V parku

Obyčejná středa. Obyčejná riflová sukně. Obyčejné činnosti. Návštěva knihovny, ze které si odnáším fialovou plátěnou tašku zase úplně plnou, až mě to řeže do ramene. Nákup v Bille, rohlíky, máslo, banány, nuda. Slunce, projít parkem, posadit se.

Park. Oáza. Voda, upravené cestičky, kachničky na hladině, mámy s kočárky. Děti s autíčky. Babičky s vnoučaty. Pán s francouzskými holemi.

Park. Rozléhá se mezi paneláky a rušnou silnicí.

Místo pro vychutnání zmrzliny.

Kačenky. Pulci. Mravenci. 

Bublající toky vody.

Ticho. Klid.

Samota mezi ostatními.

Otevřená kniha na kolenou, ale číst? Ne, rozhlížet se, hltat tvar listů, barvy květů.

Malý černoušek cachtá nohy ve vodě. Máma štěká, nervózní, chce už vařit oběd. Tohle dítě nechápe. Nekouká do budoucnosti, teď...je jen teď...fascinován průhlednou vodou. Tohle je to, co po celý dospělý život dětem závidíme a od nich čerpáme.

Přesouvám se mezi lavičkou ve stínu a na sluníčku podle toho, jak tělo zavelí. Horko. Zima. A tak jdu.

Sleduji,  jak se holub usazuje na větev vedlejšího stromu.

Poslouchám mámu, jež stojí nad kloučkem s dálkovým ovládáním. "Tohle zmáčkni. Ne, tohle. A pak musíš tohle. No, oboje najednou!! Víš co, já na to nemám nervi, až budeš starší, tak..."

Sedmdesátiletý pán prohání po hladině velkou loď. Lidé přicházejí a pozorují, jak ji ze břehu ovládá.

Sedím a zapisuji.

A děkuji Pánubohu za to, že tu teď jsem, že mám v duši - relativní - klid, že je mi dobře, kéž by mi takhle bylo často, že mám kolem sebe báječné lidi, že mě má rád ten, koho mám ráda já, že jsem vyrostla v chalupě, v které jsem byla šťastná, že i když o tom pochybuji, mám v sobě vlídnost a nekonečnou dobrotu babičky i povahu svérázného dědy ve slaměném klobouku.

Pes - vlčák prochází jezírkem, před očima se mi mění v koně, plavení koní, psů. Realita, představa. Co je důležitější?

Dědové opřeni o jízdní kola hulákají ve dvou nezávislých monolozích svoje názory na politiku.

Pánové odhalují pěkně kulaťoučká pivní bříška a bez triček se opalují.

Přesouvám se na slunce. Krčím nos, přivírám oči, ale uvnitř se usmívám.

Sleduji pramen svých blond vlasů, očima přelétnu na sochu Wolkera, hned dostanu chuť na básničky, a nakonec se zaměřím na mámu, co vedle svého kočáru s nataženou ochrannou síťkou a v zelených balerínách a cihlově červených kalhotách taky něco smolí do bloku.

Slunce zakryl velký mrak. Beru to jako znamení, neseď tu, nemudruj, stačilo, vstaň a jdi zpět. Tam, kam tě osud zavál a kam už navždy patříš.

Vstávám a jdu.

Ale já se vrátím.