Cesta do neznáma

Když byla malá, říkali jí, nacestuješ se dost, až budeš velká. A ona tomu věřila, každé dítě věří přeci svým rodičům. Netrvalo to dlouho a byla velká. Dospělá, jak se říká. A necestovala nikam – peníze nebyly, vysoká škola byla. A hlavně nebylo ani s kým se na cesty vydat. A na sólo cestování, to ona nebyla. A tak žila, jako když krájela chleba; tenký plátky úspěchů střídaly zakrojené špalky nezdarů, a zbytek se jí drobil pod rukama. Chleba se nenaučila dobře ukrojit ani do třiceti. A umět žít neuměla stejně tak. Jen školu vystřídala nuda v open spacu.

Moje ulice

V jednom kraji, v jednom malém městě je jedna ulice. Vine se na okraji, má kopečky i spády. Můžete vjet tam, ale zpět ne. Jednosměrka, ve které stávala autobusová zastávka. A protože jsme v kraji, kde hodně sněží, stávalo se, že sněhu napadlo tolik, že musel přijet bagr a nákladní auto a sníh odvážet. Protože jinak by autobus neměl šanci odvést lidi ráno v 5.28 do práce.

(To byla doba, kdy práce začínala v 5.45 a končilo se ve 14.15. To už dneska není, protože se museli pak platit příplatky za práci v noci, a tak se dnes pracuje od šest do půl třetí. Ale vlastně i to už je jedno, protože maminka už je v důchodu. A hlavně zastávku přesunuli o ulici jinam. Možná právě kvůli tomu sněhu, nebo tomu kopečku, co do ulice vede. Kdoví.)

Na chvilku andělem být

Máchá rukama, nahoru a dolů, nohama, od sebe a k sobě, s vervou. Dělá anděla. Přivírá oči, padají jí do nich vločky. Přinášejí radost a studí. Maruško, nechceš už jít domů, podupávání bot a maminčin unavený hlas ji vytrhnou z radosti. Ještě chvilku, mami. 

Musí vstát, opatrně, tak aby neporušila andělíčka. Usměje se na vytlačenou podobu v zemi, povedl se jí. Obejde ho, udělá čárku do sněhu, to je svatozář, mami. Mamka se aspoň trochu pousměje. To jí vrátí radost a hopkavě jde chytit maminku za ruku. Vyrazí domů. 

Ticho neexistuje

Ticho v bytě. Neexistuje. Po ranním odchodu dětí do školy, zaklaply dveře a otevřel se pocit ticha. Ale ticho v bytě neexistuje. Tu hučí myčka, tu vrčí pračka, tu bublá konvice. Ticho neexistuje. Sedím za kuchyňským stolem a žádný stroj jsem do pohybu neuvedla – neperu, nemyju, nevařím. A stejně, ticho neexistuje. Do pravého ucha mi hučí motor ledničky. V obýváku uslyším motory aut, v koupelně kapající kohoutek, v ložnici pláč dítěte z ulice. Ticho neexistuje – alespoň to venkovní. To vnitřní jsem si vytvořila – pět let jsem nebyla. Netvořila, nepsala. Ale ticho přece neexistuje. A tak asi proto jsem teď tady s potřebou zase mluvit. Budu ráda, když se tu občas zase potkáme.

Jediný text za těch pět let, co jsem našla v počítači. Starý dva roky. Tak ho s vámi sdílím. A příště už aktuálně.