekla si, když odcházela. Ale teď ji
pohltila černota. Udělala něco zlého. Jenže napravit to může až ráno. Má
hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Chce se jí brečet.
2019/11/21
Rozhovor u výtahu
Stojím na Vltavský,
stojím před výtahem, před sebou kočár, před ním paní v růžovém kabátě,
před ní kočár, takže taky maminka. Zmáčkne tlačítko přivolávající výtah a ihned
pumpuje lahvičkou přichycenou ke kočárku a čistí si ruce od bacilů z doteku. Přehnaně čistotná,
pomyslím si. Výtah cinkne, otevře nám dveře, růžová maminka tam vjede. Dělá mi
místo, abych taky mohla nastoupit. Jde to těžko, kola do sebe naráží, ale je
vůle, jsme tam obě i s kočárky. Děti spí, úzký prostor, čas na small talk.
2019/11/20
Já se mám
Uvědomit si, jak se mám dobře. Ráno můžu spát do půl osmé, kdy vstává
Ouško. Moje máma v tu dobu už dvě hodiny je v práci u dřezu, muž s Modřinkou
vyrazili před pár minutami ven - na logopedii, do školky, do práce. Vstát,
udělat si snídani, pomazlit se s Ouškem, pustit si podcast, trošku
poklidit. V devět dorazí paní na úklid, tři a půl hodiny bude smýčit
místnosti, zatímco já dám malého do kočárku, sjedeme si na Palmovku do
Alf&Betu na cappuccino a buchtu, koupíme Angličana, chléb pro tetu, která
zítra přijede, na snídani. Nakoupíme v Bille na dort, který mi k svátku
Modřinka s mužem udělají, jedeme domů. Ouško usne, doma čisto, vyndám
nákup, zapnu počítač, píšu tyhle řádky, mám (snad) hodinu volna. Potom se s Ouškem
naobědváme, pohrajeme si, půjdeme do školky pro Modřinku. Vykoupu děti, bude
večerníček, muž přijde domů, povíme si, jak jsme se přes den měli, budeme
zahánět děti do postele, třeba v devět usnou. Pořešíme fotomagnetky či
vybereme divadelní představení pro synovce s neteří, dárek k Vánocům.
Zapovídáme se, budeme koukat do plamene svíčky. Budu unavená jako první, půjdu
si lehnout, do nohou si dám hřejivý polštářek, spokojeně usnu. Snaha nezakrýt
to hezký. Nevnímat jen hysterák, když Ouška přebaluju, drobky v kočárku,
řev v autobuse, mračení Modřinky, která nemá svůj den. Rovnováha. Jeden
den je lepší, jiný horší. Občas se naštvu, občas rozpláču, občas křičím. Vědět,
že všechno je normální. Být na mateřské je emoce.
2019/11/19
Kapučíno & povidlová buchta
Jak se pozná skutečný čert,
ví každé malé dítě. Na levé noze má kopyto. Jak se pozná pravá láska neví ani
třicetiletá ženská, která ji hledá patnáct let. Nad tím právě teď dumá Jana Šturmová. Sedí na dřevěné lavici,
nepohodlné, ale hipsterské, v kavárně nad drahým, ale prý dobrým
kapučínem. Jednou rukou drží hrnek, druhou drobí buchtu, aby malému v kočárku
ucpala pusu, ale zase mu nedala zbytečný cukr z pocukrovaného vrchu. Vedle
ní kluci s dlouhými kabáty, skleničkou vody, všichni koukají do svých
ultratenkých počítačů, nikdo si jí nevšímá. Možná ještě mohla vzít kus koláče
pro Sáru, za chvíli pro ni půjdou do školky. Jenže by měla taky trochu šetřit,
budou Vánoce, nějaké dárky by to chtělo. Že by i ona si mohla něco přát, to ji
ani nenapadne. Poslední roky nakupuje jen pro děti. Kdyby jí Josef občas aspoň
dal nějakou pětistovku navíc k výživnýmu, to ne. A teď
když čeká jeho Lenka další dítě, toho ti její dostanou určitě míň. Napije
se, polkne, ulomí kus buchty, podá do dětských ručiček, to vyvolá na baculaté
tváři úsměv a Jana Šturmová najednou ví, co je to pravá láska - láska k dětem.
Bez chlapa se v životě obejde, blbě, ale obejde, ale bez svých dětí, to ne,
to už by nemohla. Malý začne vřískat, je přetažený, rychle do sebe hodí
poslední přeslazený lok kafe a odbrzdí kočárek. Vyjede z kavárny, dveře se
za ní potichu zavřou, nikdo si toho nevšimne.
2019/11/18
Start do nového týdne
Byla unavená, celá rozlámaná, špatně spala, noční zlý sny, v hlavě se
jí motaly, ráno se probudila. Zatemňovací závěsy nedávaly tušit, kolik je
hodin, dítě ještě spalo, naslouchala. Pronikl k ní zvuk, dveře ho tlumily, muž
poslouchá muziku, maže si máslo na chleba, vsadí se, dělá to stejně každý den, hvízdá si melodii, je pondělí. Zavřela
oči, nechtěla usnout, jen protáhnout chvíli, kdy nic nemusí. Dítě se v postýlce
začalo vrtět, zatajila dech, jako by sebemenší zvlnění vzduchu mělo účinek na
jeho spánek. Stejně se během pár minut v postýlce postaví a zavolá Mamíí,
a jí nezbude, než se přinutit vstát, vstala, vzala ho do náruče, roztáhla
závěsy, šedo, deštivo, mohlo být ráno i večer, pohled z okna vyvolával
smutek.
2019/11/15
Porod
Porodila jsem syna. Krásná věta plná života. Ale tolik bolesti za ní. Byl
to těžký porod. Přeplněná porodnice, šoupli mě na čekačku na chodbu. Břicho
bolelo, vysílalo šoky do těla, snažila jsem se hluboce dýchat, bylo mi do
pláče, doktor nikde, byla jsem sama. To bylo v osmdesátých letech, tehdy nemyslitelné,
že by tu se mnou někdo byl. Bylo to zlý, hodně zlý. Nikdy jsem o tom moc
nemluvila, ale v noci mne to budilo léta. Dítě nepostupovalo, doktor řekl,
že to zvládnu. Není to váš první porod, to dáte, my tu císaře neděláme.
2019/11/14
Sněhová koule
Je zima, máš červené tváře, je sníh, boty se boří skrz bílou vrstvu, kulich,
co škrábe, na hlavě, na rukách pletené rukavice, na šňůrce protažené bundou, ať
je zase neztratíš, do rukou se ti zařezává provázek, táhneš sáňky, dřevěný,
takže těžký, sníh začíná být mokrý, za pár týdnů tu bude jaro, dojdeš k brance
a otevřeš.
Opustil jsi nebezpečí domova, stojíš pod kopcem, před tebou hlasitý smích,
barevné bambule, šustění oteplováků, boby s brzdou, pár rodičů, a hlavně děti. Chtěl by sis jezdit po své dráze, jak jsi zvyklý, ale tam se koulujou
nějaké holky, nezbývá ti, než jít mezi ostatní, vmísit se.
2019/11/13
Na skle kapky
Za oknem má tvář, na skle kapky, za oknem ruch čtvrti. Těsnění okolo rámu
odstraňuje hluk aut, dech lidí, zvuk startování motoru, zpěv ptáků, řeč lidí.
Vytěsňuje z mého vnímání život. A tak si tu sedím, na okenním rámu,
zabalená do huňaté deky, oči sledují, ostatní smysly bez podnětů. Uvnitř mne je
podivně prázdno, celý den nic nemusím, jen ho přežít, jen. V celém bytě je
slyšet jen můj dech a tikání hodin. Tik tik tik. Pravidelně pochoduje ručička.
Tik tik tik. Muž přijde až večer, teď je teprve jedenáct. Venku se tvoří kola
na loužích, bude ještě pršet. Jen ať prší, aspoň v tom nejsem sama. I když
já už slzy nemám. Nemám chuť dělat si oběd. Budu tu sedět do večera, zase, než
zarachotí klíče v zámku, ještě čtyři týdny, budeme sedět naproti sobě, mlčky, než bude čas jít spát, a co pak? Všichni říkali,
netěš se, je to náročný období, ale je to ještě horší, šestinedělí je těžký,
šestinedělí s prázdnou náručí je umírání duše.
2019/11/12
Na cestě
Prší, stěrače stírají,
špatně podřadím, auto nespokojeně zavrčí, jsou tři stupně, musím si rozepnout
bundu, špatně se mi řídí, přidám na šedesát, rádio nepouštím, soustředím se.
Vždyť jsem neřídila deset let. Ale dneska mne to popadlo, půjčila jsem si fabku
od táty, jsem tu na dovolené, v Praze se mi všechno hroutí, vypadnout k rodičům
na maloměsto, zodpovědné rozhodnutí mladé ženy, zbabělý útěk, to teď nechci
řešit, chci se soustředit na silnici, bílou přerušovanou čáru, pravidla
silničního provozu, něco co mne udrží myšlenkami pryč ode mne, od všeho. Co mne
to napadlo, proč tam jedu, říkám si, hodím blinkr, zatočím volantem, kola se
poslušně otáčí, kdyby takhle hlava poslouchala má přání, už jsem na státovce.
Blížím se k vesnici mého dětství, tolikrát jsem tudy jezdila, že jsem měla
pocit, že to tak bude navždy, že tu babička bude navždy.
2019/11/11
Uštípnutá sklenička
„Ty Jano, proč jsi pořád
na mne taková,“ zeptal se Tomáš poté, co proběhla další, tento týden čtvrtá,
hádka (i když Jana by řekla, že se nehádají). Jana se posadila na jejich novou, hořčicově žlutou, sedačku, složila ruce do klína a svým propleteným rukám
odpověděla. „Já vím, že jsi fajn chlap, je mi s tebou dobře, jen už to
není takový jako dřív.“ „Ale tak to je snad jasný, že to po těch letech nebude,
ne?“ nechápal Tomáš.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)