Na Ještědu (aneb dva, co uvízli v oblacích)

"Je tohle fakt nutné?" ptá se mě Mirek. Můj Mirek. Kluk, se kterým jsem tři roky a právě jsme se ocitli na autobusovém nádraží v Liberci, kde nás vyplivnul žluťásek SA, který má v každé sedačce zabudovanou obrazovku.

Mirkův tón je podrážděný. Nechtěl sem jet. Nechtěl nikam jet. A když už, jel by autem. Tak proč tohle? Co jsem si to zase vymyslela? Věty a otázky, které mi pokládal posledních čtrnáct dní. Obvykle nemívám problém mluvit a trpělivě vysvětlovat, však jsem učitelka v mateřské školce, ale tohle jsem nějak nezvládla. Nenašla jsem slova, kterými vyjádřit svůj neklid, strach, srdcechvění, obavy. Ale obavy o co? O sebe? O něj? O náš vztah? O to, že nevím, kde se nalézáme? O to, že nevím, kdo je to MY? Možná tyto, možná úplně jiné. Já fakt sama nevím. Jen vím, že jsme sem museli. Sem, do Liberce, na místo naší první dovolené. A že to musí být stejné. Stejné ubytování, navštívit stejná místa, večeřet ve stejných restauracích...Jít po paměti našeho začátku..Proto bez auta, to by vše narušilo. Hezky budeme jezdit tramvají číslo tři, která je páteří našeho pobytu ve městě, protože má na své trase Zoo, botanickou i Horní Hanychov. 

"Nebuď protivnej a pojď." odvětím mu a pomalu začnu sestupovat z kopce dolů. Je první máj a je děsná zima. Jak jiné to bylo v roce 2011. To bylo krásně slunečno, já měla sandálky a on mě držel za ruku. Teď se akorát mračí a ani ho nenapadne moji ruku hledat. Jen skuhrá, že je taška těžká, že měl vzít krosnu a že

...přestanu ho poslouchat a zapochybuji, může nám tenhle výlet pomoci? Když já mám pocit, že jsme na hranici rozejít se vs zkusit to ještě; ale co když to budeme zkoušet celý život? pak už bude pozdě přiznat si, že to nebylo ono, že jsme se měli rozejít zítra tady pod Perretovou cenou oceněnou stavbou, ale to už si nepřiznáme, protože bychom si tím přiznali, že celý život je v háji, že celý jsme ho prožili se špatnou osobou, celý to bylo špatně a to by bylo hodně zlý...

"Ty se mi snad zdáš." Druhá věta, co ke mně v Liberci Mirek pronesl. To jsme ale hrdličky. Chci na záchod, jdu do obchodního centra, které je hned u tramvají, o on to okomentuje takhle. Narušuji plán, zdržuji. Já se z něj fakt zblázním.

"..." Neodpovím mu raději nic.

Penzion má novou fasádu, tmavě červenou, ale jinak se nic nezměnilo. To je úleva. Dobře naladění a povídaví manželé Peroutkovi. Paní Peroutková je stále pěkně kulaťoučká a vypráví o synovi Davídkovi. Pan Peroutek ukazuje ručníky a kasíruje nás. Z těchto lidí na mne poprvé ve studeném Liberci dýchne teplo (lásky? domova? domácího krbu? spokojenosti? klidu? - záleží na tom?)

Dám se do vybalování. Nemám ráda nevybalená zavazadla, ale Mirkovi je to fuk. Natáhne se na postel. 

"Nelež na povlečených peřinách oblečenej."

"Ty mi prostě nedáš pokoj ani na chvilku,co?"

Naše dialogové perly. Je mi z toho smutno.

Šaty lítostivě věším na ramínka, protože vím, že při téhle venkovní kose je tady určitě nevyužiju. Potom, co jsou poličky zaplněny tričky, riflemi a teplými ponožkami, jsem spokojená a připravená vyrazit.

Jsme tu na dvě noci. Mirek a Bára. Tříletý pár, co umírá. Může nás výlet zachránit? Nebo z milosti usmrtit? A nebo nás nechá nacházet se v kómatu?

Jedeme na bílé tygry. Libereckou Zoo máme rádi. Je malinká, dá se projít za dvě hodinky. Nemám tu pocit nervozity, že tu zabloudím jako v té pražské. Je zima, poprchává. Procházíme kolem zvířat. Vidíme krásné žirafy, vtipné surikaty, mrtvého brouka hrajícího slona. Dáme si noggra, křupeme polevu a díváme se na krmení lachtanů. Mají tu čtyři. Tři holky a jednoho kluka. Je tu spousta dětí na ramenou rodičů, všichni se baví, a tak se bavíme taky.

Procházka centrem. Osvícená radnice. Podloubí. Zmrzlé ruce zastrčené do kapes kabátů. Mlčení. Pár cvaknutí fotoaparátu.

"Zajdeme na večeři. Třeba sem?" ptám se jakoby náhodně a přitom doufám, že si Mirek vzpomene, že je to ta restaurace, kde jsme byli i minule, kde jsme seděli u okna, na kterém byla fialka v růžovém květináči, a kde mě držel celou dobu za ruku, i když jsme jedli hovězí vývar.

Kývne na souhlas. Náznak poznání nevidím.

Sedíme u stejného stolu, ale po fialce ani stopy. Vím, to už bych chtěla moc. Je spíše zázrak, že je tu vůbec stejná restaurace při rychlosti, s jakou se dneska všechno mění.

Při večeři se rozpovídáme, ale pro mě je to jako bychom mlčeli. K čemu to, že nás oba bolí čelistní panty, když říkáme banálnosti. O počasí, o Kláře s Jakubem, o nadcházejícím mistrovství světa v hokeji. Alespoň ta polévka nás zahřívá.

Střih. Je dvaadvacet hodin šestnáct minut. Místo: náš apartmán. Mirek zjišťuje pravým ukazováčkem po displeji mobilu výsledky fotbalových utkání, protože jsem mu nedovolila pustit plazmu.

Mezi postelemi je dvoucentimetrová mezera, ale co je to proti díře mezi námi dvěma.

Pusa na dobrou noc.

"Tak dobrou."

****

Probouzím se. Mžikám očima do světla pronikající střešním oknem nad mou hlavou. Chvilka nejistoty než si uvědomím, kde to jsem. Otočím hlavu doprava. Tam zmuchlaná peřina. Kde je Mirek? Odpovědí mi je spláchnutí toalety.

"Dobré ráno."

"Ahoj."

"Dal jsem vařit vodu na čaj."

"Prima. Opláchnu se."

"Dáme snídani a vyrazíme."

"Je tam mlha, to asi nahoře nic neuvidíme, viď?"

"Třeba se to během dne protrhá, a když ne, i tak to bude fajn výlet."

Oba jsme se prospali do dobré nálady. Ukusujeme včerejší croissanty a zapíjíme to mátovým čajem.

Před penzionem nasedneme na tramvaj a jedeme na konečnou. Odtud kousek do kopce k lanovce. Koupíme lístky, máme štěstí, lanovka jede za tři minuty. Zima a mlha zmizí, když se blížíme k vrcholu. Podíváme se na sebe a usmíváme se (je to poprvé za dobu našeho pobytu tady!).

Fotíme se u astronautího dítěte, sedíme na lavičce, koukáme do mlhy pod námi,  dáváme si svíčkovou v restauraci (proč tu má tolik lidí psa?), gang německých motorkářek, rodiče s uřvaným jedináčkem, Němci, Poláci, Češi. Obyčejní lidé, mezi které zapadáme jako jahoda do ovocného jogurtu.

"Je dobrá, viď."

"Hm."

"A pět knedlíků nám dali dokonce."

"Jsou menší."

"Hm."

...přestanu ho poslouchat a zapochybuji, může nám tenhle výlet pomoci? Když já mám pocit, že jsme na hranici rozejít se vs zkusit to ještě; ale co když to budeme zkoušet celý život? pak už bude pozdě přiznat si, že to nebylo ono, že jsme se měli rozejít teď tady pod Perretovou cenou oceněnou stavbou, ale to už si nepřiznáme, protože bychom si tím přiznali, že celý život je v háji, že celý jsme ho prožili se špatnou osobou, celý to bylo špatně a to by bylo hodně zlý...

"Čtyřistaosmnáctkorun."

"Čtyřistačtyřicet."

"Děkuju."

Naposled se otočíme za věží a odcházíme čekat na lanovku. V tu chvíli si uvědomím, že jsme si neudělali ani jedno společné foto.

Odpoledne procouráme městem. Budova městské knihovny. Kostely. Uličky. Obchoďáky. Dokonce zajedeme i do Jablonce. Ale co tady? Nic. Nic tu není. Hezkého ani zajímavého. Rychle pryč.

Večeře v restauraci, kde mají na stole orchideje. Dáváme si špagety s kuřecím masem a parmazánem. Sklenička bílého vína. Snažíme se naladit. Udělat si romantický večer. Že bychom se milovali? Kdy jsme to dělali naposledy? To budou už nejmíň tři týdny..no, fakt...je to možné? Vždyť nám je šestadvacet!

*****

Sobota. Den poslední. Den návratu.

"Dobré ráno."

"Ahoj."

"Dal jsem vařit vodu na čaj."

"Prima. Opláchnu se."

"Dáme snídani a vyrazíme."

"Těším se. Minule se mi v botanické moc líbilo."

"Mě taky, a ještě se tam ohřejeme. Dneska je ještě větší zima než včera."

Nakonec jsme se v noci milovali. Bylo to upocené (kecám, naopak to bylo studené, chladné, bezcitové...ale co, význam je stejný).

Nepoužité šaty sundávám z ramínek a balím do tašky. Překontrolujeme, zda jsou všechny přihrádky prázdné, zda jsme tu nic nezapomněli a rozloučíme se s manželi Peroutkovými (zrovna pokládají nový běhoun na schody). Sjedeme k vlakovému nádraží. Do úschovny dáme za poplatek třicet korun tašku a vyrážíme k botanické zahradě. Procházíme jednotlivými pavilony a já poprvé tady cítím, že je nám hezky. Vždyť se máme rádi, známe se, nic nám nechybí, tak co blbnu. Fotím kaktusy, ty malé kulaté, i ty metry dlouhatánské. Projdeme Austrálií, pravěkem, masožravkami až do Ameriky.

Střih. Jsme na obědě v kavárně Bez názoru.  Ciabatta s kozím sýrem a cappuccino. Zdvojená písmena znásobují náš pocit světovosti.

A to už je konec. Zbývá vyzvednout zavazadlo a čekat na žluťáska, který nás odnese zpět do Prahy. Moc slov jsme tu nepronesli. Něco viděli. Něco prožili (opravdu?). Jsme v dobré náladě. Teď a tady. A to je asi nejdůležitější.

...přestanu ho poslouchat a zapochybuji, může nám tenhle výlet pomoci? Když já mám pocit, že jsme na hranici rozejít se vs zkusit to ještě; ale co když to budeme zkoušet celý život? pak už bude pozdě přiznat si, že to nebylo ono, že jsme se měli rozejít včera tady pod Perretovou cenou oceněnou stavbou, ale to už si nepřiznáme, protože bychom si tím přiznali, že celý život je v háji, že celý jsme ho prožili se špatnou osobou, celý to bylo špatně a to by bylo hodně zlý...