Stránky

2019/11/29

Předvánoční na semaforech


Motor hučí, na přední sklo dopadají kapky, teploty vysoko nad nulou, atmosféra hodně pod nulou. Jsou tu. Po roce zase Vánoce. To nám chybělo, pomyslí si Petr, ukazováčkem poklepává do volantu, uklidňuje ho to. Vytáčí to ale Mirku, která sedí vedle něho. Už osm let, jak neustále všem připomíná. Vždycky to řekne tónem, který vám prozradí, že neví, jak se to jenom mohlo stát, je to vůbec možný, a kroutí u toho nechápavě hlavou.

2019/11/25

Když je ti pět, když je ti dvacet pět


Stojí na zahradě, mračí se. V ruce má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Měla by mít radost a hrát si s ním. Nemůže. Není její. Půjčila si ho ze školky. Bez dovolení. Zítra ho tam vrátí, řekla si, když odcházela. Ale teď ji pohltila černota. Udělala něco zlého. Jenže napravit to může až ráno. Má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Chce se jí brečet.

2019/11/21

Rozhovor u výtahu


Stojím na Vltavský, stojím před výtahem, před sebou kočár, před ním paní v růžovém kabátě, před ní kočár, takže taky maminka. Zmáčkne tlačítko přivolávající výtah a ihned pumpuje lahvičkou přichycenou ke kočárku a čistí si ruce od bacilů z doteku. Přehnaně čistotná, pomyslím si. Výtah cinkne, otevře nám dveře, růžová maminka tam vjede. Dělá mi místo, abych taky mohla nastoupit. Jde to těžko, kola do sebe naráží, ale je vůle, jsme tam obě i s kočárky. Děti spí, úzký prostor, čas na small talk.

2019/11/20

Já se mám


Uvědomit si, jak se mám dobře. Ráno můžu spát do půl osmé, kdy vstává Ouško. Moje máma v tu dobu už dvě hodiny je v práci u dřezu, muž s Modřinkou vyrazili před pár minutami ven - na logopedii, do školky, do práce. Vstát, udělat si snídani, pomazlit se s Ouškem, pustit si podcast, trošku poklidit. V devět dorazí paní na úklid, tři a půl hodiny bude smýčit místnosti, zatímco já dám malého do kočárku, sjedeme si na Palmovku do Alf&Betu na cappuccino a buchtu, koupíme Angličana, chléb pro tetu, která zítra přijede, na snídani. Nakoupíme v Bille na dort, který mi k svátku Modřinka s mužem udělají, jedeme domů. Ouško usne, doma čisto, vyndám nákup, zapnu počítač, píšu tyhle řádky, mám (snad) hodinu volna. Potom se s Ouškem naobědváme, pohrajeme si, půjdeme do školky pro Modřinku. Vykoupu děti, bude večerníček, muž přijde domů, povíme si, jak jsme se přes den měli, budeme zahánět děti do postele, třeba v devět usnou. Pořešíme fotomagnetky či vybereme divadelní představení pro synovce s neteří, dárek k Vánocům. Zapovídáme se, budeme koukat do plamene svíčky. Budu unavená jako první, půjdu si lehnout, do nohou si dám hřejivý polštářek, spokojeně usnu. Snaha nezakrýt to hezký. Nevnímat jen hysterák, když Ouška přebaluju, drobky v kočárku, řev v autobuse, mračení Modřinky, která nemá svůj den. Rovnováha. Jeden den je lepší, jiný horší. Občas se naštvu, občas rozpláču, občas křičím. Vědět, že všechno je normální. Být na mateřské je emoce.

2019/11/19

Kapučíno & povidlová buchta


Jak se pozná skutečný čert, ví každé malé dítě. Na levé noze má kopyto. Jak se pozná pravá láska neví ani třicetiletá ženská, která ji hledá patnáct let. Nad tím právě teď dumá Jana Šturmová. Sedí na dřevěné lavici, nepohodlné, ale hipsterské, v kavárně nad drahým, ale prý dobrým kapučínem. Jednou rukou drží hrnek, druhou drobí buchtu, aby malému v kočárku ucpala pusu, ale zase mu nedala zbytečný cukr z pocukrovaného vrchu. Vedle ní kluci s dlouhými kabáty, skleničkou vody, všichni koukají do svých ultratenkých počítačů, nikdo si jí nevšímá. Možná ještě mohla vzít kus koláče pro Sáru, za chvíli pro ni půjdou do školky. Jenže by měla taky trochu šetřit, budou Vánoce, nějaké dárky by to chtělo. Že by i ona si mohla něco přát, to ji ani nenapadne. Poslední roky nakupuje jen pro děti. Kdyby jí Josef občas aspoň dal nějakou pětistovku navíc k výživnýmu, to ne. A teď když čeká jeho Lenka další dítě, toho ti její dostanou určitě míň. Napije se, polkne, ulomí kus buchty, podá do dětských ručiček, to vyvolá na baculaté tváři úsměv a Jana Šturmová najednou ví, co je to pravá láska - láska k dětem. Bez chlapa se v životě obejde, blbě, ale obejde, ale bez svých dětí, to ne, to už by nemohla. Malý začne vřískat, je přetažený, rychle do sebe hodí poslední přeslazený lok kafe a odbrzdí kočárek. Vyjede z kavárny, dveře se za ní potichu zavřou, nikdo si toho nevšimne.

2019/11/18

Start do nového týdne


Byla unavená, celá rozlámaná, špatně spala, noční zlý sny, v hlavě se jí motaly, ráno se probudila. Zatemňovací závěsy nedávaly tušit, kolik je hodin, dítě ještě spalo, naslouchala. Pronikl k ní zvuk, dveře ho tlumily, muž poslouchá muziku, maže si máslo na chleba, vsadí se, dělá to stejně každý den, hvízdá si melodii, je pondělí. Zavřela oči, nechtěla usnout, jen protáhnout chvíli, kdy nic nemusí. Dítě se v postýlce začalo vrtět, zatajila dech, jako by sebemenší zvlnění vzduchu mělo účinek na jeho spánek. Stejně se během pár minut v postýlce postaví a zavolá Mamíí, a jí nezbude, než se přinutit vstát, vstala, vzala ho do náruče, roztáhla závěsy, šedo, deštivo, mohlo být ráno i večer, pohled z okna vyvolával smutek.

2019/11/15

Porod


Porodila jsem syna. Krásná věta plná života. Ale tolik bolesti za ní. Byl to těžký porod. Přeplněná porodnice, šoupli mě na čekačku na chodbu. Břicho bolelo, vysílalo šoky do těla, snažila jsem se hluboce dýchat, bylo mi do pláče, doktor nikde, byla jsem sama. To bylo v osmdesátých letech, tehdy nemyslitelné, že by tu se mnou někdo byl. Bylo to zlý, hodně zlý. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale v noci mne to budilo léta. Dítě nepostupovalo, doktor řekl, že to zvládnu. Není to váš první porod, to dáte, my tu císaře neděláme.

2019/11/14

Sněhová koule


Je zima, máš červené tváře, je sníh, boty se boří skrz bílou vrstvu, kulich, co škrábe, na hlavě, na rukách pletené rukavice, na šňůrce protažené bundou, ať je zase neztratíš, do rukou se ti zařezává provázek, táhneš sáňky, dřevěný, takže těžký, sníh začíná být mokrý, za pár týdnů tu bude jaro, dojdeš k brance a otevřeš.

Opustil jsi nebezpečí domova, stojíš pod kopcem, před tebou hlasitý smích, barevné bambule, šustění oteplováků, boby s brzdou, pár rodičů, a hlavně děti. Chtěl by sis jezdit po své dráze, jak jsi zvyklý, ale tam se koulujou nějaké holky, nezbývá ti, než jít mezi ostatní, vmísit se.

2019/11/13

Na skle kapky

Za oknem má tvář, na skle kapky, za oknem ruch čtvrti. Těsnění okolo rámu odstraňuje hluk aut, dech lidí, zvuk startování motoru, zpěv ptáků, řeč lidí. Vytěsňuje z mého vnímání život. A tak si tu sedím, na okenním rámu, zabalená do huňaté deky, oči sledují, ostatní smysly bez podnětů. Uvnitř mne je podivně prázdno, celý den nic nemusím, jen ho přežít, jen. V celém bytě je slyšet jen můj dech a tikání hodin. Tik tik tik. Pravidelně pochoduje ručička. Tik tik tik. Muž přijde až večer, teď je teprve jedenáct. Venku se tvoří kola na loužích, bude ještě pršet. Jen ať prší, aspoň v tom nejsem sama. I když já už slzy nemám. Nemám chuť dělat si oběd. Budu tu sedět do večera, zase, než zarachotí klíče v zámku, ještě čtyři týdny, budeme sedět naproti sobě, mlčky, než bude čas jít spát, a co pak? Všichni říkali, netěš se, je to náročný období, ale je to ještě horší, šestinedělí je těžký, šestinedělí s prázdnou náručí je umírání duše.

2019/11/12

Na cestě


Prší, stěrače stírají, špatně podřadím, auto nespokojeně zavrčí, jsou tři stupně, musím si rozepnout bundu, špatně se mi řídí, přidám na šedesát, rádio nepouštím, soustředím se. Vždyť jsem neřídila deset let. Ale dneska mne to popadlo, půjčila jsem si fabku od táty, jsem tu na dovolené, v Praze se mi všechno hroutí, vypadnout k rodičům na maloměsto, zodpovědné rozhodnutí mladé ženy, zbabělý útěk, to teď nechci řešit, chci se soustředit na silnici, bílou přerušovanou čáru, pravidla silničního provozu, něco co mne udrží myšlenkami pryč ode mne, od všeho. Co mne to napadlo, proč tam jedu, říkám si, hodím blinkr, zatočím volantem, kola se poslušně otáčí, kdyby takhle hlava poslouchala má přání, už jsem na státovce. Blížím se k vesnici mého dětství, tolikrát jsem tudy jezdila, že jsem měla pocit, že to tak bude navždy, že tu babička bude navždy.

2019/11/11

Uštípnutá sklenička

„Ty Jano, proč jsi pořád na mne taková,“ zeptal se Tomáš poté, co proběhla další, tento týden čtvrtá, hádka (i když Jana by řekla, že se nehádají). Jana se posadila na jejich novou, hořčicově žlutou, sedačku, složila ruce do klína a svým propleteným rukám odpověděla. „Já vím, že jsi fajn chlap, je mi s tebou dobře, jen už to není takový jako dřív.“ „Ale tak to je snad jasný, že to po těch letech nebude, ne?“ nechápal Tomáš.