Stránky

2011/06/19

Polévka z pytlíku

Otevřu dvířka od spíže, najisto sáhnu na pravou stranu třetí poličky od shora, musím  se k tomu trošku natáhnout. Pohyby mám pořád jisté, ale už strašně pomalé. Po sedmdesátce mi vůbec všechno trvá daleko delší dobu, proto každý úkon rozvažuji, šetřím jimi. Nač plýtvat svoji energii na zbytečnosti. 

Tak, už jsem nahmatala ten lesklý sáček. Položím ho na linku a připraveným nožem rozříznu. Jeho obsah vyklepnu do přichystaného hrnce. Hnědá kostka všemožných éček. Jsem dobrá kuchařka, vařím ráda, vařím denně. Ale když my prostě tuhle gulášovou milujeme z pytlíku. Celý život jsem vařila i ty nesložitější jídla, a vážně skvěle, bez vychloubání, ale tuhle polévku vždycky jen z polotovaru. Ale pozor! - pouze od jedné značky. Ostatní jsou bez chuti, mdlé, jen tato chutná lépe než ta moje. Nebojím se to přiznat, člověk by měl umět přijmout, že občas něco neumí. Ne, to není správně vyjádřeno, vždyť já gulášovku umím a dobrou, takže znovu: člověk by měl umět přijmout, že občas něco někdo umí lépe. Tak proč se tím trápit a místo toho nevyužít nabízenou pomoc?

U vaření ráda přemýšlím, tak třeba teď při krájení brambor – a že jich tam musím dát, neboť František je rád – se mi myšlenky stáčí k tomu, jak jsem se před půldruhým rokem rozhodla změnit život. Myslela jsem, že už je konec, 75. narozeniny, děti daleko, v domově. Nic mne nebavilo, celé dny jsem trávila v parku pozorováním ptáků. Ostatní ženské mají televizi, pletou, čtou. To mne ale všechno unavovalo. Raději jsem se ráno sebrala, našla svoji žlutomodrou lavičku pod lípou a seděla a dívala se – dokud nebyl čas jít na oběd. Odpoledne to samé. Po večeři totéž.

Takhle jsem trávila svůj čas poslední roky, smířená s tím, že to tak bude až do dne, kdy už se neprobudím. Vlastně to bylo docela fajn. Nezajímavé, ale pohodlné. Nic nemuset, o nic se nestarat. Prášky připravené, jídlo navařeno, postel ustlaná, prádlo vyprané, zatopeno, uklizeno. 

S ostatními důchodci jsem si moc nerozuměla, nebavilo mne probírat své neduhy, stěžovat si na sestřičky - však jsou to taky jen lidi, občas hodní, občas nepříjemní, mající vlastní starosti - pomlouvat ostatní, stařecké flirtování s pánským osazenstvem domova. Ne, to nebylo pro mne. Já měla muže. Nevadí, že je již dvacet let po smrti, pořád je to můj muž a zůstane jím do té doby, než také moje svíčka dohoří a já se k němu připojím. Vím, že tam nahoře na mne čeká. Ale on byl vždy trpělivý. Dopřává mi možnost se ještě chvíli radovat z vnoučat.

Pak do domova přibyl František. Tehdy to pro mne byl jen pan Mařatka, tichý, stranící se lidí, málomluvný. Byl mi jedno, stěží jsem ho registrovala. Pak začal sedávat na vedlejší lavičce, každý den, nejdříve mi to strašně vadilo, byla jsem zvyklá na svůj prostor, kde nikdo nebyl, ale byl mlčenlivý, za pár týdnů jsem už jen stěží vnímala jeho přítomnost, splynul mi s okolím.

Nastal podzim, přišel znenadání, včera krásně, dnes už chlad. Podcenila jsem to a vyšla jen ve svetru, nechtělo se mi vracet zpátky pro kabát. Musela bych projít opět jídelnou, kde ještě všichni baští ty svoje chleby s máslem. Rozhodla jsem se to vydržet, být jednou lehkovážnější a ne ustaraná bába bojící se revma. Vtom ke mne přistoupil pan Mařatka, beze slova, a přehodil mi přes ramena deku. Tam to začalo, toto gesto, a hra se rozehrála.

Brambory dokrájeny, shrnu je z prkýnka do hrnce, který už je postavený na zapnuté plotýnce. Snad jsem tam nic nezapomněla dát, ještě trochu majoránky přihodím, zamíchám a přiklopím pokličkou.

Ano, to byl začátek. Od té doby jsem začala jeho přítomnost vnímat. A očekávat. Začala jsem ho pozorovat, kde se pohybuje, jak jí, jeho návyky, kde sedává u stolu. Studovala jsem ho, začal mne zajímat, měla jsem chuť ho poznat. Chtěla jsem slyšet jeho příběh, jeho osud, proč skončil právě tady. Ne, že bych čekala nějaké převratné informace – bude to stejně obyčejně smutné vyprávění jako u ostatních – manželka umřela, děti daleko nebo s nimi nekomunikuje, sám už na domácnost nestačí – tak je tady. Nic zvláštního, nic zajímavého, nic neobvyklého. Přesto jsem toužila dozvědět se ty drobné maličkosti, které každému příběhu dodávají originalitu. To, že jeho žena byla švadlenka, poznal ji za války na utajené domácí tancovačce. To, že jeho syn je architektem, má sestru, která žije v Holandsku…prostě jeho vlastní jedinečnou verzi.

On ale už nikdy neuděl nic, choval se jako dříve. Ale když já na tu podanou deku musela pořád myslet. Nezbylo tedy, abych převzala iniciativu. Tak jsem si jednou - vlastně to bylo až měsíce po té události, jelikož mezitím utekl zbytek podzimu, bílá zima, a započalo jaro - sedla k němu na lavičku. Nic, žádný pohyb, žádné škubnutí, nic. Seděl dál, byli jsme mlčky. Tak takhle jsme začali sedávat spolu. Jéminánku to vám bylo povyku, horší než když se objeví skandál v novinách.

Zkrátím to, pak už to totiž bylo úplně banální. Nakonec jsme se rozhodli spolu žít, utéct z tohoto předsálí smrti, kde se pouze čeká na konec. Je nám spolu dobře, není to láska, přestože jsme se vzali – z praktických důvodů, jsme staří, nemoci neutečeme, tak aby nás mohli kdyžtak informovat.

Moje děti to nepřijali. Rozumím jim, sama jsem si neuměla představit, že bych se ještě někdy vdala, ale přesto mne to od nich mrzí, že mne nenechají žít, že by byli raději, abych naplnila jejich představy milující víkendové babičky, která již nemá právo cokoliv očekávat, chtít prožívat. 

Mám Františka ráda, on mne taky, ale není to můj muž, nikdy o něm takhle nemluvím, ani v duchu, ani nahlas. Je to František. Jak jsem řekla, muže jsem měla jednoho, Jaromíra, a tím pro mne zůstane napořád, a já se tak těším na naše, jistě už ne vzdálené setkání. Vím, že on to chápe, že nechci být sama, a ví, jak to je. Jemu to nebudu muset vysvětlovat. Kdoví jestli mi to tam nahoře nezařídil on, ale to už přeháním.

Soužití není jednoduché, každý jsme jiný, máme své návyky, ale je to lepší než ve starobinci (já vím, tak tomu dneska už nikdo neříká, protože to zní ošklivě, ale náplň zařízení je pořád stejná – tak proč používat mírnější pojmenování jen proto, aby ti mladí neměli pocit, že se nás snaží zbavit, ale naopak že je to pro nás pomalu snad pocta tu žít). Dopoledne trávím v kuchyni, mám náplň dne. František poslouchá hudbu, je to bývalý učitel hry na housle, to mu dřív chybělo, tam na ni neměl klid. Každé odpoledne chodíme do parku, projdeme se, posedíme, pozorujeme, jak se příroda od včerejška proměnila a vrátíme se. Večer chvilku pletu, posloucháme rozhlas nebo si jen povídáme. Normální jednotvárné dny, ale jsme spokojeni.

Polévka bublá, hm, ta voní. Zkouším brambory, jo, už jsou dost měkké. Vyndám prostírání, ze šuflete příbory a můžeme jít jíst. Právě bijí poledne, krásně jsem to stihla. Však už slyším, že se František zvedá z křesla, jeho šourání po místnosti ke gramofonu. Náš vztah je z umělý – jako ta polévka co právě nalévám do kameninových talířů. Ale je to lepší varianta než kterou bych zvládla jen já sama, bez pomoci. Tak proč se tomu bránit. A je jedno jestli jde o polévku nebo o náš život.



1 komentář: