Stránky

2011/12/03

Rozchod

Víš, kolikrát už jsem od tebe odešla? Stotřicetšestkrát. V duchu. Pokaždé jsem si v hlavě přehrála celou situaci, jako na divadle. Do poslední repliky, označení kde kdo přesně na jevišti (v bytě, kavárně, ulici) stojí. Některé rozchody byly klidné, jiné divoké. Některé v osamění, jiné před lidmi. Odehrávaly se v noci, odehrávaly se ve dne. Byla jsem opilá, byla jsem střízlivá. Rozcházela jsem se já s tebou, odešel jsi ty. Občas to bylo po oboustranné dohodě, to se nám oběma tak ulevilo.

Rozešla jsem se s tebou v duchu tolikrát, že jsem si neuvědomila, že jednou to přijde i ve skutečnosti. A ono je to tady. Teď, v pátek, v deset třicet. Přišla jsem z přednášky, ty dnes školu nemáš. Chtěli jsme si jen udělat čaj a dát si buchtu, co jsem na byt přivezla od tety, o víkendu mi ji upekla, už tvrdla, bylo potřeba, abychom ji dojedli.

Když jsme ráno vstávali, ani jeden jsme netušili, že se to stane. Vážně nás to nenapadlo. A teď tu sedíme, popíjíme čaj (já broskvový, ty mátový, vůně se hezky prolínají), ukousneme buchtu a zapijeme, aby změkla a jemně sklouzla do krku. Sedíme tu, a najednou víme, že je konec. Díváme se na sebe. Žádná zášť, zloba, hádka nehrozí. Je tu jen prázdno, smutno, ticho. Nic mezi námi není. Proto není o čem mluvit. Jasně, budeme muset vyřešit, kdo se odstěhuje, kdy, a co s nájmem. Nejhorší bude, co uděláme s naší kočičkou. U koho zůstane?

Sedíme naproti sobě a ta prázdnota studí. Musím si přehodit svetr přes ramena. Je to ten, co jsem ti dala k loňským Vánocům, voní tebou. Tolikrát jsem si náš rozchod představovala, ale takhle racionální verze mne nenapadla. Nedostatek představivosti? Spíš jsem si nedovedla představit, že tři společné roky lze ukončit takhle chladně, stroze, rychle, definitivně. 

Budeme kamarádi, časem, snad, možná, zkusíme to. Čekala jsem, že alespoň slzy se objeví na mé tváři, ale nic. Místo o nás přemýšlím o projektu do školy, že je potřeba vynést smetí a kdy tohle čajové posezení skončí.

Kdo pronesl ta slova - Asi to ukončíme - ty nebo já? Je to pár minut a už nevím, zhmotněla se ze vzduchu, z toho, jak poslední týdny žijem, z toho jak poslední týdny jednáme, z toho, jak se poslední dobou chováme. Objevila se a zůstala viset nad konvicí s čajem. 

Asi to ukončíme, nemá to cenu. Včera pár, v posteli se k sobě tisknoucí, dneska maximálně na délku paže od sebe. Kdybychom to neřekli, pokračovali bychom jako včera a ty dny předtím, možná týden, možná měsíc, možná celá léta. Byli bychom tu pro sebe. Stačí říct jednu větu a vše je jinak. Už se nedotkneme. Ne tak jako milenci. Ne tak jako nejlepší přátelé. Ne tak jako my. Už jsme jen cizí lidé, kteří spolu šli chvíli životem. A pak jednou zjistili, že každý chce jiný směr zvolit dál. Ty na sever, já snad na západ. 

Představovala jsem si náš rozchod stotřicetšestkrát, občas se mi o něm i zdálo, ale asi i to bylo málo. Nepřipravilo mne to na to, co přišlo. Teprve se rozcházíme, teprve to probíhá a oba už jsme jinde. Moci tak tuhle část přeskočit, jako přelistování kapitoly v knize. Kéž by to šlo.

Jsme oba dospělí, není v tom nikdo třetí, jen prostě náš vztah uzrál, a objevili jsme, že je červivý. Co člověk udělá s takovým jablkem? Vyhodí ho na kompost. A tak to teď děláme, s námi.

Ve všech verzích našeho rozchodu jsem pronášela krásně dojímavé věty, o tom, co jsme spolu zažili, jak to bylo krásné, jak na to nikdy nesmíme zapomenout, že to stálo všechno za to. Věděla jsem, co říct a řekla to. A teď realita: mlčím. Ne, slova mi nechybějí. Jen mi chybí vůle-odvaha-chuť je říct. Prostě nechci. Nejde to. Nepřipadá mi to vhodné ani nutné. A tak mlčím. Však ty jsi na tom podobně.

Co ty? Přemýšlel jsi někdy o téhle chvíli?

1 komentář:

  1. jo přemejšlel .. po osmi letech jsem ji nechtěl ztratit - přesto ztratil. někdy je život pěkná svině.

    OdpovědětVymazat