- Babi, vyprávěj mi něco.
- Ale Věruško, víš, že už máš dávno spát. Ráno se ti nebude chtít vstávat.
- Ale babi, vyprávěj.
- Co s tebou mám, holka tvrdohlavá, dělat. A co by jsi chtěla slyšet?
- O tobě a o dědovi. Jak jste se poprvé nepotkali.
- Vždyť to znáš nazpaměť, tak proč to chceš zase slyšet?
- Protože ty to tak krásně povídáš. Máš při tom sametovej hlas.
Babička pohladila Věru po světlých vlasech a lehce nadzvedla koutky úst. Počkala, až nastane ticho, které ruší jen tikot hodin na zdi a tlukot dvou srdcí, a začala vyprávět:
"Bylo to v roce čtyřicet dva, bylo mi patnáct a chtěla jsem se, jako každé dospívající dítě, bavit. Navzdory tomu, že byla válka, hlad a dřina na poli. Doneslo se ke mně, že přátelé mých přátel pořádají domácí tancovačku. To bylo něco! Jen jsem to zaslechla, moje nohy začaly samy od sebe dělat valčíkové kroky. Jiný tanec jsem ostatně ani neuměla. Jenže jsem věděla, že nikam nepůjdu. Ani nemělo cenu to doma říkat. Máma marodila, táta celý den v dílně a já se starala o dva mladší bratry. Copak by to šlo, sebrat se a jít za zábavou? Nešlo, i kdyby mě naši nakrásně pustili, protože to byli laskaví lidé, já bych se nebavila. Výčitky svědomí by mi nedaly celý večer pokoje. Taková já jsem, však ty budeš v tomhle po mně," dodala babička, povytáhla duchnu až ke krčku Věrušky, aby jí nebyla zima. Té v očích však jen svítilo, jak hltala každé slovo, a tak babička pokračovala v příběhu:
"Za mého mládí se všichni z vesnice bavili se všema. Nebylo to jako dnes, kdy spolu někteří kluci a holky nemluví. Ne, my byli parta. Samozřejmě, že někdo byl víc oblíbenej, někdo méně. Ale tak už to prostě je, lidé jsou různorodí.
Všichni z vesnice nakonec šli na tu tancovačku, co byla v sousední vesnici u Pokorných v chalupě. Jen já a Liduška Červenková ne. Liduška byla děvče neduživé a takováto zábava pro ni nebyla. Taky chuděra umřela tak mladá. Já nešla kvůli svým povinnostem. Jestli mě to mrzelo? Ale to víš, že jo. Byla jsem mladé děvče, které mělo horkou krev a potřebovalo hudbu kolem sebe. Ale na druhou stranu jsem věděla, že..."
"Co se má stát, to se stane," skočila Věra babičce do vypravování.
"Přesně tak, Věro. A tak tomu skutečně bylo. Místo tančení na hudbu jsem tančila mezi kamny a dětmi. Udělala jsem našim brambory a nakrmila zvířata. Za celý večer jsem si na přátele ani nevzpomněla. No skoro. Rozhodně by mě nenapadlo, že v tom bytě se objeví můj muž.
Děda se tam tenkrát prý strašně opil a dokonce porval. Ještě, že jsem tam nebyla. To by se mi vůbec nemohl líbit. Takhle jsem se s dědou seznámila až po válce, když jsme se potkali v družstvu, kam jsme oba nastoupili do práce. Děda jezdil s traktorem, já pracovala v bramborárně. Tři měsíce se mi dvořil, já jako cudné děvče jsem se červenala a nabídku na procházku odmítala. Naštěstí byl děda vytrvalý, a tak jsme se do roka vzali. Dneska jsme spolu šedesát dva roků, z nichž většina byla dobrých. A tak si, Věruško, pamatuj, že pravá láska chce pravý čas."
"Pravá láska chce pravý čas," pronesla s babičkou i Věra. Byla to magická věta. Byla to Věry nejoblíbenější pohádka na dobrou noc, protože byla skutečná. Věra zívla.
"Tak a teď už ale opravdu musíš spát."
"Dobrou, babi."
"Dobrou, broučku."
Babička potichu vyšla z pokoje a zamířila do seknice za dědou. Dají si ještě šálek bylinkového čaje, a pak taky půjdou na kutě.
Žádné komentáře:
Okomentovat