Ženská marnivost

Dnes se počasí chová jako ženská - neví, co chce. Chvilku dovolí ukázat se sluníčku, občas se zamračí a vymačká oblaka z nadbytečné vody, někdy se rychle prohání po okolí a fouká lidem do uší prázdnotu.

Jak se mají mé nálady neproměňovat, když se den kolem mne takhle točí? Zrovna dnes! 

Utíkám do bezpečí své oblíbené kavárny v podloubí. Objednám si cappuccino a jsem ráda, že jsem před marnivostí počasí utekla do měkkého křesla. Z kabelky vytáhnu pomačkaný čtverečkovaný papír vytržený ráno narychlo z notesu. Nadechnu se a narovnám ho. Soustředím se na pečlivé uhlazení hranou ruky všech hor a výstupků na něm. Tady to je. Černé na bílém. Mám se přiznat a říct ano? Mám říct ne, i když ho miluji, jen abych pro něj zůstala čistá, a ztratit ho?

Proč se člověku do života vrací minulost dávno odžitá a pozapomenutá. Vesmír si ze mne utahuje! Kolik je dneska v republice chlapů, co chtějí svatbu v kostele?

Máme za sebou tři šťastné roky plné prstů od soli z domácích hranolků, smíchu na útesu v Irsku za atmosféry jako z Větrné hůrky, červeně bolavých očí od nočního sledování celé řady napínavého seriálu Killing.

Třeba mě o ruku ani nepožádá, upiju z bílého porcelánu a jazykem odstraním ulpělou pěnu z horního rtu, viděla jsem něco, co nebylo. Modrá krabička v jeho šuplíku s ponožkami může přece obsahovat třeba stříbrný čtyřlístek pro štěstí na vzpomínku na naši první dovolenou na venkově. Nebo je to náramek, ano, to by mohlo být ono, ví, že mám ráda, když cítím cinkot a chřestění na zápěstí, kdy nepatrným pohybem dostávám do tance ty zlaté proužky holčičí marnivosti.

Vyhlédnu z okna, už zase kapky dopadají na asfalt. Přivřu oči a vybavím si bezstarostnost rána. Probuzení, pusa, sedmikrásky na bavlněném povlečení, ranní sklenice pomerančového džusu, ovinutí jeho paží kolem mého pasu, tíha jeho těla vyvolávající bezpečí - a pak jsem šla sklidit usušené prádlo ze šňůry. Že jsem se na to nevykašlala.

Další lok z šálku, už budu na dně.

Jsem na dně.

Jako před deseti lety, když jsem se bláznivě - kdo v osmnácti ne? - zamilovala a chtěla se hned vdát. A vůbec nepřemýšlela o tom, koho si beru a jak spolu budeme žít. Ne, chtěla jsem být nevěsta v bílém, mít krásnou svatbu, aby tam byli všichni a aby mě oddal stejný člověk jako mámu. Proč mě nevarovalo, že ani mámě to nevyšlo? Proč mi to nerozmlouvala?

Svatební den propršel, z proslovu kněze si nepamatuji ani slovo, už na večerní tancovačce jsme se rozhádali - a za půl roku podpisovali další papír - tentokrát nikoliv rozechvěle, ale rychle, ať to máme za sebou. Už jsme se nikdy neviděli.

Teď by mi měl znovu vstoupit do života?

Vystoupím ze vzpomínek, zaplatím, kovové mince cinknou o sebe, vyjdu do prázdných ulic. Možná je to zkouška, možná se jen bojím. Proč jsem mu to neřekla hned? Nepřišlo mi to důležité. A najednou už to bylo jen těžší, těžší, nemožné.

Nemám co řešit. Budeme žít dál. Než mě - možná - o tu ruku požádá. A pak to přijmu. Protože ho miluju. Bude to těžká zkouška. Ale pokud mě miluje, tak mě neopustí. Že ne?

Tak proč mám takový strach? Nevěřím mu, nevěřím v nás natolik, že nás odklon od jeho představ o životě nerozdrtí?

Vstoupím do pekařství, voní to tu teplem a chlebem, koupím bagetu k večeři.

Nebo mu to mám říct mezi dvěma křupavými sousty?