Stránky

2011/05/09

Topinky

Už když vcházel do bytu, věděl, že to bude nevydařený večer. Ucítil  totiž přepálený tuk. Budou topinky. Špatné znamení. Pověsil tašku na věšák, spolu s bundou. Boty vyměnil za bačkory. Zhluboka se nadechl a vzal za kliku. Ženu uviděl hned, jakmile otevřel dveře. Stála k němu zády a podle pohybu poznal, že potírá  chleba česnekem. Vlastně to spíše uslyšel. Takové ticho tu bylo.

Tlumeně zamumlal pozdrav. Původně chtěl dodat, že měl dneska v práci těžký den a ještě měl připravenou vtipnou historku, jak kolegovi Petrovi ujela židle. Ale nemohl. To ty topinky. Posadil se tedy za stůl a čekal. Ze začátku  se snažil mluvit, omlouvat, prosit o odpuštění. Vyzkoušel  snad všechno. Ale nyní, po dvaceti letech, věděl, že nic z toho nemá smysl.

Měli šťastné manželství, sice bezdětné, ale přesto spokojené. Zařídili si život podle svého a prožili hezké časy. Nehádali se, rozuměli si. Asi se už nemilovali, ale bylo jim spolu dobře a popravdě se těšili, že spolu zestárnou. Už začínali plánovat, jak stráví důchod. Na výletech, možná i do zahraničí se konečně vypraví.

Jedinou věcí, která se vymykala z tohoto poklidného proudění jejich dní, byly tyto večeře. Marta nekřičela, nevyčítala. Ale on něco provedl, a dokud nesní tu topinku s česnekem, tak nepromluví. Byl to pro něj trest, který stanovila. Opečený chleba nesnášel. Kolikrát by byl raději, kdyby se rozčílila. Ale ona ne, ona prostě mlčí a udělá topinky.

S nárůstem počtu společných let se tyto večeře stávaly častějšími. Přesto nikdy nepřestal doufat, že ji to přejde. Vlastně mu už ani nevadil ten zuhelnatělý krajíc, jako to, že nevěděl, za co je přesně trestán, a zrovna takhle. Nikdy o tom nemluvili. To byla jediná věc, o které se u nich doma nemluvilo.

Tak, talíř je na stole. Rychle jednu topinku popadne, zakousne se do ní, až to křupne.  A v tom zvuku slyší úlevu. Svoji, Martinu. Ví, že už zase bude dobře.

9 komentářů:

  1. Vždy jsem si říkal proč u takto vydařených povídek nejsou pochvalné komentáře. Teď už vím. Povídky jsou tak dojemné a procítěné, že to člověka uplně pohltí a nechá ho brouzdat ve své vlastní představivosti. Moc nádherné počtění na tomto blogu :-)

    Prosím pokračuj, píšeš nádherně :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Lisarah, já... nevím co na to říct. To se mi u Tvého psaní ještě nestalo. V tom, co jsi napsala, je obrovský kus života. Obrovský a hrozně silný příběh /a ty víš, jak miluju příběhy/. Navíc to, jak jsi to napsala, nemá konkurenci. Z Tebe roste někdo, o kom jednou hodně lidí uslyší. Dojala jsi mě k slzám, tohle se asi ještě nikomu článkem na blogu nepovedlo. Prostě, smekám i těch posledních pár vlasů, které mi zbyly na hlavě.

    OdpovědětVymazat
  3. Smekám, člověk si to úplně představuje, tu tíživou atmosféru.... a ta pointa - no paráda, jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji Vám za tak krásné komentáře! Nemáte představu, jaké je to pro mne obrovské povzbuzení.

    OdpovědětVymazat
  5. Lisarah...také nenacházím slova...nádherné...

    OdpovědětVymazat
  6. No nevím, přijde mi to trochu suché a přepálené. Předem se omlouvám za otevřený názor, vím dobře, že jej někteří neberou, ovšem já si za ním rád stojím. Tenhle ten... Fragment... Vychází z docela milého nápadu, jenže na mne působí jednoduše naivně. Možná je to tím, že tato představa je pro mne spíše snem než-li obrazem děsu - co bych dal za to, aby mi dávali k tomu odpornému okamžiku neznalosti provinění topinku a chvíli ticha na její spořádání. Ano, znám ten pocit, dokáži si jej živě představit - jenže nevěřte knihám. Ticho je docela fajn. Hysterický řev, létající talíře a zůstávání o hladu nezní tak umělecky, avšak střepy v noze navíc bolí i fyzicky.

    Ovšem nechci, abych byl pochopen špatně: Docela rád jsem si ji přečetl, tyhle ty mikropovídky jsou zajímavou formou. Nutí uvažovat. Bohužel, já uvažuji velmi kriticky. (Někdo to holt dělat musí.)

    OdpovědětVymazat
  7. Tomáš + Brisindel: Děkuju moc:-)

    Selhan: Naopak, kritiky, navíc takhle zdůvodněné, si vážím stejně jako kladných reakcí. Děkuji za názor!

    OdpovědětVymazat
  8. Je to krásný, křupavý fragment!

    Jen třetí odstavec jako kdyby byl převzat z nějakých literárních omalovánek. Není jejich štěstí (či "dobro") nakonec v tom, že pečují více o štěstí toho druhého, než o to své? Proč pak vkládat čtenářům do dlaní takovou sentimentální pastelku "šťastného manželství" ...

    ... ale tu lze odložit u toho zuhelnatělého krajíce. Staré dobré černé vyhlídky! Nepřeběhnou-li nám během dne přes cestu, budou nám po zbytek našich dní servírovány k večeři.

    Každopádně platí-li z tohoto komentáře něco především, je to jeho první věta!

    OdpovědětVymazat