Stránky

2011/07/20

Ranní běh

Už roky si nemusím natahovat budíka. Moje vnitřní hodiny fungují spolehlivě. V 5:15 se uvnitř rozezvučí Už je čas!. Vstanu, všude šero, doma i venku, potichu, abych nevzbudila manžela, i když za to rozházené oblečení po místnosti by si to zasloužil, vždyť by ho neubylo, kdyby si to jednou srovnal, abych se hned po probuzení nemusela rozčilovat. Obleču se do běžeckého, natáhnu botasky a vyrážím.

Ranní běh mám ráda. Mám dvě pravidelné trasy, jednu pro všední dny, druhou pro sváteční. Dneska je sobota, takže to beru tou hezčí. Cesta vede do nepříjemného kopečka, pak se naopak hezky stáčí směrem k rybníku. Už začalo jaro, ale jenom kalendářně, teď po ránu je vidět na polích ještě tenká vrstva zmrzlého povlaku, krásně se třpytícího.

Denně deset kilometrů. Moje potřeba, jediný způsob jak nahodit motor, abych fungovala a vydržela celodenní zápřah. Pak přesun autem do kanceláře, tam nudná tvorba výkazů, oběd či místo něj vyřídit nějakou naléhavou pochůzku (návštěva zubaře, nákup letních kalhot, zaplatit složenky). Odpoledne opět zavřena mezi čtyřmi bílími zdmi. Večer přesun zpět, při cestě provést nákup v obchodním centru, kde trpím velikostí prostorů, šíří nabídky a davama lidí. Doma se najíst s mužem, zalézt do postele, usnout u knihy. 

Ano, takhle žiji, a proto, abych se z toho nezbláznila, běhám. Je to takové nabrání sil. Při běhu mám několik rituálů. Zastavit se u rybníka, skočit na pařez, pozdravit se s osikami, krásně se mi klanějí. U železničního přejezdu potkat dámu v černém s velkým černým psem. Po oběhnutí hasičárny se zastavit u vývěsky, kam se umísťují parte. A mohla bych pokračovat dál, ale nebudu, protože při dnešním čtení této tabule nešlo jen o součást joggingu.

I když jsem říkala, že je to jedna ze zvyklostí, tak popravdě čtu spíše věk mrtvých než ostatní informace. Když jsou tam samí stařečkové, tak jsem spokojená, a říkám si, tak to má být. Když jsou tam mladí, zuřím nad nespravedlností světa.

Dneska jsem koutkem oka zachytila jméno. Šimon Jíra. To je mi povědomé. Kouknu na věk - stejný jako můj - 35 - a v tu chvíli mi to docvakne. Můj první kluk. Čtyři roky - od patnácti do devatenácti - jsme spolu prožili, ty nejnaivnější, o to intenzivnější.

Tolik krásných vzpomínek, osmnáct knih k osmnáctinám, první milování u nich na chatě, nejhezčí pusa pod šeříkem, spousta hodin strávených diskuzí o surrealismu. Jízda na jeho motorce, přitisknutá k němu, že jsme pomalu prorůstali do sebe. Radost, že jsme se oba dostali na studia, jak jsme to oslavili na dovolené v Paříží, vše bylo úžasné. Rozchod vyplynul jen z vývoje nás samotných, nic jiného v tom nebylo, jen jsme si už nerozuměli. 

Od té doby jsme se stali spolužáky, a pak kolegy, a pak ztratili kontakt. A teď? Je mrtvý!! Nejdříve se probírá k životu moje praktická stránka - kdy je pohřeb, budu si moci vzít z práce volno, objednat  kytku, poslat kondolenci - zpět k tomu cáru papíru - infarkt. Infarkt? Tak mladý!

Stojím tu dobrých sedmnáct minut, pak se nohy samy nějak donutí k činnosti, musím se vrátit, jinak bude mít muž už starost. Po cestě se mi vybavují další naše zážitky se Šimonem, společné taneční, chození na ryby, kdy jsme jen mlčky hodiny pozorovali vlasec zda se pohne a vytvoří kruhy na hladině, jak mne s tak nesmírným klidem učil řídit auto, byl to skvělý kluk.

Před šesti lety se oženil, měl dvě děti. Ale málo času mu bylo vyměřeno. Sebestředně myšlenkami přejdu k sobě. Co kdybych před dvěma dny dostala černého Petra místo něj? Bylo by to možná spravedlivější, nemám děti, manželství je taky chladné, nic moc v životě jsem nedokázala a pochybuju, že se to změní.

Tak jsem doma, u branky. Hm, nemusela jsem chvátat, muž ještě spí. Dám si krátkou sprchu, udělám heřmánkový čaj, projdu francouzským oknem do dopolední zahrady.

Hodnotím svůj život. Bilancuji prohry a výhry. To dobré a to špatné. Ráno jsem si připadala docela spokojená, ale když člověk pohlédne do tváře konečnosti, vidí, jak moc času promarňuje. Budu muset udělat nějakou změnu. Konečně dát výpověď? Mohla bych si otevřít obchod, jak o tom sním. Odejít od muže a zahodit tak osm společných let? Ano, máme krizi, ale když budeme chtít, tak to zvládneme. Možná, že je načase pořídit si dítě, dát tomu životu to, co je jeho skutečnou náplní. Možná to je ono. Ale co když ne?

Kdybychom se se Šimonem nerozešli, mohla jsem se právě stát vdovou, v hlavě mít daleko smutnější úvahy. Tak dost, tohle nikam nevede, přestaň přemýšlet a konej, začni dělat něco užitečného....začni třeba snídaní pro manžela.

1 komentář:

  1. Zamyslela jsem se nad ranní zmrzlou krajinou. Úplně jsem viděla ty blýskavé meze, hladinu rybníka, ojíněné pařezy. A pak - facka přímo do zmrzlého obličeje. Dokonalá gradace! Jsi skvělá a pěkně nám rosteš, takže tě tímto opět pochvalně zalévám. Piš dál, piš dál...

    OdpovědětVymazat