Paní Šubrtová

Žila byla jedna stará babička - a opravdu žila a byla, neboť já jsem ji v dětství znala. Bydlela ob dvě chalupy od babičky. Ve starém, malém, polorozpadlém domečku, který držely pohromadě dva sousední nalepené domy. Ke stavení vedla cesta po strmém kopci, takže auta návštěvy raději parkovali pod ním a vyšlapali ho. Lidi vydrží víc než automobil.

Paní Šubrtovou, tak se ta babička jmenovala, jsem nejčastěji viděla, jak stojí před otevřenými oprýskanými dvířky nezřetelné barvy, vrásčité ruce založené za zády, umaštěná šatovka a kouká se.

Paní Šubrtové bylo dle mého dětského vnímaní asi dvě stě padesát let, ale ve skutečnosti jí mohlo být tak osmdesát pět. Byla neskutečně malá, vrásčitá, scvrklá, snad ani zuby už nenosila. Hlavu ovázanou barevným šátkem, hodně ohnutá. Člověk by řekl, že to je hodná stařenka. Ale kdepak! Jak ta uměla nadávat, křičet na celou náves, jak ta mluvila sprostě! Život se s ní taky nemazlil, byla ze čtrnácti dětí, bída, slepice na dvorku, rozhádaná se sousedy, i s dětmi, jen vnuci za ní jezdili. Za humny chovala ovce. Jako děti jsme se na ně rády chodily dívat.

Paní Šubrtová zase často přicházela k nám do stavení. Telefonovat. To bylo v té době, což si moje dcera nebude schopná představit, kdy telefony nebyly všude. Volal jí vnuk, tak babička řekla, skoč a zabouchej, ať jde paní Šubrtová k nám, má hovor. Nebo přišla sama, že chce volat synům. Dala pak babičce pár korun, chvilku popovídala, však taky neměla jinak moc s kým. Občas to bylo děsně otravný, my si chtěly hrát, a nešlo to. Občas to bylo zpestření naší prázdninové nudy.

Paní Šubrtové se to v hlavě už motalo, jak se tak lidově říká, obviňovala sousedy, živena starými křivdami, z nových bezpráví. Babička po jejím odchodu vždy vzdychla a zvedla se od stolu, aby zadělala na housky.

Byla to stará podivná paní, která je součástí mého dětství a prázdnin u babičky. Člověk rostl, objevoval víc ze světa, zapomínal v bujarosti mládí na stáří a jednou přijel za babičkou a paní Šubrtová už před dvířky nestála, umřela.

Je to už spousta let nazpátek, ale navždycky zůstane jednou z nejvýraznějších postav mého dětství tahle babička, která měla dlouhý život, o kterém nic nevím. Vždyť já neznala ani její křestní jméno. Kolik lidí člověk takhle v životě pozná, ale vlastně je nezná.