U stolu

Ještě jeden krok a vkročím do místnosti plné stolů s bílými ubrusy, ťukání berlí, líného bzukotu hlasů. Je ráno, je čas snídaně. Jsem v lázních. Vezmu skleničku z tácu, strčím ji pod trysku a držím palec na žlutém tlačítku tak dlouho, dokud sklo není naplněno jablečným džusem. Rozhlížím se po rozlehlém prostoru. Padesát stolů. Hledám takový, kde bude nepocintaný ubrus, příbor a zároveň sklizeno špinavé nádobí od těch, co už se nasytili dosyta. Nejraději, aby u něj nikdo neseděl. Támhle vzadu jeden, že by..Zkusím to a položím si tam skleničku. Postupně si nanosím hrneček s ostružinovým čajem, mističku s ovocným jogurtem - a pak mi zazvoní telefon. Neslyším, prosím vydržte, vybíhám na chodbu.

Za minutku se vracím zpět, ještě si dojdu pro talířek, na který kleštěmi položím dva malé a neskutečně tenounké lívanečky, pokropím je medovými kapkami.

Už naposledy se přesouvám ke stolu. Samozřejmě, už tu nejsem sama. Je tu mladý chlap, možná i mladší než já, pořádná potetovaná vazba. Vybavuji si ho ze cvičení v bazénu.

„Dobrý ráno.“

„Dobrý ráno. Já jsem si říkal, že tu bude sedět nějaká ženská podle toho jogurtu.“

Co na to říct? Už na začátku konverzace jsem v koncích.

„Dobrou chuť.“

„Dobrou chuť.“

Jíme, pijeme.

Vyndávám si pilulky a postupně je polykám.

„S těmi prášky jste jako já,“ povídá on.

„No, buďme rádi, že jsou, když to bez nich nejde.“

„To máte pravdu.“

Jíme, pijeme.

Zvoní mi telefon.

Zase neslyším. Vybíhám podruhé na chodbu. A za minutku se podruhé vracím.

„Á, taky při lázních pracujete?“

„Ne, to jsem si řešila doktory. Já jsem na mateřské.“

„Na mateřské? A jste v lázních?“ zarazí se a podiví se.

Přikývnu, že je to tak.

„Jak velké máte dítě?“

„Rok a půl.“

„Tak to jo,“ oddychne si, „my máme taky dítě. Šest týdnů.“

„Tak to je maličký ještě.“

„Ale je to tak hezký.“

„A bude ještě hezčí.“

Jíme, pijeme.

„Nashledanou.“

„Nashledanou. A pěkný den.“

„Vám taky.“

Zvedáme se, židle skřípou o podlahu, rozcházíme se. Vstříc novému dni a novým procedurám!