Stránky

2011/06/26

Prostě pohádka

Posledních dvanáct let bylo dokonalých. Po vysokoškolských studiích protančených ve víru zábavy jsem si našla zajímavou práci v reklamní agentuře. Tři roky jsem se tam vypracovávala, dělala přesčasy, chodila domů unavená.  Ale bavilo mne to, strašně moc mne to bavilo. 

Co se týká vztahů, proběhlo pár letmých zamilování, vášnivá letní láska, ale především jsem měla dva - jak to říct - vážnější, dlouhodobější, trvalejší...perspektivní? Prostě takové, kdy táta s mým klukem předstírají, že opravují rozbitou převodovku (nikdy se jim to nepovedlo) a máma mu každý týden vnucuje, aby si ještě přidal řízeček a potom štrůdlíček. A ještě jeden krajíček, dáte si, viďte. (Přesně takhle ve zdrobnělinách ona mluví.)

Ten první vztah (Petr, spolužák, tři roky spolu) pravda, přechod ze školy do pracovního režimu nepřežil. Neměla jsem na něj najednou tolik času, tak si našel někoho, kdo ho měl. Nevyčítám mu to. Rozchod byl trochu bouřlivý, ale pěkný časy jsme spolu taky prožili.

S druhým partnerem (Filip, kolega, dva roky spolu) to bylo trochu jinak. Pár měsíců jsme flirtovali, ale já se po nedávném rozchodu do ničeho hnát nechtěla. Nakonec jsem se jednou nechala pozvat na večeři. Potřeba lidského tepla už byla nepotlačitelná. Prostě jsem zase chtěla každý den usínat v něčí náruči.  Tak jsem svolila a začali jsme spolu chodit, pak žít.

Po dvou letech náš vztah vyšuměl jak bublinky v cole, co někdo zapomene nalitou ve sklenici. Stali se z nás více přátelé než milenci, tak jsme se v klidu rozešli. Dodnes se vídáme, znám jeho ženu a jeho děti, jsou to naši známí, i můj muž je má rád. Kéž by všechny rozpady dvojic dopadaly takhle pohodově.

Najednou mi táhlo na třicet, cítila jsem, že to chce zatočit kormidlem a změnit směr. Rozhodla jsem se opustit práci, město, posunout se prostě někam dál. Shodou náhod se otvírala nová pobočka naší agentury v Jihlavě, a já byla jediná, kdo byl ochotný to tam všechno od začátku oddřít. Práce tam bylo opravdu mnoho, ale byla to vyšší funkce, více zodpovědnosti, více peněz. Možnost sledovat, jak se podnik pod mýma rukama rozbíhá, mi přinášela radost. Byla jsem spokojená. 

Po roce, kdy jsem neznala než dvoukilometrovou cestu  Práce - Pronajatý byt (pokud jsem rovnou nezůstávala na gauči v kanceláři, jednou jsem se domů dostala až po pěti dnech) se podnik zavedl a já se rozhodla zvolnit, zaměřit se zase na svůj soukromý život. Udělat si čas na sebe, prochodit město, z kterého jsem zatím nic neviděla, najít si přátele, chodit do divadel, sportovat, číst knížky, a tak. 

Nakonec to nabralo jiné obrátky hned první večer mého volnějšího režimu. Domluvila jsem se s Jitkou a Fanynkou (kolegyně  z práce), že zajdeme na skleničku. Posedět, popovídat, prostě babinec. Šly jsme do baru U Zelené žáby. Byla jsem bezstarostná, žádné faktury či slogany před očima, bylo to prima. 

Měla jsem více drinků než normálně, proto - přestože jsem nikdy nebyla stydlivá, tak toto jsem udělala poprvé -  jsem (no trochu z hecu, holky mne dost popichovaly - tak dlouho jsi nikde nebyla, s nikým nechodíš, je hezkej, zkus to, třeba si popovídáte, možná s ním zažiješ pár příjemných chvil - to už se vyloženě smály) šla k baru, kde seděl docela zajímavý kluk (tak akorát ošoupané rifle, trošku větší šedý svetr, delší lehce neposlušně zvlněné vlasy, na nohách conversky), který listoval nějakým časopisem. A hlavně byl sám.

Už jeho první lehounce křivý úsměv mne dostal. Nejvíce se mi líbilo to, že jsem cítila, že mne doopravdy poslouchá, že se snaží zachytit, co chci slovy vyjádřit. Ale především mne očarovaly jeho oči modré jako moře, topila jsem se v nich. Taky jsem se mu asi líbila. Padli jsme si do oka a tak nějak hned tu noc jsme skončili u mne v bytě.

A vlastně se už nerozloučili. Z toho fajn kluka na jednu noc se vyklubal dobře postavený bankéř, který zde byl na víkend za rodiči (proto to jeho oblečení, půjčil si ho od mladšího bratra - bylo to štěstí, kravaťák by mne ten večer nezaujal, těch jsem měla dost v práci).

Jmenoval se David (od dětství mé nejoblíbenější mužské jméno!), David Haničinec, což mi od začátku přišlo vtipný, protože já jsem Hana. Dělala jsem si legraci z toho, že by ze mne mohla být HaHa paní, no a víte, že to tak nakonec dopadlo? Hana Haničincová. Nemůžu si pomoc, stále mi to připadá legrační. A taky trochu osudový.

Bylo nám spolu dobře, rozumněli jsme si. David byl chytrý, sportovec, nebyl na ženské, moc se neopíjel, v posteli nám to taky klapalo, rád se mnou chodil do divadla, četli jsme podobné knížky. Byli jmse oba ve věku, kdy je nejvyšší čas založit rodinu, dovedli jsme si představit, že vedle sebe můžeme prožít celý život. Takže, když mne po roce požádal o ruku, neměla jsem co řešit. 

Obě strany příbuzenstva byly nadšeny. Proběhla ukázková svatba, koupili jsme si baráček, narodil se syn. Muž byl šťastný, že má kluka, já se dcery dočkala o tři roky později. V létě dovolená u moře, v zimě na horách. Měli jsme všechno.

A máme doteď. Nic se nezměnilo. Jen trochu stárneme, děti nám rostou před očima. Občas nějaké zlomené zápěstí z hokeje, hádka kvůli neumytému nádobí či utržená hlava panenky zkalí vodu v našem rodinném rybníčku štěstí. Ale to je tak všechno.

Prostě pohádka. 

Až do minulého měsíce, kdy jsem si při večerní sprše nahmatala bulku v levém prsu. A teď před sebou mám obálku s výsledky, kterou se bojím otevřít, protože by to mohlo znamenat konec té mojí krásné pohádky.

2 komentáře:

  1. kruciprdel, já to nebudu psát na google, napíšu to rovnou sem -- dobrá práce, fakt. zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. miluju povídky, co mají smysl, dopad, pointu. a tobě to jde na výbornou, takže piš dál.

    OdpovědětVymazat
  2. Za tú prvú časť gratuluju a k tej druhej, kratšej, černejšej, držím palce. Nech to dobre dopadne. Má u mňa jednu ateistickú modlidbičku (dúfam, že aj teké sa počítajú).

    OdpovědětVymazat