O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom,
jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o
dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.
Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede
autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen -
na pár hodin přijíždí muž.
Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji,
kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám
ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme
na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme,
dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu,
mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že
jsme dosáhli vrcholu kopce.
Hvězdárna, hrad Doubravka. Strmá cesta dolů. Mám jen pantoflíčky (podle
manžela prý ideální obuv, říkal to tedy s povzdechem, tak nevím, jak to
jako myslel), soustředění na každý krok, křečovitě sevřené dlaně, ať
neupadneme.
Po cestě na kopec zastavení u tenisových kurtů na nanuk. Zrovna tam hráli
tenisový turnaj, tak jsme chvilku koukali na smíšenou čtyřhru. Po cestě z kopce
zastavení na krásné zahrádce ukryté restaurace s nádechem kovárny, kde
jsme si dali točenou kofolu.
Po večeři jdeme do kavárny, na kterou jsme mlsně koukali už při minulé
návštěvě, ale čekali jsme na zákaz kouření. Hluboce zahučíme do gauče a máme
pocit, že odsud už nikdy nevstaneme. Zmrzlina, ledové cappuccino. Nic víc takhle
večer nepotřebujeme.
V neděli se probouzím, nohy bolí, zalepuji odřené prsty. Ne, dnes žádný
výlet. Jen hezky ten den strávit po kavárnách. Dopoledne beru muže do kavárny,
kde jsem byla v týdnu sama. Jsme tu několik hodin, sedíme v ušácích s květovanými
potahy a povídáme a zase to cappuccino a nějaká dobrota se šlehačkou k tomu. My to
jinak neumíme.
Chceme odejít, ale z nebe se spouští prudký déšť. Běžíme na etapy - k obchoďáku,
přes něj ke kolonádě, kde čekáme na čas, kdy se déšť potřebuje nadechnout k novému
náporu slz, k lázeňskému domu.
Poprvé jsme spolu na takhle dlouho od narození Modřinky. Užíváme si to, a
já si připadám jako na třetím rande, tak moc je to fajn.
Odpoledne nemůžeme jinak než sjet výtahem do Café Beethoven a dát si (zase)
cappuccino a ovocný pohár. Nedělní odpoledne jsme tu takhle trávili i před
třemi lety. Tradice, která nás baví dodržovat.
Muž odjíždí, je mi smutno, ale ne příliš, protože to byl krásný víkend.
Fotím ptáky na drátě, vyjadřují moji momentální náladu a jdu na posledních pár dní vklouznout do mého tichého a klidného lázeňského žití.
Žádné komentáře:
Okomentovat