Tři krátké

Už strašně dlouho jsem na blog nic nedala. Ne, že bych nechtěla, jen se mi zdá všechno špatné. Povídky nepropracované, slabé nebo hloupé. Nakonec jsem pro Vás vybrala alespoň tři krátké poznámky, které jsem si v posledních dvou měsících zapsala. Tak snad se vám budou líbit.

Čekání
Cítím se celá nesvá. Sedím v luxusní restauraci a neustále kontroluji zda nemám na punčocháčích oko. Nejsem zvyklá nosit šaty, jsem kalhotová. Ale jemu se prý líbí ženy v krátkých sukních. Tak ji tedy mám a vlastně hned od začátku tím předstírám. A všechny články o tom, jak jsme emancipované, jsou zapomenuty v tom okamžiku. Čekám. Snad ne na Godota. Prostě na fajn chlapa, který by mne rozesmíval a nechával vyplakat na svém rameni. Čekám na objetí. To je jediný důvod proč jsem souhlasila se schůzkou naslepo. Popravdě nevěřím, že to vyjde. Ale kdybych přestala doufat, tak rezignuji, přestanu se o sebe starat a to by byl konec. Tak čekám. A doufám. A čekám. A hle, támhle jde. Nasadím úsměv a ne - to není on. Tak ještě chvíli.
--------------------------------------------------------------------------

Vnitřní mráz

Byla jí zima. Vždycky jí byla. I když bylo pravé poledne a stáli na slunci, seděli večer u táboráku, pořád jí byla zima. Dlouho mu trvalo, než pochopil, že to není fyzická zima, kterou odežene pleteným svetrem či přehozením své kožené bundy přes její drobná ramena, ale vnitřní. Ta, která ji ochromuje vnitřnosti, paralyzuje, dělá z ní kostku ledu, jakmile se k ní trochu více přiblíží.

--------------------------------------------------------------------------

Pohyb ve větru

Zvedá se vítr, žene mi vlasy do obličeje, prudce se ochladí, obloha ztmavne o několik odstínů, listí začíná popadávat ze stromů. 

Přitáhnu si kabát blíže k tělu, nezapínám ho, jen rukama přitisknu k sobě, jako když člověk objímá sám sebe, a přidám na tempu. Stromy se kymácí, ve větvích šumí tak, že je slyšet, jak si předávají informaci o tom, co přijde. 

První velké ojedinělé kapky dopadají na zem. Jsou ještě teplé. Tyhle nacucané předzvěsti, tenhle předvoj katastrofy, je příjemný, jemný, snaží se působit hodně, jakoby se bál, že nás vyleká. 

Trochu se rozsvětlí, jde o takové to poslední vzepjetí všech sil, běžné zlepšení zdravotního stavu než dojde k následnému konci. 

Už to burácí, už to duní. Blesk, hrom, blesk. Jak je daleko? Kolik mám ještě času? Počítám - jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet...blíží se to blíží. 

Nestihnu to, zcela určitě ne.