Jsou dvě hodiny ráno, měla bych spát. Nebo bych alespoň měla jít spát. Ale tváře rozpálené, únava těla není, únava hlavy utlumená coca colou. Právě dočtené dvě knihy. Komenského Labyrint a Vopěnkovi Nebarevné vzpomínky. Komenského jsem četla deset dní, Vopěnku jeden. On oddychuje, já potichu odhazuji peřinu a jdu ke svému Běláskovi.
Zapnu ho. Nahazuje motory a vrčí na pozdrav. Naskočí světlo obrazovky a můžu psát. Ale jak? Vždyť v poslední době nejsem schopna žádnou myšlenku převést do psané podoby.
Mám čas, mám čas a užívám si ho. A přesto mě trápí, že ho nevyužívám lépe. Nepíšu, nečtu (dost), nevěnuji se dostatečně domácnosti (i když jsem doma, stejně nežehlím, a už zase plný koš prádla, neměla bych už vyměnit povlečení?). Hlavou se honí tolik měla bych, musím, je potřeba. Proč je v ní ale tak málo chci, můžu, ráda bych?
Noc literatury. Byl osmý ročník. Já byla počtvrté. Jak pokaždé to bylo jiné. Poprvé, to byla Libeň, jsem se protloukala jednotlivými čteními sama. Užívala jsem si Prahu, však jsem tu byla teprve krátce, a byla nadšená - z lidí, literatury, herců, míst, ulic, volnosti, samoty, noci. Podruhé jsem akci absolvovala s kamarádkami, které jsem rok předtím ještě neznala. Bylo to takové holčičí a plné čekání. Vloni jsem na Noci literatury byla s kamarádkou, která šla poprvé a s Ním, co jsme se opatrně a ještě potají brali za ruce. Letos? S Tím, kterého držím za ruku čím dál raději a už vůbec ne potají, a se spoustou přátel, kteří se během večera porůznu připojovali či odpojovali. A co moje prvního roku staré já? Bylo také přítomno? Mám pocit, že ano. A že je pořád tady, jen stárne, trochu se proměňuje, ale střed je drahý kámen, stejný, neměnný. Stále si tuhle akci užívám, jen trochu skrytě, vnímání je přehozeno závojem let v Praze strávených.
Devět čtení bez přerušení, a pak domů. Nač to přehánět? Ať se můžeme příště zlepšovat! Sympatická Babčáková, která z ukázky udělala show. Nejlepší interpretaci provedla "naše Cate Blanchett" (jak s Lindou říkáme Heleně Dvořákové). Z ukázek se mi nejvíce líbila ta, co četla Bára Poláková (knížka už na mě čeká tři dny v knihovně, těším se!). Začali jsme v kapli, skončili v tanečním studiu. Prošli uličkami nahoru, dolů, vnímali přibývající tmu.
Volný den. Ano, zítra mám volný den. Ale už teď si to neužívám. Čeká mě oběd s kamarádkami, večeře s další kamarádkou. Můžu si přispat (což vzhledem k tomu, že už teď je skoro půl třetí ráno, udělám). Musím si projít páteční program Světa knihy a vybrat si, čeho se chci zúčastnit. Kromě toho musím jen pár maličkostí (když vypustím všechna musím kolem bytu).
Nic mne nebolí, kromě rostoucího pupínku pod nosem, ale to je dočasné, a tak mi ta bolest dává připomenout, že mě jinak fakt nic nebolí. To je takové štěstí, když člověka nic nebolí. Ta intenzita pocitu - může to pochopit zdravý člověk? Podle mne ne. (Ale to je dobře, proč by měli trpět všichni.)
Na začátku měsíce jsem dočetla novou Hůlovou. Už týden mi leží na stolku. Že si z ní vypíšu barevnými lístečky založené pasáže. Každý den na ni koukám. Každý den mě vítá pohledem s narůstající výčitkou. Měla bych to už udělat. Úkol na půl hodiny. Když vynecháš chvilku pročítání facebooku a twittru, máš to. Výsledkem je, že výčitka bobtná. Jinak nic.
Půjdu spát. Prospím se do rána. Ranní čas je stereotypní. Nebo spíš automatický? Zautomatizovaný! Houska, žlutý prášek, bílý prášek přepůlit, bílý prášek menší. Prášky dát na talířek k housce. Přiklopit, aby kočky nesnědli. Čaj. Pustit počítač. Otevřít okno na balkon. Přendat kalendář. Ticho. Ptáci. Ruch silnice. Či sekačky. Záleží, kdo právě víc pracuje, čí zvuk je silnější.
Vstávám pozdě. Pár minut po tom, co kočka vylezla na topení. Čeká mě oběd s Kamarádkou A a kamarádkou B, pak mě čeká večeře s kamarádkou C....Co budu dnes číst?
Žádné komentáře:
Okomentovat